Vláda Petra Fialy je kromě řady skandálů na domácí i mezinárodní úrovni nechvalně proslulá zejména škrty, které jsme tady neviděli od dob Nečasovy vlády. Takzvané konsolidační balíčky, kterých Vláda schválila za své funkční období již několik, zahrnují mimo jiné snižování platů státních zaměstnanců, zrušení daňových slev na manžela/manželku, dítě umístěné ve školce, nově také zrušení daňových slev pro pracující studenty, nebo důchodovou reformu, která obnáší například nižší valorizaci nebo pozdější odchody do důchodu.
Mezitím se vládní poslanci nestydí nechávat si platit stovky tisíc (každému) ze státní pokladny a neustále zvyšovat výdaje na zbrojení. Odpověď na otázku, zda současné české vládě záleží na dobru občanů je tedy více než zřejmá. A jaký má Fialova vláda postoj ke vzdělání?
Centrum vzdělanosti a nových myšlenek
Petr Fiala minulý rok prohlásil, že „musíme být do deseti let centrem vzdělanosti a nových myšlenek“. S títo výrokem by se většina z nás jistě mohla ztotožnit, má to ale háček.
V rozpočtu na školství schváleném vládou oproti minulému roku chybí 11,6 miliardy korun. Většina ze škrtů v rozpočtu se týká platů a počtu pracovních míst. Ministerstvo financí například navrhuje zrušit dvacet tisíc míst v sektoru školství, a to zejména nepedagogických pracovníků, jako jsou kuchařky, uklízečky nebo školníci. Je zcela zřejmé, že takové zásahy citelně ohrozí kvalitu výuky na českých školách.
Podle programového prohlášení vlády mají platy učitelů činit 130 procent průměrné mzdy. Aby ale bylo možné tohoto čísla dosáhnout, bylo by potřeba navýšit rozpočet na školství alespoň o 15 miliard korun oproti minulému roku. Vláda od tohoto principu, jak se dalo čekat, ustoupila a podle odhadů Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu by měly platy učitelů naopak klesnout na 115 procent průměrné mzdy. Z pravidelné valorizace platů vláda vyloučila také ostatní pedagogické pracovníky. Na roky 2025 a 2026 jsou plánovány další škrty, a to o dalších 842 milionů korun jen na platech. Učitelé na tom nejsou v ČR příliš dobře ani ve vztahu k ostatním vysokoškolsky vzdělaným, kdy platy učitelů činily v roce 2023 pouze 72 procent oproti ostatním profesím. Průměr v zemích OECD se pohybuje okolo devadesáti procent. České školy mají přitom mimo jiné i právě kvůli výši platů dlouhodobě problém sehnat dostatek učitelů, chybí zejména matematikáři a fyzikáři.
Na vědu a výzkum MF určilo o 238 milionu méně než v roce 2023. Škrty v této oblasti mohou znamenat odchody vědců a akademiků, omezení činnosti ústavů při vysokých školách nebo úplné uzavření vědeckých pracovišť, jak se oprávněně obávají odbory. Plánované škrty spolu s vysokou inflací jsou dalším hřebíčkem do rakve dlouhodobě podfinancované české vědě.
Školství je jedním ze sektorů, které vládní škrty postihly nejvíce. Podle mluvčí ministerstva financí „není žádným tajemstvím a několikrát to veřejně zdůraznil i ministr financí, že ozdravný balíček má být jen začátkem hubnoucí kúry, kterou stát musí podstoupit, abychom zastavili prohlubování deficitů a konsolidovali veřejné finance.“ To se Fialově vládě zatím moc nedařilo – například v roce 2022 naopak dluh Vlády ČR narostl o téměř 430 miliard korun. Fialova vláda se tak za jediný rok zadlužila přibližně jako obě Klausovy, Tošovského, Zemanova, Špidlova a Grossova vlády dohromady. Svůj podíl na tom má nezpochybnitelně také dramatické zvyšování výdajů na zbrojení, ve kterém Vláda hodlá pokračovat i v roce 2024. Výdaje ministerstva obrany mají v letošním roce opět narůst o téměř 50 miliard korun.
