­Pracovní podmínky v jednadvacátém století: Student Agency

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Ilustrace: Dominik Forman

Dalibor Krch

Úspěch jednotlivých firem na trhu je často vykupován tvrdou prací zaměstnanců, vystavených ponižování, výhrůžkám, přísným trestům. Případný neúspěch firem dopadá na zaměstnance jako snižování mezd nebo propuštění. To se na kapitalismu nezměnilo. Tentokrát přinášíme svědectví o práci pro českého dopravního giganta.

 

Ve Student Agency jsem pracoval od roku 2008 do roku 2011 jako prodejce autobusových jízdenek. Má práce skončila vyhazovem na základě tří vytýkacích dopisů pro porušení pracovních povinností. Pokusím se vám popsat frustraci, ztrátu loajality a deziluzi, kterou jsem v této firmě zažil.

Vůbec největší problémy zde má člověk s klienty. Denně odbavíte asi 500 zákazníků a velká část z nich se chová velmi nepříjemně až agresivně. Práce je proto psychicky velice náročná.

Do prvního problému v práci jsem se dostal tak, že mi došla trpělivost a pohádal jsem se s jedním obzvláště nepříjemným zákazníkem. Krátce nato jsem dostal předvolání před kárnou komisi, ta se skládala z manažerů prodejců a tehdejší vedoucí autobusového oddělení. Přestože jsem uznal své pochybení a porušení pracovní kázně, byla mi sražena mzda o dva tisíce korun, a to na tři měsíce: „aby to mělo větší váhu!“

Další problém přišel o rok později, kdy firma rozhodla, že je potřeba zmodernizovat prodejní systém a zavedla nový. Ten fungoval asi jako Drábkův systém vyplácení sociálních dávek. K výpadkům a nedostatkům docházelo ještě půl roku a všichni z toho byli ve stresu. Pro nás na stánku však bylo nejhorší, že jsme sloužili v podstatě jako nárazník mezi klienty a firmou. Každý den jsme museli poslouchat poznámky a urážky, které jsme byli povinováni oplácet omluvami a úsměvem.

Pak i na nás dolehla finanční krize a vedení se rozhodlo pro řešení, za které by se nemusel stydět ani ministr financí Miroslav Kalousek. Aby se nemusely omezovat investice například do nákupu vlakových souprav, byly dosavadní příjmy zvýšeny na úkor klientů, konkrétně zrušením některých slev. Zákazníci to nesli samozřejmě nelibě, a kritika se opět snesla na nás.

Jednou za mnou přišel už asi dvacátý člověk s tím, že zrušení slevy není fér a ať s tím něco udělám. Odpověděl jsem, že bych s tím rád něco dělal, ale že po negativních zkušenostech s vedením vím, že ta iniciativa musí přijít zvenku, od klientů. Nedal si to vymluvit a dobrých patnáct minut jsem musel čelit jeho urážkám. Nakonec jsem mu poradil, ať napíše stížnost přímo majiteli Student Agency panu Jančurovi, protože já s tím rozhodnutím nemám nic společného. I po tomto incidentu jsem měl nepříjemnosti s vedením; opět mi srazili plat na tři měsíce dopředu.

Součástí našich pracovních povinností bylo i pravidelné „sezení s vedením“, na němž se sešli prodejci s manažery a vedoucím autobusového oddělení. Probíraly se produktové novinky, změny v jízdních řádech, cenách a podobně. Na závěr jsme měli příležitost promluvit my o tom, co bychom potřebovali na stánku, jak se nám pracuje a tak dále. Samozřejmě, že se nikdy nikdo neodvážil říct, jak se nám doopravdy pracuje.

Byla to však alespoň příležitost poprosit o výměnu technického vybavení, které už nefungovalo a znepříjemňovalo nám práci. Šlo o výměnu tiskárny na takzvané kreditové jízdenky, která věčně nefungovala, a byla přitom jen jednou ze dvou tiskáren v Brně. Dále šlo o výměnu rozbité klimatizace, která v zimě chladila a v letních vedrech pouštěla do stánku jen vlhký teplý vzduch, takže na stánku bývalo i kolem 40 stupňů!

Pamatuji si, jak jsem v jednu hodinu odpoledne několikrát střídal kolegu na směně a sedl jsem si do úplně mokré, propocené židle. Nešlo to jinak! Ovšem naše prosby se většinou nesetkaly s odezvou. Bylo nám řečeno, že nejsou peníze, je krize, ale opraví to. Neopravili.

Zatímco na vlaky peníze byly, my jsme se léto co léto, den co den vařili ve vlastním potu na hranici úpalu. Asi po třech letech mi opět došla trpělivost. Napsal jsem přes firemní internet dlouhý mail s prosbou o výměnu poruchového vybavení na stáncích přímo panu Jančurovi. Nutno říci, překvapilo mě, že odepsal.

Zprvu se zdálo, že se problém konečně vyřeší. Celá obnova technického zařízení však nakonec spočívala v tom, že nám na stáncích vyměnili linoleum a že kabely od počítače a dalších přístrojů nacpali do lišt podél zdí. Pak ještě opravili vnější vzhled stánků, aby byly pro klienty reprezentativní. Tím to však skončilo a my jsme se ve stáncích pekli dále.

Pamatuji si na jeden incident ještě před rekonstrukcí, kdy se mi přímo na stánku vzňala jedna z prodlužovaček. Neshořela jen proto, že jsem ji rychle vytrhl z hlavní zásuvky. V té chvíli mě napadlo, jestli je vůbec na stánku hasicí přístroj. Po chvíli hledání jsem ho našel na jedné z polic. Byl zaházený krabicemi s kotouči lístků na tisk jízdenek. Zaprášený hasičský přístroj s nádechem starožitnosti, vyrobený v NDR, bez jediné revizní známky.

Nakonec jsem pochopil, že firmě ve skutečnosti o zaměstnance nejde. Vedení nám nechce rozumět a mezi řádky nám dává najevo, že pokud se nám něco nelíbí, tak můžeme jít, protože na naše místo čekají desítky dalších lidí plných entuziasmu. Uvědomil jsem si, že pracuji v obřím žlutém mlýnku na maso! A tak jsem potom několikrát zaspal, můj konec byl nevyhnutelný, přišel jsem o práci.

Zatím jsem mluvil jen o prodejcích. Mnohé by se dalo napsat také o situaci stevardek a řidičů, kteří jsou nuceni porušovat povinný odpočinek a nakonec se ještě soudit s vedením firmy o neproplacené vynucené přesčasy. Mohli bychom to také dát do souvislosti s nehodou autobusu na Slovensku, kdy mladý nezkušený řidič pod časovým tlakem z důvodu nesplnitelných jízdních řádů havaroval, přičemž několik lidí zemřelo. Veškerá vina nakonec padla pouze na řidiče.

Za zmínku stojí i „zlaté padáky“. Ty firma vyplácí těm nepohodlným zaměstnancům, kteří vědí něco, co by firma nerada pouštěla do médií.

Uvědomí si vedení Student Agency včetně pana Jančury, že firma stojí především na těch zaměstnancích, kteří jsou v přímém kontaktu s klienty, a pokud nebudou mít zaměstnanci pro svoji psychicky náročnou práci odpovídající a důstojné podmínky, tak po nich těžko mohou požadovat odpovídající výkony a důstojné chování ke klientům? Je to velice jednoduché. Avšak bohužel, jak jsem se za čtyři roky působení v této firmě sám přesvědčil, je to těžko prosaditelné.

 

Redakčně kráceno.

Vyšlo v červnové Solidaritě roku 2013 (č.79).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •