Člověk nesmí mlčet

Rozhovor Simona Guye a Roba Fergusona s Leslie Baruchem Brentem, který jako dítě uprchl z nacistického Německa, o tom, jak rychle mohou rasistické myšlenky získat vliv a proč se jim dnes musíme postavit.

Leslie B. Brent (Foto: Socialist Review)

Jak vzpomínáte na dětství v Německu 30. let a na změny, ke kterým v té době došlo?
No, než přišel Hitler k moci, měl jsem normální, šťastné dětství: dobrý rodinný život. Po roce 1933 se věci dramaticky změnily. Ztratil jsem své nežidovské přátele, lidem bylo trapné se na ulici hlásit k mé rodině a někteří radši přešli na druhý chodník, než aby nám hajlovali na pozdrav, a někteří nás prostě ignorovali. Život byl velice namáhavý. Naše malá židovská komunita ve městě v Pomořansku musela přibližně v roce 1936 opustit svou synagogu, protože nám uprostřed obřadu létaly do oken kameny.
Ve škole jsem byl terčem spousty antisemitismu. Měl jsem učitele angličtiny, který se čas od času objevil v uniformě hnědých košil, byl velmi antisemitský a neměl mě, jediného Žida ve třídě, rád. Jednoho dne jsem přišel do třídy a na tabuli bylo napsáno, že „Všichni křesťané jsou podvodníci a lháři,“ a vina samozřejmě padla na mě. Musel jsem stát v rohu a poslouchat antisemitské výlevy. Potom začaly fyzické útoky. Házeli na mě kameny, chodil jsem domů s hlavou od krve. Došlo to tak daleko, že se rodiče rozhodli, že už do školy chodit nemůžu a zapsali mě do sirotčince pro židovské chlapce v Berlíně. Ředitel mě laskavě přijal, stejně jako přijal mnoho chlapců, kteří už nemohli navštěvovat svou školu, i když nebyli sirotci.
Po Křišťálové noci 9. listopadu 1938 padla kosa na kámen a němečtí a rakouští Židi si uvědomili, jaký život je v Německu čeká. Ihned po ní byly ve velké panice zorganizovány dětské vlaky. Díky řediteli sirotčince, doktoru Kurtu Crohnovi, jsem byl 1. prosince vybrán, abych spolu se sedmi dalšími chlapci odjel prvním dětským vlakem z Berlína.
Židovské a nežidovské organizace, včetně kvakerů, vyvíjely tlak na Chamberlainovu vládu, aby děti za určitých podmínek přijímala bez omezení. Nakonec nebyl stanoven žádný limit a konečný počet přepravených dětí byl téměř 10 000. Kdyby nevypukla válka, mohlo jich být více. Mohla by jet i má sestra. Tato část mého dětství mnou velice otřásla, i když jsem chápal, že mě rodiče posílají do Anglie kvůli mé vlastní bezpečnosti. Noc před odjezdem vlaku z Berlína se má rodina sešla v malinkém bytě mých rodičů, a hovořili jsme o tom, co můj odjezd do Anglie znamená a proč bych měl slušně chovat a nebavit se s cizími lidmi. Zabalili mi kufr s oblečením, na kterém byly mé iniciály. Dalšího dne mi přišli rodiče zamávat na rozloučenou.
Sdílel jsem kupé s několika dalšími hochy ze sirotčince. Byla to velmi stresující cesta, protože kdykoli vlak zastavil, báli jsme se, že nás vysadí. Některé děti v jiných vlacích měli velice nepěkné zkušenosti s SS a německou policí, kteří ve vlaku hlídkovali, hrabali se jim v kufrech, vyhazovali hračky, a prostě působili potíže a byli nepříjemní. Nám se to nestalo.
Jakmile jsme překročili holandskou hranici, atmosféra se dramaticky změnila. Přijeli jsme do pohraničního města v Holandsku a na nástupišti byly ženy, které nám nabízely oplatky, čokoládu, ovoce, pití, usmívaly se na nás. Nebyli jsme zvyklí na to, že se na nás na ulici někdo směje. Byla to neobyčejná zkušenost a navždy budu Holanďanům vděčný. Pak jsme přijeli do Hooku v Holadnsku a nasedli na noční trajekt do Harwiche. Z Harwiche vzali spoustu z nás do tábora nazvaného Doverourt, což byl tábor ve stylu Butlin’s s malými netopenými dřevěnými chatami a jídelnou pro společné aktivity.
Byla to nejkrutější zima, jakou Británie zažila za desetiletí a nám byla v našich chatkách hrozná zima. Naživu jsme zůstali díky firmě Dunlop, která nám věnovala gumové ohřívací láhve. Pro některé děti byl pobyt v Dovercourtu traumatizující. Já jsem se přizpůsobil, hrál jsem stolní tenis, učil se angličtinu, a byl jsem vybrán BBC, abych se na začátku ledna zúčastnil vysílání, ve kterém jsem svou nedokonalou angličtinou popsal život v Dovercourtu.
Měl jsem velké štěstí. Všichni ostatní chlapci ze sirotčince, kteří neodjeli, skončili v Osvětimi, včetně učitelů a ředitele.
Měl jsem dobré vzdělání. Roky poté jsem získal doktorský titul v oboru imunologické tolerance. Byl jsem terčem rasové netolerance, tak jsem si řekl, hm, to zní jako velice dobré téma k výzkumu!

Popisujete proces prudké změny společenského klimatu, ať už se to týká vašich spolužáků, školy a učitele. Vzpomínáte si, jak se toto chování stávalo normálním ještě, než došlo k úplnému vyhrocení situace?
Měl jsem nežidovského kamaráda, který žil ve stejném bloku. Měli jsme se moc rádi, chodili jsme k sobě na návštěvy a hráli jsme si spolu. Jednoho dne jsem spadl ze židle a natrhl si obočí. Dělali jsme skopičiny a hráli si na to, že jsme nepřátelé na život a na smrt. On hrál Němce a já Angličana. Jeho matka mi na ránu dala kus syrového hovězího a dobře mi jí ošetřila. Pak přišel rok 1933 a toto přátelství prostě zmizelo. Kamarádův otec se přidal k Sturmabteilung (nacistické polovojenské jednotky). Ostatní chlapci byli přijati do hitlerovské mládeže a já jsem se cítil trošku vyloučený, protože dělali docela dobré věci: chodili na exkurze, sportovali a tak dále. Takže jsem si myslel, že je škoda, že nemůžu být jeden z nich, i když jsem nechtěl nosit jejich uniformu.
Byla to velice náhlá změna. Mí rodiče byli asimilovaní němečtí Židé. Byli jsme věřící, chodili jsme na obřady do synagogy, ale kulturně jsme byli hodně němečtí, poslouchali jsme německou hudbu. Pamatuji si, že můj otec hrál na piáno Mendelssohnovy Písně beze slov a zpíval v místním mužském sboru. Jako většina německých Židů nemohli mí rodiče pochopit, že nemají v Německu budoucnost. Mysleli si, že se to nemůže stát, ale stalo se to.
Až po Křišťálové noci si němečtí a rakouští Židé uvědomili, že jejich další život nebude možný. Doslova všechny synagogy v Německu byly vypáleny. Okna židovských obchodů byla vymlácena. Židovské domy byly napadány a pleněny a tisíce židovských mužů bylo zatčeno a posláno do blízkých koncentračních táborů. To ještě nešlo o tábory smrti, ale i tyto tábory byly odporné a brutální.
Mí rodiče se zoufale pokoušeli dostat do Ameriky. Napsali americkému finančníkovi, který se jmenoval Baruch, což bylo i naše příjmení, přestože jsme nebyli příbuzní, ale nemyslím si, že někdy dostali odpověď. Američané přijímali velice malé množství Židů. Přijímání dětských uprchlíků Chamberlainovou vládou byl jedinečný počin a jediná další země, která může říci, že prokázala milosrdenství, byla Albánie, protože přijala mnoho Židů, a nyní přijímá tolik uprchlíků.

Dá se porovnat vaše zkušenost jakožto uprchlíka z Německa v třicátých letech a zkušenost uprchlíků ze Středního východu a dalších oblastí dnes?
Velmi mě rozčiluje přístup naší vlády k těmto dětským uprchlíkům toulajícím se napříč kontinentem, bez rodičů, bez domova, s nedostatkem jídla, bez přístřeší, tváří v tvář obtěžovaní, zneužívaní, pašovaní. Je to naprosto příšerné. Dubsův dodatek měl do Británie přivést 3000 dětí, a myslím, že jich přišlo kolem 300. Je to naprosto nelidské. Vláda se asi domnívá, že UKIP a jejich rétorika pro ni představují možné nebezpečím. Protimigrantské předsudky živí UKIP a další organizacemi.
Ovšemže zde máme chudobu; o tom není pochyb. Je zde chudoba a sbírky pro chudé a všechno to ostatní. A to přesto, že jsme relativně bohatou zemí, jednou z nejbohatších na světě, a existuje mnoho obcí, které by děti rády přijaly a staraly se o ně, pokud by jim vláda nabídla nějakou finanční podporu. Nemohu si pomoci, cítím, že v tom je prvek rasismu. Byli bychom svědky stejného přístupu, pokud by šlo o děti bílých Evropanů, a ne o muslimské děti z Afriky a Blízkého východu?

Vyjadřoval jste se veřejně i vzhledem k vašim zkušenostem?
Vždy jsem se vyjadřoval k lidským právům a mám tendenci být na straně slabších. V padesátých letech jsem přednášel na University College, na katedře zoologie. Prováděli jsme na této katedře imunologický výzkum, když byla jedna univerzita v Jižní Africe, Fort Hare, zavřena apartheidním režimem. Byla to univerzita pro černé studenty, s černošským personálem, a oni ji zavřeli. Sám jsem připravil výzvu pro všechny zaměstnance Univesity College. Poslal jsem jim dopis, zorganizoval jsem sbírku pro jednoho učitele z oné univerzity. Byl to velký úspěch, a ten učitel opravdu na University College přijel. Také jsem se účastnil skvělého pochodu proti apartheidu.

A veřejně jste se postavil proti válce v Iráku v roce 2003.
Když se poprvé přemýšlelo o útoku na Irák, myslel jsem si, že je to úplné šílenství. Cítil jsem, že Saddám dříve nebo později padne díky vnitřní dynamice a že útok bude katastrofou. Před týdnem nebo dvěma jsem narazil na třístránkový strojopis, který jsem v lednu 2003 (dva měsíce před útokem) poslal Tonymu Blairovi. V tomto dopise jsem detailně vysvětlil hrozné následky, které bude útok na Irák mít. Bohužel se všechny mé obavy splnily. Odpověď jsem dostal až o dva měsíce později, poté, co útok proběhl, a byl to nicneříkající standardní dokument pokoušející se vysvětlit důvody útoku.
V den útoku jsem šel ke stanici metra Archway a stál v dešti se svíčkou v ruce s asi dvaceti dalšími lidmi, a skoro jsme mohli slyšet hřmot startujících letadel. Můj místní poslanec Jeremy Corbyn se k nám připojil. Bylo to dost deprimující, protože jste věděli, že kostky jsou vrženy. Pevně věřím, že mnoho z problémů, kterým nyní čelíme, terorismus, uprchlíci a podobně, pochází z útoku George W. Bushe a Tonyho Blaira na Irák. Kdybych ho někdy potkal na ulici, asi bych mu chtěl ublížit, ale on má tak silnou ochranku, že by to bylo nemožné.
Spolu se svou rodinou jsem se připojil k velkému pochodu proti válce (15. února 2003). To byla neobyčejně působivá zkušenost.

Co si myslíte o tvrzení, že kritika Izraele, nebo přímo antisionismus, je antisemitismus?
Nejsem praktikující žid, ale jsem etnický Žid. Izraelská vláda prohlašuje, že mluví za všechny Židy na světě. No, za mě teda ne. To, co provádějí Palestincům, je šokující a neobhajitelné. Takže jsem se ozval. Napsal jsem o tom několik dopisů do časopisu Asociace židovských uprchlíků. Byl jsem nazván sebenenávidějícím se Židem. Patřím k organizaci Židé za spravedlnost pro Palestince a pevně věřím, že jako Žid mám odpovědnost ozvat se a protestovat proti tomu, co se děje.
Dvoustátní řešení, které je podle mého názoru jediné možné řešení, se každým dnem stává méně a méně možným, protože Izrael už zabral tolik půdy – zabral více než 40 procent palestinské půdy; všude postavil osady. Nedovedu si představit, že by Izrael tyto osady odstranil, což je podmínkou uzavření míru.
Takže ano, v tomto mám opravdu jasno. Pojmy antisionismus a antisemitismus se zaměňují; lidé si je pletou. Rozhodně nejsem antisemitou a antisemity pohrdám, ale jsem kritický k vládě Izraele, stejně jako se cítím kritický k naší vlastní vládě v Británii. Myslím, že člověk má povinnost ozvat se a nepřijmout to, co se děje, bez boje.

Co si myslíte o současné situaci antirasistického hnutí, levice a ostatních v boji proti rasistické hrozbě?
Viděl jsem program v televizi, kdy reportér navštívil Montanu, plnou kopců a lesů, řídce zalidněnou. Do celého státu Montana přišlo kolem 15 imigrantů, nicméně každý, s kým reportér mluvil, měl k imigraci neuvěřitelně negativní postoj. Že prý změní „náš životní styl“, „dotkne se nás to“, a tak dále. Myslím, že to je v současnosti v této zemi i jinde velký problém, a přál bych si, aby strany nalevo od středu utvořily volnou koalici a bojovaly proti tomuto trendu jak v parlamentu, tak mimo něj.

Lesile Baruch Brent přišel do Británie v jednom z prvních dětských vlaků, které zachránily 10 000 dětí před smrtí rukou nacistického režimu. Jeho německo-židovská rodina byla celá povražděna. Studoval zoologii a stal se význačným imunologem na poli tkání a transplantací orgánů. Byl spoluobjevitelem imunologické tolerance a od roku 1990 byl emeritním profesorem na univerzitě v Londýně. V poslední době podporoval kampaň Alfa Dubse za přijetí dětských uprchlíků bez doprovodu, řečnil při zapalování svíček na stanici Liverpool Street a na demonstraci u parlamentu. Také vystupoval proti izraelskému zacházení s Palestinci a proti válce v Iráku. Napsal paměti, knihu Nedělní dítě, kterou vydalo nakladatelství Bank House Books.

Článek z časopisu Socialist Review, duben 2017, přeložil Martin Šaffek. Originál zde.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •