Adem Murat Yilmam je turecký revoluční socialista a aktivista, který žije od roku 2014 v ČR. V rozhovoru se dozvíte o poměrech tureckého režimu, tamější levici, kurdského boje za osvobození a nově vzniklé Lidové demokratické straně, která v poslední době zaznamenala volební úspěch.

Lidová demokratická strana (HDP) získala v posledních tureckých parlamentních volbách kolem 13 % hlasů. Můžeš nám říct, o jakou stranu se jedná?

Na začátek bych měl říct, že vítězství Lidové demokratické strany je výsledkem více než třicetiletého úspěšného boje kurdského osvobozeneckého hnutí proti tureckému státu. Jedná se o odpor proti jeho despotismu a brutalitě vůči Kurdům a jejich kulturní identitě.

Jak asi víte, kurdské osvobozenecké hnutí je založeno na levicových principech. Navzdory tomu by se postoj kemalistické1 a stalinistické levice k němu dal shrnout slovy „nezapojujme je a ignorujme je,“ případně „je to teroristická organizace.“ Tento pohled u nich přetrvává do dnešního dne, ostatně jsme toho byli svědky během posledních parlamentních voleb.

Radikálně levicová hnutí, jakým je například naše RSWP (Revolutionary Socialist Worker Party, Revoluční socialistická strana pracujících – pozn. překl.), podporovala kurdské osvobozenecké hnutí od samého počátku. Podpora malých radikálně levicových organizací a stran se časem zformovala v organizovanou solidaritu s kurdským hnutím, která se stala viditelnou zejména po volbách z roku 2007.

Ufuk Uras, nezávislý levicový kandidát, se v těchto volbách dostal do parlamentu. Býval lídrem Strany svobody a solidarity; na svůj post rezignoval, aby se mohl zúčastnit voleb jako nezávislý kandidát. Jak asi víte, Turecko má desetiprocentní vstupní klauzuli pro politické strany, pro malé strany je tudíž velmi těžké se do parlamentu dostat. Z tohoto důvodu po mnoho let kurdští politici kandidovali jako nezávislí (pro nezávislé kandidáty je klauzule nižší – pozn. překl.)

Ufuk Uras je známý turecký socialistický politik a univerzitní profesor. Jeho kampaň ve volbách z roku 2007 byla podporována jednak radikálně levicovými organizacemi, ale i politicky neorganizovanými dobrovolníky, kterým byl Ufuk Uras blízký.

Volební kampaň Ufuka Urase a Baskina Orana (který se do parlamentu v roce 2007 nakonec nedostal) nám ukázala, že tu jsou vhodné podmínky pro budování nové antikapitalistické levice. Kampaň byla zaměřena především na lidská práva, environmentální otázky a antikapitalistická opatření a svedla dohromady mnoho lidí, kteří do té doby nebyli nijak politicky organizovaní. Předtím si nedokázali představit, že jsou tady další, kteří se stejně jako oni staví proti kemalistickému státu a proti kapitalismu. To bylo znamení, že bychom měli tyto jednotlivce začít organizovat v novém antikapitalistickém hnutí bok po boku s kurdským osvobozeneckým hnutím.

Ufuk Uras se po volbách v parlamentu přidal ke kurdským nezávislým kandidátům a pomohl jim vybudovat politickou stranu, což jim umožnilo vytvořit vlastní poslanecký klub.

Většina z těch, kdo se aktivně podíleli na volební kampani, věděla, že bez kurdského osvobozeneckého hnutí, jeho politického pozadí a zkušeností nemá turecká levice šanci na výrazný pokrok v budování nové levicové strany. To nás vedlo k opětné spolupráci s kurdským hnutím ve volbách v roce 2011.

Tentokrát jsme byli lépe organizovaní a do parlamentu se dostalo asi pět nezávislých kandidátů podporovaných tureckou radikální levicí, zejména díky kurdským hlasům v západní části země.

V roce 2011 také udělaly turecké radikálně levicové strany a hnutí jeden důležitý krok směrem k odstranění tradičního kemalistického státu včetně jeho ústavy, když přenesly do popředí hlasy utlačovaných jednotlivců, kteří čelí etnické, náboženské nebo genderové diskriminaci. Zkušenost z volební kampaně a spolupráce s kurdským hnutím nám ukázala, že se můžeme spojit a vytvořit nové politické hnutí. Tyto myšlenky se pak zhmotnily v podobě tzv. Lidového kongresu.

Kongres stál na antikapitalistických myšlenkách a oficiálně byl vytvořen 15. října 2011. Za dobu své existence uspořádal mnoho konferencí po celém Turecku. Místní kongresy ve městech a menších obcích vysílaly své volené delegáty do celostátního kongresu, aby tam tlumočili jejich politické názory.

Po dlouhé celostátní diskusi a mnoha setkáních Kongres založil novou stranu, která se měla stát jeho politickou divizí: Lidovou demokratickou stranu (HDP). Kongres je první platformou v dějinách turecké politiky, která umožňuje zastoupení menšin – Alevitů, Arménů, Asyřanů, Ázerbajdžánců, Čerkesů, Lazů, LGBT komunity a Romů.

HDP byla tedy založena v roce 2012 uskupením levicových hnutí, progresivních jednotlivců a LGBT aktivistů. Strana používá model spolupředsednictví, kdy má vždy jednoho předsedu a jednu předsedkyni. Od 22. června 2014 jsou to Selahattin Demirtaş a Figen Yüksekdağ.

Existují jisté podobnosti mezi HDP a Syrizou nebo Podemos. Jediným velikým rozdílem je, že jádro strany tvoří kurdské hnutí a jeho třicetiletá zkušenost z politického boje proti tureckému státu.

Musím dodat, že stranický program vznikl po mnoha diskuzích a kongresech mezi členy strany. Výsledkem je program zaměřený na ochranu životního prostředí, práva menšin a rovnost. Další skvělou praxí ve straně je 50% kvóta na zastoupení žen a 10% kvóta na zastoupení členů LGBT komunity. Podobné kvóty jsou pro kemalistické Turecko něčím zcela novým.

Zdaleka nejdůležitější je ovšem zařazení požadavku na uznání arménské genocidy do programu HDP. To je politické rozhodnutí obrovského dosahu. HDP představuje důležitý krok k přetvoření Turecka v normální demokratický stát a vyřešení dlouhotrvajícího problému, který má kurdská menšina s aktuální ústavou. Připomínám, že Turecko má od roku 1980 ústavu vytvořenou vojenskou vládou.

HDP je hlasem a energií nové levice v Turecku. Dalším krokem je přivést k ní pracující, kteří nejsou spokojeni s neoliberální politikou vládnoucí strany AKP. V posledních volbách se podařilo získat hlasy Kurdů, kteří dříve volili AKP, ale mnoho chudých a věřících muslimů ji stále podporuje. Musíme získat jejich důvěru pro novou levici a pro HDP.

Během kampaně docházelo k útokům na meetingy HDP, slovním i fyzickým. Co to vypovídá o povaze tureckého státu?

Asociace pro lidská práva (Human Rights Association) oznámila, že v době od 23. března do 19. května došlo k celkem 114 útokům na HDP. Sedmačtyřicet členů strany bylo zbito, ve třech případech byly použity střelné zbraně, ve dvou případech bomby. Byly také zaznamenány dva žhářské útoky na kanceláře strany. Za tyto útoky nebyl nikdo zatčen, dokonce ani předveden na policii.

To, myslím, docela dobře vypovídá o povaze státu a jeho postoji ke kurdskému politickému hnutí a k demokratickým principům obecně. Politika tureckého státu spočívá v tlaku na asimilaci Kurdů, popírání samotné existence kurdské menšiny a dlouhodobém porušování lidských práv – navzdory určitému pokroku v této oblasti, vedenému snahou udělat dobrý dojem na Evropskou unii.

Turecká republika byla založena kemalisty. To byli především nacionalisté, zároveň měli velmi antidemokratické a islamofobní smýšlení. Byli přesvědčeni, že národní stát je pro budoucnost Turecka tím nejlepším. Dalším důležitým aspektem tureckého státu je popírání genocidy Arménů, Řeků a Asyřanů. Turecká buržoazie vlastně vyrostla díky tomu, že jí po genocidě připadl jejich majetek. Zároveň tím pro kemalisty byla vyřešena otázka křesťanské menšiny.

Další významnou menšinou byli Kurdové, ale ti byli početnější a dobře vyzbrojení. Proto se je kemalisté rozhodli asimilovat pomocí nedemokratického režimu. Turecké vlády nepřiznávaly kurdské menšině žádná kulturní práva, nechaly ji žít pod hranicí chudoby, neprováděly v tureckém Kurdistánu žádné investice, využívaly Kurdy jako levnou pracovní sílu. Milion Kurdů bylo v devadesátých letech přinuceno opustit svoje domy a pozemky.

Kurdové se proti krutému kemalistickému státu vždy stavěli na odpor. Bylo to právě poslední povstání vedené PKK,2 které dotlačilo Turecko před zásadní rozhodnutí: nadále popírat existenci Kurdů a pokračovat ve válce proti nim, nebo se stát demokratickým státem a začít respektovat lidská práva.

Kemalistický stát si vždy vybíral první možnost, a nikdy otevřeně nepřiznal svůj nedemokratický charakter. Tisíce Kurdů byly zabity, zmizely nebo byly vězněny kvůli svému odporu proti tomuto státu. Během své třicetileté existence dotlačilo kurdské osvobozenecké hnutí Turecko proti jeho vůli k mnoha demokratickým změnám. Tím mám na mysli, že kemalistický parlament musel pod tlakem Kurdů vypustit z ústavy některá nedemokratická opatření.

Samozřejmě, že kemalisté a jejich vojenská síla jsou pořád přítomni a pořád velmi silní. Jak bylo vidět během posledních voleb, útoky proti HDP jim dělaly radost. Jejich strana AKP (Republikánská lidová strana) v čele s Erdoganem3 šířila během kampaně nenávist vůči Kurdům. Tentokrát ale Erdogan dostal od svých kurdských voličů jasnou zprávu: odmítli ho volit. Odmítli si nadále nechat líbit ponižování a další klasické taktiky kemalistů z AKP.

Měl bych také dodat, že dalším důvodem, proč státní aparát dovolil fašistům napadat kanceláře a členy HDP, byla snaha dostat mladé a naštvané Kurdy do ulic, kde by se dopouštěli násilí a tím stranu zdiskreditovali.

Turecký stát se uchyloval k podobným provokacím v minulosti. Všiml si, že HDP má reálnou šanci překročit desetiprocentní vstupní klauzuli. To znamená, že byla schopná svést dohromady Kurdy, levicově smýšlející turky, a dokonce moji vlastní matku. Ano, moje matka také volila HDP. Je to muslimka a žena v domácnosti, nemá žádné formální vzdělání, ale je poměrně vzdělaná politicky. Volila HDP navzdory tomu, že jsem ji o to nežádal.

Jak jsme viděli po volbách, kemalistický stát se otřásl v základech. Miliony lidí ukázaly svoji touhu po míru, demokracii a antikapitalismu. Ještě nás ale čeká spousta práce. V současné době se odehrává mnoho stávek na různých pracovištích a my bychom se s těmito pracujícími měli potkávat. To by mělo skutečný dopad na bezohledný kapitalistický stát.

HDP je koalicí různých organizací a hnutí, od Kurdů po feministky, od LGBT a ekologů po revoluční socialisty. Jak se stalo, že se všechny tyto síly spojily?

Je v podstatě nemožné změnit povahu nedemokratického kapitalistického státu z pozice málo početného politického hnutí. Navzdory tomu, že jsme členy různých stran, politických nebo ekologických hnutí, jsme se dokázali již od počátku na mnoha věcech shodnout. Potřebovali jsme se sjednotit, abychom mohli dosáhnout skutečně velké změny. Mnoho z nás chápalo, že Kurdové bojují proti stejnému státu, který utlačuje i nás. LGBT a ekologičtí aktivisté jsou tímto státem také ignorováni nebo potlačováni, týká se to i socialistů.

V minulosti jsme se mnohokrát potkávali na různých kampaních zaměřených na environmentální a lidskoprávní otázky. Mnoho z nás se zapojovalo do nevládních organizací a kampaní, které pořádaly. Stáli jsme bok po boku při protestech proti vybudování hydroelektrárny v jedné vesnici nebo jsme bojovali proti zabíjení transgender lidí.

Spolupráce na těchto kampaních nám umožnila se vzájemně poznat a důvěřovat jeden druhému. Také jsme se od sebe navzájem mnoho naučili. Po čase nám všem začalo být jasné, že není možné plně zvítězit jen v jednom z těchto bojů. My všichni dohromady se můžeme zbavit kapitalismu, do té doby nebude nikdo svobodný. Proto jsme se spojili v HDP a dosáhli velkého vítězství v Turecku.

Měl protest v parku Gezi4 nějaký dopad na tureckou politiku?

Během protestů v Gezi parku došlo k jedné velice důležité věci, na kterou bychom neměli zapomínat. Podařilo se přivést dohromady spoustu různých skupin, a pro mnoho lidí to byla první podobná zkušenost v životě. Mladí apolitičtí Turci poprvé vyšli do ulic a poprvé se střetli se státním terorem, s nedemokratickým Tureckem. Zjistili, že je to stát krutý a nespravedlivý vůči těm, kdo proti němu protestují, ať už jsou to Kurdové nebo Turci. Zjistili také, že hlavní politické strany, jako je AKP, jsou velmi zastaralé a nedemokratické. Zjistili skrze vlastní zkušenosti z demonstrací, jak je důležité být organizován.

Zůstala ovšem otázka, ve které politické straně by měli být organizováni. Která strana mohla naplnit jejich požadavky, vyjádřit, co cítili? Když se jejich hnutí přetvořilo do lidových fór, přicházeli s velkým množstvím otázek, odpovědí, návrhů. Tato fóra byla organizována skoro všude tam, kde mladí lidé protestovali. Mezi jejich účastníky byli především mladí lidé ze střední třídy žijící mimo Istanbul (věřící i nevěřící, studenti i pracující) a všichni se shodovali na tom, že není žádná politická strana, ke které by se mohli přidat.

Gezi park byl první porážkou AKP. Tou druhou byly volby v červnu tohoto roku. Politická hnutí, která neporozuměla významu protestů v Gezi parku, nemohou představovat budoucnost turecké politiky. Jedná se o novou generaci, která hledá své politické zařazení stejně jako všichni ostatní, již trpí nespravedlností ze strany státu a kapitalismu.

Otázky kladl Jan Májíček
Přeložila Eliška Kubicová

Vyšlo v Solidaritě 102, červenec – srpen / 2015