Krize antropocénu

Proto, že jsme udržováni v tmářství o povaze lidské společnosti – v protikladu k přírodě jako celku – čelíme nyní (jak mě znepokojení vědci ujistili) kompletní destrukci této planety, kterou jsme učinili sotva obyvatelnou. – Bertolt Brecht [1]

Antropocén, vnímaný jako nová geologická epocha nahrazující dobu Holocénu trvající posledních 10 až 12 000 let, představuje to, co bývá nazýváno „antropogenickým zlomem v dějinách planety.[2] Pojem, který byl formálně uveden do současné vědecké a environmentální diskuse klimatologem Paulem Crutzem v roce 2000, značí, že se lidské bytosti staly rozhodující vynořující se geologickou silou ovlivňující budoucnost systému Země. Ačkoliv je vzestup antropocénu povětšinou spojován již s průmyslovou revolucí pozdního osmnáctého století, pravděpodobně nejlépe jej můžeme pozorovat v pozdních 40. a raných 50. let 20. století. Nedávné vědecké důkazy naznačují, že období přibližně od roku 1950 přestavuje zásadní zlom, značící takzvanou velkou akceleraci v lidském dopadu na životní prostředí, přičemž nejdramatičtější stratigrafickou stopu antropogenického zlomu můžeme nalézt v podobě spadu radionuklidů z testování jaderných zbraní.[3]

Pokud vnímáme antropocén tímto způsobem, můžeme říci, že jeho nástup zhruba odpovídá vzestupu moderního environmentálního hnutí, které má počátky v protestech vedených vědci proti nadzemnímu jadernému testování po druhé světové válce a které se vynořilo jako širší hnutí po vydání Tichého jara Rachel Carsonové v roce 1962. Kniha Carsonové byla v 60. letech 20. století brzy následována prvními varovnými signály ze strany sovětských i amerických vědců před zrychlujícím se a nezvratitelným globálním oteplováním.[4] Právě tento dialektický vztah mezi zrychlujícím se nástupem antropocénu a na něj reagující akcelerací radikálně environmentálního imperativu tvoří centrální téma skvělé nové knihy Iana Anguse. Je to právě Angusova schopnost dát nám vhled do antropocénu jakožto nově se vynořující úrovně interakce společnosti-přírody vyvolané historickou změnou – a toho, jak se nové ekologické imperativy generované v reakci na ni, staly hlavní otázkou, které čelíme v dvacátém prvním století – co činí knihu Tváří v tvář antropocénu, tak nepostradatelnou.

Dnes se zdá pravděpodobné, že antropocén bude spojován zejména s vědou období po druhé světové válce. Nicméně jako v případě všech zásadních změn v dějinách, existovaly náznaky menších zlomů již v dřívějších fázích vývoje, datujíce se až k průmyslové revoluci. To odpovídá tomu, co marxistický filozof István Mészáros nazývá „dialektikou kontinuity a diskontinuity“ charakterizující všechny nové vynořující se vývoje v dějinách.[5] Ačkoliv se koncept antropocénu objevil plně až s moderní vědeckou koncepcí systému Země, a čím dál více se zdá, že jeho fyzická základna spočívá ve velké akceleraci po druhé světové válce, byl předznamenán dřívějšími pojmy vycházejícími z myslitelů zaměřujících se na dramatické změny v rozhraní člověk-životní prostředí vyvolané vzestupem kapitalismu, a zahrnující průmyslovou revoluci, kolonizaci světa a éru fosilních paliv.

Příroda, příroda, která předcházela lidským dějinám,“ poznamenali už v roce 1845 Karel Marx a Fridrich Engels, „již více nikde neexistuje (pravděpodobně mimo několika australských korálových ostrovů nedávného původu).“[6] Obdobné stanovisko představil George Perkins Marsh v knize Člověk a příroda v roce 1864, dva roky před tím než Ernst Haeckel poprvé použil slovo ekologie, a tři roky před tím než Marx publikoval první svazek Kapitálu, v kterém varuje před metabolickým zlomem v lidském vztahu k Zemi.[7]

Trvalo ovšem až do poslední čtvrtiny devatenáctého století a raného dvacátého století, než se objevil klíčový koncept biosféry, a to zejména spolu s publikací knihy Biosféra sovětského geochemika Vladimíra I. Vernadského v roce 1926, na jehož základě byl rozvinut náš moderní pojem systému Země. „Pozoruhodně,“ píší Lynn Margulisová i Dorian Sagan v knize Co je život?, „Vernadskij odboural rigidní hranice mezi živými organismy a neživým životním prostředím, vyobrazuje život globálně před tím, než se vrátily z oběžné dráhy vůbec první fotografie Země.“[8]

Vydání Vernadského knihy odpovídá prvnímu představení pojmu antropocén (spolu s termínem antropogenní) jeho kolegou sovětským geologem Aleksejem Pavlovem, který jej využíval k odkazování na nové geologické období, v němž je lidstvo hlavní hnací silou planetárních geologických změn. Vernadskij si v roce 1945 povšiml, že „vycházejíce z představy geologické role člověka, mluvil geolog A. P. Pavlov (1854 – 1929) v posledních letech svého života o antropogenní éře, v které žijeme … Oprávněně zdůrazňoval, že člověk se přímo před našima očima stává mocnou a neustále rostoucí geologickou silou … Ve 20. století poprvé v dějinách Země člověk poznal a osvojil si celou biosféru, dokončil geografickou mapu planety Země a kolonizoval celý její povrch.”[9]

Současně s Vernadského prací na biosféře, rozvinuli nezávisle na sobě sovětský biochemik Alexander I. Oparin a britský socialistický biolog J. B. S. Haldane ve 20. letech 20. století teorii původu života známou jako „teorie primordiální polévky“. Harvardští biologové Richard Levins a Richard Lewontin ji shrnuli takto, „život původně vzešel z neživé hmoty [kterou slavně popsal Haldane jako „horkou řídkou polévku“], ale tento původ již ale nemohl dále pokračovat, protože živé organismy konzumují komplexní organické molekuly potřebné k obnovování života de novo. Navíc redukovaná atmosféra [postrádající volný kyslík], která existovala před počátkem života, byla přeměněna samotnými živými organismy na atmosféru plnou reaktivního kyslíku.” Tímto způsobem Oparin-Haldanova teorie poprvé vysvětlila, jak mohl život vzejít z neživé hmoty, a proč se tento proces nemohl opakovat. Stejně významný je fakt, že život objevující se tímto způsobem před miliardami let, může být vnímán jako tvůrce biosféry v rámci komplexního procesu koevoluce.[10]

Byla to Rachel Carsonová, která ve své zásadní řeči z roku 1963 „Naše znečištěné životní prostředí“ slavně představila veřejnosti Spojených států koncept ekosystému, a která výmluvně tlumočila tuto integrovanou ekologickou perspektivu a potřebu vzít ji do úvahy při všech našich jednáních. „Od počátku biologického času,“ píše,

„existovala nejbližší možná provázanost mezi fyzickým životním prostředím a životem, který podporuje. Podmínky na mladé Zemi zplodily život; život pak okamžitě pozměnil podmínky na Zemi, a to tak, že jedinečný neobyčejný akt spontánního vytvoření nemohl být opakován. V té či oné podobě, se jednání a interakce mezi životem a jeho okolím odehrávaly od počátku.

Myslím, že tento historický fakt má více než akademický význam. Pokud jej přijmeme, vidíme, proč nemůžeme beztrestně a opakovaně znásilňovat životní prostředí, tak jak to činíme nyní. Ten, kdo seriózně studuje dějiny Země, ví, že ani život, ani fyzický svět, který jej podporuje, neexistují v malých izolovaných přihrádkách. Naopak uznává neobyčejnou jednotu mezi organismy a životním prostředím. Z tohoto důvodu ví, že škodlivé substance uvolňované do životního prostředí se časem vrátí, aby způsobily lidstvu problémy.

