Chceme-li hovořit o současných problémech feminismu, je třeba vzít v úvahu specifika ruského uspořádání genderových rolí, které zde vystupuje jako objekt i kontext feministické kritiky. Slepé osvojování vlivných feministických teorií, které byly vyvinuty na Západě v 70. a 80. letech, stejně jako moderního „Beyoncé-feminismu“, propagovaného bohatými popovými a filmovými hvězdami, vede k nesrovnalostem v teorii i v praxi. Ve výsledku vyvolávají tyto (pro ruskou ženu naprosto cizí) pojmy a představy zmatek či odpor a feministky jsou pak veřejností vnímány jako pološílené radikálky.
Struktura genderové nerovnosti současné ruské společnosti se, stejně jako v každé jiné společnosti, skládá z různých genderových hierarchií, které jsou součástí obecnějších společenských hierarchií. Raewyn Connell rozlišuje tři oblasti nerovností, v rámci kterých je společnost v současné fázi kapitalismu udržována. Těmito oblastmi jsou profesní struktura, mocenská struktura a struktura osobních vztahů. Například profesní nerovnost se projevuje nejen v rozdílných platech mužů a žen, ale také ve specifických „ženských“ povoláních, v nichž žena neprodává jen své schopnosti, ale i zevnějšek (např. sekretářka, letuška). Nerovnost v oblasti moci se projevuje jako monopol mužů na násilí. V rámci tohoto systému dominují ozbrojení muži nad ostatními (vlastenci tomu říkají „služba v armádě“).
Nerovnost v citové oblasti se neprojevuje jen tím, že se od ženy ve vztahu očekává, že nebude muži odporovat, ale také využíváním rozdílů v reklamách a médiích, které mají za cíl vyvolat závist, pohrdání, nebo dokonce nenávist (napříkad když ženy závidí vyphotoshopovaným kráskám v reklamě na kosmetiku a kupují si nový krém od Oriflame, nebo když si muži přitahováni obsahem sexualizované reklamy kupují nové auto). Přitom je nesmírně důležité, že v rámci každé z těchto struktur mohou být hierarchie rozmístěny různými způsoby a v některých případech může docházet k útlaku žen ženami a mužů muži. V genderovém uspořádání je také vždy přítomen prvek obecné policejní či státní nadvlády, která má moc konkrétní druh útlaku legitimizovat či rušit.
Například emancipační projekt sovětské vlády tedy nebyl přímo mířen na osvobození ženy jakožto subjektu, jako spíš na její vyřazení z nadvlády patriarchální rodiny a následné umístění pod nadvládu státu (mladý stát procházející industrializací potřeboval veškerou, ne jen poloviční, pracovní sílu). S tím byly spojeny pokusy o přesouvání rodinných povinností pod gesci státních institucí, někdy povedenější, někdy méně: továrny-kuchyně, jesle, mechanické prádelny, jídelny atd. Irina Tartakovskaja poukazuje na to, že vláda potřebovala osvobozenou ženu, aby věnovala svoji práci sovětské společnosti a tudíž povýšila status mateřství na pracovní (jednoznačně se to projevilo v časopise Otázky ochrany mateřství a dětství, který vycházel pod heslem „Mateřství, stejně jako zdraví, není soukromou záležitostí jedince, ale součástí státního systému“).
Uspořádání vztahů mezi dvěma gendery tedy připomínalo pyramidu, na jejímž vrcholu byl vždy stát. V 90. letech byla síla státních institucí, které zajišťovaly takovéto uspořádání, oslabena. Začalo být čím dál těžší zajistit docházku dítěte do školky, klesla kvalita předškolního vzdělávání; zrušily se stranické soudy, u kterých se ženy dožadovaly spravedlivého rozdělení podílu na výchově potomků a chodu rodinného života atd. Namísto systému znárodněného genderu přišel model svobodného trhu a Rusko prošlo tzv. krizí maskulinity. Role živitele rodiny přešla výhradně na muže, kteří ale neměli dostatečné možnosti vydělávat. V důsledku tak vznikl po všech ekonomických otřesech 90. let v Rusku poměrně rozporuplný systém: na jednu stranu byl podle neoliberálního modelu hlavním protagonistou dějin „bílý cisgender muž ze střední třídy“, na druhou stranu bylo takového muže nesmírně těžké v ruských rodinách najít. Po roce 2000 se pod vlivem ekonomické situace začaly poměry měnit a bylo potřeba přenastavit genderové uspořádání tak, aby bylo v souladu jak s patriarchátem, vřele přijatým putinovskými vládci, tak s potřebami neoliberálního ekomického modelu.
Tento paradox například objasňuje obrovský zájem našich spoluobčanek o různé kurzy ženskosti a semináře „objevování vnitřní bohyně“, jenž začal postupně růst po roce 2000: ženy přišly o státní podporu, tu ale nenašly u mužů, kteří zrovna prožívali krizi mužství, což vedlo ke vzniku požadavku na jakousi „novou ženskost“. Sen o úspěšném sňatku, kterým jsou mnohé mladé dívky v dnešním Rusku posedlé, je spojen s touhou zbavit se oné „dvojité pracovní doby“, kterou viděly u svých matek za sovětských časů a ke které jsou ve skutečnosti odsouzeny také. Boháč v bílém Mercedesu není jen přeslazené romantické klišé, ale spíše touha nebýt současně otrokyní produkce i reprodukce.
Přitom podle výzkumů Gender Gap Index (GGI) z roku 2015 v Rusku připadá na každý rubl vydělaný mužem 61 kopějek, které vydělá žena. Ruská pravoslavná církev a média (jakožto hlavní hlásné trouby vládní propagandy) aktivně podporují ženské sny o pevné rodině a muži-živiteli, protože je mnohem jednodušší udržovat ženy v představě, že se dříve či později vymaní z koloběhu nepříliš dobře placené práce, než přestavět pracovní legislativu tak, aby v praxi zaručovala rovné platy za stejnou práci.
