Bouře v Londýně: Sklízíme, co bylo konzumerismem zaseto

Polský sociolog Zygmunt Bauman

Nejde o hladové nepokoje, lidé se nebouří za chléb. Máme co dělat s revoltami poškozených a znevýhodněných konzumentů.

Revoluce nejsou provokovány pouhými sociálními nerovnostmi, ale minová pole vytvářejí revoluční předpoklady. Minová pole jsou místa, na nichž jsou celkem náhodně rozhozeny výbušniny: můžeme si být jisti, že některé z nich jednoho dne vybuchnou, ovšem nikdo ani zhruba neurčí, která z min vybuchne nejdříve a kdy se tak stane. Sociální revoluce jsou události s určitým ohniskem a záměrem – je možné nalézt způsob, jak je včas odhalit a zabránit jim. Ne tak v případě výbuchů na minových polích. Miny, které umístili vojáci jedné armády, je sice možné vykopat a zneškodnit s pomocí vojáků armády druhé, nelze si však představit nebezpečnější práci – nikoli náhodou praví staré vojenské moudro, že „sapéři chybují jen jednou“. Pokud jde o minová pole, která vytvořila společenská nerovnost, není ani podobná náprava – jakkoli je zrádná jen sama o sobě – možná: miny zde pokládá a vyjímá jediná armáda, jež nemůže přestat klást stále nové miny, natož zabránit tomu, aby na ně sama šlapala, a tak neustále dokola. Klást miny a nechat se zraňovat jejich výbuchy je součástí jednoho balíčku.

Všechny druhy společenské nerovnosti jsou odvozeny od rozdílu mezi majetnými a nemajetnými, jak to před pěti sty lety postřehl již Miguel Cervantes de Saavedra. Ale v každé době jde o rozdílné věci, jejichž vlastnění či nevlastnění je vášnivě vyžadováno či s nemenším zápalem odmítáno. Tím stěžejním, co tradičně staví majetné a nemajetné proti sobě – bylo tomu tak dvě stě let nazpět v Evropě a dosud to platí v zemích zužovaných kmenovými válkami a diktaturami – je rýže a chléb. Naštěstí, řekneme si, díky vědě, technologii a některým rozumným politickým opatřením již není tohle náš případ. Ovšem to naprosto neznamená, že by staré dělení bylo pohřbeno a zapomenuto. Právě naopak: věcí, po kterých toužíme, je dnes stále více co do počtu i různosti, a jejich množství, stejně jako pokušení je vlastnit, roste každým dnem. Obdobně roste hněv, ponížení, závist a zlost, které jsou vzbuzovány skutečností, že tyto věci nemůžeme mít – čímž získává na významu i přání zničit je. Vykrádání a vypalování obchodů je motivováno totožně, neboť neuspokojuje jinou touhu.

Dnes jsme již všichni konzumenty, konzumenty v prvé řadě a do skonání světa – konzum je naše právo i povinnost. Den po teroristických útocích z 11. září nenašel George W. Bush, když povzbuzoval Američany k překonání traumat a návratu k normálu, lepší slova než tato: „běžte zase nakupovat.“ Četnost našich nákupů a lehkost, s níž se zbavujeme starých spotřebních předmětů, jež nahrazujeme „novými a lepšími“, slouží jako měřítko našeho společenského postavení, které zároveň určuje pořadí, na jakém místě jsme se umístili v soutěži jménem „životní úspěch“. Snad všechny problémy, na něž narážíme na cestě od potíží k uspokojení, řešíme v obchodech.

Od kolébky do hrobu dostáváme výcvik, který nás učí užívat obchody jako lékárny, kde jsou k dostání medikamenty na utišení všech našich duševních nemocí a postižení; lékárny, kde nacházíme léky, které hojí náš život vůbec. Obchody a nakupování tím získávají skutečně eschatologický rozměr. Supermarkety, jak poznamenal George Ritzer, jsou naše chrámy. Dodávám, že zrovna tak jsou poznámky k našemu příštímu nákupu našimi breviáři a procházení uličkami obchodních center nahrazuje zbožné pouti. Impulsivní nakupování a zbavování se věcí, které již nejsou dostatečně atraktivní, a jejich nahrazování věcmi atraktivnějšími v nás vzbuzuje největší potěšení. Míra, jakou dochází naplnění naše konzumentské uspokojení, je mírou naplnění našeho života. Nakupuji, tedy jsem. Nakupovat, či nenakupovat – to je, oč tu běží.

Pro znevýhodněné konzumenty – tedy pro ty, kteří nemají – představuje nemožnost nakupovat tíseň, dusivé stigma nenaplněného života, což jim připomíná vlastní ubohost. Přičemž těmto lidem není upíráno pouze potěšení, oni jsou zbavování samotné lidské důstojnosti! Popírá se smysl jejich života. Humanita či jakýkoli jiný předpoklad pro to, aby si jedinec vážil sám sebe a těšil se vážnosti ostatních – i to je popíráno.

Supermarkety mohou být chrámy pro příslušníky našeho vyznání. Ovšem bezvěrci, kteří tolik toužili po vstupu do církve Konzumu, ale byli jí zavrženi, jsou nepřátelskými pevnostmi, jež byly vztyčeny na území jejich vyhnanství. Tato silně střežená opevnění brání v přístupu ke zboží, aby nikdo nebyl chráněn před podobným osudem: George W. Bush by jistě souhlasil, že tyto pevnosti brání návratu (a pro mladé, kteří ještě neseděli v chrámových lavicích, v přístupu) k „normálnímu životu“. Železné mříže a rolety, bezpečnostní kamery, hlídači u vchodů i ti, co střeží uvnitř, jen prohlubují válečnou atmosféru, která nebere konce. Tyto obrněné a pečlivě střežené citadely „nepřátel v našem středu“ každodenně připomínají bídu, bezcennost a ponížení místním. Vzpurné ve své pyšné a arogantní nepřístupnosti, zdá se, jakoby volaly: „jen si to zkuste!“ Ale co mají zkusit?

Zygmunt Bauman,

Přeložili Jan Růžička a Lukáš Matoška.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •