Luko, děkuji ti, že sis našel čas na náš krátký rozhovor o situaci ve Slovinsku. Moje první otázka na tebe zní: nedávno jste měli volby. Mohl bys tedy popsat, jaké byly jejich výsledky a prozradit něco o pozadí voleb? A jak dopadla strana Levica?
Výsledek voleb byl pro celou zemi šokující. Volby byly v podstatě referendem o Janšově vládě. Janis Janša je slovinský politik, který byl lídrem největší opoziční pravicové strany. Za posledních 30 let byl třikrát premiérem a nyní to byl jeho čtvrtý pokus převzít vládu. To, o co se v posledních dvou letech pokoušel, znamenalo, že se snažil kopírovat Orbánovo Maďarsko: tedy ovládnout média, vytlačit progresivní občanskou společnost z veřejné sféry, ovládnout státní instituce, policii, firmy vlastněné státem a tak dále. A dělal to během koronavirové krize, která se mu hodila jako kouřová clona pro jeho jakousi konzervativní autoritářskou revoluci ve státě. Čtyři opoziční strany, mezi nimi Levica, přesněji, a v jejich čele Levica, se však snažily tento autoritářský experiment zničit od samého počátku spolu s občanskou společností, která proti Janšově vládě protestovala 100 týdnů. Nakonec byl Janša poražen, ale nebyl poražen způsobem, který by kdokoli očekával, protože dva měsíce před volbami se objevila nová strana. Její název je Hnutí za svobodu a předsedá jí Robert Golob, bývalý podnikatel, který byl za Janšova působení vytlačen ze státní firmy. A právě on založil svou stranu a s přehledem vyhrál volby. Voleb se zúčastnilo 70 % oprávněných voličů. To je více než u jakýchkoli jiných voleb za posledních 20 let. A Robert Golob získal 41 mandátů z 90 v parlamentu.
A to bylo historické vítězství. Nikdo nikdy nedosáhl takové většiny. Takže mu chybí jen pět hlasů k tomu, aby měl absolutní většinu jakožto představitel jedné strany v systému více stran. To byl šok a překvapení, ale všechny analýzy říkají, že to, mezi čím se lidé rozhodovali, bylo v podstatě mezi Janšou nebo Golobem, Janšou nebo svobodou.
Samozřejmě, že si vybrali svobodu. V podstatě všichni všude. Ve volbách kandidovalo 19 nebo 20 stran, z toho devět bývalých parlamentních stran z minulého volebního období a všechny vypadly. Přežili jenom sociální demokraté s 6 %, kteří jsou nástupci komunistické strany. Je to, tak říci, velmi dobře zavedená strana s velkým vlivem v ekonomice, v obcích a tak dále. Dalšími přeživšími jsou křesťanští demokraté, kteří jsou malou pravicovou stranou, ale s obrovskou podporou katolické církve a podnikatelské elity, která staví na odporu proti řekněme liberální levicové většině. Jediným novým politickým projektem, který přežil volby, jsme my, Levica.
Byli jsme zklamaní z volebního výsledku, protože Robert Golob nám sebral polovinu hlasů. Takže jsme skončili na čtyřech a půl procentech s pěti mandáty v parlamentu, ale výsledek voleb je dobrý. Jsme teď poprvé součástí vládní koalice, koaliční smlouva je poměrně levicová. Je to asi nejvíc levicová koaliční smlouva za posledních 30 let, a budeme řídit tři ministerstva: ministerstvo kultury, ministerstvo práce a sociálního státu a zřizujeme nové ministerstvo, které se jmenuje ministerstvo solidární budoucnosti.
Jak bys popsal samotného Goloba? Protože to bylo pro všechny překvapení. Přišel z ničeho nic. A v jednom svém projevu jsi ho popisoval jako zeleného s úsměvem.
Dobře, já bych řekl, že dva nebo tři hlavní rysy ovlivnily to hlasování pro Roberta Goloba. První je, že byl úspěšným manažerem, takovým tím zázračným dítětem slovinské podnikatelské sféry posledních 20 let. Takže prokázal kompetence. Prezentoval se jako takový slovinský Steve Jobs.
Druhým důvodem je charisma. Je velmi charismatický, má velmi charismatickou osobnost, velmi okouzlující.
A zatřetí, celá opozice proti Janšovi, čtyři strany včetně Levice, jsme se snažili stavět na hněvu proti Janšovi. A myslím si, že to bylo naprosto nezbytné, protože jsme museli lidem ukázat, že je něco hluboce špatně s tím, co Janša dělá se zemí. Snažil se zničit každý společenský subsystém, všude tlačil své neschopné lidi, železnou pěstí nastoloval svou autoritářskou vládu. A někdo to musel dát najevo, a to byla celá opozice a protestní hnutí, ale volby nás naučily, že hněv nebyl tím pocitem, který přinášel hlasy. Byl to ten veselý do budoucna orientovaný, usměvavý Robert Golob, jehož základní emocionální příslib, neříkám politický slib, ale emocionální příslib byl, že přinese Slovincům úlevu a svobodu. A on tu svobodu, která je v názvu jeho hnutí, zosobňoval. Co chci říct je, že s Janšou u moci se politická sféra stala úplně toxickou. Pořád jsme se hádali. Pořád se bojovalo. A když přišel Robert Golob, tak ukázal lidem, že to utne a bude tady jiný typ dialogické měkké politiky, mírné, svobodné. A to byl, jak jsem už řekl, ten emocionální příslib.
Takže tím příslibem bylo to, že začne nová kapitola slovinské politiky: slušnosti, dialogu a všech těch věcí? My to vlastně známe. Stejný druh sentimentu máme i v české politice, ale většinou ho používají pravicové strany, které se prezentují jako vzdělaní, kulturní lidé, kteří dělají věci slušně.
Slušnost je věc, o které Golob mluví hodně.
Vám se podařilo s Levicou už potřetí dostat do parlamentu. Jak hodnotíte vývoj vašich výsledků? Já vím, že ty poslední volby byly docela těžké, ale z dlouhodobějšího hlediska, když se podíváte na to od začátku do dneška, jak hodnotíte svůj vývoj?
Řekl bych, že předtím jsme rostli volebně, ale ne úplně politicky. Rostli jsme z 6 % v roce 2014 na 9 % v roce 2018. A teď jsme klesli na 4,5 %. Absolutní počet hlasů, který jsme získali letos, je stejný, jako ten, co jsme dostali v prvních volbách v roce 2014. Ale tehdy se voleb účastnilo 50 % lidí, nyní se voleb zúčastnilo 70 % lidí. A proto jsme získali nižší procento než dříve. Podle mého se pro Slovinsko, ale i pro Levicu, otevřela nová kapitola. Vstupujeme do vlády. Převzali jsme tři ministerstva, a to pro Levicu zásadně mění situaci.
My se jako strana úplně přetváříme. Řekl bych, že poprvé máme seriózní politiku hledání kádrů. Takže se snažíme získat co nejkompetentnější lidi. Buď členy, nebo sympatizanty. Ano, samozřejmě. Všichni lidé, které zaměstnáváme, jsou nějakým způsobem sympatizanti Levice a my nebudeme tou stranou, kterou lidé znali předtím, stranou, která byla ostře v opozici proti neoliberalismu, proti fašizujícím tendencím a tak dále. Teď se stáváme stranou, která bude stavět veřejné bydlení a vymýšlet veřejnou bytovou politiku, která bude stavět domovy pro seniory, která počítá se solidaritou. A budeme se snažit zavést mechanismy solidarity ve všech sférách života, včetně ekonomiky. Budeme stranou, která bude mít v rukou celý sociální stát a kulturní instituce a sféru.
Takže budeme mít daleko více odpovědnosti, než jsme si kdy dokázali představit. Ale jak jsem řekl, je to pro nás velmi nadějný a plodný okamžik.
Mohl bys ses trochu vrátit k vaší minulosti? Protože Levica je jednou z mála stran radikální levice, která je v Evropě viditelná, zejména ve střední a východní Evropě. Mohl bys popsat proces budování strany od začátku? Protože si vzpomínám, že v roce 2008 vzniklo velké hnutí proti úsporným opatřením a na samém začátku strany bylo několik iniciativ, jako například Iniciativa za demokratický socialismus.
Ano. V podstatě jsme nová levice. Nemáme žádné vazby na komunistickou stranu ani na středolevicové strany ve Slovinsku, které byly u moci v devadesátých letech. Jsme mladý kolektiv, který se dostal do popředí po finanční krizi v roce 2008 a následných úsporných opatřeních. Začali jsme tehdy jako studentské hnutí studentů bez budoucnosti, kteří se báli, že pro nás už není žádná perspektiva, že nedostaneme slušnou práci, nebudeme mít dostupné bydlení, že nás čeká prekarizace a soužení po celá desetiletí. A rozhodli jsme se, že abychom vyřešili svou osobní situaci a také společenskou situaci, musíme něco politicky udělat. A to nás přivedlo do politiky.
Do povědomí jsme se opravdu dostali v roce 2012, kdy Janša vedl svou druhou vládu a povolával Trojku do Slovinska. Říkal, že Slovinsko krachuje. Zaváděl tvrdá úsporná opatření a vyvolával obrovské protesty. Byli jsme v čele těchto protestů. A v té době jsme založili hnutí, které se transformovalo ve stranu. Takže jsme byli jako třeba Podemos ve Španělsku, strana, která vyrostla z úsporných opatření. V dalších dvou volebních obdobích jsme pak většinou vystupovali proti autoritářské centristické vládě, s výjimkou let 2019 a 2020. V roce 2019 jsme víceméně rok a půl podporovali vládu Marjana Šarece, bývalého premiéra, kde jsme byli opoziční stranou, ale s koaliční dohodou, že je podpoříme, ale za určitých podmínek. Ty podmínky nebyly splněny. Takže jsme koncem roku 2019 spolupráci přerušili. A pak ne kvůli nám, ale kvůli vnitřním sporům v koalici, se ta koalice Marjana Šarece začala rozpadat, a tak se Janša dostal k moci už napotřetí.
Takže to byl pro Levicu nový moment, protože jsme se poprvé ocitli ve společné pozici s levicově liberálními, sociálně demokratickými a liberálními stranami proti vládnoucí pravici. Dostali jsme se do popředí nejen mezi levicovou veřejností ve Slovinsku, ale také mezi liberály, kteří bojovali za demokracii, za svobodu, za otevřenou společnost. A tak jsme získali, jak se říká, právo zasednout v současné koalici. Tedy podle role, kterou jsme sehráli v posledních dvou letech, by bylo velmi špatné, kdyby nás Robert Golob nepozval a nezařadil do koalice.
Získali jsme symbolický význam jako někdo, kdo pomohl rozdrtit Janšovu vládu, kterou 70 % veřejnosti vnímalo jako největší problém Slovinska. Tak vznikl sňatek mezi levicí a liberály. Co bych tady rád zdůraznil, je to, že to neproměnilo jenom nás, ale proměnilo to i liberály, protože Golobova strana Hnutí za svobodu je mnohem víc nalevo a má mnohem větší sympatie k levicové politice než kterákoli z předchozích středových stran.
Jak se vám během budování strany, během těch tří volebních období, spolupracuje s odbory?
S odbory spolupracujeme velmi dobře, zejména s centrálami. Ale tady musím být sebekritický. Neudělali jsme dost pro spolupráci s odbory na nižších organizačních úrovních. A to je něco, co musíme teď posílit, zejména proto, že máme ministerstvo sociálního státu a sociálních věcí a práce. A to je smysl sociálního dialogu, kde jsme slíbili nejen odborům, ale i celé slovinské veřejnosti, že budeme stát na odborové frontě a společně s odbory bojovat za práva pro prekarizované pracovníky, pravidelné zvyšování platů, důchodů a tak dále. Takže z této pozice plánujeme vybudovat velmi silné a trvalé vztahy s odbory na všech úrovních.
A tím se vlastně dostáváme k poslední kapitole našeho rozhovoru a tím je vaše angažmá v nové slovinské vládě. Ty osobně jsi vicepremiérem a budeš mít ministerstvo solidární budoucnosti a vaši dva kolegové budou ministry kultury a sociálních věcí. To je pro radikální levici docela náročné, zejména pokud je součástí vlády jako menšinový parter. Jaká jsou tedy vaše očekávání a jaké jsou vaše obavy z nástupu do těchto funkcí?
My jsme se stali stranou, která má největší podporu mezi mladými vzdělanými lidmi v městech. Když se podíváte na naše poslední výsledky, tak jsme získali 15 % v centru Lublaně, kde jsem kandidoval, a pak něco jako 2 % ve východní části země. Takže první věc, kterou jsme udělali, je, že jsme vzali ministerstvo kultury. Ministerstvo kultury je, víte, to, které je nejvíce sledováno intelektuály. A my se pokusíme zlomit to kouzlo, které centralizuje kulturu do Lublaně a rozlejeme ji ven na venkov, abychom vybudovali pevnost intelektuálství a tak dále i jinde, a abychom zlepšili obecnou úroveň vnímání kultury a intelektuálů.
Druhá věc je, že jsme převzali ministerstvo práce a sociálního státu, což je klasická instituce 20. století. Zde budeme vést ten klasický třídní konflikt. Práce proti kapitálu, mzdy proti zisku a tak dále. A pak třetí věc je, že budujeme ministerstvo solidární budoucnosti. To znamená, že vyzkoušíme nové principy. To ministerstvo bude pokrývat tři sféry: bydlení, dlouhodobou péči a ekonomickou demokracii.
O ekonomickou demokracii se budeme snažit nekonfliktním způsobem, ale solidárně a ve spolupráci, a máme několik dobrých příkladů v Evropě a Americe. To přeneseme do Slovinska. Jak zapojit pracovníky do vlastnictví firem a do rozhodovacích procesů, a aby se zároveň kapitál stal více, jak to říci, více sociálně zodpovědný. Kapitál se dívá, pokud například je firma vlastněna hedgeovým fondem, tak se na tu firmu dívá jako by to byl jen stroj na výrobu zisku. Ale pokud jsou vlastníky nebo spoluvlastníky firmy pracovníci, tito pracovníci žijí v komunitě, kde se firma nachází, budou požadovat sociální odpovědnost vůči místním komunitám, vůči životnímu prostředí atd. Takže se budeme snažit vybudovat tento družstevní model v této oblasti.
Pak se budeme snažit o proměnu v oblasti dlouhodobé péče a bydlení. Když se řekne dlouhodobá péče, tak si spousta lidí myslí, že to je jen výstavba domovů pro seniory, ale tak to není. Chtěli bychom mít dlouhodobou péči, která je z velké části institucionalizovaná a zčásti založena na solidaritě. To znamená budovat modely, kde mladší důchodci věnují nějaké hodiny týdně na pomoc starším důchodcům, kteří se o sebe už nemohou postarat, ale organizace garantuje těm mladším důchodcům, že až budou v situaci, kdy budou potřebovat péči, tak jim někdo jiný pomůže. Tím se snažíme budovat ten princip solidarity a zároveň institucionální opory.
A pak je tu veřejnému bydlení. Bytová politika byla ve Slovinsku posledních 30 let v podstatě ponechána tržním silám. A situace je katastrofální. Například když srovnáte Lublaň, hlavní město Slovinska, s Vídní, uvidíte, že platy ve Vídni jsou jednou tak vysoké než v Lublani, ale nájmy jsou dražší než ve Vídni. Takže je to naprosto podělaná situace, kterou se budeme snažit napravit. Obojí pomocí projektů veřejného bydlení. Slibujeme, že do roku 2030 postavíme 20 tisíc veřejných nájemních bytů. To znamená, že zčtyřnásobíme výstavbu.
Za druhé, budeme podporovat systémy, jako je družstevní bydlení. Snažíme se vymýšlet modely, jak zavést obrácený princip spolupráce veřejného a soukromého sektoru, kdy chceme získat soukromé prostředky pro investice do veřejných projektů. Jedním z příkladů je to, že lidé, kteří mají úspory ve slovinských bankách a teď se bojí inflace, by je investovali do veřejných bytových projektů, aby měli své úspory chráněné před inflací. My jim to zaručíme, ale na druhou stranu udělají něco dobrého pro společnost.
To byl seznam docela slibných očekávání. Ale co obavy z toho, že budete v takové vládě?
Hlavní obava je, že ve vládě ztratíme svou identitu. Zejména proto, že hnutí Svoboda v některých ohledech mluví o velmi podobných bodech jako my, takže budeme muset v příštích letech přijít na to, jak na jedné straně být ve vládě kooperativní a na druhé straně mít vlastní identitu, která bude jasně oddělena od identity hnutí Svoboda. To bude hlavní úkol.
A jaký je na to recept? My jsme měli něco podobného v české politice, kdy ten juniorní partner byl úplně zničen tím hlavním v koaliční vládě. Česká sociální demokracie v minulé vládě byla úplně zničena hnutím ANO Andreje Babiše. A Andrej Babiš je také úspěšný podnikatel, který se prezentuje jako kompetentní, na rozdíl od politiků, kteří jenom plácají nesmysly. Takže jaké je vaše eso v rukávu?
Pokud vím, tak český příklad, strana ANO, byla hluboce zkorumpovaná a sociální demokraté byli zabiti, protože umožnili korupci, která se děla v politickém centru. Uvidíme, jak to bude s hnutím Svoboda. Asi do jisté míry podlehne korupci také, nechci dělat, že to nevidím. Budeme se muset distancovat od této korupce. Na druhou stranu je problém, že hnutí Svoboda se doposud snaží být velmi progresivní. Například na druhém zasedání vlády jsme už rozhodli, že se odstraní ostnatý drát z hranice Slovinska s Chorvatskem. To je tak monumentální krok, o kterém jsem byl sám přesvědčený, že se nemůže nikdy opravdu stát. Budeme se muset naučit účinně se vzepřít snahám o přecházení korupce a zpohodlnění ve funkcích.