Vědecké odvětví, které se zabývá těmito vzájemnými vztahy je ekologie … Nemůžeme přemýšlet o živých organismech osamoceně; stejně tak nemůžeme uvažovat o fyzickém životním prostředí jako o izolované entitě. Obé existuje společně, jedno ovlivňuje druhé, aby dohromady formovaly ekologický komplex neboli ekosystém.“[11]

Nicméně i přes integrovanou ekologickou vizi představovanou postavami jako je Carsonová, byly Vernadského koncepty biosféry a biogeochemických cyklů po dlouhou dobu na Západě bagatelizovány kvůli redukcionistickému pojetí, které převládalo v západní vědě a kvůli sovětskému původu těchto konceptů. Sovětské vědecké práce byly vědcům na Západě dobře známé a byly během studené války často překládány vědeckými nakladatelstvími a dokonce i americkou vládou – avšak Vernadského Biosféra byla nevysvětlitelně přeložena až v roce 1998. Toto bylo nezbytné, neboť v určitých oborech, jako například v klimatologii, byly sovětští vědci o hodně napřed před svými americkými protějšky. Ovšem tato širší vědecká výměna překračující dělící linie studené války byla zřídkakdy tlumočena veřejnosti, u které prakticky neexistovalo povědomí o sovětských úspěších v těchto oblastech. Ideologicky proto koncept biosféry zdá se spadal pod určitý druh klatby.

I tak se pojem biosféry dostal na hlavní scénu v roce 1970, spolu s vydáním speciálního čísla časopisu Scientific American na dané téma.[12] Zhruba ve stejné době varoval socialistický biolog Barry Commoner v knize Uzavírající se kruh před rozsáhlými změnami v lidském vztahu vůči planetě, počínaje atomovým věkem a nástupem moderního vývoje syntetické chemie. Commoner odkazoval na raná varování kapitalistického environmentálního narušování cyklů života představeného Marxovou diskusí o zlomu v metabolismu půdy.[13]

V roce 1972 Jevgenij K. Fedorov, jeden z předních světových klimatologů a člen prezidia nejvyššího sovětu SSSR, a současně hlavní sovětský zastánce Commonerovi analýzy (napsal „Závěrečné poznámky“ k ruskému vydání), prohlásil, že svět si bude muset odvyknout od fosilních paliv: „Růst teploty planety Země je nevyhnutelný, pokud se neomezíme na používání zdrojů energie z přímé solární radiace, hydraulické energie vln a větrné energie, [a namísto toho] si zvolíme získávání energii z fosilních[paliv] nebo jaderných reakcí.”[14] Pro Fedorova představovala Marxova teorie „metabolismu mezi lidmi a přírodou“ metodologickou základnu ekologického přístupu k otázce systému Země.[15] V 60. a 70. letech 20. století klimatologové v SSSR a Spojených státech poprvé našli „důkazy“ o „celosvětovém metabolismu“ ve slovech Cliva Hamiltona a Jacqua Grinevalda.[16]

Vzestup analýzy systému Země v následujících dekádách byl také silně ovlivněn neuvěřitelným pohledem z vnějšku, vycházejícím z raných vesmírných misí. Jak napsal Howard Odum , jedna z vůdčích postav formujících systémovou ekologii, v časopise Environment, Power and Society

„Můžeme začít se systémovým pohledem na Zemi skrze makroskopický pohled z pozice astronautů vysoko nad Zemí. Ze satelitu kroužícího okolo planety se životní zóna Země zdá být velmi jednoduchou. Tenký vodou a vzduchem vyplněný obal pokrývající Zemi – biosféra – je držen pohromadě zevnitř hustým masivem a z vnějšku vakuem vesmíru … Z nebes je snadné hovořit o rovnováhách plynů, energetických rozpočtech namiliony let, a úžasné jednoduchosti celkového metabolismu zemského úzkého vnějšího obalu. S výjimkou energetického toku, je geobiosféra z většiny uzavřeným systémem takového typu, jehož materiály kolují a jsou znovu využívány.“[17]

„Mechanismus nadměrného růstu,“ ohrožující tento „celkový metabolismus,“ pokračuje Odum, „je kapitalismus.“[18] Dnešní koncept antropocénu, tak na jedné straně odráží rostoucí uznání rapidně se urychlující role antropogenních hnacích sil v narušování biogeochemických procesů a planetárních hranic systému Země a na straně druhé reflektuje naléhavé varování, že svět vnímán pod nálepkou „byznys jako obvykle“ je katapultován do nové ekologické fáze – fáze méně přispívající k udržování biologické diverzity a stabilní lidské civilizace.

Hlavním úspěchem knihy Tváří v tvář antropocénu je především její propojení těchto dvou aspektů antropocénu – různě nahlížených jako geologické a historické, přírodní a sociální, klima a kapitalismus – v jednotný, integrovaný pohled. Angus ukazuje, že se „fosilní kapitalismus,“ pokud nebude zastaven, stane neřízenou střelou vedoucí ke globálnímu environmentálnímu apartheidu a k tomu, na co velký britský marxistický historik E. P. Thompson odkazoval jako na hrozící historickou fázi „exterminismu,“ ve které budou podmínky existence stovek milionů a pravděpodobně miliard lidí převráceny vzhůru nohama a samotný základ života, tak jak jej známe, bude ohrožen. Navíc původ této hrozby spočívá v tom, co Odum nazývá „imperiálním kapitalismem,“ vystavujícím nebezpečí životy těch nejvíce zranitelných populací na planetě v systému nucené globální nerovnosti.[19]

Taková jsou nebezpečí, na které může poskytnout odpovědi, potřebné v době antropocénu, pouze nový radikální přístup k sociální vědě (a ke společnosti samotné), jak nás informuje Angus – autor, který bere vážně varování Carsonové o tom, že pokud podryjeme životní procesy Země, „vrátí se nám to v čase“, aby nás to pronásledovalo. Pokud se nás nyní dotýká tak urgentní změna, „zítra je už příliš pozdě.“[20]

Ovšem dominantní sociální věda, která slouží dominantnímu sociálnímu řádu a jeho vládnoucí vrstvě, zatím sloužila k zastírání těchto témat, stavějíce se svou autoritou za zlepšující opatření spolu s mechanistickými řešeními jako jsou trhy s uhlíkem a geoinženírství. Dominantní věda vytváří dojem jako by odpověď na krizi antropocénu byla úzce ekonomická a technologická a slučitelná s dalším rozšiřováním hegemonie kapitálu nad Zemí a jejími obyvateli – a to navzdory skutečnosti, že současný systém akumulace kapitálu je hlavní příčinou krize. Výsledkem je postrkování světa do stále většího nebezpečí. To, co je nyní třeba, je uznání, že je to logika našeho současného výrobního způsobu – kapitalismu – která stojí v cestě vytvoření světa udržitelného lidského rozvoje překračujícího pohromu vymykající se kontrole, která jinak lidstvo očekává. Abychom se zachránili, musíme vytvořit jinou socioekonomickou logiku směřující k jiným lidsko-environmentálním cílům: ekosocialistickou revoluci, na které se budou podílet velké masy lidstva.

Ale neexistují snad rizika spojená s takovými radikálními změnami? Nedoprovázely by jakékoliv snahy o svržení převládajícího systému produkce a využívání energie v reakci na globální oteplování velké boje a oběti? Existuje nějaká jistota toho, že bychom byli schopní vytvořit společnost udržitelného lidského rozvoje, jak si ji představují ekosocialisté jako Ian Angus?  Nebylo by lepší se chybně přidat na stranu odpíračství než na stranu „katastrofismu“? Neměli bychom se spíše zdržet jednání na této úrovni, než budeme vědět více?

Zde je užitečné citovat z didaktické básně velkého německého dramatika a básníka Bertolta Brechta „Buddhovo podobenství o hořícím domu ”:

„Buddha seděl dosud pod chlebovníkem a vyprávěl jiným, těm, kteří se neptali, toto podobenství: „Viděl jsem nedávno dům. Ten dům hořel. Střechu už olizovaly plameny. Šel jsem tam a zpozoroval jsem, že v něm jsou ještě lidé. Vstoupil jsem do dveří a volal jsem na ně, že jim hoří střecha nad hlavou, vyzývaje je takto, aby dům rychle opustili. Ale ti lidé neměli, zdá se, naspěch. Jeden se mě ptal, zatím co žár mu už spaloval brvy, jaké je venku počasí, neprší-li snad, nefouká-li snad vítr, je-li pro ně přichystán jiný dům, a takovéhle věci. Bez odpovědi jsem opět vyšel. Tihleti, myslil jsem si, musí uhořet, dřív než se přestanou ptát. Opravdu, přátelé, komu půda ještě není tak horká, že by ji raději vyměnil za jakoukoliv jinou, než aby na ní zůstal, tomu nemám co říci.“ Tak pravil Gautama Buddha.“[21]

Dnes je to kapitalismus a odcizené globální životní prostředí jím zapříčiněné, které tvoří náš „hořící dům“. Mainstreamoví environmentalisté čelíce tomuto příšernému dilematu, se obecně rozhodli udělat více než o něm jen rozjímat, sledovat ho, a činit drobné úpravy interiéru, zatímco plameny olizují střechu a celá konstrukce okolo nich hrozí zřícením. Cílem je spíše jej změnit, přebudovat dům naší civilizace na základě jiných architektonických principů, vytvářejíce tak udržitelnější metabolismus lidstva a Země. Jméno hnutí, které usiluje o dosažení této změny, vycházejíce při tom ze socialistických a radikálně environmentálních hnutí, je ekosocialismus, a Tváří v tvář antropocénu je jeho nejaktuálnějším a nejvýmluvnějším manifestem.

Tento článek je adaptovaným úvodním slovem ke knize Iana Anguse Tváří v tvář antropocénu: Fosilní kapitalismus a krize zemského systému(Monthly Review Press, 2016).

Z anglického originálu The Anthropocene Crisis přeložil Jan Blažek.

Poznámky
[1] Brecht, Brecht on Theatre (New York: Hill and Wang, 1964), 275.

[9] Vladimir I. Vernadsky, “Some Words about the Noösphere,” in Jason Ross, ed., 150 Years of Vernadsky, vol. 2 (Washington, D.C.: 21st Century Science Associates, 2014), 82; E. V. Shantser, “The Anthropogenic System (Period),” in The Great Soviet Encyclopedia, vol. 2 (New York: Macmillan, 1973), 140. Shantserův článek zavedl slovo „antropocén“ do angličtiny.

[10] Richard Levins and Richard Lewontin, The Dialectical Biologist (Cambridge, MA: Harvard University Press, 1985), 277; A. I. Oparin, “The Origin of Life,” in J. D. Bernal, The Origin of Life (New York: World Publishing, 1967), 199–234; and J. B. S. Haldane, “The Origin of Life,” in Bernal, The Origin of Life, 242–49.

[11] Rachel Carson, Lost Woods (Boston: Beacon, 1998), 230–31.

[12] G. Evelyn Hutchinson, “The Biosphere,” Scientific American 233, no. 3 (1970): 45–53.

[13] Barry Commoner, The Closing Circle: Nature, Man, and Technology (New York: Knopf, 1971), 45–62, 138–75, 280.

[14] E. Fedorov quoted in Virginia Brodine, Green Shoots, Red Roots (New York: International Publishers, 2007), 14, 29. See also E. Fedorov, Man and Nature (New York: International Publishers, 1972), 29–30; John Bellamy Foster, “Late Soviet Ecology and the Planetary Crisis,” Monthly Review 67, no. 2 (June 2015): 9; M. I. Budyko, The Evolution of the Biosphere (Boston: Reidel, 1986), 406. Výzvy ze strany významných postav jako byl Fedorov volající po ráznější a radikálnější odpovědi na environmentální problémy byly Sovětským státem ignorovány, a to s tragickými důsledky.

[15] Fedorov, Man and Nature, 146.

[16] Hamilton and Grinevald, “Was the Anthropocene Anticipated?” 64.

[17] Howard T. Odum, Environment, Power, and Society for the Twenty-First Century (New York: Columbia University Press, 2007), 3.

[18] Odum, Environment, Power, and Society, 263.

[19] E. P. Thompson, Beyond the Cold War (New York: Pantheon, 1982) 41–80; Rudolf Bahro, Avoiding Social and Ecological Disaster (Bath, UK: Gateway, 1994), 19; Odum, Environment, Power, and Society, 276–78.

[20] Rolf Edburg and Alexei Yablokov, Tomorrow Will Be Too Late (Tucson, AZ: University of Arizona Press, 1991).

[21] Bertolt Brecht, Tales from the Calendar (London: Methuen, 1961), 31–32., [v překladu Ludvíka Vaculíka.]