Ve stínu tragických událostí masové střelby na Filozofické fakultě je nutné hlouběji se zamyslet nad tuzemskou zbraňovou legislativou. Je bohužel smutným faktem, že v České republice je snazší sehnat arzenál útočných zbraní než stavební povolení na rodinný dům. Nadnárodní zbrojařská lobby využívá metod manipulace mas i přízně některých politiků, aby stále zvyšovala svůj meziroční obrat – i díky tomu u nás neustále roste počet držitelů zbrojních průkazů a jimi držených zbraní. Ve společnosti se šíří paranoia, tou největší bezpečnostní hrozbou jsou při tom samotní majitelé zbraní. Cestou k větší bezpečnosti je jejich počet snižovat, nikoli zvyšovat.
Masová střelba na Filozofické fakultě 21. prosince 2023 způsobila v české společnosti hluboký šok. Obviňovat policii z nedbalosti je myslím zbytečné – něco podobného si nedokázal představit skoro nikdo z nás, šlo o pověstnou „černou labuť“, o jejíž existenci jsme neměli dlouho tušení, vinni nedbalostí jsme zkrátka všichni. Je však potřeba se tázat po příčinách této tragédie a přijmout taková opatření, aby se již neopakovala.
Čin Davida Kozáka (na rozdíl od většiny médií nevidím důvod neuvádět jeho celé jméno) je nejčastěji interpretován jako čin osamělého střelce, pouhá sociální deviace, které se nedá zabránit. To je bohužel nepravda. Že Kozák nebyl tak docela osamocen je jasné již ze stovky případů schvalování jeho činu, kteréA musela policie řešit ve dnech následujících po jeho spáchání.
Vedle mnoha návrhů na bezpečnostní opatření ve veřejných budovách, včetně zavedení nesmyslných bezpečnostních rámů (které případného útočníka stejně nezastaví, protože může udeřit kdekoli jinde), se bohužel jen málo debat věnuje omezení držení střelných zbraní. Dosud jsme slýchali, že česká zbraňová legislativa patří k nejlepším na světě. Při zprávách o masových střelbách v USA i jinde jsme většinou slýchali, že něco takového je u nás prakticky vyloučeno. Ve skutečnosti je však české zbraňové právo v evropském měřítku velmi liberální a Kozákův případ ukazuje, že opatřit si arzenál útočných zbraní jde u nás velmi snadno. A dokud se na tomto poli něco nezmění, budou se podobné tragédie s největší pravděpodobností v budoucnu opakovat.
Právo zabíjet
Nesmíme se dostat do podobné situace, jaká existuje v USA, kde se útoky „osamělých“ střelců opakují s frustrující pravidelností. Po každém takovém masakru se rozproudí diskuze o zpřísnění zbraňové legislativy provázená někdy i demonstracemi lidí naštvaných a unavených z toho, že se podobné tragédie musí opakovat stále znovu, nakonec však vždy vše ztroskotá na politicích podléhajících tlaku zbrojařské lobby a dalších zájmových skupin. I u nás se těmto skupinám nedávno podařilo zakotvit právo bránit se se zbraní do ústavy.
Příznivci zbraní a jejich zájmové organizace často namítají, že jako vražedný prostředek lze využít i například auto nebo nůž, které nikdo nezakazuje. To je však z jejich strany čirá demagogie – střelná zbraň má na rozdíl od ostatních nástrojů primární účel zabíjet, v tom přeci existuje podstatný rozdíl. Ti nejšílenější z nich pak dokonce hlasitě protestovali i proti evropskému zákazu držení automatických (samočinných) zbraní, ve kterém spatřovali postupné „utahování šroubů“ občanským svobodám. Pokud by měl střelec z Filozofické fakulty namísto jím použité poloautomatické (samonabíjecí) pušky střílející jednotlivými ranami k dispozici automat umožňující střelbu i v dávkách, byl by počet obětí pravděpodobně mnohonásobně vyšší.
Dle očekávání se objevily i idiotské názory, používající masakr jako argument k dalšímu rozšíření držení zbraní a jejich nošení na veřejná místa: dle slov několika zbraňových expertů by šlo podobným masakrům zabránit, pokud by měl alespoň někdo další z přítomných na místě u sebe zbraň. Je v tom úžasná logika – potřebujeme ještě více zbraní do škol! Na tomto místě nelze nevzpomenout scény ze satirického seriálu Who is America?, ve které komik Sacha Baron Cohen v přestrojení za izraelského zbraňového experta lobboval u amerických kongresmanů za program výcviku předškolních dětí k zacházení se zbraněmi (doplněnými nezbytnými plyšáky). Diváka mrazilo při zjištění, že u části politické reprezentace skutečně našel kladný ohlas.
Smutnou realitou je, že v České republice snáze seženete arzenál útočných zbraní než stavební povolení na rodinný dům. Zatímco pro tak přirozenou věc, jako je stavba domu k vlastnímu bydlení, potřebujete absolvovat zdlouhavá řízení a postupně získat povolení umístění stavby (územní rozhodnutí), stavební povolení a nakonec ještě kolaudaci, nákup arzenálu útočných zbraní je podstatně jednodušší – k zisku zbrojního průkazu vám jako českému občanovi stačí splňovat podmínky zletilosti, svéprávnosti, trestní bezúhonnosti a absolvovat výcvik a lékařské vyšetření. Nepotřebujete dokonce ani absolvovat psychotesty, ve většině případů vám bude stačit potvrzení o zdravotní způsobilosti od vašeho ošetřujícího lékaře (pouze v případě pochybností vás může poslat na psychologické vyšetření). I díky tomu má u nás zbrojní průkaz přes 300 tisíc osob, které dohromady legálně drží více než 1 milion registrovaných zbraní. A rozhodně to není způsobené pouze tím, že jsme jak se říká „národem myslivců“.
Hapiness Is a Warm Gun
Zbrojní průmysl byl odjakživa obrovský byznys. A nejde zdaleka jen o vojensko-průmyslový komplex, který ovlivňuje zahraniční politiku a žene státy do imperialistických válek, nezanedbatelný je i prodej zbraní pro osobní potřebu. Český zbrojní průmysl v tomto zažívá v posledních letech opravdový boom – dle statistik vzrostl počet registrovaných civilně držených zbraní v České republice za posledních deset let o více než čtvrt milionu.
Jako u každého komerčního produktu je i poptávka po zbraních posilována marketingovou masáží. Pod tou si nepředstavujme stupidní reklamy ve sdělovacích prostředcích, ale sofistikovaný systém psychologické manipulace, který si většina z nás ani neuvědomuje. Známý dokumentární cyklus The Century of Self od BBC ukazuje, jak moderní marketing za pomoci psychoanalytických postupů zneužívá nevědomých lidských tužeb či obav k manipulaci s masami. Typický příslušník konzumní společnosti se nerozhoduje na základě racionální úvahy. Zmíněný dokument ukazuje, jak Edward Bernays, americký synovec Sigmunda Freuda, účinnou marketingovou kampaní ve 20. letech masově rozšířil kouření cigaret i na ženskou část populace, protože se mu podařilo vytvořit sugesci, že kouření je projevem emancipace, nezávislosti (závislost na nikotinu při tom samozřejmě nikomu žádnou emancipaci nepřinese). Podobně jsou dnes velká a silná auta pro mnohé symbolem prestiže a osobní svobody, ačkoli pro většinu populace žijící v civilizovaných končinách se zpevněnými cestami a omezeními rychlosti jsou naprosto zbytečná. Namísto skutečných potřeb uspokojujeme své tužby, z lidské svobody se stala pouhá svoboda konzumu.
Stejným způsobem se daří v některých lidech vytvářet pocit, že držení zbraně je projevem svobody a zárukou bezpečí. Motivem opět není skutečná a odůvodněná potřeba, ale pouhá podvědomá touha po zbrani. Takovýto útok na nevědomí v nás probouzí temné potlačené síly, primitivní zvířecí pudy a instinkty lovců, ke kterým přispívají zajisté i obavy z nejisté mezinárodní situace (s válkou na evropském kontinentě), či sílící nedůvěra ke státu a jeho institucím. Výsledkem toho všeho je postupující rozklad společnosti, rostoucí paranoia, obecné přesvědčení, že se již nelze spoléhat na policii a jiné státní orgány, a že si svou rodinu a majetek musí každý „správný chlap“ v paternalistickém duchu ochránit sám. Ochrana života, zdraví a majetku je nejčastějším účelem zisku zbrojního průkazu – zbrojní průkaz tzv. skupiny E drží přibližně 260 tisíc osob z celkových 316 tisíc držitelů (podobně jako u řidičských průkazů lze mít zároveň zbrojní průkazy více typů). Teprve na dalších místech jsou sport (170 tisíc držitelů zbrojního průkazu skupiny B), lov (120 tisíc skupiny C) a sběratelství (115 tisíc skupiny A), z důvodu výkonu povolání (skupina D) pak drží zbraň pouze 60 tisíc držitelů.
Nebezpečná kultura lásky ke zbraním má bohužel své influencery i mezi některými vrcholnými politiky, kteří se na sociální sítích fotí se zbraní v ruce – v minulosti to byl někdejší ministr vnitra Chovanec, dnes pak současná ministryně obrany Černochová, která se svými fotkami se zbraněmi chlubí velice často. Na své nejslavnější fotografii pózuje s úsměvem na rtech s nechvalně známou puškou AR-15, která byla v posledních letech použita hned při několika masových střelbách v USA (včetně dosud nejkrvavější střelby v Las Vegas v roce 2017, která si vyžádala 61 obětí). Při střelbě na Filozofické fakultě byla použita její příbuzná verze AR-10.
Méně, nikoli více zbraní
Žijeme v relativně klidné a bezpečné zemi, kde boj o holý život nepatří ke každodenním starostem. Oprávněné obavy o život mohou mít jen osoby, kterým je otevřeně vyhrožováno – i u nich by však rozhodně mělo být první volbou obrátit se na policii. Osobní ozbrojování je pochopitelné možná tak ještě u osamělých žen docházejících na noční směny (ty však tvoří mezi držiteli zbrojních průkazů minoritu), či u zaměstnanců podniků s nočním provozem a podobně. V ostatních případech je ozbrojování zbytečné a hraničí spíše s paranoií, snaha ochránit svůj majetek před případnými zloději použitím střelné zbraně na první pohled přesahuje meze nutné obrany. A když už má mít někdo zbraň na svou ochranu, tak nevidím důvod, proč by mu neměla stačit jedna pistole, když více zbraní stejně nemůže v jednu chvíli použít. Střelec z Filozofické fakulty však za účelem své ochrany bez problémů za krátkou dobu shromáždil arzenál 7 zbraní. Nemůže tak být pochyb o tom, že největším nebezpečím pro naši bezpečnost jsou samotní držitelé zbraní. Cestou k větší bezpečnosti může být pouze jejich počet snižovat a nikoli zvyšovat.
Nedávno přijatá novela zbrojního zákona je bohužel naprosto nedostatečná. Mezi nově přijatými opatřeními jsou povinnost prodejců zbraní hlásit podezřelé obchody, či pravomoc policie zabavit zbraň v odůvodněných případech, jakými jsou vazby na extremistické skupiny či vyhrožování násilím na sociálních sítích. Jak známo, David Kozák žádné takové vazby neměl, na sociálních sítích se podobným způsobem neprojevoval (údajné příspěvky schvalující střelbu na škole v Rusku se ukázaly jako fake) a lidé, u kterých nakoupil zbraně či podstoupil výcvik vypověděli, že na něm neviděli nic podezřelého. Rovněž zkrácení lhůty pro pravidelné povinné lékařské prohlídky držitelů zbraní je k ničemu, protože psychotesty stále nejsou povinné a závisí jen na ošetřujícím lékaři, zda na ně dotyčného pošle. Do budoucna se sice uvažuje o zavedení povinných psychotestů pro nové žadatele o zbrojní průkaz, ani to však samo o sobě nic neřeší – většina odborníků se shodne na tom, že inteligentní jedinec (jakým Kozák zřejmě byl) rozhodnutý vraždit dokáže psychotesty snadno obejít, protože tuší jak má správně odpovídat. Neexistuje zkrátka žádné opatření, kterými by se dal potenciální masový vrah dopředu stoprocentně odhalit.
Jediným řešením je proto kompletní přehodnocení dosavadního přístupu k civilnímu držení zbraní. Účel ochrany života, zdraví a majetku by měl být zcela vyřazen z důvodů pro zisk zbrojního průkazu, protože jej lze dosáhnout i jinými prostředky než palnou zbraní; výjimky by měly být udělovány pouze v odůvodněných případech a na maximálně jeden kus ruční zbraně. V případě sportovní střelby a lovu je pak na zvážení, zda by zbraně nemohly být přechovávány pouze v trezorech sportovních a mysliveckých spolků s určenou odpovědnou osobou. Možnost držet zbraň by měla být toliko pravomocí vybraných osob, nikoli nárokovým právem.
