V předminulém roce vyšla v rámci prestižní edice Europa nakladatelství Academia publikace Iluze pokroku; Rozklad marxismu. Svazek přináší kritické vydání dvou rozsáhlejších prací francouzského politického a sociálního teoretika Georgese Sorela (1847-1922) v překladu Jana Petříčka. Je připojen poměrně obsáhlý a fundovaný doslov od Ondřeje Slačálka a Čestmíra Pelikána, který vedle vylíčení myslitelových životních osudů přináší jeho „intelektuální biografii“, tedy analýzu teoretického díla, a jeho „druhý život“, tedy působení myšlenkového odkazu v průběhu 20. století, a nakonec i zamyšlení nad jeho aktuálností pro emancipační hnutí 21. století.
Georges Sorel se narodil 2. listopadu 1847 v Cherbourgu do tradicionalistické rodiny. Otec byl neúspěšný obchodník a mladý Georges vyrůstal v relativní bídě, což jej podle některých životopisců odcizilo jeho třídě a sblížilo s dělnickým hnutím.
Navzdory hmotné nouzi vystudoval pařížskou polytechniku a nakonec se domohl dobrého zajištění jako úředník ve Sboru inženýrů mostů a cest. Roku 1893 odchází do penze, stěhuje se do Paříže a vstupuje do veřejného života. Platil v Paříži za zajímavou, svéráznou figurku, místními přezdíván jako „Sokrates z Latinské čtvrti“.
Teprve tehdy začal publikovat, zpočátku však spíše filosoficko-náboženské spisy, k politické teorii přešel až později.
Kontakty se syndikalistickým hnutím
Výrazný zlom v Sorelově myšlenkovém vývoji způsobila tzv. Dreyfusova aféra. V jejím důsledku se definitivně rozešel s reformismem (od té doby je to pro něj „dělnický protekcionismus“). Avšak za hlavní nebezpečí pro dělnickou třídu začal považovat mocenské aspirace maloburžoazních intelektuálů.
Počátkem století přichází s vlastním pojetím socialismu, bezesporu velmi nonkonformním. Ve Francii v té době anarchisté budují nezávislé radikální odbory a tzv. burzy práce, odborářské vzdělávací spolky. Anarchosyndikalismus se tu stává poprvé – a dosud naposledy – v dějinách skutečně masovým hnutím. Sorel sledoval toto dění s velkými nadějemi, ale zpovzdálí – do politickým aktivit se nezapojil, ač se osobně přátelil s jeho vůdci. Tyto radikální odbory kladly důraz na přímou akci – sabotáže a bojkoty. Sabotáž ale Sorel výslovně odsuzoval jako neetickou, jako ničení produktu lidské práce. Sociální revoluce měla v jeho představách mít formu generální stávky.
Tyto své teorie postupně rozvíjel na stránkách dvouměsíčníku Le Mouvement socialiste. Založení časopisu, který začal vycházet od ledna 1899 pod vedením Huberta Lagardelle (1974-1958), Sorel sám inicioval a záhy se stal jeho nejvýznamnějším přispěvatelem. Usiloval kolem tohoto periodika vytvořit novou školu, která za „srdce“ svého marxismu proklamovala třídní boj. Dosah listu byl však poměrně omezený.
Hlavní myšlenky pak – ve snaze stát se mluvčím francouzského syndikalistického hnutí – rozvinul Sorel ve třech rozsáhlých spisech: Réflexions sur la violence (Úvahy o násilí), La décomposition du marxisme (Rozklad marxismu) a Les illusions du progrès (Iluze pokroku). Všechny tyto práce vyšly knižně roku 1908. Vznikly v poměrně krátké době a mají podobnou genezi: jedná se o sérii článků uveřejněných postupně ve výše jmenovaném dvouměsíčníku a poté vydaných v jednom svazku.
„Mýtus generální stávky“ a násilná akce
Klíčové a nejčtenější z těchto děl Úvahy o násilí přináší všechny významné prvky Sorelovy filosofie (proto lze jen litovat, že dosud neexistuje jeho český překlad).
Sorel odmítá „socialismus vyjádřený pouze slovy“ a žádá naprostou přetržku s minulostí, válku proti moderní kapitalistické společnosti se všemi jejími nástroji útlaku. Přitom rozlišuje mezi terorem státu („síla“) a odporem proti němu („násilí“), přičemž násilí je vše, co vede k rozvratu stávajícího pořádku a současně se neopírá o budování žádných nových politických struktur – tedy pojetí velmi blízké anarchismu.