Další reakcí na krizi maskulinity se stal kult nového mužství, který se vytvořil kolem postavy ruského prezidenta Vladimira Putina. Zpráva Nadace rozvoje občanské společnosti říká, že 85 % ruských žen chce v roce 2018 volit Putina, z toho celých 90 % tvoří mladé ženy ve věku 18 až 24 let. Kremelští politologové to vysvětlují touhou žen po stabilitě, ale zřejmě se jedná i o přesvědčení našich spoluobčanek o tom, že země potřebuje vládu pevné ruky, o „ženské touze po silném rameni“, jak líbivě zpívá Irina Allegrova. Je třeba poznamenat, že Putinův vztah k ženám je očividně pohrdavý. Například v roce 2014 vypustil naprosto pobuřující komentář o Hillary Clinton (je jasné, že daný komentář pasuje k obrazu Putina jakožto chlapáckého supermacha a je určen pro ruského voliče): „Když lidé překračují jisté hranice slušnosti, nesvědčí to o jejich síle, ale o jejich slabosti. Ale u žen není slabost zrovna špatnou kvalitou.“ Propaganda reaguje vykreslením obrazu nadšené Rusky, prozpěvující si píseň „Takogo Kak Putin“ (Takového, jaký je Putin) a nechávající se fotit do erotických kalendářů, jako to udělaly studentky žurnalistiky Moskevské státní univerzity. Po událostech na Ukrajině a Krymu na jaře roku 2014 měly vyhraněné patriotky čestné místo v propagandistickém obrazu ruského světa po boku gaučových bojovníků v tílku „Moje tanky se vašim sankcím jen smějí“.Jedny by se nejraději Putinovi odevzdaly, druzí se s ním ztotožňují jako s mocenskou postavou. Ve vztahu ruských mužů a žen je tudíž vždy přítomen kremelský velký bratr.
Systém tzv. putinovského konsenzu, který vznikl po roce 2000, předpokládá udržování jistého genderového řádu. Muži se pohybují kolem silného vůdce, který jim poskytuje možnost mužské seberealizace v podobě současných a budoucích válek, zatímco ženy, tradičně od politiky vzdálené (toto tvrzení je důsledně prosazováno médii), mlčky podporují tento systém nevšímajíce si návrhů zákonů, které jsou prosazovány přímo na úkor jejich práv a svobod.
Kromě obecného poklesu blahobytu čekají ruské ženy dva návrhy zákona, které bezprostředně zasáhnou do jejich životů. Prvním je dekriminalizace (odstranění z trestního zákoníku a převod do kategorie administrativy) ubližování, vyhrožování smrtí či způsobení těžké újmy na zdraví za účelem vyhnutí se placení výživného. Není třeba dlouze vysvětlovat, že tento návrh zákona činí domácí násilí naprosto beztrestným a staví ho mimo jakoukoliv kontrolu (přece jen manžel, který předtím nechodil daleko pro facku, mohl být obžalován právě podle těchto paragrafů) a prakticky zbavuje ženu podpory v případě, že se rozhodne pro rozvod, protože neexistuje povinnost platit výživné (zákon prošel ruskou Dumou před pár dny – pozn. redakce).
Druhý návrh zákona, který se vláda snažila prosadit už v roce 2015, je návrh Ministerstva zdravotnictví na odstranění potratů z obecné licence pro porodnictví a gynekologii. To znamená, že instituce, které poskytují interrupce, budou muset žádat o speciální povolení. Tudíž budou lékařky a lékaři, kteří mají právo vykonávat tuto činnost, k dispozici jen v některých nemocnicích a svoji činnost přesunou spíše do soukromých klinik, kde budou ceny potratů určovány volným trhem. Nyní se ceny potratů v soukromých klinikách pohybují od 4 do 15 tisíc rublů, ačkoliv náklady na zákrok jsou mnohem nižší, což může být samo o sobě považováno za majetkový cenzus pro mladé těhotné dívky. Tento návrh zákona je ale ještě nejměkčí z možných útoků na reprodukční svobodu ruských žen, vzhledem k vlhkému snu mužů v róbách (představitelů ruské pravoslavné církve), jakým je úplný zákaz potratů. Již teď existuje obrovské množství kazatelů, vyzbrojených tezí, že „dá-li Bůh dítě, pak dá i blahobyt,” kteří se agresivně cpou do veřejného prostoru (hlavní postavou je patriarcha Gundajev, jenž s podobnými návrhy vystupuje ve Dumě).
Tyto problémy jsou jen špičkou ledovce. Nicméně ukazují, že sexismus v Rusku existuje na státní úrovni a zcela organicky zapadá do politického systému. Návrhy zákona, připravované vládou, budou následovat logiku tvrdých úsporných opatření a volného trhu, kde je žena nástrojem k produkci pracovní síly a muž prostředkem policejního nátlaku a válčení. Nothing personal, just business (Nic osobního, prostě práce). Přesně proto potřebuje ruské feministické hnutí politickou agendu a politické stanovisko. Představitelky a představitelé tohoto hnutí musí sami sebe vnímat jako genderový proud uvnitř levice, jinými slovy věnovat se genderově angažované politické analýze a praxi. Tento druh spojení feminismu a marxismu není žádnou novinkou, ale zásadně chybí v současné ruské politice.
Autorka je filoložka a aktivistka RSD a LeftFem.
Z ruského originálu na OpenLeft.ru přeložila Anastasie Suková
