Trans lidé čelí mnoha překážkám v přístupu ke zdravotní péči, od nedostatečně proškoleného personálu ke škrtům ve financování péče. Pat Clinton tvrdí, přístup k péči je třídní záležitostí propojenou s útlakem.
Před čtyřmi lety zveřejnila jedna trans osoba následující: „Potřebujeme hashtag pro mizerné lékařské ošetřování trans lidí. Co takhle TransDocFail# (selhání lékařů léčících trans). Hashtag od té doby utichnul. Při četbě účtů lidí na Twitteru ohledně problémů, kterým čelí, když se snaží domoci zdravotní péče, jsou nám jasné dvě věci. Za prvé, není to jen o zdravotních službách spojených se změnou pohlaví – mnoho tweetů je o běžném objednání se k lékaři. Za druhé, nemusíte letět do „biblického pásu“ v USA, abyste našli praktického lékaře, upírajícího transgender lidem nejzákladnější lékařskou péči; děje se to i zde v Británii v roce 2017.
V tomto článku se zaměřím na obtíže, na které naráží trans lidé, když chtějí získat přístup ke zdravotním službám, ať uz spojené se změnou pohlaví, nebo každodenních starostí se zdravím. Můj přístup chápe možnosti trans lidí získat přístup zdravotní péči jako propojení třídní otázky a útlaku, zvláště, pokud jsou tyto služby pod zvyšujícím se tlakem škrtů ze strany konzervativců.
Zdravotnictví spojené se změnou pohlaví přináší spoustu problémů, od podfinancování ke směšným, a ilegálním, dlouhým čekacím lhůtám. Příležitostně se o těchto záležitostech zmíní mainstreamový tisk. Minulý rok přinesla BBC zprávu, že „jedna z největších klinik, sídlící v Londýně, přiznala, že čekací doba pro úvodní konzultaci je mezi 12 a 18 měsíci.“ Později informovala o zaměňování genderu po operaci změny pohlaví: „Když se probudila z narkózy, pamatovala si člena personálu oddělení, který se o ní vyjadřoval jako „o něm“.
Stále častěji se stává, že se o lékařské změně pohlaví mluví pozitivně. Když nastane debata, kde škrtat v NHS (systém státní zdravotní péče v Británii – pozn. překl.), jsou zákroky na změnu pohlaví příkladem toho, kde se penězi „mrhá“. Noviny Bristol Post položily v roce 2013 otázku: „Jak by měla NHS utratit své peníze, na operace změny pohlaví nebo pacienty se konečným stádiem rakoviny?“ Zde se projevuje pomíjení desetiletí výzkumu, který ukázal, jak zásadní je tato péče pro trans lidi, přehlíží se tak skutečnost, že pro mnoho lidí v této komunitě znamená chirigická změna pohlaví doslova záchranu život. Podněcuje to transfobii a odvádí pozornost od skutečných problémů. Škrty nejsou vůbec nutné, protože přece jsou vždy peníze na války a na záchranu bank.
Nejostřejší je toto negativní referování v případech, kdy se v mediích diskutuje o transgender dětech. Nedávný dokument BBC, Transgender Kids: Who Knows Best? je příkladem tohoto fenoménu. Jiným, odlehčenějším kouskem byla zpráva BBC, týkající se příběhu o desetiletém trans chlapci a o tom, jak ho při změně pohlaví doprovází rodina. Reportér vysvětlil, že „Jason tvrdí, že léčba je ,skvělá‘, ačkoliv to znamená, že musí dostávat pravidelné injekce, kterých se obvykle hrozí. ,Pokud bych musel pokračovat v životě dívky, nemyslím, že bych to zvládnul. Pravděpodobně bych nevyšel ze své místnosti. ‘“
Příspěvek se detailně zabýval tím, jak dlouhé čekací doby donutily rodinu obrátit se na soukromé zdravotnictví. „Takže místo čekání vzala své dítě k návštěvě soukromého lékaře, aby začal s aplikováním léku, přechodně blokujícího hormony, v ceně 100 liber měsíčně.“ Je výmluvné, že bylo zmíněno, že záležitost, o kterou se jedná, terapie nahrazující hormony, je v NHS dostupná pro lidi starší šestnácti let, ale že tento limit v soukromém zdravotnictví neexistuje. Zde může léčba začít již v třinácti nebo čtrnácti letech, ve věku, kdy obvykle začíná puberta.
