O uzákonění sňatků pro homosexuální páry se ve Francii debatovalo v posledních několika letech, ale dlouho se zdálo, že se jedná o nedosažitelný cíl. Už od roku 1999 existuje ve Francii takzvaný Občanský pakt solidarity (Pacte civil de solidarité – PACS); jedná se v podstatě o obdobu registrovaného partnerství.
Stále častěji se ozývaly hlasy, že pakt nestačí, že by páry stejného pohlaví měly mít právo na plnohodnotné manželství. Například v roce 2005 došlo ke kontroverzi, kdy starosta městečka Bègles sezdal pár sestávající ze dvou mužů, s odvoláním na skutečnost, že Code civil (občanský zákoník) nijak nespecifikuje pohlaví manželů. Tento sňatek byl sice soudem posléze označen za neplatný, nicméně událost byla prvním významnějším tematizováním práv sexuálních menšin na manželství a výchovu dětí.
Rychlý spád nabrala situace poté, co loni v létě čerstvě zvolený prezident François Hollande označil sňatky homosexuálů za jednu ze svých programových priorit. Krátce po parlamentních volbách skutečně začaly přípravy dotyčného zákona, jehož návrh koncem října předložila Národnímu shromáždění ministryně spravedlnosti Christiane Taubira.
Podle návrhu zákona mělo být manželství nově umožněno všem partnerům bez ohledu na pohlaví. Jedná se tedy o klasický manželský svazek, ve všech ohledech stejný jako ten, který uzavírají páry heterosexuální, což mimo jiné znamená, že zakládá státem uznávané příbuzenské vztahy a – především – umožňuje adopci dítěte (to bylo asi největším trnem v oku odpůrcům zákona). Původní návrh počítal také s možností asistované reprodukce pro ženy v homosexuálních manželstvích.
Zákon, nazývaný svými příznivci přiléhavě „Mariage pour tous“ (Manželství pro všechny), vzbudil nebývalou vlnu odporu nejen ze strany pravicové parlamentní opozice, ale také u konzervativní části veřejnosti (ačkoli je Francie velmi striktně sekulárním státem, vliv katolické církve na značnou část obyvatel je stále poměrně značný) a mnoha skupin a skupinek hlásících se k extrémní pravici.
Konzervativní i krajně pravicová reakce
Od chvíle předložení zákona až do pozdního večera 23. dubna, kdy byl definitivně schválen, byly uspořádány desítky až stovky demonstrací jak odpůrců, ti se sdružili v platformě nazvané ironicky „Manif pour tous“ (Demonstrace pro všechny); tak příznivců dotyčného zákona, z nichž některé čítaly stovky tisíc účastníků.
Odpůrci rovného práva na manželství vyvolali v zemi doslova hysterii. Zatímco poslanci UMP (Union Pour un Mouvement Populaire; strana bývalého prezidenta Sarkozyho a největší francouzská pravicová strana), hřímali v parlamentu o tradicích a o tom, že „spojení muže a ženy je základním prvkem zákonů Republiky“, další, včetně například nacionálně-populistické Národní fronty (Front National, FN), vytáhli do ulic.
A nešlo zdaleka jen o poklidné demonstrace. Na denním pořádku byly urážky, mnohdy vyhlašované do médií, a šíření dezinformací; například co se týče jedné z největších demonstrací odpůrců, konané v Paříži 23. března, organizátoři uvádějí množství účastníků 1,4 milionu oproti policejnímu odhadu 300 tisíc. Nechyběly ani otevřené výzvy k násilí a další systematické útoky na komunitu LGBT (sexuální menšiny) a celé hnutí za Manželství pro všechny.
Linka SOS Homophobie informovala o výrazně zvýšeném množství nahlášených případů násilí na homosexuálech; formou nadávek a hrozeb, nebo dokonce i skutečných fyzických útoků, většinou ze strany malých, extrémně pravicových skupin. Ještě večer v den schválení zákona zaútočilo několik příslušníků těchto uskupení na shromážděné příznivce protistrany a novináře.
Velmi nápadnou a důležitou charakteristikou těchto událostí je zjevná radikalizace středního proudu; to je ostatně jev, který lze sledovat i u nás. Zatímco v minulosti se zejména UMP velmi důsledně distancovala od extrémní pravice, především od Národní fronty, a profilovala se spíše jako středopravá strana, dnes nemají její poslanci problém objevovat se na demonstracích po boku zástupců FN.
Totéž se dá říci o pravicově smýšlejících studentech a mladých lidech obecně. Ofenzívě ze strany odpůrců nového zákona znatelně napomohla některá mainstreamová média; a to přinejmenším tím, že velmi ochotně publikovala jejich vyjádření a prezentovala je jako relevantní příspěvky do veřejné diskuze, byť byla mnohdy za hranicí nejen dobrého vkusu, ale i základních zásad demokracie a právního státu.
Také sám François Hollande podlehl soustředěnému tlaku a některé radikální zastánce statu quo pozval k jednání do Elysejského paláce. Na základě tohoto jednání došlo k rozhodnutí vypustit z připravovaného zákona pasáž o asistované reprodukci pro lesbické páry.
Napětí kolem otázky práv homosexuálů podle všeho neskončí s definitivním přijetím zákona parlamentem. UMP už podala stížnost k Ústavní radě, která má posoudit, zda je inkriminovaný zákon v souladu s francouzskou ústavou; argumentuje tím, že adopce homosexuálními páry „porušují princip respektování soukromého rodinného života a princip důstojnosti a rovnosti jednotlivců, které jsou uznávány všemi základními zákony Republiky“.
Jakkoli se všeobecně považuje za nepravděpodobné, že by ústavní stížnost uspěla, naznačuje tento vývoj: příkopy vyhloubené mezi oběma tábory nezmizí ze dne na den. Příznivci zákona se naopak chystají pokračovat v boji za povolení asistované reprodukce; očekávají se další tenze při příležitosti průvodů hrdosti naplánovaných na léto.
Kritikové Hollandovy vlády z řad radikální levice argumentují, že takové vyhrocení situace kolem sňatků homosexuálů je ve skutečnosti chytrým tahem pravice a vládnoucích elit, který má za cíl už tak hluboce rozdělenou společnost dále polarizovat a tím znemožnit účinný odpor proti neoliberalismu. Hollande totiž, navzdory předvolebním slibům a nadějím, které do něj podstatná část francouzské levice vkládala, není schopen situaci v zemi nijak řešit, dokonce naopak pokračuje v neoliberální politice svého předchůdce Sarkozyho.
A tak zatímco se mezi lidi staví umělé bariéry v podobě kupříkladu právě sexuální orientace, v zemi se stále zvyšuje nezaměstnanost, postupuje chudnutí širokých vrstev obyvatelstva, zároveň ale v nedávné takzvané Cahuzacově aféře vyšly najevo masové daňové úniky některých předních politiků. A v neposlední řadě byla Francie zatažena do neokoloniální mise v Mali, jejímž jediným cílem je hájit zájmy investorů z řad velkých francouzských firem. Jak píše revue Lutte Ouvrière:
„Demonstrace proti manželství homosexuálů jsou nástrojem, který pravici slouží k udržování systematického tlaku na vládu. Pravice se pasuje na ochránkyni rodiny a dětí: takové pokrytectví! Ano, jsou důvody proč se znepokojovat nad budoucností dětí, ale právo homosexuálů na sňatek a adopci s nimi nemá nic společného.
[…] Vinou nezaměstnanosti, prekarizace a snižování platů dnes ve Francii žije každé páté dítě pod hranicí chudoby. Vzhledem k nucené pracovní flexibilitě a mobilitě je rodinný život téměř nemožný. Nedostatek sociálního bydlení nutí miliony rodin bydlet v ubytovnách nebo jinak nedůstojných podmínkách. Ale na to pravice lék nenabízí.“
Eliška Kubicová
V květnové Solidaritě roku 2013 vyšla zkrácená verze.
