Nadstandard v praxi – rozhovor s pracovníkem v domově důchodců o rozdílech mezi veřejným a soukromým zřizovatelem

TK (26 let) rok pracoval ve specializovaném zařízení pro lidi s demencí, potom nějakou dobu v klasickém domově důchodců, v současné době je zaměstnán v nemocnici na oddělení dlouhodobé intenzivní péče, kde dělá sanitáře. Současně na dohodu pracuje v domě s pečovatelskou službou, kde se poskytuje krátkodobá péče a kam se umisťují lidé, kteří jsou normálně v rodinné péči, v případě, že si rodina potřebuje na několik týdnů odpočinout.

Jak vypadá běžný provoz v domově důchodců, kde klienti potřebují 24hodinovou péči?

Jedná se o dvanáctihodinové služby. Obvykle jde o směny od 7.00 do 19.00. Ráno se udělá hygiena, většinou se ti lidé převlékají z pyžama do normálního oblečení a jdou na snídani. Jen udělat hygienu zabere poměrně dost času. Když mají nějaké kožní defekty, dekubity, ošetří se a převážou. Se snídaní někdo potřebuje jen pomoci, někoho je třeba nakrmit. Po snídani ve většině zařízení probíhá nějaká aktivizační činnost, za tím účelem docházejí do zařízení různí pracovníci a probíhá terapie, kterou vyberou: od pasivního poslechu hudby a sledování filmu až po cvičení paměti, když jsou ještě klienti schopni nějak reagovat, aby se jim zhoršovala co nejméně. Po obědě si jdou většinou lehnout, protože nevydrží být dlouho vzhůru. Během odpoledne potom probíhá zase nějaká aktivizační činnost, kterou už spíš provádějí pracovníci v sociálních službách. Když je pěkně, vezmou se klienti na procházku, když ne, tak si s nimi sedneme, uděláme jim kafe, popovídáme si, když je čas. Což je taky problém, aby vždycky na té směně bylo dost lidí, aby byl čas věnovat se individuálně klientům. Protože kromě toho všeho je třeba uklidit pokoj, ustlat, převléct, vyprat atd.

Kolik pracovníků na oddělení je?

V soukromém zařízení, kde jsem dříve pracoval, byl tabulkový výměr, podle něhož připadal na osm klientů jeden pracovník. Ale vůbec se do toho nezapočítávalo, že každý člověk je individualita a potřebuje něco jiného a že ten zdravotní stav a stupeň demence je u každého taky jiný. Lze zvládnout postarat se přes den o deset lidí, kteří jsou na tom dobře, ale někteří lidé jsou na tom zase tak špatně, že se člověk stěží zvládne postarat o tři. S tímhle jsme tam museli hodně bojovat. Zaměstnavatelé se řídili tabulkovými počty a nezohledňovali individuální potřeby jednotlivců. Protože šetřili, byl tam celkový počet zaměstnanců nastaven tak, aby odpovídal tabulkám – jeden člověk na osm klientů. Ale samozřejmě, když měl někdo ze zaměstnanců dovolenou nebo byl nemocný, chyběl tam. Takže se běžně stávalo, že jsem měl na starosti třeba deset, dvanáct lidí, z čehož polovina byli vozíčkáři, lidé upoutaní na lůžko nebo pacienti s vyšším stupněm demence, kteří jsou pohybliví, takže chodí a musí se hlídat, aby si neublížili nebo neutekli.

Když jsem pracoval v klasickém domově důchodců, tak na oddělení, kde bylo asi 25 lidí, jsme sloužili ve dvou, což zvládnout šlo, protože tito klienti spolupracují, řeknou si, co potřebují a jsou do jisté míry samostatní.

Můžeš nám přiblížit, jaké jsou různé fáze demence? V jakém stavu byli pacienti, o které jsi pečoval?

Probíhá to tak, že zapomínáš proti směru času, zapomínáš, co bylo nejblíž, až nakonec zapomeneš na dětství. Nejdřív zapomeneš na vnoučata, pak na děti, pak nepoznáš manžela nebo manželku, když přijdou, ale celou dobu si pamatuješ svoje rodiče. Občas v noci někdo ve dvě hodiny vstal, že jde na nákup, protože musí uvařit pro partnera, který bude každou chvíli doma. V soukromém zařízení, kde jsem pracoval, byli pacienti od prvního stádia demence, kdy se s nimi jezdilo i na výlety, mluvili jsme s nimi a oni si pamatovali i týden dozadu, po ty úplně nejhorší, kdy si nezapamatovali věci, které se jim řekly před chvílí. Mají problémy se vyjádřit, často trpí tím, že nedokážou sdělit to, co chtějí.

Mám zkušenost s paní, která nevěděla, kde je a proč, a několikrát denně se ptala, co tam dělá, že má přeci byt a je úplně v pořádku. Takové stavy měla několikrát za den. Nevědomě ti lidé vnímají strašně moc. V jenom zaměstnání byla vlna, kdy hodně pracovníků najednou odešlo a klienti, kteří byli zvyklí na jejich přístup, i když je na vědomé úrovni nerozlišovali a nerozpoznávali, na to dost často reagovali tím, že když se jim změnil ošetřovatel, tak brzo umírali. Nebyla to asi náhoda, protože jich v tu dobu zemřelo více najednou.

Je třeba absolvovat nějaké základní zdravotnické školení, nebo tuhle práci může dělat kdokoliv?

Pro tuto práci stačí základní škola, ale ze zákona je třeba do 18měsíců od nástupu absolvovat rekvalifikační kurz v sociálním zařízení. Je to tzv. kurz pracovníka v sociálních službách, pořádá ho Úřad práce jako jeden z rekvalifikačních kurzů. Tam se učíš základní pečovatelské postupy, základy první pomoci, absolvuješ přednášky z oblasti základů psychologie a práva a dalších okruhů, které se ti v této práci hodí. Nejdůležitější je první pomoc, když se náhodou něco stane. Dále jak se ke klientům chovat, jak řešit krizové situace, když jsou agresivní. Pokud jsou pacienti upoutáni na lůžko, tak se učíš, jak je správně polohovat, předcházet proleženinám. Tuhle práci moc lidí nechce dělat a nebo to taky dělají lidé, kteří pro to nemají vlohy a klienty záměrně zanedbávají. Proto jsem taky z jedné práce odešel. V této oblasti pracují jako pečovatelé různé typy lidí. Když přijdeš ke klientům a začneš se o ně starat, tak brzy zjistíš, jestli k tomu máš vztah nebo ne. Pak jsou nějaké ošetřovatelské postupy, které se časem naučíš a můžeš se v nich zlepšovat. Ale ten vztah k lidem buď máš nebo ne. Potkal jsem lidi, kteří se chovají úplně strašně, vchází do pokojů bez zaklepání, v noci rozsvítí dřív, než klienty vzbudí, chovají se hrubě, což je pro klienty nepříjemné. Naopak jiní mají výborný empatický přístup, nejdřív člověka pomalu, potichu vzbudí, když se rozkouká, tak mu vysvětlí, co se bude dělat. Je důležité s těmi lidmi mluvit, říkat jim všechno, co se děje. Já když něco s tím člověkem dělám, tak komentuju úplně každý pohyb: zvednete ruku, teď se tady budete držet, já vám oblíknu rukáv…

Nebo soukromí: ne všude je pravidlem, že když jdeš na pokoj, tak zaklepeš, představíš se a vysvětlíš, co jdeš dělat.

Proč jsi odešel od bývalého zaměstnavatele, soukromého zřizovatele zařízení pro pacienty s demencí?

Jednalo se o soukromé zařízení, jehož provoz bral majitel jako byznys. Takže co nejmenší platy, co nejmenší výdaje na klienty. Velmi často se stávalo, že chyběl základní materiál, např. vyšetřovací rukavice, bez nichž není možné provádět klientům hygienu. Chyběly pleny, inkontinenční pomůcky, navíc se tam špatně zacházelo se zaměstnanci. I když se někdo opravdu snažil, choval se pěkně k lidem a skutečně tvrdě pracoval, ale něco méně důležitého přes den nestihl, někde něco uklidit nebo včas odnést prádlo nebo nádobí, byl za to jednak ostře kritizován a také se mu za to začaly srážet peníze. Pořád tam byly takovéto problémy. Já jsem se nějakou dobu snažil bojovat, dohodnout se se zaměstnavatelem, snažil jsem se dosáhnout zlepšení podmínek, informovat zaměstnavatele o tom, co je špatně, co bychom potřebovali jako zaměstnanci zlepšit a upravit, abychom tu práci mohli dělat co nejlépe. Někdy to odmítli rovnou, jindy se to odsunulo s tím, že v budoucnu se s tím něco udělá. Rozhodující moment byl pro mě ten, když začali vyhazovat lidi, kteří tam měli odslouženo poměrně dost let a všichni o nich věděli, že pracují dobře. Ale právě proto, že se občas nesouhlasně ozvali, je začal zaměstnavatel propouštět a přestal zcela brát ohledy na naše názory. Tehdy jsem poznal, že už s tím nejde vůbec hnout a nechtěl jsem tam zůstávat. Protože na takovou situaci doplácejí ve výsledku právě ti klienti, kteří jsou v těchto zařízeních umístěni.

Je pobyt v takovém zařízení hrazen pojišťovnou?

Jsou státní zařízení, v nichž pobyt proplácí pojišťovna, ale většinou klientům pobyt pokryje důchod.V soukromém zařízení, kde jsem pracoval, si klienti platili poměrně dost navíc, 2krát až 3krát více než ve státním zařízení. Teoreticky to měl být nadstandard. Já jsem potom pracoval i ve státním, takže mám srovnání, a řekl bych, že nadstandard se tam nedostával v péči, maximálně tam byl v tom, že zařízení bylo umístěno v hezčí budově s větší zahradou. Ale tím nadstandard končil.

Ví o tom jejich rodiny, které jim za pobyt v soukromém zařízení platí?

Rodiny klientů přirozeně chtějí to nejlepší, a tak si připlatí za soukromé zařízení. Problém ale je, že většinou není moc na výběr. Soukromé zařízení, kde jsem pracoval, bylo specializované na lidi s demencí a takových zařízení je strašně málo. Do normálních domovů důchodců lidi s demencí neberou, prostě pro ně není dostatek zařízení. Už normální domovy důchodců jsou dost plné, je problém se tam dostat, dávají se tam úplatky, skoro každý, kdo chce někoho umístit, řeší, jestli ten úplatek má nebo nemá dávat. Některá zařízení úplatky neberou, některá asi ano… Je to poměrně známá věc, že se musí většinou trochu zatlačit, aby toho člověka přijali rychleji. Čekací lhůty jsou strašně dlouhé.

Pokud jde o to, zda rodiny poznají, že zařízení péči zanedbává – něčeho si všimnou, něčeho ne, protože u spousty věcí nejsou. Nejsou tam, když probíhá hygiena, nejsou tam v noci. I když chodí často, a zažil jsem lidi, kteří opravdu za svými rodiči chodili každý den, ale i ti se tam zastaví na hodinu a nevidí všechno. Takže se případně nějak ozvou, ale co s tím můžou dělat? Občas se někdo ozval, něco se zlepšilo, jenže pouze u toho, kdo si stěžoval. Říkalo se, pozor, tenhle klient má pedantské příbuzné, u toho si dávejte záležet, ale u jiných klientů zůstalo všechno při starém.

Jak na takovou situaci reagují zaměstnanci? Jak se mají správně zachovat?

Občas se stalo, že jsme my jako zaměstnanci vyplňovali mezery v rozpočtu. Když s těmi lidmi trávíš tolik času, vytvoříš si k nim nějaký vztah, pak už je ti hloupé je na něčem šidit. Nejvýraznější příklad byl, že se řešilo, že máme velkou spotřebu čaje, že je to drahé, tak jsme jim zkoušeli dávat obyčejnou vodu. Což je problém, protože zvlášť ti klienti, kteří trpí demencí, mají problémy s pitným režimem, a když se dehydrují, tak jsou ještě zmatenější, zvyšuje se riziko pádu. Oni navíc strašně špatně pijí, takže i když dostanou dobré pití, které jim chutná, je problém do nich dostat 2 litry za den. Člověk jim to pořád musí chodit připomínat, oni si srknou a pak už nechtějí, tak se to musí zkoušet znovu… dá to docela zabrat, aby vypili to, co mají, a byli potom v pohodě. Má to vliv i na stav kůže, zkrátka celkové fungování organismu. A tam se řešilo, že je velká spotřeba čaje! Tak jsme jim ten čaj nakonec kupovali my, zaměstnanci, ze svého.

Jak už jsi zmiňoval dříve, v souvislosti se zdravotnickou reformou a s privatizací zdravotnictví často slýcháme termín „nadstandard“. Ty ze své zkušenosti už asi dobře víš, jak takový nadstandard může nebo nemusí fungovat…

Já spíš vidím, že nefunguje, protože si sice něco zaplatíš, ale jak to vymáhat? A vymáhat to nějak tvrdě je velký problém, protože vždycky je daná rodina vystavená tomu, že když to přežene, tak se zařízení pomstí právě na jejich blízkých. Nejdůležitější je, jací jsou v zařízení pracovníci. Když se tam sejdou lidi, které ta práce baví, jsou empatičtí ke klientům, tak to funguje a může to fungovat kdekoliv, není potřeba zavádět žádný nadstandard. Já stejně těch 12 hodin musím být v práci a nemám potřebu se pořád někde zašívat a sedět na kafi. Když už tam těch 12 hodin jsem, tak chci jít k lidem a věnovat se jim. Když se někdo chce zašívat, tak se bude zašívat, ať je to oficiálně nadstandard nebo ne.

Jaké jsou v těchto zařízeních platy?

Dost mizerné. V soukromém jsem měl 16 000,– hrubého, v domově důchodců 13 000,–, na dohodu je to za 90,– na hodinu, což je slušné, a teď v nemocnici mám zpátky těch 16 000,– hrubého, což se považuje za dobré. Hlavně v soukromém zařízení se pracovníci velmi rychle střídali a měnili, často odcházeli jinam. Díky tomu mám spoustu známých, kteří šli do jiných zařízení, a mám docela přehled o tom, jak se tady v okolí platy pohybují. Už 16 000,– hrubého je považováno za dobrý plat.

Kam šly ty peníze ze soukromého zařízení, z něhož jsi odešel, když ne na platy zaměstnancům a pro klienty?

Vše inkasoval majitel. Je to soukromá firma, takže tyhle věci si určoval sám. Ve státních zařízeních limity jsou, tam je nastavený rozsah, kolik si za služby mohou inkasovat. Obzvlášť v tom domě s pečovatelskou službou se každá služba pečlivě zapisuje a účtuje a je tam stanoveno rozmezí, v němž se ty ceny mohou pohybovat. Ale to je pouze u státních a městem zřizovaných zařízení nebo u příspěvkových a neziskových organizací. Nikoliv u soukromých zařízení. Ty mají majitele, jedou na byznys a tvoří zisk.

Tohle si troufneš paušálně říct o všech soukromých poskytovatelích?

Teoreticky to tak nemusí být, ale zase na druhou stranu, když na tom někdo nechce vydělávat velké peníze, tak si to otevře jako neziskovku, která má přístup k různým grantům, bude tam dělat ředitele a dá si plat, na který má nárok. Takže osobně jsem k soukromým provozovatelům skeptický a myslím, že jejich primární motivací je zisk. To ale neznamená, že tam, kde se tvoří zisk, musí být nutně špatná péče. Nechci paušalizovat.

Odkud se profilují majitelé soukromých zařízení? Jsou to zdravotníci?

Moji bývalí zaměstnavatelé byli dva. Původně zdravotní sestra, která se pokoutnými politickými tlaky vyšvihla výš, a spolumajitel, který nevím, jak se k tomu dostal, ale má síť nevěstinců, což je hlavní byznys, který ho živí, a k tomu si otevřel domov důchodců pro klienty s demencí.

Kde se podle Tvého názoru bere ve společnosti přesvědčení, že „co je soukromé, to je dobré“?

Představa, že volná ruka trhu zajistí i kvalitu, je obecně rozšířená, ale málokdo si uvědomuje, že to tak nemusí vždycky fungovat. Musel by tím celou ideologii znovu promyslet a zjistit, že soukromé věci nejsou tak skvělé, jak se tvrdí.

Organizují se rodinní příslušníci a vytvářejí tlak na zaměstnavatele, když poznají, že péči zanedbává?

S organizací jsem se nesetkal, vždy pouze s individuálními projevy nesouhlasu. Pravidelně to tedy dopadalo tak, že to nakonec byla chyba pracovníků, nikoliv majitelů. Vzpomínám si na incident, kdy jeden klient napadl druhého, protože lidé s pokročilou demencí mívají silné halucinace, a musela se dokonce volat policie. Samozřejmě se to svedlo na ty, kdo tu noc byli ve službě. To, že se tu noc měla starat jedna sestra a jeden pracovník sociální služby celkem o 80 lidí ve dvou patrech, to už se neřešilo. Když jsou pokoje po dvou až čtyřech lidech, tak to nejde uhlídat. Chyba byla, že tam bylo málo lidí. My jsme přitom na ty problémy upozorňovali vedení, věděli jsme, že se stav jednoho z klientů zhoršuje, ale nikdo to neřešil. I když jsme všichni proškoleni a víme, jak se v takových situacích chovat, je nezbytné, aby tam byl dostatek personálu pro případ, že někdo z klientů začne být agresivní. To je ale problém, když chce majitel za každou cenu na personálu a klientech šetřit.

Může vlastně člověk dělat takovouto práci dobře a naplno za tak malé peníze? Jaký by byl ideál? Kratší směny a vyšší platy?

Dvanáctihodinové směny jsou ideální, protože díky tomu ten den s tím člověkem trávíš celý. Kdyby to bylo jenom osm hodin, střídají se tam ošetřovatelé během dne, ale pro tyhle pacienty je každá změna strašně složitá. Pokud už jsou pacienti dezorientovaní, tak je opravdu lepší, když s nimi stráví ošetřovatel celý den. Spíš bych viděl řešení v tom omezit směny. Dvanáctihodinových směn je 15 v měsíci. Druhá věc, o kterou se zařízení snaží a teoreticky je to i v zákonech, je nějaká péče o pracovníky z psychologického hlediska. Ze zákona jsou povinné supervize a v přesně daném rozsahu i další vzdělávání, kurzy a školení o komunikaci se seniory. Existuje spousta agentur akreditovaných pro tyto účely ministerstvem práce a sociálních věcí , ale zažil jsem tak diametrálně odlišné úrovně školení, že si ani nechci představovat, jak taková akreditace probíhá. Někdy ani samotný přednášející nerozuměl tomu, co učil, jiná školení byla zase naproti tomu přínosná. Tyhle supervize jsou povinné, problém je, že je v ČR málo odborníků, kteří by je fundovaně vedli, takže dost často je dělají lidé, kteří to úplně nezvládají. Setkal jsem se taky s tím, že někteří pracovníci nechápou význam té supervize a berou to jako další otravování ze strany zaměstnavatele. Což je chyba toho supervizora, který nevysvětlí účel, a pak taky toho, že supervizor pracovníkům svým školením nijak nepomůže. V soukromých zařízeních se navíc děje to, že když chtějí šetřit, tak se na celou supervizi vykašlou a není tam vůbec. Já jsem na to i upozorňoval, protože tím porušovali zákon, oni mě ujistili, že už to plánují. Plánovali to dva roky, já už tam nějakou dobu nejsem a ta supervize tam není pořád. Takže je to asi záměr to tam nedělat a ušetřit.

Co odborová organizace? Snažili jste se založit odbory?

Jednu dobu se o tom uvažovalo. Ale stejně jako u jiných zaměstnání, kde máš malý plat, si nemůžeš dovolit riskovat, že tě propustí. Já jsem o tom uvažoval dost, protože se o nikoho nemusím starat a pár měsíců bez práce bych zvládnul, a kdyby ne, tak je to jenom můj problém. Ale ti lidé, kteří mají rodiny a domů nosí tak ubohou výplatu 12, 13 000,– a mohou si přivydělat pomocí přesčasů a dostat se max. na 16 000,– … je to pořád málo a živit z takového platu rodinu je problém. Obdivuju lidi, kteří pracují v takovýchto zařízeních a mají rodiny, protože když přijdu z práce, jsem většinou tak unavený, že si nedovedu představit, že bych se ještě věnoval dětem, dělal s nimi úkoly, vařil jim… V takové situaci chápu, že si ti lidé nemohou dovolit domáhat se svých práv a riskovat, že je vyhodí a zůstanou bez práce, když po měsíci jim v lepším případě nezbyde ani koruna, v horším případě jim nějaká koruna chybí.

Jak je to s odborovou organizací ve státních zařízeních?

Odbory tam existují, lidé do nich vstupují, ale co mám zkušenost, tak moc nefungují. Zaměstnanci tam vstoupí, protože chtějí něco měnit, chtějí vylepšit svoje podmínky, ale velmi brzo zjišťují, že to nefunguje, a ztrácí naději, že by mohly odbory nějak jejich podmínky změnit. Takže přestávají chodit na schůze a řešit to tímto způsobem. Což je ale, řekl bych, obecný trend.

Tuhle práci většinou dělají ženy, i když je tak fyzicky náročná. Dochází ze strany zaměstnavatelů k nějaké genderové diskriminaci?

Z mojí zkušenosti je tam obrovská převaha žen, na druhou stranu kvalitativně tu práci zvládají obě pohlaví stejně dobře. Zažil jsem muže, kteří tu práci dělali skvěle, byli ke klientům empatičtí, a naopak jsem viděl ženy, které to dobře nedělaly. Zaměstnavatelé mají ale tendenci nabírat víc mužů, protože je to fyzicky náročnější práce. V soukromém zařízení jsem se dokonce setkal s tím, že jsme pracovali na stejných pozicích, ale muži tam měli o 1000,– Kč větší plat než ženy. Já jsem na to na provozních schůzích upozorňoval, že je to nepřijatelné, tak se hledaly důvody, proč mají muži 1000,– Kč navíc, a nakonec museli samotní majitelé přiznat, že je to proto, že chtějí zaměstnávat víc mužů, tak jim budou dávat vyšší plat. Což je strašné, bavil jsem se o tom s právníky a narazili jsme na stejný problém jako u odborů: s kolegyněmi jsem se o tom bavil, říkal jsem jim, ať na zaměstnavatele naléhají, ať jim to zpětně proplatí, ať to dají k soudu. Od právníků jsem věděl, že ten spor by vyhrály. Problém je, že by ho vyhrály za nějakých 5–6 let. Tím pádem do toho žádná z těch žen, která má doma děti, nepůjde. Nebude tak dlouho na peníze čekat. Navíc jsem tu žalobu nemohl podat já jako muž, protože jsem nebyl znevýhodněný. Musela by ji podat některá z těch žen a do toho nikdo nechtěl jít. A já je chápu. Ve státních zařízeních takové rozdíly nejsou, tam jsou platy stejné.

V souvislosti s tím, jak se bude zvyšovat počet lidí v důchodovém věku, začínají být tyhle problémy časovaná bomba, kterou si ale žádná z politických stran zatím neuvědomuje ani ji nezahrnuje do programu. Zlepšení situace v pečovatelských domech by přitom mělo být jednou z priorit.

Moc se o tom nemluví, neřeší se to a využívají toho soukromníci. Možností pro lidi, kteří trpí stařeckou demencí, je hrozně málo. Takže soukromníci toho využívají, našli tohle bílé místo na trhu, rozjeli byznys a těží z toho. Státní kontrola fatálně selhává. Zažil jsem v soukromém zařízení asi čtyři nebo pět kontrol a je zajímavé, že ani jedna z nich se nešla podívat na klienty, nešla ani mezi nás, zaměstnance, zeptat se, jak co funguje. Šli do kanceláře, nějakou dobu tam byli a pak odešli a kontrola dopadla dobře. Takže je otázka, co se tam dělo, jestli opravdu kontrolovali jenom tu dokumentaci, nebo jestli tam byly nějaké obálky, to samozřejmě nevím, ale o něčem to vypovídá.

Pokud bude vláda v sociální oblasti dál škrtat, jak to bude dopadat na klienty a zaměstnance těchto zařízení?

Já si myslím, že už tam není prostor pro škrtání. Může se snižovat počet zaměstnanců, ale pak ti lidi nebudou mít žádnou aktivizaci, den a noc budou trávit na lůžku, nebudou se převlékat a občas se jim udělá hygiena, když zrovna vyjde čas. To by šlo, ale tím ti lidé budou strašně trpět. To je jako uvěznit je, zavřít na postel a čekat, za jak dlouho umřou. Zařízení, příspěvková organizace města, kde teď pracuji na dohodu, nedostalo na příští rok grant od magistrátu, takže se peníze budou různě shánět, a jestli se neseženou, tak se to asi bude muset zavřít, protože se jedná o čtvrtinu rozpočtu pro to zařízení. Jestli se neseženou, tak ti klienti asi skončí na ulici, nebo nevím, co se bude dít.

Jak tu situaci vyřešit?

V současném systému to řešení nemá. Leda by všichni aktivně chodili na demonstrace a snažili se změnit systém, který tu panuje, protože v současném systému na to víc peněz nepůjde, ale s tím, jak populace stárne, je to dlouhodobě neudržitelné.

Jaké jsou politické názory Tvých kolegů v práci?

Bohužel spousta z nich si neuvědomuje, že je to systémová chyba. Například kolegyně, které dostávaly menší plat jen proto, že jsou to ženy, si vůbec neuvědomovaly, že jsou diskriminované, tak jsem docela dost času a energie věnoval tomu, že jsem jim to vysvětloval, že to není normální. Je tu silný mediální tlak na to, že panující poměry jsou jediné možné. Spousta lidí si to neuvědomuje a politiku ani nesleduje. Politické názory mých kolegů jsou dost různé, převažuje příklon k umírněné levici, ale jsou tam i voliči pravice, což moc nechápu.

V těchto typech zařízení jsi pracoval už při studiu. Co dál? Chceš tuhle práci dělat dlouhodobě?

Já jsem se rozhodl, že to chci dělat jako povolání, baví mě to a chci to dělat dál. Víc zařízení jsem si prošel proto, že jsem hledal dobré podmínky. Abych mohl dělat to, co klienti potřebují, a neměl přitom úplně minimální plat. Jsou totiž i domovy důchodců, kde hrubý příjem je mezi 10 000,– a 11 000,–.

 

Rozhovor vedla Kateřina Krejčová

Rozhovor ve zkrácené podobě vyšel v listopadové Solidaritě roku 2012

Sdílejte
  • 3
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
    3
    Shares