Co přináší rozšíření Evropské unie na v&y

Redakční poznámka
na úvod: Následující článek byl psán pro teoretický časopis
„Argumenten“, který vydává naše sesterská organizace v Německu.
Mluví-li proto o rozšiřování EU, zabývá se často fakty, týkajícím se
Německa. Zároveň kritizuje velmocenskou politiku Německa. To je,
píše-li článek člověk v Německu žijící, postoj proti nacionalismu,
v ČR to však může vyznít jako jeho pravý opak. Při čtení článku je
tedy nutno vzít na vědomí tento kontext. Zdůrazňujeme: organizace
Mezinárodních socialistů jsou proti velmocenským ambicím a
nacionalistické rétorice „svých“ zemí. Nehodláme se stát součástí
stupidní kampaně „proti germanizaci“.


Od
května 2004 čítá Evropská unie (EU) 25 členských států. S deseti
novými přistupujícími zeměmi se rozšířila na východ až k hranici
bývalého Sovětského svazu. Vně EU dnes zbývají toliko Rumunsko a
Bulharsko, jimž je vstup předpovídán v druhé „vlně“ roku 2007,
dále Albánie a bývalá Jugoslávie.
Podle ankety toto rozšíření Unie
na východ většina obyvatel západní Evropy odmítá. Mnozí se obávají
nezaměstnanosti, klesající výše mezd a sociálních dávek stejně jako
rostoucí kriminality. Této náladě mezi obyvatelstvem se brání vlády
západních zemí důmyslnou kampaní – např. německá vláda píše ve své
propagační brožuře: „Rozšíření EU naplňuje naději na přenesení
vítězného modelu EU s jeho hodnotami – právním státem, demokracií,
ochranou lidských práv všeobecně stejně jako práv menšin – i do států
střední a východní Evropy. Mír a svoboda, jistota a politická stabilita
budou garantovány skutečně dlouhodobě.“
První část  článku se
zabývá tím, kdo skutečně z rozšiřování EU profituje a kdo ztrácí.
V druhé části bude osvětleno pozadí a dějiny celého procesu,
v části třetí nastíněny možnosti odporu a alternativy
k současnému stavu.

I. Kdo získává a kdo ztrácí?

Podporu
má rozšiřování Evropské unie na straně podnikatelů. Nejen pro německé
koncerny je východní Evropa nejdůležitějším odbytištěm a rezervoárem
levné, ale dobře kvalifikované pracovní síly. Již dnes činí podíl
východní Evropy na německém zahraničním obchodu dvanáct procent a
převyšuje takto podíl Francie (10,1%), Spojených států (9%) a Velké
Británie (8%). Zatímco hospodářství v SRN dosáhlo od roku 2001
růstu nikoliv vyššího než 1%, ve východoevropských zemích se toho času
hospodářský růst pohybuje kolem 6%. Německé koncerny totiž mezitím do
přistupujících zemí investovaly přibližně 23 miliard Euro. že právě
německé hospodářství má na rozšíření Unie na východ největší zájmy, je
doloženo rovněž tím, že příslušným komisařem pro rozšiřování EU
v Bruselu je Němec Günter Verheugen.

Aby
byly do EU přizvány, musely se východoevropské země podrobit
privatizačním programům a drastickému krácení nejrůznějších státních
podpůrných finančních dávek. V posledních deseti letech byly
takřka všechny provozy zprivatizovány a ty nejproduktivnější obory jako
je např. telekomunikace či autovýroba prodány zahraničním koncernům za
směšné částky. Více než polovina východoevropských pracujících je
zaměstnána  za mizivé mzdy v podnicích odkoupených
západoevropskými koncerny. V maďarských provozech mají zahraniční
(zde většinou němečtí) podnikatelé dokonce šestatřicetiprocentní účast,
na Slovensku třináctiprocentní. Samotný koncern Siemens disponuje na
východě Evropy více než 95 dceřinými společnostmi s 25 000
zaměstnanci. Volkswagen převzal v roce 1991 českého autovýrobce
škoda. Výkupem bývalých státních odvětví mohou velké kapitálové
koncerny upevňovat své monopolní postavení a zvyšovat tak své zisky.
Např. BWI (Berlinwasser International), sloučení německých koncernů RWE
a Allianz a francouzského Vivendi, koupila české vodní hospodářství a
v průběhu tří let zdvojnásobila cenu vody. Německý Telekom
odkoupil takřka všechny národní telefonní sítě ve východní Evropě a
okamžitě navýšil ceny.

Chudoba a nezaměstnanost

Zatímco
menšina ve velkých městech profituje ze zahraničních investic a
peněžitých podpor EU, klesá velké množství obyvatelstva do hluboké
bídy. Aby totiž přilákaly další zahraniční investice, konkurují si
přistupující země v tzv. „nabízení pod cenou“ a v co nejnižších
daňových sazbách pro zahraniční investory. Německý poslanec Elke
Wülfing (CDU) ví, o čem mluví: „Srovnáme-li daňovou zátěž pro
podnikatele ve ‚starých‘ a přistupujících zemích EU, vidíme, že zatímco
v Polsku a na Slovensku činí 20%, v Německu se pohybuje kolem
40%. Toto zřetelně dokazuje, jak ostrá konkurence mezi přistupujícími
státy odlákává kapitál stále více na východ.“ Nízkou daňovou zátěží
(pro podnikatele!) ospravedlňují vlády snižování dosavadní výše
veřejných finančních podpor a sociálních dávek.

Následky
pro obyvatelstvo jsou devastující. Např. v Polsku stoupla
nezaměstnanost z 6,5% (1990) a 10,5% (1998) na 18% (v některých
regionech až na 60%). Ve všech přistupujících zemích byl enormně
redukován či zcela odstraněn systém pojištění (důchody, zdravotní
pojištění a podpora v nezaměstnanosti). Oznámení slovenské vlády o
snížení sociálních dávek o celých 50% (z 75 na 35 euro měsíčně, tj. asi
z 2250 na 1050 českých korun), jež bylo uskutečněno v zájmu
splnění evropské podmínky o nutnosti omezení státních výdajů, vedlo
počátkem roku 2004 k hladovým bouřím na východním Slovensku
(postižení jsou především Romové; dnes je situace na Slovensku
označována za hrozící humanitární katastrofou – pozn. red).

Vstup
do EU bude mít velmi špatné následky i pro východoevropský průmysl.
Dojde k masovému propouštění. Například polský těžký průmysl,
v němž je stále zaměstnáváno více než sto tisíc polských
pracujících, je očima Evropské unie a zahraničního kapitálu viděn jako
zastaralý a v evropském rámci konkurenceneschopný, stejně tak jako
hornictví a energetický sektor. Podmínka, jež východoevropským státům
EU nyní klade, je omezení finančních podpor těmto dle evropských
měřítek méně prosperujícím odvětvím a jejich postupné rušení.

Rozsáhlý úbytek zemědělců

Ještě
katastrofálnější následky vstupu do EU potkají zemědělce. Rozšíření
Unie na východ vede de facto k vyvlastňování drobných zemědělců.
Očekává se, že ze současných asi dvou milionů polských statků, jež živí
kolem šesti milionu lidí, přežije rozšíření EU necelých sto tisíc.

Východoevropským
zemědělcům po vstupu ve formě finanční podpory připadá pouhá čtvrtina
částky (25%), již EU v průměru poskytuje západoevropským
zemědělcům. Vládám je zakazováno tuto pomoc zvyšovat o více, nežli
kolik činí 20% západoevropského průměru. V nejlepším případě tedy
zemědělcům z přistupujících zemí připadne pouhých 45% tohoto
západoevropského průměru. Zemědělské výrobky dovážené ze zahraničí jsou
navíc mnohem levnější, nežli produkty zemědělců z východní Evropy
– což znamená úbytek východoevropských zemědělců, úbytek netušeného
rozsahu. Evropská komise očekává, že v následujících deseti letech
budou dva miliony zemědělců kvůli zadlužení zcela zničeny.

Evropské
zemědělské koncerny jásají. Půda ve východní Evropě se tak totiž
zásadně zlevní a bude poskytnuta k volnému odkupu velkopodnikům
jako např. Danone. Hospodářský časopis „Business Central Europe“ napsal
v únoru 1999: „V podnikání v zemědělství můžeme skutečně
prosperovat jen pokud budou odstraněni drobní zemědělci.“ Většina
zemědělců ztratí svou existenční základnu a s ohledem na
stoupající míru nezaměstnanosti také většinu vyhlídek na získání nového
pracovního místa.

Nové a staré hranice

S rozšířením
Unie na východ se její vnější hranice posunula až k bývalému
Sovětskému svazu, k bývalé „železné oponě“. Stejně jako Spojené
státy zabraňují stavbou zdi potenciálním přistěhovalcům z Latinské
Ameriky překročit hranici mezi Mexikem a USA, i Evropská unie se
pokouší učinit své hranice nepropustnými.V Schengenských dohodách byla
stanovena rozšířená vízová povinnost pro země třetího světa a tvrdé
kontroly na pozemních i vodních hranicích stejně jako na letištích. Od
té doby tak zahynuly stovky lidí, kterří se s pomocí
profesionálních převaděčů pokusily ilegálně překročit hranice EU.

Ale
i přes toto radikální vyostřování mají nadále pokračovat také kontroly
na hranicích mezi „starými“ a „novými“ státy EU. Východoevropští
pracující nemohou tedy profitovat z volného pohybu pracovních sil
tak, jak platí pro pracující ze západu. Pro obyvatele východní Evropy
tedy znamená Evropská unie pouhé omezení volnosti jejich pohybu. Jak na
východě, tak na západě jsou pro ně hranice uzavřeny. Jelikož je
pracujícím z východu, poznamenaným chudobou v jejich vlasti,
zapovězeno pracovat v západní části Evropy, nezbývá jim nic než
pracovat zde načerno. V důsledky faktické ilegality své tamní
práce nemají nijakou možnost bránit se nízkým mzdám a mnohdy hrozivým
pracovním podmínkám. Tato práce za mizivé odměny vede nutně
k dumpingovým cenám, které škodí i pracujícím se západoevropským
pasem. Zaměstnanci z východu a západu jsou tak štváni proti sobě.

Bourání sociálních jistot a snižování mezd i na západě

Nízké
mzdy na východě Evropy jsou podnikateli využívány i k tomu, aby
klesala výše mezd i na západě. Tak podporoval šéf mnichovského
hospodářského institutu (IFO) Hans-Werner Sinn půlení mezd a sociální
pomoci pro východní Německo, a to v rámci přípravy na rozšiřování
EU. Dokument Evropské komise nazývá toto ničení sociálních jistot ve
východní Evropě jako „prospěšné pro budoucnost celé Evropské unie“.
Toto tvrzení je odůvodněno především tím, že nízké mzdy ve východní
Evropě umožňují podnikatelům přesunout sem svou produkci.

Daňové
sazby a mzdy ve východní Evropě leží skutečně hluboko pod evropským
průměrem. Již dnes vydělá pracující v určitém oboru v SRN
čtyřnásobek svého kolegy z východní Evropy. Zde, tj. na východě,
navíc mzdy v důsledku privatizací posledních let stále klesají,
zatímco ceny běžných služeb a nezbytných životních prostředků stále
stoupají.

Tyto
argumenty jsou ale také pouhým trikem sloužícím klamání zaměstnanců.
Neboť skutečnost není tak jednoduchá: nízké ceny jsou pouhý faktorem
v kalkulaci podnikatelů. Jiné faktory, jako je např.
infrastruktura, jsou ve východní Evropě pro podnikatele podstatně
nepříznivější. Nejen mzdy, ale i produktivita práce se totiž ve
východoevropském průmyslu ocitá zřetelně pod průměrem EU.

Např.
Slovensko dosahuje 48% evropského průměru, Rumunsko 27%. Sledujeme-li
úroveň mezd společně s produktivitou práce, nepředstavují potom vlastně
přistupující země pro západoevropská pracovní místa žádnou konkurenci.
Přesto vzbuzují záměry podnikatelů obavy – a to především záměr nutit i
pracující na západě k přijímání stále horších pracovních podmínek.

Západní
kapitál „neodlétá“ do zahraničí proto, že na západě jsou mzdy příliš
vysoké. Podnikatelé investují do východoevropských zemí z toho
důvodu, aby dobyli tamní trhy.

Jen
30% zahraničních pracovních míst ve východní Evropě vzniklo skutečně
díky „vývozu pracovních míst“ ze západu. Studie EU kromě toho
konstatuje, že přímé zahraniční investice do východního bloku se do
roku 2007 (tedy doby, kdy budou nejdůležitější provozy ve východní
Evropě právě zprivatizovány) sníží o polovinu. Pravdou je, že se
hospodářství nejen v západní Evropě, ale celosvětově (a tedy i na
východě Evropy) ocitá v krizi způsobené stagnací, což vede
k tomu, že podnikatelé vhánějí pracující do vzájemného
konkurenčního boje.

II. Pozadí rozšíření Evropské unie 

Situace
v bývalém východním bloku dokazuje, že zavedení tržního
hospodářství v žádném případě neřeší krizi východoevropského
hospodářství, ale citelně ji zostřuje. Přitom nebyla východní Evropa
nikdy „chudobincem Evropy“. Po 2. světové válce spadly východoevropské
státy pod sovětskou sféru vlivu. Rozdělení Evropy zcela vycházelo
z  mocenského soupeření dvou supervelmocí. Na rozdíl od západní
Evropy nebyl na východě přijat Marshallův plán a podpora pro
znovuvýstavbu této části Evropy, přesto se takřka všechny
východoevropské státy rozvinuly v moderní průmyslové země. Byl
přijat „vítězný model“ ruského státního kapitalismu. Stát převzal
hospodářství, izoloval se od světového trhu, obzvláště západního
importu a zahájil urychlenou industrializaci výstavbou těžkého průmyslu
– na úkor mezd, které díky tomuto pomaleji rostly. Obyvatelé východního
bloku sice z tohoto hospodářského rozmachu profitovali pouze
minimálně, přesto však až do 70. let jejich životní úroveň stále
stoupala.

Krize světového hospodářství a zánik stalinismu

Industrializace
probíhala pod vlivem dlouhodobého hospodářského růstu po válce.
V polovině 70. let se však opět prokázala krizovost
kapitalistického systému. Na přelomu let 1973 a 1973 se objevila první
velká hospodářská krize od 40. let. Západní hospodářství reagovala na
tuto krizi větší internacionalizací svého kapitálu, snížením státní
kvóty a omezením životního standartu pracujících.
Státy východního
bloku nezůstaly tohoto vývoje ušetřeny. Sice zde neexistoval soukromý
kapitál, přesto se však tyto země se svým hospodářstvím řízeným státem
podílely na světovém trhu. Dobrým příkladem je výroba elektroniky. Až
do poloviny 80. let se mohla produktivita na západě výrazně zvyšovat
díky zavedení výroby opírající se o počítače. Rozvoj mikroelektroniky
na východě zůstával stále pozadu, jelikož státní hospodářství nemohla
sáhnout k tolik silnému stupni internacionalizace jako na západě.
Rozdíly mezi produktivitou na západě a na východě se zvětšily. Na pokus
byrokracie dosáhnout vyšší produktivity na úkor životní úrovně
obyvatelstva reagovalo mnoho zemí stávkami a demonstracemi.
(Nejvýznamnějším hnutím této doby byla Solidarita v Polsku, jež
měla hlavní  podíl na boji proti stalinskému režimu.)
Po roce
1989 nastal bezpříkladný hospodářský a sociální úpadek. Západoevropské
koncerny, samy oslabeny krizí na konci 80. let, cítily jedinečnou šanci
důkladně profitovat z pádu východního bloku. MMF a Světová banka
nechaly východoevropské země nejprve zadlužit a poté se podrobit jejich
diktátu. Vyžádaly si urychlenou privatizaci státních hospodářství, jež
byla prodána západoevropským koncernům za směšné částky, a zničení
sociálního systému. Cíleně vzniklá hyperinflace až kolem 200% (v
Polsku) poškodila i ty pracující, kteří si v letech před
privatizací díky své práci dokázali našetřit mnohdy i větší sumy.
Ekonom
Jeffrey Sachs (USA), zástupce ultra neoliberální „Chicagské školy“,
formuloval filozofii tohoto ničivého procesu takto: „Čím hlubší krize,
čím hlubší šok, který má být vyřešen reformami, tím větší ozdravný
účinek nastane.“ Následkem této šokové terapie byl v historii
evropského kapitalismu „jedinečný“ sociální a hospodářský úpadek. Např.
v Polsku stoupla nezaměstnanost v průběhu tří let z nuly
na 17% (s tím, že za minulého režimu nezaměstnanost existovala, nicméně
skrytá – pozn. red). Odstranění podpory v nezaměstnanosti
způsobilo okamžitý pád u mnohých částí obyvatelstva do naprosté bídy.
Krize byla tedy skutečně hluboká, ozdravení se však nedostavilo.

Rozšíření Evropské unie – imperialistický projekt

Politika
„chicagských chlapců“ našla své pomocníky ve vládách států nyní již
bývalého sovětského bloku. V mnohých zemích se díky politickému
tlaku podařilo izolovat či zcela potřít této linii nevyhovující
politické síly. Existovaly jen tři země, jež se západnímu diktátu zprvu
odmítly podřídit – Mečiarovo Slovensko, Miloševičova Jugoslávie a
Rumunsko. Po útoku na Jugoslávii roku 1999 byl jejich odpor zlomen.
Tato válka však byla i pro ostatní země východní Evropy znamením
nutnosti sklonit se před západem. Rozšířením Evropské unie je nyní
hospodářská nadvláda západní Evropy (a zde především Německa) 
politicky zajištěna.

S pádem Sovětského svazu se změnily oblasti vlivu
konkurujících si velmocí a rozhořel se o ně boj. Kapitalismus se ve světovém
měřítku rozvíjí nerovnoměrně. Rostoucí konkurenční boj na světových trzích nutí
dále se rozvíjející kapitalistické státy (např. německo, Francie, USA) podrobit
si „slabší“ regiony (např. východní Evropa nebo Latinská Amerika), aby tak
získaly výhodu ve vzájemném konkurenčním boji (např. o suroviny, levnou
pracovní sílu nebo také průmysl). Nedaří-li se uskutečnit toto podrobení
hospodářským tlakem, využívají západní státy také svého vojenského potenciálu.
Ve východoevropských zemích jako je např. Bosna a Hercegovina, Srbsko a
Makedoni udržuje EU stále svá okupační vojska. V jiných zemích východní
Evropy se toto podrobení prosazováno pomocí hospodářského a politického tlaku.

III. Mezinárodní solidarita namísto místní konkurence 

Evropská
komise tvrdí, že krize východní Evropy způsobená rozšiřováním EU bude překonána
a rozdíly v produktivitě se stejně jako dříve ve španělsku či Portugalsku
po vstupu zmenší. Rozšiřování Unie se ale dnes koná za podmínek celosvětové
krize kapitalismu. Liší se tedy od „rozšiřování na jih“ (vstup španělska, Portugalska
a Řecka) na počátku 80. let. Namísto „sjednocení zdola“ půjde o „sjednocení
shora“. Vzpomínáme si na východní Německo: Tehdejší spolkový kancléř Kohl
slíbil „kvetoucí krajinu“, pokud západoněmecké koncerny převezmou východní
provozy. „Kvetoucí krajiny“ se nedostavily, stejně tak jako „rozmach východu“.
Situace ve východní Evropě je dnes dokonce ještě křiklavější: sociální krize je
zde hlubší než ve východním Německu po roce 1989, finanční podpory jsou navíc
mnohem menší. Zatímco při německé „výstavbě východu“ bylo 16 milionům
východních Němců poskytnuto v přepočtu takřka 450 miliard Euro, pomáhá
nyní Evropská unie 75 milionům obyvatel východní Evropy 40 miliardami Euro
v jejich „návratu domů“.
Jak lze
zamezit sociálnímu úpadku v celé Evropě? Evropská unie nejbohatších
nenabízí žádnou perspektivu. Dohoda o stabilitě nutí země na východě i západě
krátit výdaje určené na systém sociálního zabezpečení. EU se opírá o
neoliberální agendu, pomocí které mají být odstraněny sociální výdobytky, jež
jsou překážkami moci. V mnoha „nových“ zemích EU získaly před volbami
podporu ty (převážně opoziční) pravicové strany, jež se ze
své nacionalistické pozice stavěly ostře proti vstupu do Evropské unie.
S rasistickými předsudky sváděly vinu za bídu na pracující z jiných
evropských zemí. Pravdou však je, že i v těch zemích, v nichž se
pravice přímo podílela na vládě, byla prováděna politika stejně brutálního
sociálního útlaku jako v zemích s levicovou vládou. Důvodem je to, že
evropským sjednocením není odstraněna místní kapitalistická konkurence, naopak
je mnohonásobně zesílena. Učinit konec snižování mezd a sociální nejistotě je
tedy možné pouze v případě společného boje proti kapitálu, boje pracujících
z východu i západu.
Již existují náznaky odporu, které se orientují na
tuto strategii. Ve srovnání se západem Evropy má však v tomto boji
východoevropské protestní hnutí mnohem menší ohlas a úspěch. To má více důvodů.
Tím nejdůležitějším je dědictví stalinismu a fakt, že chybí bojovné, nezávislé
odborové hnutí, které je nyní teprve ve fázi vzniku.
Leč ve
východní Evropě se se zklamáním z tržního hospodářství zrodil i odpor
zdola. Na Slovensku se v minulém roce probíhalo rozsáhlé stávkové hnutí.
Bojovali proti sociálnímu krácení a pro vyšší mzdy. V Polsku se
v minulém roce opět konaly stávky horníků a zaměstnanců v těžkém
průmyslu. Pracující zde bojují proti zavírání průmyslových odvětví v zájmu
vstupu do Evropské unie. Vznikají aktivistické odbory zdola, které kvůli
stalinské diktatuře nesměly dlouhou dobu předtím existovat. Polští horníci
založili odbory s názvem „Podzim 80“, které se odkazují na tradici
Solidarity v 80. letech.
Západoevropské odbory by se mohly na toto hnutí
orientovat. Měly by totiž potenciál k zastavení sociálního krácení a
dumpingových cen. K tomu by se musely vskutku důrazně postavit proti
rozšiřování Evropské unie, jež znamená pro velkokoncerny výhody, zatímco pro
pracující celé Evropy pouhé nevýhody. Bohužel většinou podporuje vedení těchto
odborů raději „svou“ národní vládu, místo aby jejich motivací byly zájmy
pracujících.
Ale i zde existuje důležitý vývoj. Stále více
západoevropských odborových aktivistů se v této otázce staví do opozice
vůči svému vedení. Požadují změnu politického kurzu a bojovnou politiku proti
sociálnímu krácení. Antiglobalizační hnutí je zde obrovského významu, jelikož
namísto pouhých nacionalistických perspektiv jednotlivých odborových organizací
klade perspektivu mezinárodní solidarity. Tak každoročně sjednocuje Evropské
sociální fórum (ESF) socialistická hnutí z východní i západní Evropy ve
zcela internacionalistickém duchu. Z tohoto hnutí může zdola vzniknout
vskutku jednotná, antikapitalistická Evropa.

Překlad z časopisu „Argumenten“ Alžběta švarcová
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •