Začátek války na Ukrajině byl pro ruskou levici vyvrcholením změn, které se odehrávaly už řadu let. Putinův režim se dostal do stádia stagnace a jedinou odpovědí je represe. Role levice je klíčová pro budoucí změnu, která bude vyžadovat hluboké systémové proměny.
V uplynulém desetiletí jsme mohli v Rusku vidět dvojí dynamiku. Na jedné straně jsme byli svědky rostoucí politické angažovanosti mladých lidí, rostoucího počtu občanských hnutí a politických protestů a aktivní účasti na volebních kampaních a volbách. Na druhé straně jsme byli také svědky růstu státního represivního aparátu a jeho zvyšujícímu se tlaku na tuto probouzející se společnost. Vše, co tento režim učinil v reakci na revoluci na Majdanu na Ukrajině v roce 2014 až do zahájení invaze, sledovalo nejen zahraničněpolitické, ale i vnitropolitické cíle. Hlavním cílem režimu bylo zcela potlačit společnost, atomizovat obyvatelstvo a nastolit atmosféru paniky a strachu tváří v tvář jakékoli politické aktivitě.
Události na Ukrajině v roce 2014 přispěly k dalšímu upevnění režimu a posílení represivních opatření. Vítězství Majdanu bylo státní propagandou prezentováno jednak jako výsledek revolučních technologií Západu, které skrze sociální sítě, manipulaci a korupci, svedli na scestí velkou část Ukrajinců, jednak jako nacionalistické hnutí nepřátelské vůči Rusku a Rusům. Opětovné připojení Krymu a následná válka na východní Ukrajině, v níž skrytě operovaly pravidelné ruské jednotky, vedly k nárůstu protiukrajinského šovinismu a popularity Putina jako národního vůdce, který dokáže účinně čelit tlaku NATO. Plnokrevná invaze, která začala před dvěma lety, umožnila Putinovu režimu vyostřit represi proti všem částem společnosti a snažit se o to, aby co největší její část podporovala válku.
Na rozdíl od toho, co si můžeme přečíst v českých novinách nebo slyšet v televizi a rozhlase, si už Putin nemyslí, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou tragédií 20. století. Za skutečnou tragédii považuje jeho vznik. Jak připomíná ruský socialista a aktivista Ilja Budrjatskis Putin v jednom ze svých proslovů prohlásil, že „rozpad naší jednotné země způsobily historické, strategické chyby bolševických vůdců.“ Dále kritizoval Lenina za to, že dal každé republice ústavní právo vystoupit ze Sovětského svazu. Válkou na Ukrajině, kterou Putin nazývá „skutečnou dekomunizací“, chce konečně otočit list sovětské historie a vrátit se k principům předrevolučního ruského carského impéria.
Vše, co se v posledním desetiletí v ruské levicové politice odehrálo, bylo součástí tohoto dvojího trendu. Situaci, do které se Rusko dostalo 24. února 2022, lze v tomto historickém okamžiku považovat za triumf státu nad společností. A protože levice vždy stojí na straně společnosti, na rozdíl od státu, je tento triumf zároveň porážkou levicového hnutí.
Lidový stalinismus
Ruská levice se začala nově rodit po pádu Sovětského svazu. Rozpad tehdejší státostrany vedl ke vzniku několika politických formací. Většina z nich se politicky opírala o specifickou verzi stalinismu, který v sobě zahrnoval protizápadní šovinismus, obdiv ke Stalinovi a třídní přístup namířený proti tzv. kosmopolitům a zrádcům v rámci nových či staronových elit. Byl ostře kritický k Jelcinovi a novým poměrům. Aby se tehdejší prezident Jelcin vyhnul opozici v ulicích, umožnil obnovení činnosti zakázané Komunistické straně. V prvních volbách do Dumy koncem roku 1993 získala Komunistická strana Ruské federace (KSRF) 44 křesel a v následujících volbách v roce 1995 157 křesel, čímž se stala největší parlamentní frakcí.
Jelcinův úspěšný mocenský převrat proti tehdejšímu zákonodárnému sboru vedl k marginalizaci stalinistických stran a masovému odchodu jejich členů a příznivců do KSRF nebo do jiných stran. Ideologicky na jedné straně představuje umírněnou verzi výše popsaného lidového stalinismu, na straně druhé definitivně upevnila své splynutí s ortodoxním imperiálním nacionalismem. To částečně odráželo charakteristiku aktivistické a voličské základny strany, která sdružovala zchudlé důchodce, masovou inteligenci (lékaře, učitele, vědecké pracovníky), která prohrála v důsledku tržních reforem, lumpenizované pracovníky bývalých sovětských podniků, nostalgické střední vrstvy byrokracie, část manažerské třídy a armádní důstojníky.
Protesty proti privatizaci a chudobě získaly v rétorice KSRF paternalistický tón a argumentovaly potřebou návratu k silnému sociálnímu státu založenému na patriarchální morálce a národních tradicích. „Věčný“ vůdce strany Gennadij Zjuganov ve svých spisech zdůvodňoval potřebu socialismu jako produkt specifické ruské civilizace.
Současně zůstávala KSRF největší masovou stranou v Rusku: koncem 90. let dosáhl počet jejích členů půl milionu a téměř polovinu regionů v zemi řídili zvolení „rudí gubernátoři“. Pravidelné pouliční mítinky pořádané stranou přitahovaly desetitisíce lidí a vytvářely příležitost k agitaci, a to i pro antiautoritářskou levici.
Znovuzrozená levice
Kromě KSRF se samozřejmě na začátku 90. let objevily i další organizace ať už anarchistické nebo trockistické. Velký význam sehrály na celostátní úrovni při podpoře stávkujících dělníků v květnu 1998. Ti se bouřili zejména proti zpožďování výplat mezd, ale mezi jejich požadavky patřilo také převzetí a kontrola nad podniky pomocí dělnických rad. Téměř všechny levicové skupiny se aktivně zapojily do dění a podílely se nejen na šíření levicové propagandy, ale také na koordinaci protestů v různých regionech země. Přestože byla značná část dluhů na mzdách splacena, byla válka na železnici, jak se protestům kvůli blokádám železničních tratí říkalo, jednou z příčin pádu liberální vlády Sergeje Kirijenka.
Radikální levice se zejména v nultých letech také pokoušela o prolomení mezinárodní izolace a první autobus plný zástupců socialistických, anarchistických a odborových organizací dorazil na protesty proti G8 do Janova v létě 2001. Od té doby se jejich zástupci účastnili prakticky všech altergobalizačních či antikapitalistických protestů po Evropě.
Anarchistické hnutí pak hrálo velmi důležitou roli v boji s krajní pravicí a s neonacistickými násilníky a fotbalovými chuligány, kteří rozpoutali v prvním desetiletí 21. století v ulicích měst skutečnou válku. V roce 2009 se její obětí stali známá advokát Stanislav Markelov, který obhajoval oběti zločinů z rasové nenávisti, a členka anarchistické Autonomní akce Anastasie Baburová. Výročí jejich zavraždění, 19. leden, je tradičním datem levicové mobilizace, na které se podílejí prakticky všechny organizace ruské levice.
Podpora války
Jakkoli politicky zkorumpovaná a prorežimní, zůstává komunistická strana stále nejviditelnější organizací na ruské levici. Její vedení se i přes otevřeně antikomunistický slovník staví za Putina a jeho režim. Vzdor tomu se v řadách jejího členstva objevují lidé, kteří jsou skutečnými obhájci práv pracujících a mnohé z nich do funkcí vynesla Navalného strategie „chytrého hlasování“. Tato strategie říká, že pokud jsou volby falšovány, hlasujme pro ty, kteří mají největší šanci vyhrát a netříštit tak opoziční hlasy. Shodou okolností je to často právě KSRF, která bývá na druhém místě za Putinovou stranou Jednotné Rusko. KSRF tak slouží jako povolená státní opozice, které je však bezbřeze loajální. Ideologicky stále nese otisk stalinismu a ve svém manifestu prohlašuje, že se hlásí k „dynamické marxisticko-leninské doktríně“, a dodává, že „s restaurací kapitalismu se ruská otázka stala mimořádně akutní“, odsuzuje „genocidu velkého národa“ a tvrdí, že je třeba chránit ruskou civilizaci před útokem materialistického, bezduchého Západu.
V souladu s tím komunistická parlamentní skupina dokonce aktivně podpořila agresi proti Ukrajině: 19. ledna, kdy ruská vojska prováděla manévry na hranicích a západní představitelé pokračovali v dialogu s Putinem, předložilo 11 komunistických poslanců, včetně Zjuganova, v Dumě rezoluci vyzývající Putina, aby uznal nezávislost „lidových republik“ na východě Ukrajiny a ukončil „genocidu“ jejich obyvatel.
Tento požadavek se rovnal ukončení jednání o Minských dohodách (které uznávaly Doněck a Luhansk jako součást Ukrajiny) a okamžité zahájení vojenského konfliktu. Jednotné Rusko, které má v parlamentu většinu, jej nejprve nepodpořilo s odůvodněním, že je příliš radikální. Ale právě tento návrh, schválený o měsíc později absolutní většinou v parlamentu, posloužil později jako základ pro invazi.
Jak připomíná Budrjatskis, první den války vydala komunistická strana oficiální prohlášení, v němž potvrdila plnou podporu Putinově politice vůči Ukrajině a pečlivě se vyhnula slovům „válka“ a „vojenské operace“. Toto prohlášení opakovalo oficiální rétoriku o potřebě „demilitarizace a denacifikace“ Ukrajiny a tvrdilo, že je naléhavě nutné čelit plánům „Spojených států a jejich satelitů v NATO na zotročení Ukrajiny“. V dalším prohlášení z 12. dubna, tedy po šesti týdnech války, označila KSRF Ukrajinu za „světové centrum neonacismu“ a vyzvala k „mobilizaci duchovních a ekonomických zdrojů Ruska k odražení liberálního fašismu“, zavedení výjimečného stavu a přísné veřejné regulace hospodářství vzhledem ke konfrontaci se Západem. V podobném duchu se vyjádřil i Sergej Udalcov, významná postava mladých aktivistů, který svého času dosáhl podobné veřejné známosti jako Alexej Navalny. Jeho organizace Levicová fronta se ale plně sblížila se stalinisty v KSRF a ve vztahu k válce prohlásil, že „Zvláštní operace na Ukrajině by měla být ukončena obnovením Sovětského svazu. Je logické podepsat novou svazovou smlouvu 30. prosince 2022, v den 100. výročí vzniku SSSR.“
Proti válce vystoupili tři komunističtí poslanci a místní zástupci z Voroněže, Vladivostoku, Republiky Komi, Jakutska a dalších. Jedním z klíčových aktivistů byl také Jevgenij Stupin, který zorganizoval společnou protiválečnou platformu, která vystoupila proti válce, a který musel následně opustit zemi. Stejný osud potkal zvoleného zástupce moskevské Dumy Michajila Lobanova.
Ruské socialistické hnutí (které má vazby na francouzskou Novou antikapitalistickou stranu) vydalo společné prohlášení s ukrajinským levicovým hnutím Socіalniy Rukh (Sociální hnutí), což je vzácná rusko-ukrajinská iniciativa. Prohlášení odsuzuje ruskou zločinnou a imperialistickou válku a podporuje všechna opatření zaměřená na ukončení konfliktu, včetně sankcí na ropu a plyn a dodávek zbraní Ukrajině na sebeobranu. Toto prohlášení je obzvláště významné, protože ukrajinské bezpečnostní služby se zaměřují na domácí levici, kterou podezírají z nevlastenectví. Ruští anarchisté ve spolku Autonomní akce vyzvali „ruské vojáky, aby dezertovali, neuposlechli zločinné rozkazy a okamžitě opustili Ukrajinu“.
Protiválečné výzvy měly velký ohlas zejména mezi studenty a po několik měsíců se v zejména ve velkých městech odehrávaly spontánní protesty studentů středních a vysokých škol. Dodnes na ruských kanálech na komunikační platformě Telegram kolují videa, jak bezmocní milicionáři a policisté se snaží zastavit proudící dav školáků a ten jimi prochází a skanduje „ne válce“. Tato prvotní nepřipravenost režimu však rychle odezněla.
Systematická represe téměř znemožnila jakékoli další organizování. Podle ruských aktivistů vstoupil Putinův režim do fáze otevřené diktatury, kdy má policie volnou ruku k jakékoli šikaně, zatýkání a represím. Za těchto okolností se snaží aktivisté zejména udržovat existující vazby a soustředit se na pravidelnou činnost prakticky výlučně v online prostředí. Represe se nevyhýbá ani akademické sféře (viz článek o zatčení Borise Kagarlického v tomto čísle). Hlavní zdrojem informací pak zůstávají opoziční levicové weby, kanály na Youtube a už zmiňovaný Telegram.
Budoucnost
Toto stádium represí a strachu nevydrží věčně. Začne se hroutit vlastní nemohoucností poskytnout jakékoli pozitivní impulsy. Otázkou je, kolik a jak toho může levice sama nabídnout v rámci postputinovského vývoje země. To je hlavní úkol, před kterým ruská levice v současnosti stojí, stejně jako jakákoli opoziční skupina v Rusku. Co by se mělo změnit by vydalo na dlouhý seznam.
Určitě bude nutné přehodnotit minulou privatizaci, která se stala základem současného režimu v Rusku. Bude zapotřebí radikálně přehodnotit sociální politiku a zrušit Putinem zavedené pracovní právo, zavést progresivní zdanění a novou rozpočtovou politiku v oblasti školství a zdravotnictví, které jsou nyní financovány na základě principu „prokapávání“.
Kromě toho společnost nepotřebuje jen přerozdělení zdrojů, ale revizi celé filozofie, na níž je založena současná ruská sociální politika. Ta se dnes řídí principem efektivity: vysoké školy, nemocnice a muzea jsou subjekty volného trhu, které musí generovat příjmy a financovat se. Neefektivní instituce se zavírají, čímž se zajistí, že stát nikdy nebude muset nést ztrátu. Tento předpoklad, že stát musí vždy dosahovat zisku, že by měl dostat více, než kolik v první řadě utratí, musí být překonán. Celá sociální sféra musí být určována potřebami společnosti, nikoliv efektivitou trhu či ziskovostí.
Kromě toho musí existovat program pro rovnost pohlaví, s revizí všech těch zákonů proti LGBT a s novými zákony proti domácímu násilí. Měl by existovat zvláštní program pro přeměnu Ruska ve skutečnou federaci umožňující místní správě spravovat regionální rozpočty. Musíme také umožnit etnickým menšinám rozvíjet jejich jazyky a kulturu, bez nichž se tyto menšiny dostávají do pozice bezmocnosti a obětí. Bez radikální a masové ruské levice se takové změny neobejdou a my se zde můžeme zasadit o pomoc v jejich úsilí jednat překladem jejich textů a zpráv a jednak podporou těch z nich, kteří museli utéct a žijí v Evropě.
