Marxistický filosof a autonomistický teoretik Antonio Negri zemřel na konci minulého roku. Proslavil jej jeho akademický bestseller Impérium (2000), nicméně v padesátých letech minulého století vstoupil do politiky a po následující dvě desetiletí byl vůdčí postavou v italském operaistickém hnutí. V této krátké eseji se podívám na operaismus v šedesátých a sedmdesátých letech a nastíním, kam některé z těchto myšlenek vedly a jejich pokračující vliv v dnešní době.
Život, práce a vliv Antonia Negriho
Negri (*1933 +2023) vstoupil do politiky, jako mnoho workeristů, přes Socialistickou stranu Itálie (PSI). Začal spolupracovat s novinami PSI Quaderni Rossi (Rudé sešity), heterodoxními trockisty C.L.R. Jamesem a Rayou Dunayevskou z Johnson-Forest Tendency. Pomáhal založit Potere Operaio (Dělnickou sílu), ze které vychází operaismus. V roce 1979, během brutálního zátahu na levici po vraždě Alda Mora, byl Negri jedním z mnoha tisíců zatčených a uvězněných. Většinu Impéria napsal ve vězení.
V Impériu Negri nastiňuje posun od moderního konceptu imperialismu soustředěného kolem individuálních národních států k emergentnímu postmodernímu světu vytvořenému mezi vládnoucími silami a složenému ze souostroví organizací od NATO a G8 k MMF a OSN. V současnosti můžeme vidět některé z Negriho analýz v odpovědích skupin jako Trvalé shromáždění proti válce na válku na Ukrajině. Zároveň Negriho pohled na odpor byl takový, že může být pouze negací – „vůlí být proti“. Z toho vyplývá vývoj antikapitalistických sil během posledních dvou desetiletí.
Jak se dalo předpokládat, Negriho práce po roce 2000 byla kritizována některými trockistickými organizacemi, jako například Mezinárodní socialistickou aliancí (ISA), která namísto nekrologu vydala ostrou kritiku Impéria. Poukázali na to, že Impérium nevytváří cestu, jak stavět na „společenské váze a potenciální síle“ dělnické třídy. Řešení ISA – vedení. S touto kritikou na paměti je zajímavé pozorovat, jak se operaismus vypořádává s formováním tříd a aktivismu pracující třídy.
Vývoj operaismu v Itálii
Podle Maria Trontiho (*1931, +2023) operaismus vznikl se zrozením Quaderni Rossi (1961) a na konci Classe operaia v roce 1967. Podmínkou pro existenci operaismu byla dramatická expanze průmyslu v padesátých letech, která vedla k masové migraci z jihu Itálie (viz Balestrini) a kultura dvou masových dělnických stran – PSI a Komunistická strana Itálie (PCI). Operaismus by se dal charakterizovat jeho nesmiřitelnou nenávistí k naředěnému gramscismu národně-lidových vyhlídek PCI. Raní operaističtí myslitelé se principiálně objevovali zleva od PSI, jejíž heslo „autonomie“ zůstávalo klíčovým termínem.
Raniero Panzieri (*1921, +1964) editoval teoretický deník PSI Mondo operaio v letech 1957-1959, a později rozjel Quaderni Rossi. To přitahovalo podobné myslitele, jako Luciana Della Mea, Antonia Negriho, Massima Cacciariho a Maria Trontiho. Tronti pokračoval v editování Classe operaia a uvnitř PCI vyvinul koncept „autonomie politického“.
Operaismus tím pádem staví na Marxově tvrzení, že kapitál reaguje na boje dělnické třídy; dělnická třída je aktivní a kapitál je reaktivní. Gigi Roggero, dělnický militant, píše, že „to co odlišuje militanty je nenávist, pro kterou studují. Militanti potřebují nenávist, aby vytvářeli znalosti.“ (str. 185). Dále operaisté věří, že technologie poskytují kapitálu zbraně proti bouřícím se dělníkům a buržoazní reformismus je důsledkem tohoto prodlouženého třídního boje. V základu tyto boje předchází změnám v kapitalistických strukturách. To znamená, že dělnická třída v boji je primárním zaměřením operaismu.
Vliv Grundrisse na operaismus
Italský překlad Marxova dílla Grundrissebyl vydán v letech 1968-70, ale jeho fragmenty byly dostupné už v raných šedesátých letech z německého překladu. Myšlenka „obecného intelektu“ – kombinace nárůstu technologických a společenských znalostí – pochází z Fragmentu o strojích v Grundrisse. Technologie přináší asi „největší negaci nezbytné práce. To zvyšuje tlak na dělníky, aby udrželi sami sebe. Vznik reálného bohatství závisí stále méně a méně na čase práce a více na síle vědy a aplikování vědy na výrobu. (Roggero, str. 132-3).
Tento fragment měl významný vliv na operaismus na konci šedesátých let jako důkaz snižování podílu proletářské práce, „změnil krajinu“ pro Negriho, Trontiho, atd. Jak říká jeden spisovatel, „Kapitalismus bude obcházet strašidlo, strašidlo automatizace“ (Lindholm, Rothe, str. 4). Změnilo to jejich praxi v továrnách Fiat a Olivetti. Spolu s jejich výzkumem dělníků to změnilo i jejich politický přístup k „boji dělníků proti práci“. V budoucnosti bude bohatství měřeno v použitelném čase. Tato změna přístupu měla vliv na jeden produkt operaismu: Hnutí za mzdy za domácí práce (Wages for Housework Movement).
Poznámka ke Mzdám za domácí práce
Hnutí za mzdy za domácí práce byla feministická iniciativa, kterou v roce 1972 založily, mimo jiné, Mariarosa Dalla Costa (*1943) a Silvia Federici (*1942), o kterých by se dalo říct, že vycházely z operaismu a autonomistického marxismu.
Hnutí se vyvinulo ze setkání Třetího hnutí za národní osvobození (Third National Liberation Movement) v Manchesteru v roce 1972. Jeho cíli bylo rozpoznat roli matek, žen v domácnosti a pracovnic v domácnosti beze mzdy v sociální reprodukci. Podle globálních odhadů v té době ženy trávily neplacenou prací 4,5 hodin denně, což byl dvojnásobek průměru u mužů. Hnutí bylo založeno na analýze kapitalismu, která ukázala, jak je práce a udržování kapitalistického systému všudypřítomná a jde ještě dál za materiální požadavky odborů na pracovištích. (Také je zde vidět vliv operaismu a jeho „boje dělníků proti práci“.) Tím pádem můžeme říct, že tento klíčový okamžik pro feminismus druhé vlny vychází z operaismu. Momentálně ovlivňuje moderní proudy v ženském hnutí, jako například Globální stávka žen (Global Women’s Strike).
V nedávno vydané knize Louise Toupin Mzdy za domácí práce (Wages for Housework) (2018) většinu textu zabírá práce Mezinárodního feministického kolektivu o Kanadě a konkrétně Quebecu. Naštěstí v závěru Toupin přikládá rozhovory s Dalla Costou i Federici.
V rozhovoru Dalla Costa říká, že její „politické formování začalo s operaismem… kde jsme si vybrali úhel pohledu na autonomii třídního hnutí, třídy, kterou jsme redefinovali, a která zahrnuje práci žen ve výrobě a reprodukci pracovní síly.“ Pokračuje „objevili jsme domov mimo továrnu. Zjistili jsme, že tato třída není tvořena jen placenými, ale také neplacenými pracujícími“ (Toupin, str. 221-2). Ve své části Federici vyzdvihuje, že tato kampaň „nám dala skvělé pochopení společnosti a mechanismů vykořisťování… byla tady urgentní potřeba vybudovat alternativu ke kapitalistickému systému z každodenních bojů.“ (Toupin, str. 241-2)
Stopy operaismu
Operaismus je historické hnutí vázané k Itálii. Je těžké přesně datovat konec operaismu. Nabízí se různá data z poloviny sedmdesátých let. Steve Wright prohlašuje, že „1977 byl rozhodující rok pro operaismus“ (Wright, str. 183), Roggero hovoří o datu na začátku osmdesátých let, i když také říká: „post-operaismus. Konec částečně přišel s reorientací třídní analýzy na malé továrny a sektor služeb jako nové základny pro hnutí“ (Wright, str. 194). Velký vliv měla politická hrozba eurokomunistického reformismu PCI a od roku 1979 také údajné spojení mezi operaismem a Rudými brigádami. 12000 krajně levicových aktivistů bylo zadrženo.
V současné Itálii existují dvě publikace, které se podle Paoly Rudan „hlásí k dědictví“ operaismu, jedna skrze Romana Alquatiho (*1935, +2010) a další skrze Antonia Negriho. Machina se popisuje jako „magazín, experiment, prototyp. Je to mezinárodní síť…“ Její zaměření: povaha práce, urbanismus a současná kultura. Na druhou stranu Euronoma píše o Ukrajině, sociální reprodukci, antifašismu a genocidě v Gaze. Nejsou to aktivistické skupiny v duchu operaismu, jak říká Rudan, jsou „více o tvorbě politického diskurzu bez organizačního charakteru“. Nicméně „široké dědictví – neortodoxní, nedogmatické, ne nutně nárokované – žije v pozadí [italské levicové politiky].
Nakonec, o operaismu můžeme říct, že i když šlo o historické hnutí, mělo vliv za hranice Itálie, který přesahuje až do dnešní doby. Je to hnutí, které nezávisí na budování strany a na parlamentních procesech a zaměřuje se na boj dělnické třídy. Jeho kampaň je zaměřená na marxistickou analýzu práce, pracujících a kapitalismu. Jeho vliv je viditelný v různých antikapitalistických organizacích a kampaních, které se objevily v posledních dvaceti letech. Tato esej sotva prošla po povrchu operaismu. Je to téma, které odmění ty, kteří ho budou studovat dále.
Zdroje:
Nanni Balestrini, We Want Everything (2016),
Max Lindholm and Matthias Rothe, ‚Marx’s Grundrisse and Operaismo‘, (Unpublished paper, 21 Dec 2020).
Gigi Roggero, Italian Operaismo; genealogy, history, method (2023).
Paola Rudan, Prof of Political Thought, Bologna University, personal correspondence
Louise Toupin, Wages for Housework (2018)
Mario Tronti, ‚Our Operaismo‘, New Left Review, Jan/Feb 2012, pp119-139
Steve Wright, Storming Heaven. Class composition and struggle in Italian Autonomous Marxism (2nd edn 2017)