Tradice škrtů pravicových vlád
Politikou škrtů byla nechvalně proslulá již Nečasova vláda v letech 2010-2013. V oblasti školství se škrty týkaly zejména platů učitelů a zaměstnanců ve školství, naprostá většina škol také v důsledku krácení rozpočtu neměla peníze na učební pomůcky. Kvůli vládním škrtům v roce 2012 odstoupil ministr školství Josef Dobeš a na jeho místo nastoupil (ano, tenhle) Petr Fiala.
Je více než úsměvné, že ještě v roce 2010 to byl právě tehdejší rektor Masarykovy univerzity a předseda České konference rektorů Petr Fiala, kdo Petra Nečase za škrty ve školství kritizoval. Jeho vlastními slovy „je absurdní očekávat, že české vysoké školy budou konkurovat těm zahraničním, pokud jim stát bude snižovat rozpočty.“ Možná by nebylo na škodu, kdyby si své tehdejší vyjádření nyní připomněl.
V roce 2012, krátce před pádem vlády, se ovšem ve školství škrtalo „jen“ o 2,5 miliardy. Současná Vláda tak není jen nejhorší od roku 2013. Je ještě mnohem horší, než samotná Nečasova vláda, kterou se podařilo po třech letech dohnat k demisi díky mnohatisícovým demonstracím.
Proč je potřeba financovat školství?
V době Říjnové revoluce bylo v Rusku 60 procent populace negramotných. Bolševici v čele s Leninem si uvědomovali, že pro úspěch revoluce je vzdělaná populace nezbytná a už od začátku investovali do školství, a také do vzdělávání dospělých. Do dvou let od revoluce se zdesetinásobily výdaje na vzdělávání a počet škol se přinejmenším zdvojnásobil. Poprvé v ruské historii vznikly také školy pro studenty s postižením a školy, které experimentovaly s alternativními způsoby výuky. Ve školách se vyučovalo jak v ruštině, tak v původních jazycích – počet jazyků, ve kterých byly vydávány učebnice narostl v letech 1924-1927 z pětadvaceti na čtyřiačtyřicet. Na univerzitách byly zrušeny přijímací zkoušky a vzdělání tak bylo dostupné i pro dělnictvo. Přednášky byly zdarma a narostl i počet knihoven. Dostupnost zvyšovala v lidech touhu po vzdělání.
Ve školách vznikaly studentské parlamenty, kde se zvolení studenti spolu s učiteli a dalšími zaměstnanci podíleli na řízení školy a zároveň se učili kolektivní činnosti. Ve školách pro sirotky a děti bez domova se před zahájením výuky škola nejdříve postarala, aby všechny děti dostaly najíst. Vzdělávání se zaměřovalo na pochopení celkových souvislostí a znalosti použitelné v praktickém životě, a také kladlo důraz na možnost sebevyjádření studentů.
Kompletní data o úspěšnosti masivních programů na podporu vzdělání a gramotnosti jsou obtížně dohledatelná, jen během prvního roku se však naučilo číst a psát přibližně 2,5 milionu lidí. V odborech byly tyto programy také úspěšné – například mezi železničními dělníky vzrostla gramotnost do roku 1924 na 99 procent a v Rudé armádě byla během sedmi let negramotnost vymýcena úplně.
Podle statistiky Evropské komise z roku 2022 má Česko spolu s Chorvatskem, Rumunskem, Itálií a Srbskem jeden z nejnižších podílů vysokoškolsky vzdělaných občanů v EU (pod 25 procent). Nejvyšší podíl má Švédsko, Norsko a Irsko, všechny nad 45 procent. Co tedy tyto země dělají jinak?
