Nečasova koaliční vláda se chystá v tomto roce prosadit nejvíce reformních zákonů, které výrazně změní postavení drtivé většiny obyvatelstva. Reformy pro bohaté, které mají přihrát peníze soukromým firmám a náklady na vzdělání, zdravotní péči a další výdobytky sociální státu přenést na rodiny a jednotlivce.
Vládní politika bude pokračovat v nastoupeném kurzu kapitalistické normalizace. Ve srovnání s předkrizovými reformami, kterými prošla prakticky celá západní civilizace, a které byly prezentovány jako přelomové, přestože takové zdaleka nebyly, se současná vláda snaží vyhýbat ideologicky vyhraněné prezentaci a pokouší se vydávat svůj postup za skoro technickou záležitost, přestože plánované změny jsou důležitější a hlubší než změny předchozí.
Pokud se politické záměry podaří uskutečnit, bude to znamenat oslabení struktur veřejného sektoru, rozbití solidárních systémů a vztahů, přeměnu původně solidárních institucí v komerční a represivní orgány s dopady v důchodovém systému, daních, zdravotnictví, školství, sociální práci, ekologii, pracovním právu, bydlení a v dalších oblastech.
Vládní škrty plně odpovídají trendům v evropských zemích, Irsku, Německu, Velké Británii, Řecku, Španělsku, Portugalsku, Maďarsku i jinde. V České republice je snaha dosáhnout vyrovnaného rozpočtu realizována prostřednictvím snižování výdajů, a pokud se mají někdy zvyšovat daně, je to provedeno tak, že nejpostiženější jsou nižší a střední příjmové skupiny. I hlavní problém vyvolaný krizí, totiž nárůst nezaměstnanosti, vláda svou politikou ještě zhoršuje.
Deregulace nájemného
Prvního ledna 2011 skončila regulace nájemného a ceny nájemného bydlení se mají řídit tržními principy. Sociální systém nezahrnuje sociální bydlení evropského typu ani mechanismy, které by umožnily adekvátně reagovat na nárůst cen podporou jednotlivých nájemníků. V nepříznivé situaci se tak ocitají především obyvatelé větších měst, pokud měli dosud regulované nájemné. Následkem deregulace jednak naroste počet osob bez bydlení nebo s neuspokojivým bydlením, jednak bude mít dokonce makroekonomické důsledky kvůli přesměrování spotřeby do bydlení.
Sociální oblast
V oblasti sociálních dávek je obecným cílem takzvané zvýšení adresnosti s cílem zamezit jejich takzvanému zneužívání, což ve skutečnosti znamená hledání důvodů, proč určité sociální dávky občanům přes objektivní existenci potřeby nevyplácet. Pravice už v minulém volebním období zrušila automatickou valorizaci sociálních dávek, proto dávky kvůli ztrátě reálné kupní síly postupně přestávají plnit svou funkci. Vláda chce u všech druhů sociálních dávek, podpor a příspěvků podmínit jejich vyplacení čestným prohlášením žadatele, že se bez této podpory z veřejných rozpočtů neobejde. To by znamenalo omezení osob oprávněných pobírat sociální podpory na velmi chudé skupiny, a tedy ztrátu širší sociální podpory.
Ministr Drábek prezentoval záměr sjednotit současných 28 dávek ve tři základní dávky a místem jejich vyplácení učinit úřady práce. Sjednocení dávek v tomto rozsahu však nutně znamená také omezení množství situací, kdy budou mít občané nárok na pomoc, a ztrátu rozlišovací schopnosti systému.
V oblasti sociální politiky jako pomoci proti chudobě byly změny provedeny už v minulosti a v současnosti je tento systém tvrdě represivní, neposkytuje pomoc v dostatečné výši ani za rozumně přijatelných podmínek. Tyto charakteristiky se mají podle vládních plánů ještě výrazně vystupňovat. V této souvislosti máme dnes dvě koncepce sociální politiky, byrokraticko-motivační sociálně demokratickou, která rozlišuje mezi takzvanými zneužívači a takzvaně skutečně potřebnými, a neokonzervativně represivní, jež se orientuje na zcela všeobecné popření sociálních práv a řadí mezi nežádoucí občany prakticky všechny příjemce sociální pomoci. Tyto dvě koncepce se v mnoha ohledech shodují, první prosazovaná sociální demokracií sloužila k zavedení mechanismů, které jsou v současné situaci používány proti všem.
Důchodový systém
Vláda oslabila valorizační mechanismus důchodů a nově se bude při jejich zvyšování zohledňovat pouze inflace, nikoli už jako dosud také růst reálných mezd. Kromě toho se zvyšují důchody vysokopříjmových skupin na základě rozhodnutí ústavního soudu a odpovídajícím způsobem se sníží nově přiznávané důchody ostatních skupin důchodců kromě nejnižší příjmové skupiny.
Dále vláda plánuje takzvanou důchodovou reformu, která má část prostředků z průběžného systému odvést do soukromých fondů, které se při výplatě důchodu budou řídit finančními a pojistnými principy. Při změnách se vláda odvolává na měnící se demografickou strukturu, ale to ve skutečnosti nemá souvislost s nutností opustit průběžný systém a zavést kapitálové spoření. Tento mechanismus povede k individualizaci důchodů v závislosti na příspěvcích jednotlivce a vládě postupně umožní zbavit se odpovědnosti za výši důchodů občanů. Tím se sice státní rozpočet zbaví zatížení důchody, ale současně se velká část důchodců ocitne na hranici chudoby. Tyto následky však budou citelné až v době, kdy budou odcházet do důchodu lidé z tohoto nového systému, tedy až za několik desetiletí.
Náklady přechodu na systém spoření budou tak vysoké, že pohltí nejen příjmy z privatizace, nýbrž bude kvůli tomu nezbytné změnit také daňový systém, což při konkrétním zvoleném způsobu, totiž sjednocení sazeb DPH, bude mít za následek další změnu fiskálního zatížení v neprospěch nižších a středních příjmových skupin.
Zdravotnictví
V letošním roce dojde také k zásadním změnám ve zdravotnictví. Zvýší se poplatek za pobyt v nemocnici, ale hlavní plánovanou změnou je hrazení jen nejlevnější péče ze systému veřejného zdravotního pojištění a nutnost připlácet na modernější a dražší péči. Tím by došlo k rozdělení zdravotní péče na základní (chudinskou) a komerční. Ministerstvo zdravotnictví sice prezentuje plánované změny jako zavedení standardů a větší svobodu pacientů připlácet si na péči, ale faktickým záměrem je zastavení úrovně poskytované základní zdravotní péče na současné úrovni a možnost využít nově se objevujících léčebných metod podmínit platbami pacientů. Tím by v budoucnosti samovolně narůstaly rozdíly mezi základní a komerční zdravotní péčí. Navíc zde existují oprávněné obavy z toho, že definování standardu bude vedeno hlavně ekonomickými kritérii a lékařská budou jen doplňující povahy. Neberou se tak v potaz případné náklady na doléčení či opakovanou hospitalizaci, které v důsledku použití levnějších materiálů, postupů a léků mohou nastat.
Ve zdravotnictví probíhá kromě vládních reforem také zásadní konflikt, když lékaři požadují úpravy systému a hrozí hromadnou výpovědí a odchodem do zahraničí v rámci akce „Děkujeme, odcházíme“. Avšak tento konflikt nepředstavuje odpor proti komercializaci zdravotní péče, nýbrž ji může pouze narušit celkovou dezorganizací rezortu. Konflikt je přesto důležitý kvůli své symbolické rovině.
Školství
Vláda plánuje zavedení poplatků za studium na veřejných vysokých školách. Jejich konkrétní podoba není dosud stanovena, ale v každém případě to bude znamenat jak určité omezení přístupu k vysokoškolskému vzdělání pro zájemce z méně majetných rodin, tak dodatečnou zátěž absolventů.
Hezky glosoval snahu o zavedení školného Jan Keller: „Laťku s předstihem nasadila předsedkyně sněmovního výboru pro vzdělání Anna Putnová (TOP 09). Ve svém zápalu pro placení školného na vysokých školách opakuje hodně omšelé argumenty. `Školné je motivační příspěvek studentů na vlastní budoucnost, je výrazem jejich odpovědnosti za výběr studia a poctivý přístup k němu.`“
Docentka Putnová je vzděláním bioložka. Není tak trochu zvláštní, že ji nenapadne udělat docela jednoduchý výzkum? Existují u nás přece už dlouho soukromé vysoké školy. Platí se na nich docela vysoké školné. Paní poslankyně mohla přece porovnat výši motivace, míru odpovědnosti a poctivosti ve studiu u studentů soukromých a veřejných vysokých škol. Mohla by se pak opřít nikoli o prázdné fráze, ale o prokazatelná fakta.
Paní poslankyně agituje za školné i následující větou: „Nemůžeme si dovolit ztratit talenty, které by mohly studovat, ale v současnosti je to pro ně značně finančně obtížné.“ To už je silvestrovský argument. Děti z chudších rodin čekají na zavedení školného jako na požehnání, které jim konečně umožní vrhnout se s chutí na studium.“1
Školné je ale také jedno ze štěpících témat vládní koalice. Věci veřejné si totiž na své ideové konferenci vyhlásili, že nechtějí v tomto funkčním období školné zavádět. „Počítám, že debata o školném začne v koalici až někdy začátkem příštího roku (rok 2011 – pozn. JM). Chtěl bych znovu otevřít otázku, zda by tím spouštěcím krokem nemohlo být výrazně mírné a něžné zápisné,“2 komentoval to ministr školství za VV Dobeš. Podle něj by se mělo zápisné za semestr pohybovat od 0 do 6000 kč. Teoreticky by tak student mohl na některých školách či oborech platit až 12 000 za rok.3 Což je patrně pro ministra Dobeše výrazně mírné a něžné.
Podrobně jsou argumenty proti školnému uvedeny, jednak v brožuře inciativy Vzdělání není zboží4 a v přednášce Jana Kellera, která je ke zhlédnutí na TV ProAlt5
Daňové změny
Pro financování důchodové reformy je vláda rozhodnuta sjednotit sazbu DPH na 19%, což bude mít za následek zdražení zboží zdaněného dosud sníženou sazbou. To se týká zejména potravin a léků, a tedy následky opět ponesou právě vrstvy s nižšími příjmy, případně starší a nemocní lidé.
Podstatné změny v této oblasti nelze očekávat, protože k nim došlo již v minulém volebním období zavedením rovné daně z příjmu, která způsobila významný výpadek státních příjmů. V delším horizontu je možné očekávat přeměnu daní na různé formy účelových poplatků, a tudíž trend, který by odpovídal plíživému zavádění daně z hlavy.
Důsledky reforem
Reformy jsou celkově zaměřeny na instituce přerozdělování a sociální politiky v širším smyslu, tedy do oblastí, kde se stát angažuje v prosazování veřejných zájmů prostřednictvím služeb poskytovaných občanům na netržních principech.
V případě úspěšného provedení plánovaných změn se česká společnost přestane podobat společnostem západoevropským a posune se k modelu čistě tržní ekonomiky bez fungujících sociálních ochranných mechanismů. To bývá často účelově vydáváno za politiku minimálního státu, která údajně ponechává maximum svobody občanům. Faktický stav je ovšem takový, že při demontáži sociálního státu se ve společnosti začnou ve zvýšené míře vyskytovat sociálně patologické jevy, které si následně vynutí přeměnu státu ve stát represivní. K tomu došlo v plné míře v USA nebo v Rusku, kde sociální politiku do značné míry nahrazuje vězeňský systém, jak ukazuje výrazný nepoměr podílu vězňů na obyvatelstvu v USA a v evropských zemích.
V rozporu s ideologickou představou svobodných flexibilních občanů je nefunkčnost sociálního systému společensky paralyzující, protože lidé usilující o dynamické riskantní chování postrádají záchranné mechanismy pro případ neúspěchu. Tím se posilují tendence ke konzervativnímu rozhodování.
Politika rozdělování
Česká společnost měla dosud poměrně nízkou míru chudoby, jednu z nejnižších mezi zeměmi OECD. Zkušenosti ze sousedního Slovenska s podobnými historickými východisky ukazují, že pravicová reformní politika může během několika let míru chudoby podstatně zvýšit a Česká republika se tak může posunout do skupiny zemí jako USA nebo Slovensko, které mají kolem 20 % chudých. Zejména v důsledku defektní sociální politiky může chudoba současně znamenat natolik specifické životní podmínky, že u postižených vede k naprosto odlišným postojům, chování, hodnotám, které jsou odchylné od zbytku společnosti natolik, že chudí tvoří vlastně odlišnou společnost, která mezigeneračně předává způsoby chování, a tak se udržuje. Z obecnějšího hlediska se hovoří o kultuře chudoby, z ekonomického hlediska o lumpenproletariátu, nověji podtřídě z toho důvodu, že se nepodílí na oficiálním výrobním procesu. Nejde ovšem o individuální vlastnosti chudých, o jejich psychickou nebo morální nedostatečnost, nýbrž o strukturu společnosti, která je v jejich rolích a postaveních udržuje a znemožňuje jim zapojit se do ekonomického systému i v době obecného nedostatku pracovních sil.
Vládní politika je elitářská, přináší růst nerovnosti příjmů a společenských rozdílů, čímž narůstá také konfliktní potenciál ve společnosti.
V souvislosti s vývojem fiskální a sociální politiky dojde k růstu nezaměstnanosti, bezdomovectví, z chudoby pramenící kriminality, tendencím k pravicovému extremismu soustředěnému v ČR specificky na Romy a posilování jejich sociálního vyloučení, nárůstu počtu uvězněných osob. Nárůst počtu exekucí v posledních letech jasně svědčí o vyčerpání finančních zdrojů stále většího počtu lidí.
Tyto sociálně patologické jevy budou mít důsledky v podobě rostoucích represivních nálad takzvané slušné společnosti. Hovoří se někdy o fašizaci střední třídy. Tento pohled je oprávněný do té míry, že v každodennosti se bude projevovat rostoucí netolerance a v oficiální politice získají rostoucí zastoupení negativní postoje k lidským právům a důraz na „zákon a pořádek“ Už dnes tyto tendence vidíme u některých politiků ODS, kteří jsou např. podepsáni pod prohlášením D.O.S.T nebo angažujícími se proti „zneužívačům dávek“.
Společenské síly odporu
Mezi potenciální odpůrce vládní politiky patří všichni, pro které je tato politika nevýhodná, což je většina obyvatel. Problém však představuje přeměna těchto zájmů v politické postoje a transformace postojů do politicky relevantního rozhodování v prostředí provládních médií a tradice mizivé občanské angažovanosti.
ČSSD jako nejdůležitější opoziční strana často vládní kroky kritizuje. Její politika stejně jako politika ostatních stran sociálnědemokratického typu však už dávno nepředstavuje kritiku kapitalismu nebo alespoň snahu o kompromis mezi různými, stejně významnými hledisky při rozhodování o směřování společnosti (ekonomické, sociální), nýbrž kloní se stále více k verbálně a jen v technických detailech mírnější verze stejné politiky, jakou provádějí pravicové strany. I v době vlád ČSSD docházelo ke snižování daňové zátěže nejmajetnějších skupin a firem, zahraniční politika zcela odpovídala pravicové koncepci a sociální stát v podání ČSSD se orientoval na takzvanou modernizaci, která měla velmi podobné cíle jako současná pravicová politika, jen navíc sloužila jako nástroj zřejmě neúspěšné snahy vybudovat dostatečně početné skupiny voličů nakloněných ČSSD. Ačkoli se sociální demokraté v programové rovině hlásí k sociálně-tržnímu modelu společnosti, který dává tušit, že by mohl uchovávat a dále rozšiřovat podstatné funkce sociálního státu, v praktické politice často rezignují na nějaká autenticky levicově reformistická řešení a tu s menšími, tu s žádnými úpravami aplikují recepty pravice. Zdůvodněním je to, že se jedná o expertní analýzy – povětšinou ekonomické.
Ani situace před březnovým sjezdem ČSSD není situace nijak příznivá. Dosud nejvíce nominací na předsedu strany získal jihomoravský hejtman Michal Hašek, který v rámci „Desatera ČSSD nové generace“ říká, že „světová finanční a hospodářská krize svět změnila. Sociální stát 20. století je minulostí a potřebuje zásadní revizi, odmítáme však řešení krize veřejných financí snižováním kvality a dostupnosti veřejných služeb státu pro všechny občany. ČSSD musí přijít s novou cestou zajištění sociální spravedlnosti a sounáležitosti všech sociálních vrstev obyvatel ve 21. století založenou na efektivním sociálním modelu, ve kterém bude pomoc státu směřovat adresně těm, kteří ji potřebují nejvíce. Musíme vždy hledat optimální poměr adresnosti poskytované pomoci a zajištění univerzálního uplatnění sociálních práv. Zneužívání sociálních dávek je netolerovatelné.“6
Kromě uznání nutnosti omezit sociální stát jen na ty, kteří to potřebují nejvíce (a nehovoří se při tom za jakých podmínek) se potvrzuje už výše zmíněná represivnost. Sociolog Jan Keller k tomu dodává: „Jako předehra vlastní modernizace působí ideologický diskurs, na kterém se shodují strany pravicové a v posledních dvou desetiletích stále více i strany socialistické a sociálně demokratické. Jde o ideologii, která zcela záměrně zveličuje rozsah zneužívání sociálních dávek a líčí sociální stát jako vlastní zdroj problémů, nikoli jako nástroj jejich řešení. Debaty o zneužívání sociálních dávek, krácení těchto dávek a zesílený dohled a kontrola zvyšují tlak na sociálně znevýhodněné, aby prodávali svoji pracovní sílu laciněji a snášeli ochotněji šikanování.“7
KSČM je strana s nejasnou perspektivou. Dnes její stanoviska odpovídají programu sociálních demokratů minulosti. Její politika je ovlivněna voliči, kteří z nemalé části stále ještě preferují předlistopadové poměry před řešením problémů v rámci současného režimu. O myšlenkové chudobě a ghettu dobře vypovídá příspěvek bývalého komunistického senátora Balína, který dává nahlédnout do vnitřních polemik a zápasů KSČM.8 V Evropě se část komunistických stran přeměnila v sociálně demokratické strany, jako například slovenská SDL nebo polská SLD, které se následně účastnily vlád nebo je vedly, prodělaly přesun do politického středu, přestaly prosazovat levicové hodnoty a ztratily politický význam. KSČM patří do druhé skupiny, mezi strany, které si zachovaly nevyhraněnou a nedůslednou orientaci na marxismus (protože rezignovaly na představu revoluční změny systému) a zůstaly bez vládní účasti i koaličního potenciálu. Česká KSČM tak těží zatím jen z jediné výhody a tou je neúčast na žádné vládě po Listopadu 89. Zůstává protestní stranou.
Možnost zformování nové levicové strany je zřejmě omezená. Jednak díky stále početné volební podpoře KSČM, dosud jednotné ČSSD a nechutí odborových aktivistů vytvořit si radikálnějšího partnera. Německý scénář zformování DieLinke je v nejbližší době nereálný.
ProAlt
Zářiová demonstrace odborů byla důležitým signálem, že existuje potenciál pro odpor zdola. Demonstrace se oproti očekávání zúčastnilo několikanásobně víc účastníků a navíc řada z nich přišla nezávisle na odborech. I prosincová stávka státních zaměstnanců byla důležitým ukazatelem. Zaprvé, bylo to poprvé od roku 1989, co stávkovali státní zaměstnanci. Síla jejich protestu nebyla tak masová, jako při zářiové demonstraci, přesto se protest dostal do té sféry zaměstnanců, kde více jak 20 let neměl své místo. Navíc to byl dobrý nácvik na skutečnou, širokou a pro zastavení reforem nutnou generální stávku.
Otázkou ovšem je, zda na takovou stávku mají odbory sílu, ať už organizační nebo politickou. Dlouhodobě špatná práce s členskou základnou v oblasti politického vzdělávání, úbytek a stárnutí členstva a všeobecně nepřátelské prostředí moc odborů hodně oslabili.
V české společnosti zatím neexistují struktury a sítě, které by mohly klást vládě masový odpor. Jak ale ukazují zkušenosti z Iniciativy Ne základnám, i aktivní menšina, pokud dosáhne dostatečně velké velikosti, může změnit poměr sil. Pokud k vnitřní rozhádanosti vládní koalice, tlaku opozičních stran a odborů přidáme prvek aktivního odporu občanů, který dnes nejlépe vystihuje platforma ProAltu, nejsou šance na zastavení reforem úplně malé.
Právě ProAlt, jehož jsme aktivní součástí, má předpoklady k tomu, aby vytvořil dostatečně širokou, akční a odhodlanou síť lidí, kteří budou schopni a ochotni ve svém okolí organizovat protestní akce. Kromě demonstrací, z nichž první chystá ProAlt na 5.března, se dobrou volbou stala i kampaň proti důchodové reformě. S tou totiž podle neoficiálních vyjádření spojuje premiér Nečas svou kariéru. Jinými slovy: chce tuto reformu prosadit, i kdyby to bylo to poslední, co jako premiér udělá.
Jak už jsme psali, žijeme v období globální krize kapitalismu a otevírají se nám šance vybudovat hnutí, které bude mít šanci stát se zárodkem systémové alternativy.
Vilém Gutfreund a Jan Májíček
Poznámky a reference:
1 Právo 27.12. 2010
2 MF Dnes 14.12. 2010
3 Částku uvádí minstr Dobeš v článku v časopise Týden 15.11. 2010
4 http://vzdelaninenizbozi.cz/brozura-proc-nezavadet-skolne
5 http://www.youtube.com/user/TVProAlt#p/c/65C8D5B074FC5492
6 http://www.cssd.cz/blogy/desatero-cssd-nove-generace
7 KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. 1. vyd. Praha: SLON, 2005. str. 75
8 http://rozumarevoluce.blogspot.com/2010/02/v-utrobach-strany.html
