Marxistický teoretik a sociolog Boris Kagarlickij patří k pozoruhodným myslitelům, kteří svými knihami a levicovým aktivismem významně ovlivňují současné Rusko i Západní Evropu. Do svého zatčení v roce 2023 byl ředitelem moskevského Institutu globalizace a sociálních hnutí a působil jako šéfredaktor čtvrtletníku Levicová politika. Provozuje opoziční youtubový kanál a internetový časopis Rabkor.
Boris Juljevič Kagarlickij se narodil 29. srpna 1958. V 70. letech studoval na Státním ústavu divadelního umění (GITIS) v Moskvě, než byl v roce 1980 vyloučen pro své disidentské aktivity. Patřil k představitelům disentu v období před nástupem glasnosti (otevřenosti a transparentnosti státních a politických institucí) v roce 1986, v jeho rámci se podílel na vydávání několika samizdatových časopisů a hlásil se k levicovým názorům. V roce 1982 byl zatčen pro údajnou protisovětskou činnost, již v roce 1983 však byl propuštěn a omilostněn. Následně se angažoval v době perestrojky na konci 80. let. V prvních svobodných volbách v roce 1990 byl zvolen do moskevského sovětu, v tomtéž roce se stal členem vedení Socialistické strany.
Na počátku období vlády prezidenta Borise Jelcina vystupoval s levicovou kritikou ruských mocenských elit a stal se spoluzakladatelem opoziční levicové Strany práce. V roce 1993 se během takzvané ruské ústavní krize angažoval proti Jelcinovi, který rozhodl o ostřelování budovy ruského parlamentu. Za to byl na krátkou dobu zatčen, po mezinárodních protestech však byl brzy propuštěn.
V dalším období se věnoval především vědecké pedagogické i publicistické činnosti. Lze říci, že vychoval významnou část mladé generace ruských levicových teoretiků i aktivistů. Stal se ředitelem Institutu globalizačních studií a sociálních hnutí, přednášel v USA i v České republice. V Praze referoval na konferenci o roku 1989 v Lannově vile nebo kontra-summitu proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000.
V období obsazení Krymu Ruskem a počátku bojů na východní Ukrajině v roce 2014 se jeho názory poněkud přiblížily stanoviskům vládních kruhů. Ve svém článku na Rabkoru napsal: „Cestou k ukončení občanské války na Ukrajině je radikální politická reforma, uznání rovnoprávnosti všech národů a regionů, které zemi tvoří, a jednání mezi stranami konfliktu. To však nebude možné, dokud kyjevské úřady nepřiznají porážku ve válce proti vzbouřenému jihovýchodu. A dokud to nehodlá udělat a pokračuje ve válce s podporou Západu, neexistuje jiná cesta k míru než odpor. Pokud ruské orgány tento odpor v současné době podporují, je třeba toho využít. Tím spíše, že tato podpora je zcela nedostatečná a nepříliš upřímná – nebýt rostoucího tlaku společnosti a růstu samoorganizujícího se hnutí solidarity s Novorossií v Rusku, byli bychom téměř jistě svědky spolčení ruské a ukrajinské oligarchie.
Ale to je úkolem politického boje, ovlivňovat situaci. A v tomto případě mobilizovat všechny síly, které máme v Rusku k dispozici, abychom takovému spiknutí zabránili. Zabránit takovému ,míru bez předběžných podmínek‘, který by jihovýchodní Ukrajinu zalil krví a odsoudil celou zemi k přežívání pod vládou reakčního oligarchického režimu.“ V jeho slovech je cítit určitá nejasnost v tom, kdo přesně je ten oligarchický režim, proti kterému se staví, a jak se proč by mělo být Novorusko jako součást Ruské federace čímkoli progresivním. Tato slova se mnoha jeho stoupencům nečetla snadno a Kagarlického poltická trajektorie jakoby nabrala podobný směr, jako trajektorie mnohých českých intelektuálů jako Keller či Drulák, kteří také podlehli v zásadě blokovému vidění mezinárodních vztahů.
Brzy se však Kagarlickij vrátil k radikální kritice domácích elit i ruského prezidenta Putina. 29. září 2021 byl zatčen, protože na internetovou stránku umístil svou výzvu k účasti na demonstracích 20.9. a 25.9. 2021 vyjadřujících protest proti volebním podvodům. Po propuštění pokračoval v radikální opoziční práci i v publikování vědeckých studií, za kterou se mu dostává kritiky ze strany „oficiálního marxismu“ akademických pracovníků spojených s Komunistickou stranou Ruské federace, jako je například filozof Michail Vasiljevič Popov.
Po explozi, která v roce 2022 vyřadila z provozu důležitý most spojující Krym s Ruskem, uveřejnil Kagarlickij text zabývající se tímto tématem na sociální síti Telegram. Zde je citace nejdůležitějších části tohoto článku v překladu Veroniky Sušové – Salminen: „Do ruské státní mluvy přibyl nový termín…teď máme incident. To když výbuch zničí klíčový strategický objekt – nejdražší a nejstřeženější most na světě. Z vojenského hlediska je význam toho, co se stalo víceméně jasný. Nastanou problémy se zásobováním (…) Krymský most byl nejen strategickým ale i symbolickým objektem, hlavní výdobytkem Putinovy éry a hmotným důkazem toho, že v naší zemi lze i na pozadí totálního rozkrádání a neefektivity dosáhnout praktických výsledků, pokud se investuje 400 – 500 procent technologicky potřebných prostředků (…) Potencionální dodavatelé už chystají kufříky s penězi, které je třeba odnést na příslušné úřady, aby získali hodnotnou zakázku. Jde jen o to, aby si nevybrali špatný úřad, vždyť umístění těchto úřadů a jejich obyvatel se může v blízké budoucnosti změnit. A to více než jednou.“
Kvůli těmto slovům byl zatčen, vězněn a odsouzen.
Rusko v globalizovaném světě
Kagarlickij věnoval své intelektuální úsilí 90. let snaze porozumět konci sovětské éry a nástupu globálního neoliberalismu. Ve své knize Obnova v Rusku (1995) se zabýval první fází ekonomické transformace, kde se podařilo úspěšně naplnit úkol zmocnit se majetku. Ideologie liberalismu, která režimu umožnila vytvořit si masovou základnu, však byla zcela vyčerpána a zdiskreditována. Poté, co ruská elita zničila základy práva a podkopala jakoukoli úctu k pravdě, musí se vyrovnat s důsledky svého vlastního jednání. Neschopnost ruského finančního kapitálu působit jako základ plnohodnotné vládnoucí třídy vytvořila předpoklady pro novou systémovou krizi. Finanční kapitál, který je v nejvyšší míře „politizovaným“ kapitálem, je zcela závislý na dobré vůli úřadů a jejich ochotě udělovat privilegia a provize. Kagarlickij tu velmi barvitě popisuje některé z hlavních osobností (Popov, Jelcin, Žirinovskij) a zároveň vykresluje zajímavý obraz hlavních společenských skupin. Kniha přinesla mnoho velmi zajímavých poznatků. Jedním z nich je tvrzení, že neoliberalismus čerpal podporu od důchodců, nekvalifikovaných pracovníků a špatně vzdělaných lidí, u nichž se nepředpokládalo, že by mohli v tržních podmínkách prosperovat. To je jev, který známe i z České republiky.
V knize Rusko za Jelcina a Putina: neoliberální autokracie (2002) se autor pokusil nastínit proměny ruského režimu ztělesňované prezidenty Jelcinem a Putinem. Kagarlickij tvrdí, že Putin a jeho autokracie jsou přímým důsledkem šokové doktríny a snahy etablovat Rusko jako suverénní stát v éře globalizace. Ideologie v tomto případě hraje až sekundární roli, protože hospodářská provázanost se stala příliš hlubokou. Nacionalismus a řeči o silném státu jsou tak sice lákavou, ale falešnou odpovědí, a ve skutečnosti zakrývají vládu oligarchie ať už konzervativní nebo kosmopolitní.
Kagarlickij se ve své práci inspiruje marxistickým teoretikem Immanuelem Wallerstienem a jeho teorií světosystému, ve kterém rozdělil státy na jádorvé, semiperiferní a periferní. Rusko patří právě mezi semiperiferní státy a v této knize postupuje od Kyjevské Rusi až po moderní Ruskou federaci a popisuje integraci a dezintegraci v různých historických obdobích do světosytému. Tvrdí, že pokus vymanit se z této logiky se téměř podařil v ruské revoluci z roku 1917, ale zároveň dodává, že „téměř“ se prostě nepočítá. Stejně jako v předchozí knize ukazuje na systémové překážky pro jakoukoli suverénní politiky mimo mezinárodní vztahy určované globalizací.
Autorova kniha Mezi třídou a diskurzem. Leví intelektuálové v obraně kapitalismu z roku 2020 si zaslouží poněkud delší popis. Kniha se věnuje současnému stavu západní levice. Ta podle názoru autora do jisté míry staví diskurz nad třídní zájem a politiku diverzity nad politiku třídních změn. To se projevuje odklonem od třídní politiky směrem k feminismu, právům menšin, koalicím, což nakonec znamená zničení základních pilířů hnutí. Ovšem jednoduchý návrat do časů klasické socialistické politiky průmyslového věku podle Kagarlického není možný. Třídní politika by podle něj měla být redefinována a znovu obnovena prostřednictvím nového radikálního populismu. V knize najdeme také srovnání krizí západní levice s problémy levicové politiky v současném Rusku.
Jde tedy o knihu, která podněcuje možnou diskusi také mezi levicovými teoretiky a aktivisty v ČR. Lze se zde ovšem ptát, zda existuje nepřekročitelná propast mezi třídní politikou a politikou identity.
Připomeňme závěr Manifestu proti válce, který Kagarlickij podepsal, vydaný ruskou neformální skupinou Socialisté proti válce v roce 2022. „Válku musíme zastavit my sami – muži a ženy z Ruska. Tato země patří nám a ne hrstce šílených lidí s paláci a jachtami. Naši nepřátelé nejsou v Kyjevě a v Oděse, ale v Moskvě. Je čas je odtamtud vyhodit. Válka je Putin a jeho režim. Proto jsme my, ruští socialisté a komunisté, proti této zločinné válce. Chceme ji zastavit, abychom zachránili Rusko…“
Ačkoli v díle Kagarlického můžeme najít řadu bodů, se kterými bychom nesouhlasili (například dlouhodobě odmítá uznat Rusko za imperialistický stát), je jeho jasný odmítavý postoj proti válce a jeho celoživotní snaha udržet ruský marxismus jako živou a kritickou tradici, hodný obdivu a podpory. Proto podepište petici proti jeho věznění a informaci o ní sdílejte dál.