Když se podíváme na výdaje na školství jednotlivých států, v Norsku se do roku 2021 pohybovaly okolo osmi procent HDP a ve Švédsku okolo sedmi. Obě země čekal v roce 2021 (pravděpodobně v důsledku koronavirové krize) propad, Norsko dokonce poměrně strmý až na 5 procent. V Irsku se do roku 2012 pohybovaly výdaje na školství okolo šesti procent HDP, poté začaly pozvolna klesat na 3 procenta z roku 2021. Je otázkou, jak to bude s kvalitou vzdělání v těchto zemích do budoucna, ve všech zmíněných státech nicméně platí, že výdaje na školství se dlouhodobě pohybovaly značně nad průměrem zemí OECD.
Světovým rekordmanem v podílu vysokoškolsky vzdělaných občanů (66 procent) na celkové populaci je Kanada, která zároveň vkládá do rozpočtu na školství největší prostředky (11,4 procenta HDP v roce 2020).
Průměr výdajů na školství v zemích OECD je 5,2 procenta HDP, v Česku se s výjimkou let 2015 a 2016 dlouhodobě drží pod pěti procenty. Ke konci roku 2023 jednalo o 4,2 procenta a podle posledních výhledů na rok 2024 výdaje pravděpodobně klesnou dokonce pod 4 procenta HDP.
S vyšším rozpočtem na školství přichází více učitelů a dalších pracovníků ve školách s lepšími platy a pracovními podmínkami, více kvalitních učebních pomůcek, více prostoru pro výzkum a zavádění inovací. Závěry hovoří více než jasně. Více peněz do školství znamená více vzdělání. Tak prosté to je.
Konec kapitalismu, konec škrtů
Školské odbory i iniciativy jako Hodina pravdy proti škrtům ve školství uspořádaly již několik demonstrací a stávek. Do té poslední, kterou odbory ohlásily v listopadu, se zapojilo 74 procent všech škol, celkem okolo milionu lidí, a tím se stala jednou z největších stávek v novodobé historii v Česku. Jak se dalo očekávat, vláda se k požadavkům stávkujících učitelů postavila typicky pravicově a arogantně a odbory premiér Fiala nařknul ze zbytečného strašení, kritiky za každou cenu a prosazování vlastních politických ambicí.
Ledy se zdánlivě hnuly, když po setkání s odbory v polovině ledna ministr školství Bek oznámil, že vláda projedná možné navýšení rozpočtu na školství. Podle nejnovějšího rozpisu rozpočtu však mají školy přijít o 17 tisíc míst nepedagogických pracovníků a slíbené 4 miliardy navíc, o kterých odbory jednaly s ministrem, v rozpočtu záhadně chybí. Školy tak nebudou mít z čeho platit nejen nepedagogické pracovníky, ale ani samotné učitele. Pravděpodobně se tak schyluje k další, ještě větší, stávce.
Z marxistické teorie i praxe víme, že stávky jsou mocným nástrojem pracujících, a to jak v boji proti konkrétním pravicovým vládám, tak v boji proti kapitalismu. Na generální stávku, která kapitalismus definitivně porazí, si nejspíš ještě nějakou dobu počkáme. Demise vlády Petra Fialy už ale tak vzdálenou představou není. Co však přijde po něm v zemi, kde je v současnosti jedinou dostatečně silnou alternativou proti neoliberální pravici další, konzervativní, pravice?
V rámci kapitalistického systému ideální řešení neexistuje. Politiku škrtů nadobro zastavíme jedině socialistickou revolucí, která kapitalismus překoná. Než k tomu však dojde, je potřeba vyšachovat neoliberální pravici z parlamentu, dostat levicové strany, jako je například Levice, opět na výsluní a ukázat lidem, že to jde i jinak a lépe.
Už Lenin věděl, že vzdělání je nezbytné pro úspěch revoluce. Je to to, čeho se Petr Fiala bojí? Nebo nakonec tlaku odborů ustoupí, aby nedopadl jako jeho předchůdce Nečas? Protože teď je řada na něm.
