20. duben, Place de la République v Paříži. Obrovský dav se shromáždil kolem památného sloupu. Bronzovou Mariannu dnes kromě kamenných lvů obléhají desítky tisíc lidí. Náměstí je doslova poseto rozličnými stánky, ale člověk zde nenachází žádné turistické cetky, vážně, ani jednu miniaturu eifellovky. Místo toho velký nápis Komise pro logistiku a kolem tlačenice větší než u vedlejšího stánku, kde se vaří polévka pro lidi bez domova; míjíme dětský koutek, workshopy, sklady letáků, právní poradnu a všudypřítomné lidi sedící na stoličkách a živě debatující o jakémsi záhadném „El Khomri“. Na dotaz kolikátého dnes je, že se tu sešly takové davy, odpovídají zásadně: „Přece padesátého prvního března!“

Co to má znamenat? Náhle zazní potlesk, který nutí upnout oči k nahrubo stlučenému pódiu. Nad hlavami všech se tyčí nadpozemská silueta dirigenta, pohybujícího divoce rukama, a naproti stojící muzikanti vidí jen míhající se světelné pásy. Dirigent neudává tón – dirigent ho kreslí zářícími čarami do pařížské noci. Rozmachuje se mocněji, zrychluje, přidává, muzikanti rozumí, nástroje se nadechují k mohutnému forte…Tu nad náměstím zaduní důvěrně známý hřmotný motiv Dvořákovy Novosvětské. Posluchači, strženi záplavou tónů, stojí náhle jaksi ochromeni, tisknou se k sobě a planoucíma očima hledí kamsi do dáli. Hudba rozechvívá kolektivního ducha. Jako by se mnohaletá rezignace Francouzů v hudbě rozpouštěla a otevřel se pohled do jiné, lepší budoucnosti, která je možná.

Co se to v posledních měsících ve Francii děje? Je to jen další z třeštivých francouzských spektáklů, nebo zárodek velkého sociálního hnutí, které svedlo dohromady stovky tisíc lidí v ulicích, v podnicích, na univerzitách, na školách a náměstích po celé zemi?

Francouzský kontext

Ve Francii už téměř půl roku nepřetržitě trvá výjimečný stav, který je stále prodlužován, protože „bezpečnostní hrozba ještě neopadla“ a časové rozpětí mezi událostmi světového významu konanými v Paříži je tak malé, že se nevyplatí jej rušit. Znamená to částečně omezené shromažďovací právo, prohlídky, zostřené kontroly a všudypřítomné ozbrojené hlídky. Nabízí se provokativní otázka, nakolik vojáci se samopaly a tisíce ozbrojených policistů v ulicích přispívají k tomu, aby se občan cítil bezpečněji. Kolují sarkastické vtipy o tom, že se bude výjimečný stav prodlužovat tak dlouho, „až se z něj stane stav normální.“

Nálada v zemi na počátku roku 2016 by se dala popsat jediným slovem: frustrace. Když francouzští voliči nenáviděného Sarkozyho nahradili socialistou Hollandem, očekávali v návaznosti na předvolební sliby Socialistické strany, že vládní politika nabere zcela odlišný kurs. Nová vláda však jejich očekávání nesplnila. Až na několik kosmetických úprav a navzdory tvrzením některých médií o „francouzském komunismu“ ve skutečnosti dál pokračuje po vyjetých neoliberálních kolejích v jízdě střemhlav do propasti. V důsledku slabých výsledků Socialistické strany při obecních volbách v březnu 2014 provedl prezident očekávanou reorganizaci vlády. Dne 1. dubna 2014 jmenoval do funkce předsedy vlády poměrně oblíbeného Manuela Vallse, „pravicového socialistu“, proslulého nekompromisní politikou vůči přistěhovalcům a anti-ekologismem.

I když velká část Francouzů zvláště po listopadových teroristických útocích podléhá nacionalistickým vášním, na oblibě si tím prezident nezískal. Plivat na „ekoteroristy“ a přistěhovalce je sice „fajn“, ale ekonomickou a politickou situaci země to nevyřeší. Ani vznešené polistopadové apely na „semknutí a jednotu srdcí všech Francouzů tváří v tvář útočníkům“ nemohly klesající popularitě francouzské vlády zabránit. Během následujících dvou měsíců klesla na historické minimum 15 %. Šance Francoise Hollanda na znovuzvolení do čela země je mizivá. I Socialistická strana preferuje jiné kandidáty, padají jména jako Valls nebo Emanuel Macron, současný ministr financí.

Francii, stejně jako některé další evropské země, trápí také vysoká nezaměstnanost. Roste počet mladých lidí bez práce, v současné době je to kolem 25 %. Vláda pod taktovkou Hollanda a Vallse se snaží čelit situaci starými dobrými protržními reformami, ovšem bez výsledků. Úpěnlivé nadbíhání investorům nepřináší očekávané ovoce a nepřinese jej ani do budoucna, jak ukazují projevující se výsledky kroků předchozí pravicové vlády: na začátku roku stoupla nezaměstnanost z 9 na 10,6 %.

Naplno se také projevují důsledky dualizace pracovního trhu – na jedné straně stojí stálí zaměstnanci zastupovaní silnými odbory a chráněni kolektivními smlouvami, na druhé straně prekarizovaní jedinci bez jakýchkoli jistot do budoucna.

A protože podle volnotržní logiky jsou zaměstnanci prostě jen dalším vývozním artiklem a protože prekarizované zboží je pro kýžené firmy jaksi lepší než obyčejné, hodlá si ho zřejmě francouzská vláda vyrobit trochu více na sklad. Materiálu je dost, stačí ho přesunout. Ale jak změnit „směrnice“ na výrobu zaměstnanců? Paní ministryně práce El Khomri by o něčem věděla. A tak tu máme reformu zákoníku práce, slavné „Loi travail El Khomri“.

Loi travail el khomri

Asi sotva se dnes najdou jiná dvě slova, která ve francouzské veřejnosti dokáží roznítit víc vášní, vzteku a nenávisti.

Už od začátku února se francouzský tisk – včetně „levicově liberálních“ Le Monde a Libération – úporně snaží zobrazovat reformu v co nejpříznivějším světle, především jako nezbytně nutný krok k modernizaci zkostnatělého pracovního trhu. Cílem vlády je dle Hollandových vlastních slov „adaptovat práci na realitu firem.“ To prezident vystihl naprosto přesně. Ne náhodou byla první verze novely psána přímo na objednávku francouzského Svazu zaměstnavatelů (MEDEF). A jak by taková práce adaptovaná na realitu firem měla vypadat?

Reforma El Khomri reviduje značnou část stávajícího zákoníku práce na úkor zaměstnanců. Pozici zaměstnavatelů naopak výrazně posiluje. Obsahuje spoustu kontroverzních bodů, které ničí všechny výdobytky, za něž pracující tvrdě bojovali celá desetiletí. Namátkou jmenujme jen některé z nich:

Za „mimořádných okolností“, např. při „extrémním množství práce“ mají firmy právo zvýšit pracovní dobu až na 60 hodin týdně. Novela tak přímo ohrožuje 35-ti hodinový pracovní týden. Dále zvyšuje maximální množství povolené noční práce v kuse, stanovuje desetihodinovou pracovní dobu hornických učňů, snižuje bonusy za přesčasy, negarantuje volno v případě úmrtí osoby blízké či osekává práva na čerpání dovolené a nemocenské. Firmám usnadňuje propouštění „z ekonomických důvodů“, pod které se může skrýt prakticky všechno, od osobních důvodů, výměny za levnější nebo poslušnější pracovní sílu až po nesouhlas s členstvím v odborech. Asi nejkontroverznější bod se týká možnosti vytváření „speciálních smluv“. Podniky, které zamýšlejí „rozšiřovat výrobu a expandovat“ budou moci od zaměstnanců požadovat ústupky v podobě změny počtu hodin práce, přesčasů nebo výše mezd a uzavírat s nimi o tom individuální smlouvy, které odporují kolektivním smlouvám či dokonce samotnému zákoníku práce. Jak řekl předseda CGT Martinez: „Hlavním důvodem našeho nesouhlasu s navrhovaným zákoníkem práce je skutečnost, že by každé firmě umožnil vytvoření svého vlastního zákoníku práce.“

Návrh měl projít schvalovacím procesem už 9. března a vláda doufala, že bylo učiněno všechno pro to, aby prošel v tichosti, bez povšimnutí, jako pouhý nicotný mladší bratříček našlapující opatrně podél zdi, nepovšimnutý drobínek ve všeobecné, nesmlouvané a vlastenecké válce proti zuřícímu terorismu a vřavě fotbalového šampionátu, což spolu ostatně tak trochu souvisí, ať už máme na mysli prodloužení výjimečného stavu nebo chování fotbalových vlastenců, z něhož by měl Islámský stát určitě velkou radost.

Vysokoškolští a středoškolští studenti vyzvali k demonstracím už na 9. března, den, kdy se o návrhu mělo hlasovat. Návrh zákona, kterému se začalo přezdívat „Loi travail El Khomri“, vyvolal bouřlivé reakce a vyhnal do ulic davy nespokojených občanů po celé Francii. Dne 17. března demonstrovaly jen v samotné Paříži stovky tisíc lidí. Vláda pochopila, že propaganda nepadla na úrodnou půdu a Manuel Valls proto zvolil cestu taktického vyjednávání, záměrných průtahů, kosmetických ústupků a odvádění pozornosti na méně významné body.

Nutno říct, že odborové centrály zpočátku na tuto hru přistoupily a ke studentským výzvám se stavěly poměrně vlažně. Až rozčilená členská základna na ně vyvinula účinný tlak a přiměla je k rozhodným akcím.

Konvergence bojů

Pověstná jiskra, která zažehla plamen hnutí Nuit Debout, přeskočila 23. února v pařížské Burze práce na shromáždění při promítání filmu „Merci, Patron!“ Režisér Francois Ruffin, šéfredaktor sociálně kritického deníku Fakir, v něm popisuje obtížný život dvojice dělníků – Jocelyn a Serge Klurových, vyhozených v důsledku relokalizace z továrny Kenzo, kterým se dokumentarista rozhodl osobně pomoci. Tento snímek, vyznívající jako přímá výzva k občanské angažovanosti, rozhodně není kultovní záležitostí nějaké hrstky levicových aktivistů. Od konce února do začátku dubna jej zhlédlo na 220 tisíc lidí a jak připomíná večerník Le Monde, „chodí na něj nejen aktivisté, ale v neděli i rodiče s dětmi.“

Z bouřlivé veřejné debaty po skončení projekce vyvstal záměr „konvergovat rozptýlené boje“, soustředit je do jednoho ohniska, aby se mohly koordinovat navzájem, ať už se jedná o odpor proti stavbě letiště Notre-dame-des-Landes, stávky dělníků z Goodyear, akademické protesty proti neoliberální vysokoškolské reformě nebo současný sílící odpor proti Loi Travail.

Dne 31. března se studentským a zaměstnaneckým odborům podařilo mobilizovat do ulic přes milion lidí. Z náměstí Republiky v Paříži se do postranních širokých bulvárů rozléval dav čítající dle organizátorů 1,2 milionu demonstrantů, 490 tisíc podle odhadů policie. Tato manifestace se neomezuje jen na daný návrh zákona, demonstranti naznačují často obecné „zklamání z levice.“

Po skončení manifestace se navzdory začínajícímu dešti stovka odvážlivců rozhodla na náměstí demonstrativně přespat. Reakce na okupaci veřejných prostor v kontextu výjimečného stavu na sebe nenechala dlouho čekat – nad ránem do improvizovaného kempu vtrhla policie a nocležníky rozehnala. Ale oni se vrátili. V mnohonásobně větším počtu než předchozí den. A společně s nimi i občané v jiných městech. Nečekaná vlna podpory se zdvihla na náměstích napříč celou Francií.

Dělat politiku jinak

Od tohoto dne se každý večer od 18 hodin scházejí lidé na náměstí. Svá každodenní setkání nazývají „Nuit debout“, v překladu „Probdělá noc“, nebo přesněji „Noc na nohou“. Ráz prostoru se brzy proměňuje – přibývá pódium, ozvučení, tematické stánky i přenosová technika TV a Radio Debout, které pořádají každodenní živé přenosy z náměstí. Dobrovolníci vše každou noc demontují a znovu instalují, aby bylo respektováno prohlášení, které hnutí Nuit Debout dalo prefektuře. V tom, co začala pouhá stovka lidí, nyní pokračuje často až desetitisícový dav sedící na dláždění a na náměstí Republiky, symbolu hnutí, se lidé mačkají jako sardinky. Objevují se první hlasy, které se hnutí Nuit Debout nebojí přirovnat k Occupy Wall Street nebo španělským Indignatos.

Ač na počátku stála skupina Konvergence bojů, struktura hnutí je budována na myšlence přímé, horizontální demokracie – bez lídrů, bez reprezentantů, bez mluvčích. Nuit Debout je organizovaná stálými výbory a přijímá rozhodnutí na základě konsenzu plenárního shromáždění. Večery „na nohou“ jsou zahajovány právě tímto shromážděním, které se, stejně jako hnutí samotné, řídí velmi demokratickým principem. Lidé sedí v kruhu kolem improvizovaného pódia. Řečníci se střídají, kdo se přihlásí, dostane na pár minut prostor k vyjádření – každý má možnost promluvit. Účastníci shromáždění používají zvláštní druh gestikulace pro vyjádření souhlasu, nesouhlasu, technické poznámky nebo výhrad ke zbytečné délce a nevhodnosti příspěvku. Tyto manuální pohybové kódy, které výrazně zjednodušují chod shromáždění a předcházejí zmatkům, vytvořili v roce 2011 španělští Indignatos a aktivisté hnutí Occupy Wall Street. U nás se s nimi můžete seznámit např. na plénu autonomního sociálního centra Klinika.

Řeší se organizační záležitosti, hlásí se dobrovolníci na druhý den, účastníci odborných komisí seznamují shromážděné s výsledky, k nimž dospěli… a někdo třeba chce jen zkusit mluvit do mikrofonu – právo vznést názor a připomínkovat mají všichni bez rozdílu, ať už se jedná o věhlasného akademika, dělníka, patnáctiletého studenta nebo třeba matku samoživitelku, která se tu mihne cestou z práce do školky a cítí potřebu podělit se s ostatními o své názory, kolikrát daleko přínosnější než rozvláčné filosofování nad nesmrtelností chrousta. „Mluvila jsem na plenárním shromáždění před patnácti sty lidmi! Pořád tomu nemůžu uvěřit…,“ sděluje své dojmy deníku Le Monde padesátnice Maria. „Taky jsem se naučila používat sociální sítě a dělat obálky z papíru,“ směje se. S hodnocením Nuit Debout nicméně zůstává opatrná. „To, co mi chybí, to je vědět, kam se jde.“

Po skončení se zájemci z řad shromážděných rozejdou do speciálních odborných skupin, kde debatují nad specifickými tématy jako klimatická změna, zákoník práce, feminismus, fungování trhu atd. Až do pozdních nočních hodin je možno účastnit se rozličných doprovodných kulturních akcí – ve všech koutech náměstí probíhají autorská čtení, projekce filmů, koncerty, divadelní představení nebo různé tvořivé dílny. Oči všech jsou upřené do budoucnosti. Ve vzduchu je cítit naděje. „Konečně se můžu do něčeho zapojit a nepřipadat si hloupě. Je tady hodně lidí jako já, co nemá žádné zkušenosti,“ vypráví deníku Libération své pocity teprve sedmnáctiletý Adrien, který se aktivně účastní debat o důsledcích čtvrté průmyslové revoluce a pomáhá s ozvučením náměstí. „Všichni si myslí, že nás, mladé, politika nezajímá, ale to není pravda. Jasně, taky si rád zapařím hry na mobilu, ale konečně můžu dělat něco, co má smysl.“

Kdo má čas a chuť, může se zapojit do vytváření programu na další den. Všechno se děje na bázi dobrovolnosti a světe div se – vždycky se někdo najde. Na místě je občerstvení, lidé si nosí z domu jídlo nebo je vaří v improvizovaných „jídelnách“ a sdílí ho s ostatními zdarma, dobrovolníci chodí také pomáhat do provizorního uprchlického tábora pod stanicí metra Stalingrad, jiní zase ráno uklízejí ulice, aby nikdo nemohl shromážděné obvinit, že každodenní okupací „dělají na náměstí akorát bordel.“

Po vzoru francouzské revoluce si Nuit Debout vytvořila své vlastní datování, upomínající na symbolický 31. březen, kdy byla zahájena okupace náměstí. Následující měsíce pro ně prozatím přestaly existovat a další den v pořadí pokračuje jako třicátý druhý březen. „Zůstáváme v březnu, protože chceme ukázat, že se nehneme z místa, dokud se něco nezmění,“ deklarují řečníci na náměstích. „Chceme, aby duben přišel až s naším prvním vítězstvím.“

Aktivní studentské hnutí

Jak už bylo řečeno v úvodu, velmi významnou sílu v boji proti Loi Travail přestavují studenti. La coordination nationale etudiante, která sdružuje 70 institucí, vyzvala k novým demonstracím, které probíhaly po celý měsíc duben.

Na manifestacích 5. dubna znějí hesla jako: „Non á la loi travail – on n´est pas du bétail!“ (NE zákoníku práce – nejsme dobytek!), „Nos sacrifices – vos benéfices“ (Naše oběti – vaše benefity!) nebo „Valls, on va précariser ta loi!“ (Vallsi, prekarizujeme tvůj zákon!). Sarah Misaoui, jedenadvacetiletá studentka historie, která drží transparent s heslem: „Ztratit život při vydělávání si na něj – ne, díky!“ se svěřuje deníku Libération: „Co se mě týče, já pracuji každý den do deseti večer. Studenti bývají často zároveň i zaměstnanci. Výtky, že jsme od reality odtržení poblouzněnci rozhodně nejsou na místě – vždyť my sami představujeme značnou část prekarizované pracovní síly!“

Jeanne Boursier, studentka matematiky v prvním ročníku, přišla demonstrovat pod prapory své prestižní školy s dalšími čtyřiceti spolužáky. „Jakožto žáci École Normale Superieure jsme zároveň studenty a zároveň jsme placeni, takže se nás to dnes netýká. Ale musíme být solidární a bránit své ideály. Dnes je zasažen soukromý sektor a zítra, například na důchodech, to může být sektor veřejný.“

Stejný postoj zaujímá i Nicolas Fernandez, student inženýrství na ESTP, odkud skoro všichni absolventi najdou dobré uplatnění hned po obdržení diplomu: „Nepřišel jsem skrz svůj osobní zájem, ale vidím problémy těch, kteří neměli takové štěstí jako já,“ svěřuje se deníku Le Monde. „Je to s deregulací práce sakra šílené už teď a tohle učiní mladé lidi ještě zranitelnější, tak jako v Itálii a ve Španělsku.“

„Vláda říká, že jsme jen hrstka extremistů, ale průzkum ukazuje, že 72 % všech mladých mobilizaci podporuje!“ uvedl Mathieu Bauhain, tajemník Unie komunistických studentů. (Union des étudiants communistes). „Podle listu Guardian ztratila generace Y 20 % své kupní síly oproti generacím předchozím a 40 % absolventů je po získání diplomu bez zaměstnání. Opravdu jsou studenti ve Francii tak privilegovaní, jak vláda tvrdí, když jim trvá v průměru tři roky, než najdou svůj první stálý pracovní úvazek?“

Významnou roli v sílícím odporu proti Loi Travail hrají středoškoláci, les lycéens. Ti jsou nejbojovnější, a tak to také zpravidla nejvíce odnesou. Při masových studentských protestech na začátku dubna byla mezi zatčenými nejméně polovina nezletilých. Nesmírná brutalita policejního zásahu znepokojila dokonce i francouzského ministra vnitra Cazeneuva, který byl podle svých slov „šokován“. Na začátku dubna probíhaly blokády více než stovky francouzských středních škol. Žáci lycea Sophie-Germain, Karla Velikého nebo Victora Huga v Paříži v okupaci stále pokračují. Ale celkově Národní středoškolská unie (UNL) zaznamenává v polovině dubna významný pokles aktivit. Proč se na některých školách rozhodli v blokádách dále nepokračovat, vysvětluje osmnáctiletý Achille, člen „interlycéene AG“, která koordinuje školy v této oblasti. „V souvislosti s blížícími se termíny jazykových maturitních zkoušek jsme se rozhodli změnit strategii. Budeme pořádat více veřejných debat, diskutovat, mobilizovat, přesvědčovat. Taky si musíme najít čas na učení. A pak se uvidí.“

Takové samostatné a aktivní zapojení středoškolských studentů do veřejného dění se může zdát na české poměry poněkud neobvyklé, až exotické. Možná, že až příště nějaký gympl, učňák nebo střední odborná pojede se zájezdem do Paříže, měl by je povinně doprovázet učitel občanské výchovy a místo Louvru a Eifellovky udělat exkurzi na náměstí Republiky nebo zajít na debatu třeba do Lycea Heléne Boucher. Od francouzských středoškoláků se máme ještě co učit.

„Není to jen zákon El Khomri, se kterým máme problém. Je to celý tenhle model společnosti, který nám nabízejí a který tenhle zákon ztělesňuje,“ řekl by jim Achille, který se se svými spolužáky a stovkami studentů z jiných škol také pravidelně účastní diskusí na náměstí Republiky v rámci Nuit Debout.

Aktivity hnutí

Petice vydaná s Manifestem Nuit Debout s neočekávanou rychlostí obletěla svět. Už první den se pod ní nashromáždilo více než 30 tisíc podpisů a tento počet závratně roste. „Od 31. března jsme se my, občané a občanky, rozhodli zcela v souladu se zákonem shromáždit na různých místech v našich městech,“ píše se v ní. „Tato mírová shromáždění, která jsou otevřená všem, si kladou za cíl znovu začlenit veřejný prostor do společného rozhodování, jež povede k diskusi a změně.“

V průběhu dubna a května se přidávala další a další města nejen ve Francii, ale i například v Belgii, Kanadě či Německu. Hnutí, původně vzniklé jako reakce na reformu zákoníku práce, postupně přijalo za své mnoho dalších témat, která francouzskou společnost pálí.

Nepřísluší k žádné straně, nehlásí se k žádnému oficiálnímu politickému proudu, pokrývá široké spektrum názorů, ale z manifestu, z projevů na náměstích a názvů odborných komisí lze vysledovat některé hlavní rysy – Nuit debout se zdá být pro redistribuci bohatství, novou ústavu „sociální republiky“, alternativní přístupy a ekologicky udržitelný rozvoj. Vymezují se proti násilí, xenofobii, Národní frontě, současné vládě, oligarchii, ničení planety a samozřejmě kapitalistickému systému vykořisťování v alarmující podobě nového zákoníku práce.

Snaží se aktivně zapojovat do současných bojů. Probíhá okupace veřejných prostor a budov, přímé přenosy z náměstí pokračují a odborné komise jsou stále v činnosti. Na pár hodin se podařilo obsadit např. Francouzský filmový archiv nebo divadlo Odéon. To bylo okupováno už v roce 1968 Akčním revolučním výborem, který z něj chtěl učinit místo setkávání studentů, umělců a dělníků. A nyní se tento památný prostor stal hostitelem plenárního shromáždění. Dochází také k blokádám fastfoodových řetězců jako McDonald’s a Quick.

Během druhého týdne okupace náměstí Republiky začaly vyvstávat otázky ohledně strukturování hnutí. Mnoho hlasů volalo po upřesnění cílů. V průběhu veřejné debaty 12. dubna uvažovali antropolog David Graeber a ekonom Frederic Lordon nad vztahem mezi horizontální demokracií a nutností organizovat „strategické debaty“, aby se zabránilo „jistému rozpliznutí a vyčpění idejí, které hnutí drží pohromadě.“

„Pokud vše začíná v ulicích a na náměstích, nic zde nekončí. Je nutné si vzpomenout na to, co nás dohnalo do ulic – byl to zákon El Khomri,“ prohlásil ve svém projevu Lordon, člen skupiny Komvergence bojů. „Můžeme si klást velké cíle, ale soustřeďme se nyní na něj. Jestli Nuit Debout něco potřebuje, tak střednědobá vítězství.“

„Mít mluvčí se mi nejeví jako problém, pokud jsou řádně zvoleni, zplnomocněni, kontrolováni a odvolatelní.“ nastínil svůj postoj. Pokud se hnutí Nuit Debout nepřetaví ve strukturovanější organizaci s jasněji vymezenými cíli a zůstane u shromažďování na náměstí, předvídá Lordon, hrozí, že se jeho potenciál časem vyčerpá.“

Avšak v průběhu dubna se jen v Paříži večerních setkání na náměstí účastnily každý den desítky tisíc lidí. Velmi pozoruhodné bylo zapojení obrovského počtu měst napříč celou Francií. Dne 15. května – podle nového kalendáře 76. března – se úspěšně konala tzv. Světová nedělní noc na nohou. Občané z osmadvaceti zemí a tří set měst se shromáždili na náměstích po celém světě. Tak reagovali na mezinárodní apel, který vyšel z náměstí Republiky v Paříži.

S blížícím se Svátkem práce se také začaly projevovat snahy o sbližování s odbory. Plenárnímu shromáždění bylo nabídnuto toto prohlášení (na návrh skupiny Konvergence bojů): „Vyzýváme odborové svazy CGT, Solidaires, CNT, FSU a Force Ouvriére, aby prodloužily trasu průvodu z Place de Nation na Place de la République, abychom zde společně sdíleli moment jednoty, bojovnosti a bratrství. Jde o symbolické, ba historické gesto. Jedině tato demonstrace jednoty dnes může nahnat oligarchii strach a donutit ji couvnout.“ O tomto návrhu se hlasovalo, ale nebylo dosaženo konsenzu. (Podle hlasovací procedury nuit-deboutistů by s návrhem musela souhlasit nejméně čtyřpětinová většina) Tím pádem nebyl přijat a místo něj nakonec směrem k odborům putovala o něco nemastnější a neslanější výzva, aby „se účastnily společných debat 28.4 a 1.5.“ a aby „…uvážili všechna pro a proti, existující rozdíly mezi námi, ale také naše společné boje a společné naděje.“

Právě na tomto příkladě se ukazuje jistý problém, se kterým se hnutí potýká – dokáže sice participovat na ostatních akcích a udržovat v chodu tábor na náměstí Republiky, ale když přijde na rozhodování, zdá se najednou neschopné vytvořit si jasné stanovisko. Budí dojem neakceschopnosti a rozplizlosti, na kterou upozorňoval Frederic Lordon. Právě to, že nová levice často trvá na důsledném antiautoritářství, nehierarchické struktuře a konsenzu všech zúčastněných může nakonec vést k její porážce.

Martin Hekrdla poměrně trefně vyjádřil své obavy z vývoje hnutí v článku „Paříž, karneval a revoluce“, který vyšel 25. dubna na Altpressu. „Toto bazírování na stoprocentním konsensu pro jakékoli rozhodnutí svědčí o přebujelém individualismu pařížské, lze-li to tak říci, levicové kavárny, o svérázných a škodlivých dogmatech nové ‚nové levice‘,“ míní Hekrdla a sarkasticky dodává: „Její ideologové jsou vlastně přesvědčeni, že pohyb karavany revoluce musí „vést“ poslední dýchavičný velbloud. Noc na nohou jakoby se tím měnila v Noc na zadku a porážka zdá se být nejen předpověditelná, nýbrž přímo předplacená.“

Nicméně ve čtvrtek 28. dubna generální tajemník CGT Philippe Martinez stejně jako i členové Union Syndicale a CNT promluvili na lidovém shromáždění v Paříži. Historické gesto se sice nekonalo, ale i tak měl předseda vlády ve svém střeženém bytě pořádně nahnáno, konsenzus nekonsenzus, protože prvního května duněly po celé Paříži jadrné deklamace rozkurážněných hloučků hrozících pěstmi, že si „Dojdou k Vallsovi na kafe!“

Politické strany a první kontroverze

Hnutí je sice k politice značně skeptické, ale přesto na jeho shromáždění každý den přicházejí stovky, možná tisíce členů politických stran. Například šéf Levicové fronty, mluvčí NPA (Nouveau parti anticapitaliste), ale i čelní představitelé evropské strany zelených. Nevystupují však oficiálně jménem svých partají, ale sami za sebe. Místo navštívili i Janis Varoufakis či francouzský konzervativní filosof Alain Finkielrault, který se silně staví proti „zbožštění lidskoprávismu, multikulturalismu“ a ve svých článcích varuje „před novou formou antisemitismu, která je mutací islamismu a radikálního levičáctví a která se zřetelně projevuje při izraelsko-palestinském konfliktu.“

Janis Varoufakis byl přijat bouřlivým potleskem. Bývalý řecký ministr financí přišel vyjádřit hnutí podporu a obdržel, jako každý dobrovolník, právo pár minut promluvit před shromážděním. „Přináším vám solidaritu z Athén,“ řekla exministerská celebrita bývalé řecké radikálně levicové vlády.

Naopak úplně jiného přivítání se dostalo Alainu Finkielrautovi. On a jeho manželka byli vyzváni, aby místo opustili. „Nepřišel jsem vás poslouchat!“ řekl akademik, který přes náměstí dle svých slov pouze přecházel. Nebyl vyštván násilím, ale někteří na něj pokřikovali: „Zmiz! Vypadni!“ Filosof odpověděl tím, že je označil za fašisty.

Incident vyvolal mohutnou polemiku v samotném srdci Nuit Debout.. „Agresoři“ jsou obviňováni, že delegitimizují aktivity hnutí. „Toto halasné odmítnutí přítomnosti nesouhlasného hlasu odporuje diskursu horizontální demokracie, na kterém trvá hnutí Nuit Debout,“ píše s úšklebkem konzervativní list Le Figaro. Marine Le Penová samozřejmě hned také přispěchala se svou trošku do mlýna a nechala se slyšet, že „se tím odhalila skutečná sektářská a jednostranně zaměřená podstata hnutí.“

Nezdar na předměstí

I když Nuit Debout v mnohém překonalo veškeré možné představy o počtu, rozsahu, intenzitě a mediálním přesahu, stále se však přece jen nedaří rozšiřovat hnutí směrem, který je pro nuitdeboutisty poměrně zásadní – na předměstí. Zdá se, že obyvatelé periferních čtvrtí mají večer většinou úplně jiné starosti – především vyčistit si hlavu a odpočinout si od celodenní dřiny, což se o noční výpravě do centra metropole zrovna říci nedá a jen málokdo má čas a chuť probdít noc. Je těžké být „v noci na nohou“, když musíte být na nohou především ráno, aby vás nevyhodili z práce ještě dřív, než jim to zjednoduší Loi Travail El Khomri. Nezaměstnaní se utápí v existenčních starostech a noční debaty v komisích jim připadají vzdálené na tisíce kilometrů od jejich světa.

Toto je logické odůvodnění toho, že se v okrajových čtvrtích nic takového neorganizuje a dělníků obecně najdeme na shromáždění Nuit Debout poměrně málo také proto, že je plně vytěžuje boj proti Loi Travail v odborech. Co se týče pařížských „sídlišť hrůzy“ a jejich sociálně vyloučených obyvatel, rezignace a pasivita spojená s neinformovaností stále vítězí.

Existuje samozřejmě i řada výjimek. Mnoho pracujících a nezaměstnaných periferie se zde zastaví. Buď proto, že v sobě najdou sílu překonat sami sebe, nebo je přitáhnou kamarádi. Někteří mají volno, nebo jdou zrovna kolem a náměstí je svou magnetickou silou davu strhne. Několik z dubnových shromáždění v Lyonu zahajovali bezdomovci, v Paříži uprchlíci. I přes svou otevřenost všem však hnutí Nuit Debout stále zůstává spíše doménou aktivistů, intelektuálů, umělců, akademiků a studentů.

Článek 49.3 a rozdělená Poslanecká sněmovna

Text novely zákona zatím putoval od výboru k výboru a na začátku května čekal na své schválení v zákonodárném sboru Národního shromáždění. Vláda i pravicová opozice kromě neustálých stížností na hnutí Nuit Debout a policejních represí nechávala a dosud nechává burácející lidový odpor téměř bez odezvy. Až po úporném nátlaku se podařilo upravit alespoň několik sporných detailů, padly například možnost zaměstnavatelů navyšovat přesčasy s odvoláním na „mimořádné množství práce“, zvýšení možné doby praxe hornických učňů až na 10 hodin denně nebo navýšení maximální doby práce v noci. Stále ale přetrvávají zásadní články vedoucí ke zvětšování pravomocí zaměstnavatelů a prekarizaci pracovních míst (např. možnost podniků diktovat si v určitých případech podmínky nad rámec kolektivní smlouvy, minimální postih za bezdůvodné propouštění nebo výrazné okleštění práv na dovolenou v případě nemoci, úmrtí osoby blízké atd.)

K hlasování mělo dojít 10. května. Parlamentní většina potřebná pro schválení Loi Travail nestála na příliš pevných základech. V samotné Socialistické straně panuje rozkol – její levicovější křídlo s novelou nesouhlasí a hrozilo, že část poslanců poruší loajalitu vládě. Někteří již otevřeně přeběhli na stranu Mélenchonovy Levicové Fronty. S nijak halasným nadšením se projekt nesetkává ani u pravicové opozice. Ne snad, že by jí nějak leželo na srdci blaho zaměstnanců, právě naopak – Loi Travail čelí i ostré kritice zprava, obzvláště Republikánům se nelíbí drobné vládní ústupky odborům a jsou s to tvrdit, že ani původní návrh není dostatečně příznivý firmám. Reforma je na ně zkrátka příliš málo pravicová. Rozhodně také nemá pravicová opozice v úmyslu to Hollandovým „socialistům“ nijak ulehčovat a zmatky kolem Loi Travail jí mohou posloužit jako dobrá záminka pro kýžené svržení vlády.

V obavách, že by návrh zákona nemusel sněmovnou projít, se předseda vlády Manuel Valls – s požehnáním prezidenta Hollanda – odhodlal protlačit jej pomocí tzv. článku 49.3. Tento kontroverzní bod francouzské ústavy, který umožňuje vládě protlačit zrychlenou cestou návrhy zákonů spojené s financemi a uvést je v platnost i bez většinové podpory poslanců, nebyl aplikován poprvé. Od vzniku ústavy Páté republiky byl využit bezmála stokrát. Trpké úsměvy v nás může vyvolat skutečnost, že ještě před deseti lety byl Hollande, tehdy jako tajemník socialistů, jeho vášnivým kritikem. „Je to brutální pokřivení demokracie,“ nechal se slyšet 9. února 2006. „Je to prostředek jak zabránit parlamentní debatě.“ Sám Valls, který se taktéž vyslovoval pro omezení tohoto článku ještě v roce 2008, jako by teď říkal: „Ach, jak hnusná, nedemokratická procedura…když ji používá někdo jiný než my.“ Oficiální zdůvodnění znělo, že článek bylo nutné použít kvůli závratnému množství pozměňovacích návrhů, které by neúměrně zatěžovaly sněmovní jednání.

V odpověď na otázku, co si o tom zbytek země myslí, stačilo poslancům vyklonit se z okna – už odpoledne v průběhu hlasování okupovaly stovky aktivistů most Svornosti naproti budově Národního shromáždění. Tato „zrada“ vyvolala další obrovské vzedmutí občanského odporu. Středa 12. a čtvrtek 13. května se nesly ve znamení rozsáhlých protestů. V Paříži demonstrovaly v ulicích desítky až stovky tisíc lidí. I v dalších francouzských městech, např. v Lyonu, Toulouse, Montpelier, Grenoblu nebo Nantes se demonstranti spontánně shromažďovali na náměstích. I tam, kde setkávání neprobíhalo pravidelně a ohlas byl spíše malý, „byly toho večera výjimečné Noci na nohou,“ jak uvádí zpravodajský kanál France.tv info. V Paříži a Toulouse docházelo ke střetům mezi demonstranty a policií.

Spolupráce Nuit Debout s odbory po použití článku 49.3 výrazně posílila. „Toto popření demokracie je urážkou lidu této země,“ doléhá toho dne rozhořčený hlas z náměstí Republiky až k oknům Vallsovy pracovny a vyzývá hnutí proti Loi Travail „bránit se všemi legitimními prostředky proti tomuto okatému pohrdání, proti poslednímu útoku na naše sociální práva a demokracii jako takovou.“

„Pro těžce vydobytá práva pracovníků a pracovnic ve Francii by to byl bezprecedentní krok zpět, návrat do devatenáctého století,“ přizvukují odbory, svolávají mimořádná lidová shromáždění a slibují vládě patřičnou odezvu. Studenti demonstrativně okupují některé školy. Prezident vysokoškolských odborů UNEF Wiliam Martinet vzkazuje vládě, že se jí „mladé umlčet nepodaří!“

Zákon nyní putuje do Senátu, kde se o něm má podle nejnovějších informací hlasovat 29. června.

Jestli zákon projde senátem není vzhledem k pravicovým snahám svrhnout vládu vůbec jasné. Senát jej může buď posvětit souhlasem, nebo vrátit Sněmovně k přepracování. O výhře se nedá mluvit ani v jednom případě, protože o výhradách Senátu, složeného převážně z konzervativců, si asi každý dokáže udělat obrázek sám.

Konečný verdikt každopádně vynese 5. července opět Národní shromáždění, jehož už tak horká půda se mezitím proměnila v bitevní pole. Těsně po uplatnění článku 49.3 vyvolala pravicová část Národního shromáždění hlasování o důvěře vládě. Toto hlasování kvůli rozjitřené atmosféře kolem Loi Travail svedlo paradoxně na stejnou stranu barikády Sarkozyho republikány, nacionalisty (FN) i Mélenchonovu Levicovou Frontu – hlasovali proti. Vláda však pokus o své svržení prozatím ustála.

Země zasažena stávkami

Co odbory slíbily, to také dodržely. Stávky probíhaly samozřejmě už dříve, ale po 10. květnu nabraly na intenzitě. Stávkové hnutí sílí a propojuje se. Připojují se železničáři, řidiči autobusů, řidiči MHD, letoví dispečeři a další zaměstnanci v dopravě. Výsledkem masové mobilizace na podporu stávkujících bylo více než půl milionu lidí v ulicích. Dne 26. května se na apel Nuit Debout Toulouse a Nuit Debout le Havre koná jedna z největších demonstrací. Opět následují policejní represe, provokace z řad protestujících, rozhánění davu – atmosféra houstne, slzný plyn stříká, auta hoří, vzduchem létají projektily a dělobuchy, teleskopické obušky sviští nad zády demonstrantů, zatýkání, vazba a čekání na soud. Desítky zraněných policistů. A stovky raněných studentů, zaměstnanců a nezaměstnaných.

Dne 19. května předseda CGT Martinez vyzval k blokádám ropných stanic a skladů pohonných hmot. Na konci května blokovali odpůrci Loi Travail osm ropných rafinérií a několik skladů benzínu, oleje a nafty. Nebyl to symbolický akt – země potýkající se s nedostatkem pohonných hmot pocítila, že odboráři to myslí vážně. Místní hnutí Nuit Debout se po boku odborů aktivně účastnilo blokád. Např. v bretonském přístavu Lorien „drželi třetí barikádu a poskytovali zdravotní služby raněným v průběhu demonstrací.“

Policejní brutalita

Tak moment…cože? Barikády, ranění…nemyslíte si, že už to autorka článku trochu přehání? Copak jsme někde na Ukrajině nebo v 19.století? To naštěstí ne; do davu ještě pořádkové síly ostrými náboji nestřílí. Zatím. Klidné české prostředí, pomineme-li malou ochutnávku v podobě protestů proti MMF, zásahů ve squattech nebo pár vyražených zubů jednotlivých aktivistů, nemělo tu čest setkat se s opravdu silnou policejní brutalitou, a proto si možná nedokáže reálně představit, co se ve Francii děje. Starší ročníky by samozřejmě namítly, že z časů estébáků a esenbáků si ho pamatují až příliš dobře na vlastní kůži – dobrá, ale to bylo za „temných časů“ minulého režimu. V současné době se můžeme přesvědčit, že policejní násilí je vlastní i tolik opěvovanému kapitalismu.

Na konci dubna v Rennes použila policie při rozhánění demonstrace gumové projektily. Dvacetiletý Jean-Francois Martin byl zasažen do levého oka. S natrženým víčkem a pěti obličejovými zlomeninami byl odvezen do nemocnice. „Stovky lidí, kteří se snažili postoupit do ulice Jean-Jaurés, byly blokovány těžkooděnci. Scéna se odehrává v apokalyptické atmosféře: křik, lidi co se na sebe tlačí, projektily… Vše se stalo velmi rychle,“ popisuje svědek Hugo C., který poskytl Jeanu-Francoisovi první pomoc. Na jedno oko oslepený student geografie nikomu nic nedělal, nebyl ani aktivistou, provinil se jen tím, že ho na valných hromadách univerzity zaujaly debaty o projektu El Khomri.

Důsledkem těchto událostí byla petice za zákaz používání gumových projektilů a jiných druhů „obranných“ střel. „Jakožto občané a rodiče apelujeme na zákaz těchto nebezpečných druhů zbraní,“ píše se v ní. „Kašel se vyléčí, i rány po úderu obuškem…ale vyražené oko už ne.“

Ve čtvrtek 26. května byl na shromáždění blízko Porte de Vincennes těžce zraněn jeden z demonstrujících. „Zůstal ležet na zemi a kolem něj spousta krve,“ popsali svědkové. Z videí je patrné, že policie hází do davu výbušniny. Osmadvacetiletý novinář byl hospitalizován s těžkými poraněními na hlavě. Několik týdnů byl v kómatu, nyní už je při vědomí, ale stále ve vážném stavu. Tento incident pobouřil širokou veřejnost a ombudsman Jacques Trombon zahájil vyšetřování.

Deník Le Monde přináší rozhovor s Charlotte Victoire, šestadvacetiletou studentkou umění, která popisuje zásah na náměstí Republiky, kvůli kterému skončila na patnáctidenní pracovní neschopence. „Atmosféra na náměstí byla pokojná, radostná a slavnostní. Shromáždění mělo trvat až do půlnoci. Ale o půl jedenácté nás obklíčili těžkooděnci a o půl dvanácté přišel na řadu slzný plyn. Začala panika, strkanice…“ Charlottě se podařilo z náměstí uniknout, ale policie zablokovala i okolní ulice. „Už neutíkám. Těžkooděnci křičí, ať si lehneme na zem. Jeden mě tam tlačí – poslechla jsem ho.“ Mladá žena ležící na zemi je náhle zasypána ranami. „Bez varování jsem dostala pět nebo šest prudkých ran obuškem do stehen. A další do ruky, kterou jsem si zakrývala obličej. Pak nám nasadili pouta a pravá ruka mě hrozně bolela.“ Na pohotovosti dostala sádru na šest týdnů a lékařská zpráva konstatovala enormní podlitiny. Rozhovor přesto končí s vášnivým odhodláním, když říká: „Čím větší policejní násilí bude, tím víc se budeme radikalizovat my v odborech.“

Policejní složky ani v předchozích letech nezacházely s demonstranty v rukavičkách, ale stále prodlužovaný výjimečný stav dodal jejich zásahům punc přípustnosti. Prostředky, které byly dříve sporné a napadnutelné se nyní stávají zcela legitimními. Vodní děla, střelba gumovými projektily, dělobuchy nebo slzotvorné granáty se stávají běžnou součástí veřejného dění. Ne vždy to ale vyjde tak, jak by si bezpečnostní složky představovaly. Když se na demonstranty v Le Havre rozhodli použít slzný plyn, místní normandský vítr se jasně vyjádřil, na čí straně stojí, a tak místo stávkujících železničářů dostali plný zásah pánové v černém. V tu chvíli jim opravdu zbyly jenom oči pro pláč.

Násilnosti

Poměrně vzdálené nám to přijde také proto, že české demonstrace jsou poměrně klidné. Nikdo nepopírá, že situace ve Francii je značně vyhrocená. Všichni demonstranti nejsou svatí, nevrhají se vstříc po zuby ozbrojené zásahové jednotce s mesiášsky rozpřaženýma rukama házejíce květiny, ani po zásahu vodním dělem nenastavují druhou tvář policejnímu pendreku ve jménu všeobjímající křesťanské lásky. Jednotlivec se navíc chová jinak, když na něj působí kolektivní vědomí davu.

V kontextu policejních represí, které jsou brutální samy o sobě, a restriktivních opatření výjimečného stavu je přiměřený odpor koneckonců „legitimní“. Nuit Debout v poslední době však nedělá nic jiného, než že se omlouvá za činy „výtržnických skupin“, za násilnosti, které neschvaluje a které se opozice snaží využít k diskreditaci hnutí.

Na každé demonstraci se najdou skupinky nevybouřených jedinců, kteří záměrně vyhledávají střety a konflikty a dávají tak průchod své agresi nebo nenávisti vůči samotnému systému. Jejich frustrace se mi zdá vcelku pochopitelná, ale jsem daleka toho tvrdit, že „mrtvej policajt je dobrej policajt“ a nemyslím si, že zapalování aut dláždí cestu ke svržení kapitalismu. Ano, policejní složky se chovají nepřiměřeně, ale je nutné hájit násilníky?

Ostatně, najdou se i tací, kteří se jdou na demonstraci vysloveně pobít a vytvářet násilné obrazy. V maskách a s železnými tyčemi v rukou ukázat policii „zač je toho loket“. Médii, politiky, odbory, policií, hnutím samotným jsou označováni neurčitě jako „les casseurs“ – říkejme jim česky třeba „výtržníci“. Na jedné straně jsou to organizované skupinky v tzv. Black Blocs, přidružující se k demonstracím a obhajující myšlenku strukturálního násilí proti symbolickým cílům. Na straně druhé bezprizorní výrostci sbíhající z pařížské periferie, hnaní nenávistí a honbou za dobrodružstvím.

Nic proti militantním anarchistům, radikálním autonomům apod., ale občas mi to celé trochu připadá jako záměr – provokovat těžkooděnce, nechat si od nich s prominutím rozbít hubu a pak ze sebe dělat mučedníky policejního státu. Nemůžu se ubránit podezření, že když by v ulicích žádná policie nebyla, přestaly by je protesty proti Loi Travail tak trochu bavit.

Opozice pak zbytečně shazuje stížnosti na tvrdost policejních represí, protože tvrdí, „že si to demonstranti zavinili sami a policie se jen bránila.“ Snažit se nedat jim k tomu příležitost samozřejmě neznamená snažit se policii sluníčkově objímat, zvát ji na pivo, nechat se zmlátit v sedě a tvářit se při tom jak měsíček na hnoji. Bránit sebe a druhé patří mezi základní lidské vlastnosti a organizovaně prorazit kordon, který vás obkličuje, také není žádné výtržnictví. Je ale nutné si uvědomit, že zbytečné vyhledávání konfliktů nikam nevede a že když hodím do policejního hloučku dýmající dělobuch, asi se něco stane.

A přiznejme si po pravdě – hnutí není tak silné v kramflecích, aby dokázalo eskalací násilných konfliktů vyvolat nějaké ozbrojené povstání, nebo snad další francouzskou revoluci a dostat se tímto „tradičním“ způsobem k moci. Dostane se maximálně do nemocnice s o něco více krvavými šrámy a až vyjde ven, navlečou mu média z ostudy kabát.

Z pohledu policie

Policie však také není jednotná masa pancéřovaných mimozemšťanů, krvežíznivých a vygumovaných goril, které každá rána obuškem dostává do extáze. Je sice pravdou, že u těch 50 %, kteří dle průzkumu volí Národní Frontu, se nějaká forma vzrušení dostavovat může, ale jak připomíná Sadi, člen policejních odborů Alliance, „policajti jsou taky lidi.“ „Kvůli výjimečnému stavu jsme neustále na nohou a máme čím dál více směn. To vytváří napětí v rodině i na pracovišti. Ta únava je cítit. Proto tolik selhání. Všichni máme pocuchané nervy.“ Manifestace Alliance 18. května vyzývala ke zklidnění situace a připomínala, že zranění jsou i mezi policisty.

Alexandre Langlois, šéf policejních odborů přidružených k CGT, jde ještě mnohem dál. V rozhovoru pro deník L´Humanité si nebere servítky a obviňuje nadřízené, ty, „kteří dávají příkazy.“ „Jako by bylo vše připraveno k tomu, aby se demonstrace zvrhla,“ říká otevřeně. Upozorňuje na záměrnou lhostejnost vůči výtržnických skupinám, které „jsou identifikovatelné už na počátku,“ ale „jsou záměrně nechávány přiřadit se do průvodu, aby rozdmýchaly konflikt. A pak se to vezme jednou ranou. Zpráva, která jasně říká: výtržníci, přijďte, můžete jednat beztrestně a demonstranti, neberte s sebou děti, můžou přijít o oko.“

Langlois také popisuje jakousi „otupělost a ztrátu citu“ v policejních řadách. Asi má pravdu. Jestli na jatkách každý den řežete kravská břicha nebo řežete každý týden někoho obuškem po hlavě, asi si to nesmíte brát příliš k srdci. „Všude je slyšet hesla vyjadřující nenávist proti všem policistům, ale oni se často jen snaží plnit nejasné a protichůdné rozkazy,“ říká dále Langlois a dodává, že ho jakožto člena CGT celá situace nesmírně roztrpčuje. „Vláda používá policii jako rudý hadr, kterým mává býkovi před nosem, aby odvrátila pozornost sama od sebe a od zákona El Khomri.“

Postoj vlády a pravicové opozice

Hollandova vláda nicméně stále nenalezla odvahu demonstrace úplně zakázat. Sáhnout v zemi, kde jsou stávky a protesty téměř součástí folklóru, na posvátné shromažďovací právo – to vyžaduje i přes výjimečný stav notnou dávku politické kuráže. Ve žhavé atmosféře pokračujícího násilí si však svou polívčičku přihřívá francouzská pravice všech odstínů a chutí. Už od začátku okupace náměstí volá Národní Fronta společně s Republikánskou stranou po represivních opatřeních. „Je to obrovský oheň podkopávající autoritu státu,“ bušil do řečnického pultu Sarkozy během svého proslovu v Nice 26. dubna. Ve svém vášnivém projevu označil členy Nuit Debout za „lidi bez špetky mozku, kteří si dovolují dávat lekce francouzské demokracii.“

„Žádám naprostý zákaz demonstrací, zákaz Nuit Debout spolu s vyklizením náměstí Republiky v Paříži,“ hřímal pro změnu v parlamentu poslanec Éric Ciotti, specialista na bezpečnostní otázky u Republikánů. „A žádám rovněž co nejpřísnější možné sankce proti výtržníkům, proti těm, kteří zranili desítky policistů.“ Marine Le Penová vydala prohlášení, které odsuzuje hnutí jako „zdroj násilí a degradace.“ Pokud jde tedy o Nuit Debout, má Národní Fronta jasno.

Zdaleka tak jasné to ale není u reformy zákoníku práce a demonstrací proti němu v obecném měřítku. Zatímco Marine Le Penová protesty spíše podporuje, pokud jsou tedy dílem „normálních, poctivě pracujících francouzů“ a nikoliv „agresivních extrémních levičáků“, její strana se nachází už delší dobu ve vleku dvou protichůdných tendencí – konzervativní křídlo, představované neteří Maréchal Le Penovou, otevřeně volá po „nastolení pořádku“ a Loi Travail vítá, z opačného pólu zní tvrdá kritika a hlasy vyslovující pracujícím podporu. Právě zde se odhaluje poněkud schizofrenní podstata francouzské krajní pravice. Strana, která se stylizuje do pozice „ani vpravo, ani vlevo“ a snaží se dělit třídně rozvrstvené obyvatelstvo do kategorií „vlastenci“ – „vlastizrádci“ – „cizáci“, má najednou problém zaujmout jasné stanovisko. Jak má být konzistentní, když je svědkem bratrovražedného boje mezi „vlastenci“?

Veřejnost je ale hnutí spíše nakloněna – otázkou je, jak vším zamíchaly probíhající násilnosti, ale alespoň podle březnového průzkumu je přes polovina dotázaných otevřeně proti Loi Travail a přeje si pokračování protestů. Včetně velké části voličů Národní Fronty.

Co bude dál s Nuit Debout?

Ve středu 8. června oslavilo hnutí Nuit Debout kulaté výročí – 100. březen. Na náměstí Republiky panuje v tu dobu slavnostní atmosféra plná nadšení a vůle pokračovat. Ve vzduchu visí otázky týkající se dalšího směřování hnutí.

„Myšlenka 100. března je shromáždit a oslavit všechno, co bylo vykonáno,“ vysvětluje deníku Reporterre devatenáctiletý Armand. Stojí na stoličce a na nekonečně dlouhou prádelní šňůru věší fotografie zachycující dění v hnutí od jeho počátků. Po více než dvou měsících existence Nuit Debout je čas bilancovat. „Dnešní den bychom chtěli oživit místo, které je trochu opuštěné, protože lidé se rozptýlili v dalších bojích. Dost jich taky odradilo špatné počasí,“ říká dále Armand.

Na konci května došlo v Paříži i v dalších regionech k výraznému poklesu počtu lidí na shromážděních. Někteří účastníci se více zaměřili na manifestace proti Loi travail, jiní se začali aktivně věnovat práci v ekologických a sociálních hnutích nebo byli zkrátka demotivováni jistou bezzubostí plenárního shromáždění, případně špatným počasím. Ve snaze hnutí oživit je organizováno čím dál více akcí mimo náměstí. Například v Lyonu už se hnutí nespokojuje s noční okupací Place Guichard, ale pořádá také akce a debaty v průběhu dne na různých místech města. Lokální hnutí ale obecně spíše oslabují. Otázka transformace hnutí v politickou sílu je stále otevřená, ač to spíš vypadá, že Nuit Debout svou chvíli už promeškalo, podobně jako si autentická levice v České republice nechala protéct mezi prsty zmobilizované masy při boji proti Nečasově vládě. Z rozhovorů s účastníky je cítit neskrývaná únava, ale i optimismus a radost z vykonané práce.

Karim, muž ve středním věku, prohlíží každý snímek. Mezi hledáním práce sem zašel skoro každý den a říká, že „výsledky jsou obrovské! Nuit Debout se rozšířila ve Francii i ve světě. Můžeme být hrdí, že jsme vstoupili do historie. Budeme pokračovat a dál ukazovat, co je to pravá demokracie.“ Varuje všakpřed netrpělivostí: „Politickým stranám trvalo roky, než se ustavily. A po nás chtějí skládat účty už teď?“

„Byli jsme jiskrou, která ukončila naši rezignaci,“ zaznívá jeden z emotivních proslovů na plenárním shromáždění, „náš plamen se často připojoval k bojům. Nikdo nebude litovat toho radostného ohně. Ale jestli zítra dohasne, noc bude temnější. Vraťme se zítra každý z nás a přiložme větvičku, abychom pokračovali v osvětlování našich životů!“

Je snad trochu škoda, že hnutí nevyužilo potenciál masové mobilizace, ale výsledky za sebou rozhodně má. Rozšířilo se do více než 300 měst, nebývale aktivně se zapojily i regiony a myšlenka Noci na nohou inspirovala tisíce lidí po celém světě. Pro deník Reporterre to shrnuje osmadvacetiletý Julien. „Hnutí umožnilo oživení veřejného prostoru a dokázalo přivábit a zpolitizovat lidi, kteří by si k tomu jinak nikdy nenašli cestu. Bylo iniciátorem občanské reflexe. Ale já patřím k těm, kteří si myslí, že bez politické konfrontace není společenský pokrok možný.“ A šedesátnice Louisa dodává: „Nevnímám to jako selhání. Levice se ve své rozmanitosti seskupila ve formě kolektivní akce, aby dala nový význam občanské mobilizaci.“

Co bude dál s Francií

Když se konzervativní deník Le Figaro vysmíval argumentům se špatným počasím, netušil, co nachystá začátek června. V důsledku neustávajících dešťů zasáhly Francii ničivé povodně. Hladina Seiny vystoupila tak vysoko, že zbývalo jen pár centimetrů, aby bylo hlavní město zaplaveno vodou. Hromadná evakuace některých čtvrtí, zranění i jeden mrtvý – to vše v kontextu pokračujícího výjimečného stavu a masových protestů proti Loi Travail, které rozhodně neubírají na síle. S heslem „každý den jeden článek“ vyvíjí demonstranti nátlak na vládu a legislativní výbory, aby návrh přepracovaly, policie dál chrlí vodu z děl a všichni nervózně čekají na 29. června, kdy bude o novele hlasováno v senátu.

Země je dále ochromena řadou stávek, připojili se i řidiči pařížského MHD a od soboty i další odboráři letecké dopravy. V metropoli se hromadí odpadky, protože již týden stávkují někteří zaměstnanci služeb, zejména zaměstnanci ve svozu odpadu. Fotbalové Euro 2016, které ve Francii začalo 10. června, opravdu nemohlo přijít ve vhodnější dobu. Po klimatické konferenci v Paříži je to další světová událost, která po teroristických útocích vzbuzuje obavy a povolává do ulic desítky tisíc policistů. Strach panuje i z možného útoku teroristů nacionalistických. Nedávno byl na polsko-ukrajinských hranicích zatčen krajně pravicový francouzský občan Grégoire M., který vezl plný kufr zbraní a údajně plánoval útok na mešitu a synagogu během šampionátu.

Všudypřítomné kamery, bezpečnostní rámy, kontroly totožnosti, vojáci hlídající veřejná místa – takový je současný obraz Francie na počátku léta. Jistá bezpečnostní opatření jsou samozřejmě na místě, ale francouzská vládnoucí moc (společně s pravicovou opozicí a krajní pravicí) prozatím spíše ukazuje, jak se dá pomocí výjimečného stavu vyvolávat hysterie, potírat sociální hnutí a obviňovat je, že rozdělují společnost kvůli takové banalitě jako Loi Traval, když by se měli všichni Francouzi semknout v boji proti vnějšímu a vnitřnímu nepříteli. Nezbývá než doufat, že občané země, jež je kolébkou revolucí, nedopustí, aby si jejich Marianne pod záminkou boje proti terorismu nasadila místo frygické čapky policejní přilbu a aby slavné francouzské trojheslí liberté – égalité – fraternité úpělo pod ranami bratříčka jménem „sécurité,“, kterého si nechali přerůst přes hlavu.

Lucie Vychodilová
Vyšlo v Solidaritě č. 107 / 2016