Zásadní pro revoluční praxi je dále rozlišení mezi „utopií“ a „mýtem“. Tyto pojmy však mají u Sorela specifický význam: Reformismus spojuje s utopickým myšlením, tj. intelektualismem a kompromisnictvím. Naopak mýtus je založen na intuici, na ideálech heroismu a spontánní solidarity. Právě tyto ctnosti vyžaduje od proletářů realizace generální stávky.
Zároveň odsuzuje to, čemu říká „politická generální stávka“ (vedená stranami), protože ta může přinést jen zprostředkující vládu střední třídy, tedy vždy jen určitou formu státního „socialismu“.
Sorelův „etický socialismus“ je založen na etice boje a produkce: „Proletářské násilí… stojí ve službách civilizace; možná není tou úplně nejvhodnější metodou pro dosažení bezprostředních materiálních výhod, ale může zachránit svět před barbarstvím.“
Sorelova „antimaterialistická revize marxismu“
Ze socialistických myslitelů je nejvíce patrné působení Pierra-Josepha Proudhona (1809-1865), avšak téměř srovnatelný je vliv Marxův. Metafyzické koncepce Sorelovy pak mají inspiraci ve filosofii Henri Bergsona (1859-1941).
Marxismus nechápe Sorel jako exaktní vědu o ekonomických vztazích. Daleko spíše mu byl „poezií velké Apokalypsy“, myšleno sociální revoluce. Rozvíjí především – nejen tehdy – patrně nejvíce opomíjenou stránku Marxova systému, totiž morální. Podotýká: Marx „stáhl morálku zpět na zem, zbavil ji všech fantazií, ale neignoruje ji.“ Proto také příliš nepracuje s pojmy jako vykořisťování či odcizení. Zdůrazňuje především třídní boj a třídní vědomí.
Z Bergsona si bere intuitivismus, vitalismus a voluntarismus, ale s „protidemokratickými“ (rozuměj protiburžoazními) implikacemi ve sféře politického myšlení. Ojediněle lze nalézt i jasný odkaz na Nietzscheho: „Originalita současného socialismu spočívá v přehodnocení všech hodnot bojovným proletariátem.“
Sorel se snaží Marxův odkaz, který si přivlastnili zkorumpovaní reformističtí vůdcové případně neškodní salónní intelektuálové, znovu revolucionizovat. Používá přitom eklektickou metodu, kdy svérázně kombinuje marxismus s prvky a vlivy (někdy nepřiznanými) filosofie života a „vulgární“ sociologie (Vilfredo Pareto).
V obecných syntézách politické teorie – pokud je mu věnována vůbec nějaká pozornost – obvykle bývá Sorel označován za anarchosyndikalistu. Uvědomělejší představitelé tohoto proudu se proti tomu vymezují a „škatulkují“ Sorela jako syndikalistického „neomarxistu“, což je zřejmě nejblíže pravdě.
Buržoazní iluze „pokroku“
Pokrok považuje Sorel za negativní mýtus, mýtus, jimž se zaštiťuje a na němž stojí vláda buržoazie a jejích ideologů (na rozdíl od mýtu generální stávky, jenž je pozitivním politickým mýtem).
Pro Marxe je socialismus dovršením společenského pokroku, nejvyšší formací, kdežto Sorel celou tuto umělou koncepci odmítá – proletariát ji musí odvrhnout, jinak nezvítězí.
Jediný pokrok, který podle Sorela reálně existuje, je technický pokrok, který sice představuje nezbytný předpoklad relativního materiálního pokroku nižších a středních vrstev, a podněcuje tak jejich revoluční smělost – a je tedy nezbytným předpokladem svržení buržoazního panství, ale vůči reálným problémům lidské společnosti je v podstatě indiferentní. Dějiny se „tvoří“ v jiných oblastech jejího života.
Sorel chápe teorii pokroku jako ideologický nástroj bojující buržoazie, který má svůj původ v karteziánském myšlení a byl rozvinut osvícenskými mysliteli. Po vítězném převzetí moci se pak buržoazie snažila tuto ideu vštípit celé společnosti. Hledisko pokroku tak slouží jako jednoduché vysvětlení ve skutečnosti velice složitého a mnohotvárného lidského světa. Je to pohodlný prostředek pro lidi, kteří jsou podobně jako aristokracie 18. století líní soustavně studovat a samostatně a kriticky myslet, jak se orientovat ve světě. Chápou tedy filosofii pouze jako ozdobu či nevinnou hru „ducha“, nikoli jako výraz dialektického boje sociálních sil. Věří, že díky evoluci institucí lze reálně postupně vytvořit společnost, která bude moci zajišťovat plný šťastný život, svobodný rozvoj všem lidem. To Sorel demaskuje jako součást buržoazní propagandy.
V textu Rozklad marxismu podrobuje kritice kvazi-revoluční politické strany vedené maloburžoazními intelektuály, kteří pouze využívají potenciálu autentického emancipačního boje k tomu, aby zaujali místo dosavadních elit. Jejich cílem je pak revoluční hnutí zdola co nejdříve zkrotit a pod rouškou „lidového státu“ nastolit svoje panství.
Ohlasy bolševické revoluce
Sorel výslovně podpořil bolševickou revoluci v Rusku, ač sám Lenin měl o něm poměrně nízké mínění, jež vyjádřil poznámkou „známý zmatkař“. Autor Iluzí pokroku dokonce připravil roku 1921 nové vydání tohoto spisu rozšířené o dodatek Cesta k socialismu, kde pranýřuje neschopnost sociální demokracie v západní Evropě a hovoří o „obnově socialismu vlivem myšlenek bolševiků“.
V dovětku k novému vydání Úvah o násilí je pro něj Lenin „zároveň největším teoretikem, jakého měl socialismus od Marxe, a hlavou státu, jejíž génius připomíná Petra Velikého.“
Sorelovské inspirace v 21. století
Sorelovo myšlení, ač nepatří zrovna k nejznámějším teoretikům emancipačního hnutí, není rozhodně okrajovým fenoménem – dokonce by se se dalo říci, že představuje v jeho dějinách zásadní zlom, významnou výhybku. Jeho vliv je dodnes silný. Inspirovaly se jím a zároveň se s ním kriticky vyrovnávaly Antonio Gramsci (koncept kulturní hegemonie) či Walter Benjamin (analýza úlohy násilí), v nedávné době pak Ernesto Laclau a Chantal Mouffe při opětovném promýšlení konceptu hegemonie a strategie levice či Terry Eagleton ve své analýze ideologie. Svým důrazem na čin, jednání, jež preferuje před strukturální analýzou, ovlivnil částečně i praxi tzv. nové levice v 60. a 70. letech 20. století.
1 STANLEY, John L. The Sociology of Virtue: The Political and Social Theories of Georges Sorel. Univesity of California Press: Berkeley 1981, s. 3.
2 Dam‘je, Vadim Valer‘jevič. Dějiny anarchosyndikalismu. Překlad Dagmar Magincová. Nakladatelství AF: Praha 2016, s. 24-32.
3 FLERS, Marion de. Le Mouvement socialiste (1899-1914). Cahiers Georges Sorel. Vol. 5, 1987, s. 49-76.
4 Česky vyšel pouze krátký výňatek ve skriptech pro interní potřebu: Studijní texty k předmětu „Soudobé politické teorie“. Vysoká škola politická ÚV KSČ: Praha 1967, s. 163-175.
5 SOREL, Georges. Réflexions sur la violence. Entremonde: Genève – Paris 2013, s. 26.
6 Studijní texty, s. 174-175.
7 SOREL, Georges. Réflexions, o.c., s. 75.
8 STERNHELL, Zeev – SZNAJDER, Mario – ASHERI, Maia. The Birth of Fascist Ideology. From Cultural Rebellion to Political Revolution. Princenton Univesity Press: Princenton 1994, s. 40.
9 SOREL, Georges. Préface. In: MERLINO, Saverio. Formes et essence du socialisme. V. Giard – E. Brière. Paris 1898, s. xlii.
10 DAMIER, Vadim. Dějiny anarchosyndikalismu, s. 15.
11 LENIN, Vladimír Iljič. Materialismus a empiriokriticismus. Přel. Vladimír RUML – Marie VONDRÁŠKOVÁ. Svoboda: Praha 1984, s. 323.
12 SOREL, Réflexions, o.p., s. 237.
13 GRAMSCI, Antonio. Základy politiky. Přel. Jaroslav Bezděk. Mladá fronta: Praha 1967.
14 WALTER, Benjamin. Ke kritice násilí (1921). In: týž. Agesilaus Satander. Přel. Jiří Brynda. Herrmann & synové: Praha 1998, s. 48-79.
15LACLAU, Ernesto – MOUFFE, Chantal. Hegemonie a socialistická strategie. Za radikálně demokratickou politiku. Přel. Rudolf Převrátil. Karolinum: Praha 2014.
16 EAGLETON, Terry. Ideology. An Introduction. Verso: London – New York 1991, s. 186-188.
17 BARŠA, Pavel. Síla a rozum. Spor realismu s idealismem v moderním politickém myšlení. Filosofia: Praha 2007, s. 183-189.