Irák v plameni svobody, demokracie a tak vůbec

V poslední době si začali „jestřábi“ v Bílém době nasazovat roztomilé holubičí zobáčky. Snaží se získat na svou stranu státy, jež zpočátku vystupovaly proti invazi, ale co je mnohem horší, i lidi, kteří od počátku vystupovali proti válce.
Takže z TV slýcháme, že Irák bude spravovat „mezinárodní společenství“ (možná i OSN!), země je postupně stabilizovaná – její překážkou je pouze několik skupinek teroristických fundamentalistů z Al Kaida, a úspěšně demokratizovaná, čehož posledním dokladem jsou svobodné volby.
„Ani náhodou“, tvrdíme v následujícím článku.

Nenechme se mást. Vzpomeňme, čím bylo celé tažení ospravedlňováno. Co se týče zbraní hromadného ničení, přiznalo se nedávno nenápadně, že se již nehledají. O to hlasitěji se vytrubuje druhý oficiální důvod invaze, šíření svobody a demokracie.
Svobodu má G. Bush tak v lásce, že ji ve svém posledním inauguračním projevu zmínil celkem třicet šestkrát, např. takto: „existuje jen jediná síla v historii, která dokáže zlomit vládu nenávisti a hněvu a odhalit lži tyranů a odměnit naděje slušných a snášenlivých lidí. To je síla lidské svobody.“
Jakým způsobem je lámána vláda nenávisti a hněvu je známo ze zpráv mezinárodních humanitárních organizací o neustálém porušování lidských práv v Iráku.
Médii v čR však neproběhla zpráva, že v plameni svobody se naposledy ohřálo již sto tisíc Iráčanů, kteří zemřeli od začátku invaze (Guardian). Vše v dobré tradici, kdy vlády USA lži tyranů odhalovaly sofistikovanou metodou instalace tyranií: Irán (1953), Indonésie (1965), Kongo (1965), Chile (1973), Kolumbie (od r. 1990 do současnosti), či jejich podporou jako v Saudské Arábii či samotném Iráku v 80. letech.
Tvrdíme, že jako gumový obušek na oponenty se používá i slovo demokracie. Jeho skutečný obsah může být pro nás zjevnější právě na této válce. Během války bylo v čR proti 80% (někdy se uvádělo 90%) lidí, přesto vláda zájmy občanů, jenž má representovat, neprosazovala.
Břetislav Tureček měl vzápětí po volbách v Iráku oslavný komentář v Právu: „Fronty nadšených Iráčanů před volebními místnostmi napříč celým Irákem možná vypadaly poněkud kýčovitě. Zdá se ale, že o náladě v zemi, kde po 35 let o všem včetně bytí a nebytí rozhodovala jedna jediná strana, svědčí volební účast více než sýčkování zpoza hranic.“
Tvrdíme, a může to být považováno za nepřípustně univerzalistické houkání sýčka: v době, kdy jsou uvnitř hranic přítomna cizí vojska a země je dominována též ekonomicky, není možno hovořit o sebeurčení Iráčanů. O stěžejních vojenských a ekonomických záležitostech rozhodují stále USA. Volby v Iráku hodnotíme jako snahu o legitimizaci okupace, která by mimojiné umožnila USA zapojit do akcí v Iráku Evropskou unii a OSN.
Samotná volební účast nesvědčí o názorech obyvatel Iráku na nový režim, výše zmíněný citát svědčí více než o čemkoli jiném o touhách B.Turečka, aby byl nový režim přijat obyvatelstvem. často se totiž hovoří o tom, že volby sice bojkotovala drtivá většina obyvatel v sunnitských oblastech, šíité však nikoliv, to znamená že v podstatě schvalují to, co se v zemi děje. Jenže že se šíitská populace, zúčastnila voleb neznamená, že je pro okupaci Iráku. Takto hodnotil náladu v hlavní šíitské lidové čtvrti v Bagdádu komentátor Washington Post Antony Shadid:
„Rozšířené jsou výzvy na voličstvo, které začalo být unaveno a rozčarováno krveprolitím války… na jedné straně silnice slibovaly transparenty s hlasováním novou éru stability. Na druhé přidělovaly volbám funkci nejjistějšího způsobu, jak ukončit okupaci, jež se stává čím dál více nepopulární. „Bratři Iráčané, budoucnost Iráku je ve vašich rukou. Volby jsou ideálním způsobem, jak vystrnadit okupanty z Iráku“, proklamuje jeden bílý transparent.“ (7. prosinec 2004)
Ke gumovému používání slova demokracie se vyjádřil známý britský historik Eric Hobsbawn takto: „…úsilí o šíření demokracie vytváří iluzi, že v demokracii rozhodují voliči. Ale je tomu skutečně tak? Víme nyní mnohé o tom, jak bylo přijato rozhodnutí zaútočit na Irák, a to ve dvou nezpochybnitelně demokratických zemích: v USA a v Británii. Toto rozhodnutí přijaly tajně malé skupinky lidí – skoro vůbec se to nelišilo od toho, jak se rozhoduje v zemích nedemokratických.“


Martin šaffek,

Jan Májíček
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •