Interview Solidarity s aktivistkou Kateřinou Kňapovou

Kateřina Kňapová je studentkou politologie na FF UK. Dlouhodobě se podílela mimo jiné na aktivitách iniciativy Za svobodné vysoké školy, ProAltu a dalších. Je iniciátorkou úspěšného projektu Za Karlovku bez sexismu. Angažuje se v tématech genderové nerovnosti a feminismu.

Hlavní_fotka_(lze_oříznout).JPG_1000px

Už několik let jsi aktivistkou, pověz mi, co tě k tomu přivedlo? V ČR to není úplně obvyklá věc?

Všechno začalo asi na střední škole. Naše třída na gymnáziu byla ze zpětného pohledu hrozně pravicová. To bylo způsobené mimo jiné proto, že rodiče mých spolužáků byli podnikatelé. V takovém prostředí samozřejmě přijmeš určitý diskurz, který považuješ za normální. Vzpomínám si ale, že už tenkrát mi na něm něco vadilo, i když jsem to nebyla schopna pojmenovat. Spousta věcí, které spolužáci považovali za správné, mi vůbec správné nepřipadaly.

Ve třeťáku jsme pak měli politologii, kde jsme probírali různé politické směry a ideologie. A tam jsem se vnitřně ztotožnila s proudy, které bychom nazvali socialismus a feminismus. Říkala jsme si, že tohle jsou myšlenky a postoje, které jsou mi sympatické. Dál jsem to ale nijak nerozvíjela.

Asi v polovině druháku na vysoké škole se začala debata o reformě univerzitního studia. Moje tehdejší spolubydlící na koleji byla velmi aktivní ve studentské reprezentaci a díky ní jsem se o to začala také zajímat. Právě ona mě začala brát na různé debaty, happening a protesty.

V květnu 2011 jsem se dostala do kontaktu s lidmi z vysokoškolské skupiny inciativy ProAlt, do které jsem se zapojila, abych pomohla s protesty proti tehdejším ministrem Dobešem chystané reformě. Díky tomu jsem se začala zajímat i o další reformy, které chystala tehdejší Nečasova vláda a aktivisticky se zakotvila právě v ProAltu.

Zmínila si vysokoškolské protesty. Jak bys je s odstupem těch několika let zpětně hodnotila?

Protesty hodnotím jako úspěšné. Nicméně, jsou i důležité otázky, které byly v jejich průběhu vzneseny. Tak například do jaké míry vděčíme za úspěch tomu, že rámování těchto protestů bylo hodně apolitické. Argumentovalo se především autonomií vysokých škol, ale třeba už ne tak silně komodifikací vzdělání. To je rozhodně legitimní taktika, ale nevím, zda je to úplně správná strategie, zejména z dlouhodobé perspektivy. Politika by totiž měla být chápána jako aréna, kde se střetávají různé názory na to, jak by měl svět fungovat. Tehdy i dnes převládá povrchní pohled, že politika je něco „fuj“.

Vysokoškolské protesty byly součástí širších protestů, které do velké míry politicky formuloval ProAlt. Jak hodnotíš ProAlt a jeho působení?

Protesty proti reformám premiéra Nečase byly bezprecedentní. Již v minulosti existovala různá sociální hnutí a protesty, ale nikdy nebyla co do zapojení veřejnosti tak silná.

ProAltu se podle mého soudu podařilo rehabilitovat levicové myšlení v rámci veřejného diskurzu. Někdo by mohl říct, že za těch 20 let už bylo načase. Nic se ale nestane jen tak. Na tom má ProAlt jednoznačně podíl.

Pro mě osobně to pak bylo hrozně hezké a podnětné období, protože jsem se setkala se spoustou inspirativních lidí. Z těchto setkání a debat těžím dosud a určitě ještě dlouho budu. Navíc byl ProAlt velkou aktivistickou školou, kde jsem získala zkušenosti a znalosti „jak se co dělá“. Např. mít možnost diskutovat a vysvětlovat lidem na ulici někdy složité a někdy medii překroucené věci nesmírně tříbí uvažování, rétoriku atp. Zkrátka jsem zjistila, že být aktivistkou je něco, co ke mně patří.

Jednou z dalších věcí, na které ses podílela, byla akce „Za Karlovku bez sexismu“. O co tehdy šlo?

„Za Karlovku bez sexismu“ byl až nečekaně úspěšný aktivistický projekt. Začaly jsme ho s Johanou Chylíkovou, mojí kolegyní z Univerzity Karlovy a ze Sociologického ústavu, a postupně jsme získávaly podporu dalších studentek a studentů, ale také vyučujících.

Šlo o to, že na univerzitě asi tři roky fungovala soutěž Miss UK a od začátku byla kritizovaná. Jenže dost nahodile – jednou se ozval protest tady, podruhé jinde. Situace, kdy na naší univerzitě probíhá soutěž, která podporuje genderové stereotypy, nás štvala.

Měli jsme zprávy o tom, že se otázka miss projednávala v různých studentských a univerzitních organizacích, ale zdálo se, že je „ticho po pěšině“. Rozhodli jsme se proto napsat otevřený dopis rektorovi a začali pod něj sbírat podpisy. Zároveň s tím jsme založili facebookovou skupinu, protože jen dopis a podpisy pod ním nám přišly málo. Zároveň jsme si hned na začátku řekli, že nebudeme proti něčemu, v tomto případě proti Miss UK, ale za něco. Tak vznikl název „Za Karlovu bez sexismu“. To vedlo paradoxně k tomu, že jsme museli mnohem více vysvětlovat, co tím myslíme a o co nám jde. To byla výzva, kterou jsme na začátku nečekali, ale zároveň nám to pomohlo zasadit otázku Miss UK do širších souvislostí.

Na Univerzitě ale soutěž miss pořádala ještě pofiderní organizace Česká studentská unie, která dokonce nabízela, že za poplatek bylo možné si stáhnout „prezentační“ fotky kandidátek v plavkách apod. Vedení Univerzity Karlovy se od této organizace a její soutěže distancovalo a zároveň se distancovalo od Miss UK, proti které jsme my původně vystupovali. To spustilo mediální lavinu, která přinesla naší iniciativě nečekanou pozornost. Výsledkem je to, že vedení univerzity se s organizátory dohodlo, že letos ani v budoucnu už žádná miss nebude.

Sexismus a genderové nerovnosti jsou jedno z témat, která se pravidelně vrací. Jakou má podle tebe váhu a proč by se jím měli socialisté a socialistky zabývat?

Ten důvod je jednoduchý. Představuje to nežádoucí nerovnost a tato nerovnost se, mimo jiné, odráží také např. v nerovnosti pracovních podmínek. Ženy mívají nižší platy ve stejných pozicích jako muži, je na ně nahlíženo jako na potenciálně „těhotné“ nebo „pečující“, tj. na ty, kteří budou mimo pracovní proces. Navíc stále platí to, že na ženách leží hlavní břímě neplacené pečovatelské práce a práce v domácnosti. Takže ta nerovnost je nejen na trhu práce, ale i v dalších oblastech života, a proto by se tím měli socialistky a socialisté zabývat.

Aktuální diskuse o genderu a sexismu vedla ke vzniku projektu „everyday sexism“ (každodenní sexismus) a nakonec i k vydání stejnojmenné knihy od Laury Batesové. Ačkoli pojednává zejména o anglicky hovořícím světě, určitě by se našlo mnoho příkladů z české praxe.

Začněme tím sexismem. Obecně se dá říci, že sexismus je přisuzování stereotypních a v podstatě méněcenných vlastností ženám. Ale nemusí se to týkat výhradně žen. Stejně tak se sexismus může týkat např. gayů nebo jiných nestereotypních maskulinit. Dobrým příkladem sexistického chování je tzv. cat calling. Jde žena ulicí a muži na ni volají nebo hvízdají. To je situace, kdy je žena postavena do role objektu, na který je možné pokřikovat, aniž by se s tím dalo něco dělat.

Další obvyklou sexistickou praxí je využití ženských těl nebo jejich částí v reklamě. Zde odvádí velmi záslužnou práci brněnská organizace Nesehnutí, která každý rok pořádá soutěž Sexistické prasátečko. Lidé mohou vyfotit a poslat jakoukoli reklamu, která jim připadá sexistická, porota zaslané materiály vyhodnotí a zveřejní. Třeba se některé firmy a politické strany (ano, i ty – a zejména u těch levicových to je ostuda) chytnou za nos.

Já opravdu nevidím důvod, proč by nahé ženské tělo mělo propagovat pračku, když mezi jím a pračkou není žádný vztah. Jde o to sexualizujícím způsobem připoutat pozornost k produktu. Odcizení a zvěcnění ženského těla v těchto reklamách dosahuje vrcholu.

1464604_772452396114470_701228447_n

Když se bavíme o feminismu, tak stejně jako u marxismu je řada autorek a autorů, kteří tomuto směru hodně dali. Kdo je pro tebe inspirací?

Kromě řady moderních teoretiků a teoretiček mám velice ráda Virginii Woolf. Ačkoli to zní jako hodně velký „oldschool“, tak přesto najdeme ve Woolfové myšlenky, které jsou aktuální i dnes. Například, že by žena měla mít vlastní pokoj, tedy nejen místnost a prostor pro svou realizaci, ale obecněji nezávislý příjem. To je přeci problém i dnes. Důstojný příjem žen není žádným pravidlem ani v Evropě 21. století, o zemích tzv. globálního jihu ani nemluvě.

Konečně kontroverzní otázka je vztah feminismu a marxismu…

Myslím si, že síla spojení těchto dvou směrů je v tom, že dokáže vysvětlit vznik a existenci ženského útlaku jinak než poukazem k nějakému esencialistickému vysvětlení. Neexistuje nic, co by bylo tomu či onomu pohlaví vrozeno. Ženy nemají předurčeno podřazené a muži zase nadřazené postavení, ale je to otázka mocenských, materiálních vztahů.

A to nás vrací zpět k tomu, o čem jsme se bavili na začátku, tj. o protestech proti neoliberalismu. Ten podporuje principy bezohledné soutěže, individualismu a sobectví. A tím škodí všem lidem bez ohledu na jejich gender.

Tady se vrací motiv z Marxových Ekonomicko-filosofických rukopisů, kde říká, že emancipace dělníka je obecně lidská emancipace, protože pro její dosažení musí být odstraněna odcizená práce. Feminismus je tedy nejen úsilí o odstranění útlaku žen, ale i mužů od genderových stereotypů, a tudíž je úsilím o obecné osvobození člověka.

Díky svému studiu jsi měla možnost strávit několik měsíců v Řecku. Jak bys popsala svou zkušenost?

Na první pohled je to, jako bys navštívil kteroukoli jinou evropskou zemi. Na pohled druhý už je to ale jiné. Setkáváš se s lidmi, kteří jsou chudí, nezaměstnaní. Často bez perspektivy, že by se to mělo změnit. Na vině jsou samozřejmě ony brutální a nesmyslné škrty, které Řecko několik posledních let zažívalo. Škrty dopadly na veřejné rozpočty, ale nijak nezasáhly korporace a nadnárodní instituce, které měly na tzv. řecké krizi lví podíl.

V čem je ale zásadní rozdíl oproti Česku, je to, že ačkoli existuje odpor a znechucení z politických elit, tak to nevede k pasivitě. Naopak tato situace vyvolala a stále vyvolává odpor v tamní společnosti. Demonstrace jsou na denním pořádku. Tu větší, tu menší. Viděla jsem například demonstraci před jednou pekárnou, jejíž majitel nezaplatil svým zaměstnancům. Zažila jsem jednu stávku a jednu studentskou demonstraci na výročí povstání proti vojenské juntě v roce 1973. Zkrátka lidé jsou zvyklí se o politiku mnohem více zajímat, ale také něco dělat.

Hezky se to politické angažmá ukazuje i na volební účasti. V posledních volbách v roce 2012 byla volební účast kolem 70% a všeobecně se to považovalo za velmi slabé číslo. V České republice bychom jásali.

Vítězství Syrizy bude znamenat otevření šance nejen pro Řecko, ale také pro Evropu. Nebude to díky mezinárodnímu i domácí tlaku vůbec jednoduché, takže zatím neumím vůbec odhadnout, zda a s jakými ústupky se Syriza udrží u moci. Bude to ale jedno z nejzajímavějších politických střetnutí, které v tomto roce zažijeme.

Jaký by byl tvůj vzkaz čtenářům Solidarity?

Myslím si, že je velice důležité umět vystoupit ze své komfortní soukromé zóny a bavit se s lidmi, kteří mají někdy hodně vzdálené názory, než jsou ty naše. Musíme umět otevřeně a trpělivě naslouchat, i když nám to občas může lézt na nervy. Nesmíme se bát utkat se i s názorovými oponenty, protože nám to jednak pomáhá lépe a jasněji formulovat politický program a jednak je naším cílem přeci změnit svět. To se ale nestane z našich pokojů, ale jen tím, že budeme v ulicích a tam přesvědčovat ostatní.

Rozhovor vedl Jan Májíček

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.

S díky

Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 1
  •  
  •  
  •  
  •  
    1
    Share