Pravicoví populisté někdy označují Evropskou unii za „marxistický“ či „neomarxistický“ projekt. Jejich řeči o tom, jak nám vládnou „neomarxisté z Bruselu“ jsou samozřejmě absurdní – EU historicky vznikla jako projekt ekonomického liberalismu a liberálně ekonomické zaměření stále zůstává primárním účelem i v její současné podobě. Chybí zde bohužel levicová kritika, která by namísto celkového odmítání přinesla požadavek skutečně socialistické podoby evropské integrace.
Evropská unie je u nás vděčným terčem kritiky, ta je však bohužel vedena takřka výlučně z pravicových a nacionalistických pozic. Kritizovat EU z pozice obrany práv národních států je čiré zpátečnictví v duchu přežitého nacionalismu 19. století. Stejně tak i kritika přebujelé evropské byrokracie, vysokých výdajů, či institutu dotací patří k tradiční pravičácké rétorice, ke které by se levice neměla snižovat. Je podle mého zbytečné poukazovat na problém unijní byrokracie, když stejná byrokracie existuje i na národní úrovni (jejíž práv se většina euroskeptiků dovolává). Podobně i kritika dotací z evropských fondů je spíše pravicovou demagogií – to, že se u nás velká část dotací rozkrade při dotačních podvodech není vina EU, ale českých orgánů, které rozhodují o jejich rozdělení (kritizovat kvůli tomu samotný institut dotací je pak názor pocházející spíše z Kocourkova: stopněme je všem, protože nevíme, kdo je zloděj). To samé platí i o zemědělských dotacích, které jsou v ČR rozdělovány naprosto nesmyslně a zatímco v západní Evropě se většinou vyplácí formou jednotné platby na farmu v zájmu podpory drobných zemědělců, u nás se většina peněz vyplácí podle plochy obhospodařované půdy a končí tak v rukou agrobaronů jako je Andrej Babiš. Konečně i řeči o tom, že Česká republika v EU doplácí na ostatní, lze snadno vyvrátit čísly – za 20 let členství ČR činí její čistý příjem ze společného evropského rozpočtu kolem bilionu korun; to, že nevedly k většímu rozvoji je vina pouze našich dosavadních vlád.
Chybí zde levicový pohled oproštěný od pravicové populistické demagogie, který by namísto poukazování na ohrožení státní suverenity poukazoval spíše na jednostranně ekonomické zaměření EU, které od počátku sleduje především zájmy nadnárodního kapitálu a je naopak nedostatečně komplexní k tomu, aby čelilo nejpalčivějším problémům současnosti jako jsou sociální otázky či ochrana životní prostředí. Namísto pouhé kritiky bychom se také měli zamyslet nad konkrétním řešením, jakým by mohla být například společná fiskální politika k vynucení daňové spravedlnosti, či další demokratizace rozhodování.
Dvě podoby evropské integrace
Idea sjednocené Evropy je prastará, již od 19. století se vedla diskuze o možných Spojených státech evropských. V. I. Lenin na toto téma v roce 1915 napsal: „Spojené státy evropské jsou v kapitalismu buď nemožné, nebo reakční.“ Uprostřed první světové války byl Lenin skeptický k tomu, že by se tehdejší imperialistické mocnosti dohodly na mírovém uspořádání Evropy. Dle teorie imperialismu je zákonitým důsledkem pokročilého kapitalismu, že tlak konkurence nutí kapitalisty a jimi řízené vlády neustále rozšiřovat trhy, armádu vykořisťovaných i surovinovou základnu, což vede k válečným konfliktům. V případném budoucím sjednocení evropských imperialistických mocností tak Lenin spatřoval nanejvýš kartelovou dohodu o rozdělení kolonií a trhů namířenou zejména proti USA, které pro ně jako ekonomická velmoc na vzestupu představovaly nebezpečnou konkurenci. Dle Lenina lze myšlenku spojených států – a to nejen Spojených států evropských, ale rovnou i Spojených států celého světa – spojovat pouze se socialismem, coby internacionalistickou formu překonání národních států.
V tomto smyslu o nich v roce 1923 psal také Lev Trockij: „Spojené státy evropské jsou heslem, které v každém ohledu odpovídá heslu ‚Dělnická vláda‘.“ V období po první světové válce, kdy Evropu zachvátila revoluční vlna, vyzníval jeho článek v tomto smyslu optimisticky: „V souvislosti s heslem „Dělnická a rolnická vláda“ je podle mého názoru vhodná doba pro vydání hesla „Spojené státy evropské“. Pouze spojením těchto dvou hesel získáme určitou systematickou a progresivní odpověď na nejpalčivější problémy evropského vývoje.“ Podle jeho představ tato „Evropa dělníků a rolníků bude mít svůj vlastní rozpočet… Tento rozpočet bude založen na odstupňované dani z příjmu, na odvodech z kapitálu“. Trockij stavěl Spojené státy evropské na roveň dělnické vládě – vnímal je tedy pouze jako přechodnou fázi na cestě ke komunismu a odumření státu, nikoli jako konečný cíl, což je patrné i z toho, že v této souvislosti mluví ještě o existujícím kapitálu. Smyslem byla demontáž národních států a ochrana Evropy před „zotročením americkým kapitálem“. Za tímto účelem byl Trockij ochoten spojit se i s buržoazními sociálně demokratickými stranami, kterým sliboval „plnou podporu proti kapitalistické reakci“, na druhou stranu však píše: „Budeme-li prosazovat „Spojené státy evropské“ jako samostatný program, jako všelék (…) a budeme-li toto heslo izolovat od hesel „Dělnické, rolnické vlády“ a od třídního boje, skončíme zcela jistě u kautskyismu, a dokonce u něčeho ještě pokleslejšího (za předpokladu, že existuje něco pokleslejšího než kautskyismus)“.
Existují tak 2 možné podoby sjednocené Evropy – na jedné straně Evropa kapitalistická a reakční, na druhé pak Evropa socialistická a pokroková. Současná Evropská unie v sobě nese prvky obou z nich.
Projekt ekonomického liberalismu
Evropská unie, respektive její předchůdce Evropské hospodářské společenství (EHS), historicky vznikla jako projekt ekonomického liberalismu, jehož cílem bylo částečné podřízení státní suverenity členských států zájmům nadnárodního kapitálu. Slavné 4 svobody – tedy volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovníků – jsou ve skutečnosti pouze svobodami kapitalistů, kterým při obchodování v rámci EU odpadá povinnost platit cla i další omezení v podobě protekcionistických opatření (kterými dosud státy chránily své domácí výrobce), mohou díky nim též jednodušeji zneužívat levnou pracovní sílu z ekonomicky méně vyspělých zemí. Výsledkem je neomezená expanze nadnárodního kapitálu a faktické podmanění všech trhů několika silnými hráči – k tomu by z logiky vývoje sice došlo stejně, ekonomická integrace Evropy to však ještě více zjednodušila. Pro obyčejné lidi tu zbyla pouze svoboda kupovat ještě více zboží od nadnárodních korporací a svoboda nechat se jimi na kterémkoli místě vykořisťovat jako zaměstnanci.
Pravdou je, že evropská integrace přinesla po 2. světové válce Evropě nebývale dlouhé období míru a stability, protože jednotlivé vlády již nejsou nuceny prosazovat expanzi kapitálu vojenskou silou, jako je tomu u klasického imperialismu národních států. To byl ostatně i hlavní cíl tzv. Schumanova plánu z roku 1950, na jehož základě vzniklo nejprve v roce 1952 Evropské společenství uhlí a oceli (coby společný trh se dvěma tehdy hlavními strategickými surovinami) a později v roce 1958 i výše zmíněné Evropské hospodářské společenství. Takovéto mírové uspořádání Evropy slouží liberálům jako důkaz k vyvrácení teorie imperialismu – již Kautsky oponoval Leninovi názorem, že rozvinutý kapitalismus naopak tlumí tendence vedoucí k válce. Ano, další války v ekonomicky integrované Evropě jsou již skutečně zbytečné, ale pouze proto, že nadnárodní kapitál Evropu již dávno dobyl. A na postupné rozšiřování EU o další země lze pohlížet jako na neokolonialismus, jehož cílem je rozšiřování trhů a zisk levné pracovní síly.
Kdo by snad očekával, že ekonomická integrace alespoň povede k racionálnímu využívání zdrojů, rovnoměrnému rozmístění průmyslu a růstu životní úrovně na celém území Evropy, bude rychle vyveden z omylu. Na mnoha místech byla celá průmyslová odvětví zcela zlikvidována ničím neomezenou zahraniční konkurencí, což vede ke strukturální nezaměstnanosti a ke vzniku sociálně vyloučených oblastí a brownfieldů na úrovni celých regionů. Obyvatelstvo deindustrializované Evropy již po léta migruje za prací do přelidněných metropolí představujících administrativní centra, ze kterých se řídí výroba ve třetím světě (kam byla přesunuta díky levnější pracovní síle). Neviditelná ruka trhu je iracionální silou, která dnes více než společensky prospěšnému podnikání nahrává spekulacím s cenami – díky tomu dochází k takovým absurditám, jako že jsou produkty z jedné země vyváženy do druhé, zatímco stejné produkty jsou sem naopak z této druhé země dováženy; v regálech českých obchodů tak například můžeme najít vejce z Polska, zatímco ty z domácí produkce z části míří zase do polských řetězců. O tom jak kamionová doprava a výstavba nových a nových logistických parků zcela zbytečně ničí životní prostředí se skoro vůbec nemluví.
Spinelliho zápas
Existuje však i jiná, do značné míry opačná podoba sjednocené Evropy. Málokdo u nás ví, že jedním z duchovních otců poválečné evropské integrace byl komunista – italský politik Altiero Spinelli (1907 – 1986). Spinelli byl v meziválečném období členem Italské komunistické strany (PCI), v roce 1937 však byl ze strany vyloučen poté, co z trockistických pozic kritizoval stalinismus a probíhající vykonstruované moskevské procesy. Jako bojovník proti fašismu strávil za Mussoliniho režimu dohromady 10 let ve vězení a dalších 6 let v internaci na ostrově Ventotete. Zde v roce 1941 sepsal spolu se svým spoluvězněm E. Rossim manifest Za svobodnou a jednotnou Evropu (známý jako Manifest z Ventotete). Ten prohlašoval, že úspěšný boj proti fašismu bude zbytečný, pokud povede pouze k obnovení starého systému národních států, který dá časem vzniknout dalším totalitám a dalším válkám. Jako reakce na destruktivní výstřelky nacionalismu musí být suverénní národní státy zlikvidovány a nahrazeny evropskou a později světovou federací – dle manifestu musí být tato revoluce zároveň socialistická, tj. vést k emancipaci dělnické třídy, zajištění humánních životních podmínek a zrušení soukromého vlastnictví (čehož mělo být dosaženo postupně, nikoli podle nějakého dogmatického principu).
Po válce byl Spinelli jednou z vůdčích osobností evropského federalismu, proti kterému se však dle očekávání postavili představitelé národních vlád. Nakonec se tak na úkor federalismu prosadil tzv. funkcionalistický přístup k evropské integraci, tedy pouhá ekonomická integrace formou EHS. Spinelli ji od počátku kritizoval jako nedostatečnou a poukazoval též na chybějící demokratickou legitimitu takového „společenství“. Zvolil však cestu politického pragmatismu a pokusil se dosáhnout změny zevnitř – zahájil svůj „dlouhý pochod evropskými institucemi“ v duchu Gramsciho strategie poziční války. Díky své autoritě byl v roce 1970 italskou vládou jmenován do funkce eurokomisaře pro průmysl (do roku 1976) a v roce 1979 pak byl v historicky prvních přímých volbách zvolen poslancem Evropského parlamentu, do kterého kandidoval jako nezávislý na kandidátce komunistické PCI, která se mezitím reformovala v duchu eurokomunismu. Zde spolu s podobně smýšlejícími politiky prosazoval „demokratickou a sociální transformaci“ Evropského společenství s cílem překonat jeho čistě ekonomické zaměření – v roce 1982 stanul v čele zvláštního Výboru pro institucionální záležitosti, který v roce 1984 ve své zprávě navrhl vytvoření politické unie s vlastní ústavou (vypracovanou ústavodárným shromážděním).
Přestože i tento Spinelliho projekt ztroskotal na odporu národních vlád, přispěl k obnovení zamrzlého evropského integračního procesu a Spinelli je tak v Evropské unii široce uznáván jako jeden z „otců zakladatelů“. Díky Spinellimu se EU v posledních 40 letech posunula od čistě ekonomického projektu ke společenství, které poskytuje svým obyvatelům četná občanská a sociální práva. Ke klíčovým reformám došlo v letech 1985 – 1995, kdy byl předsedou Evropské komise francouzský socialista Jacques Delors (v té době vítězila ve volbách do Europarlamentu pravidelně frakce socialistů): Schengenskou dohodou z roku 1985 byla svoboda pohybu rozšířena na všechny občany členských zemí tzv. schengenského prostoru (tedy nikoli již pouze pro migrující pracovníky). Jednotný evropský pakt z roku 1986 reagoval na potřebu společné hospodářské a sociální politiky a zavedl proto nové nástroje ke sjednocení právních předpisů, kdy v rozhodování v centrálních orgánech stačí kvalifikovaná většina (dosud státy mohly uplatňovat právo veta). Konečně na základě Maastrichtské smlouvy z roku 1992 vznikla Evropská unie jako kvalitativně vyšší typ integrace (teprve Lisabonská smlouva z roku 2007 však přiznala EU právní subjektivitu, kterou mělo dosud jen bývalé EHS tvořící do té doby jeden z jejích tří pilířů) – hospodářská a měnová unie doplněná navíc o občanský prvek v podobě občanství EU, které zajišťuje občanům široký katalog lidských práv, včetně práv občanských a sociálních.
Proč je dobré mít unii
Je tu tak i druhá, podstatně přívětivější tvář Evropské unie, na kterou bychom neměli při naší analýze zapomínat. Unikátnost EU spočívající v nadnárodním principu rozhodování (tzv. supranacionalismus) umožňuje společným orgánům rozhodovat o některých otázkách centrálně. Sekundární právní akty jako jsou evropská nařízení a směrnice jsou závazné pro všechny členské státy – platí v nich buď přímo (v případě nařízení), nebo zavazují státy k jejich promítnutí do domácí legislativy, jako je tomu u směrnic (nedostatečná transpozice pak má za následek přímý účinek dané směrnice). Většina evropské legislativy sice i nadále sleduje primárně ekonomické zaměření organizace, v rámci společných politik však některé cílí i do sociální oblasti či ekologie. Jakkoli je společná sociální politika stále okrajovým tématem, byly již vedle rámcové Evropské sociální charty zakotvující široký katalog sociálních práv přijaty i některé důležité směrnice v oblasti pracovního práva, stanovující pro zaměstnance na celém území EU například maximální pracovní dobu nebo omezující tzv. prekérní zaměstnání (jako jsou pracovní poměry na dobu určitou, u kterých je např. omezeno kolikrát je lze prodloužit). I když jsou tyto minimální standardy nastaveny samozřejmě naprosto nedostatečně, lze na nich ukázat, že tu existují účinné nástroje, kterými lze na celoevropské úrovni nastavit povinnou úroveň ochrany pracujících.
Pozitivní prvky však lze nalézt i ve společné hospodářské politice. Ochrana hospodářské soutěže před kartely, monopoly i dalšími druhy tržního selhání, jakým jsou i externality či informační nerovnováha mezi prodávajícími a spotřebiteli, není sice typicky socialistickým požadavkem, představuje však nástroj, jak alespoň částečně bojovat proti nadnárodnímu kapitálu, který nás vykořisťuje hned několikrát – nejen jako zaměstnance, ale i jako obyvatele životního prostředí (ze kterého si udělal surovinovou základnu) a potřetí i jako spotřebitele. Evropské předpisy na ochranu spotřebitele chrání každého z nás před tím, abychom byli klamáni nepravdivým označením zboží, což pravicoví populisté s oblibou překrucují jako likvidaci „tradičních“ českých výrobků (ve skutečnosti jde však o to, aby se jako rum neprodávalo něco, co ve skutečnosti není rumem a jako máslo něco, co není máslem). V neposlední řadě pak Evropské koncernové právo chrání menší podniky před tím, aby byly kapitálově vykradeny svou mateřskou společností a přivedeny ke krachu (což u nás v 90. letech postihlo mnoho podniků po nákupu zahraničním investorem, protože podobné koncernové právo u nás v té době neexistovalo).
Z levicového pohledu by se pro nás Evropská unie rozhodně neměla stát programem a konečným cílem (řečeno spolu s Trockým), mohla by však sehrát pozitivní úlohu v šíření sociálního pokroku a řešení nejpalčivějších otázek dneška, jakými jsou sociální nerovnost, neomezená moc nadnárodních korporací, či ničení životního prostředí – nástroje na to má. Pojďme tedy z původně liberálního projektu udělat projekt socialistický.
Za Evropu socialistickou
Prvním levicovým požadavkem na reformu Evropské unie by mělo být rozšíření hospodářské a měnové unie též o unii fiskální – vytvoření společného daňového prostoru. Po členských státech se na jednu stranu vyžaduje rozpočtová odpovědnost, na druhou stranu je však pro ně efektivní a spravedlivý výběr daní problematický. Nadnárodní korporace těží z nejednotných daňových předpisů a zřizují si fiktivní sídla v daňových rájích, které existují dokonce i na území EU (Kypr, Lucembursko či Nizozemsko), takže si denně přivlastňují nezdaněné miliardy eur. Národní vlády, i pokud nejdou kapitalistům vyloženě na ruku, se většinou neodvažují zvyšovat daně z kapitálových zisků kvůli strachu z odlivu kapitálu do zahraničí, a zatěžují namísto toho daněmi obyčejné lidi zdaněním jejich mezd a nepřímými daněmi. Řešení na evropské úrovni se zde přímo nabízí, je jediným možným krokem k daňové spravedlnosti a k zúčtování s „offshoreovými partyzány“, jejichž rozpočty jsou často vyšší než rozpočty některých států. Především je potřeba sjednotit pravidla pro určování sídla firem tak, aby odváděly daně ve všech státech, ve kterých vykonávají svou ekonomickou činnost a ne pouze v těch, kde mají cedulku s názvem. Dále je potřeba spravedlivě nastavit odstupňovanou minimální výši daňových sazeb(jak to požadoval již Trockij) – díky tomu, že je Evropská unie světově důležitým trhem, v tomto případě odliv kapitálu do zahraničí nehrozí. Podobná daňová harmonizace existuje u nepřímých daní, kde jsou stanovena povinná procentuální rozmezí pro sazby DPH (zvlášť pro zvýšenou a sníženou sazbu); u přímých daní k ní však dosud nedošlo, ačkoli podle čl. 115 smlouvy o fungování EU může Rada EU přijímat směrnice k harmonizaci předpisů majících vliv na fungování vnitřního trhu. Na vině je odpor národních vlád, přijetí v Radě v tomto případě navíc podléhá zvláštnímu legislativnímu postupu, který vyžaduje jednomyslnost.
Tzv. demokratický deficit Evropské unie je odvěkým problémem, na který s oblibou upozorňují i populisté, je však způsoben spíše právě oním požadavkem ochrany národních zájmů. Většina rozhodovacích pravomocí je totiž stále pevně v rukou národních vlád. Evropský parlament složený z přímo volených zástupců lidu má v řádném legislativním postupu pouze spolurozhodovací pravomoc společně s Radou EU, tj. radou ministrů, ve které má každá z vlád členských států jednoho zástupce – k přijetí legislativy je potřeba schválení v obou těchto orgánech. V některých důležitých otázkách, jako jsou například výše zmíněné daně, navíc může rozhodovat pouze Rada (a to jednomyslně), zatímco Evropský parlament má pouze konzultativní funkci. Hlavní překážkou všech reforem i pokračování procesu federalizace jsou tak především národní vlády, které se logicky dobrovolně nikdy nevzdají své moci. O sjednocené Evropě tak platí to samé, co o socialismu – ze své podstaty jí nemůže být dosaženo skrz zaběhlé instituce, ale musí být vybojována tlakem lidu zdola.
Spinelli již v manifestu z Ventotete napsal, že dělící čára mezi pokrokovými a reakčními silami dnes již nesleduje primárně otázku demokracie či socialismu. Jde mnohem více o to, zda politické síly mají za cíl pouze dobytí moci ve státě a tak „nechávají žhavou lávu lidových vášní usazovat ve starých formách“ (čímž třeba i nevědomky nahrávají reakci, protože stále oživují staré mocenské formy útlaku), nebo zda lidovou sílu směřují k dosažení mezinárodní jednoty. Primárním cílem každého levicového politika proto musí být pouze mezinárodní socialismus.
1 V. I. Lenin: O sloganu Spojených států Evropských
2 Lev Trockij: Je čas na slogan: Spojené státy Evropské? (oba texty dostupné v angličtině na www.marxists.org)
3 Manifest z Ventotete, dostupný v různých jazycích na http://www.altierospinelli.org/manifesto/manifesto_en.html
4 Evropská sociální charta – dostupná např. na stránkách MPSV, www.mpsv.cz/evropska-socialni-charta
5 Více o této problematice viz např. článek Přímé zdanění: zdanění fyzických a právnických osob dostupný na www.europarl.europa.eu/factsheets/cs/sheet/80/prime-zdaneni-zdaneni-fyzickych-a-pravnickych-osob