The Daily Mail zveřejnil loni v prosinci článek s titulkem „Gender, naše děti a smrt zdravého rozumu.“ Článek tvrdí, že „zdravý rozum“ znamená, že všechny děti, zpochybňující svůj gender jsou oběti „silné a velmi hlasité transgender lobby.“ Zdravý rozum by nám ovšem řekl, že všechny tyto děti si, jako kdokoliv jiný, zaslouží prostor a podporu bezpečně se zkoumat a vyjadřovat. Tento dobře zaplacený nenávistný článek začal zmínkou, že počet telefonátů na dětskou linku bezpečí ohledně genderové identity se v posledních třech letech skoro ztrojnásobily, aby pak tento fakt ignoroval, a začal prostě tvrdit, že „musíme s tímto nesmyslem skončit.“
A jak je to s každodenní zdravotní péčí? Co když trans lidé prostě potřebují vidět lékaře kvůli infekci prsou nebo jít na pohotovost s podvrknutým kotníkem? Skrytou stránkou problému s transgender lidmi a NHS, je, aby k tomu všemu získali přístup.
Pro mě jakožto pro zdravotně hendikepovanou transgender osobu, je tento problém každodenní otázkou. Od commingoutu jako trans jsem bojovala s tím, abych našla praktického lékaře, který se mnou bude zacházet uspokojivě. Vystřídala jsem jich šest. To také zkomplikovalo doporučení ke specialistům, což je jediný způsob, jak získat specifické formy péče, a to způsobilo zhoršování mého stavu daleko za normální stav.
Byla mi upírána fyzioterapie, protože můj praktický lékař odmítnul komunikovat s trans osobou. Částečně jde o čisté tmářství, ale většinou jde o nevědomost a nedostatečné proškolení lékařů v přístupu k transgender komunitě.
Většina z naší komunity si zvykla být sami sobě lékaři a vzdělávat profesionály ohledně zdravotní péče pro trans lidi. Občas to může být pozitivní, ale vyčerpávající zkušenost. Ale často narazíte na bariéru. Navzdory tomu, že lékaři nemají oficiální trénink v léčení trans lidí (vaší skutečné, prožívané existence), není vám jako pacientovi dovoleno, abyste věděli více než oni. Zdravotně postiženým, transgender nebo cisgender lidem se často stává, že jsou experty na svůj zdravotní stav, stejně jako, že je znalost jejich zdraví zpochybňována.
Také nepomáhá, že když se ze strany lékařských profesionálů v NHS setkáte s transfobií, je obtížné si na to stěžovat. Publikace od Výboru žen a rovnosti (Women and Equalities Committee) ohledně transgenderových záležitostí pojednává o některých stížnostech, které prošetřoval:
„V průzkumu ohledně problémů se službami v zdravotnictví, který měl za následek 98 stížností, byl v roce 2013 předán spis 39 případů k dalšímu vyšetřování Radě všeobecného zdravotnictví (General Medical Council – GMC). Tyto případy zahrnovaly obvinění ze sexuálního obtěžování, fyzického týrání, verbálního obtěžování, nepatřičného a někdy poškozujícího zacházení, odmítnutí ošetření, hrozby odmítnutí ošetření, špatné administrativy a jednání proti pacientovým nejlepším zájmům. Trans komunita silně vnímá to, že GMC zklamala ve své povinnosti brát tyto stížnosti vážně.“
Mnoho trans lidí má strach vůbec si stěžovat na svého praktického lékaře, bez ohledu na to, k jak vážnému incidentu došlo. „Mnoho lidí zůstává zticha a nestěžuje si, protože má strach, že pokud udělají poprask, NHS přeruší léčbu,“ uzavírá zpráva symposia NHS z roku 2015.
Dalším problémem trans lidí, když už se jim podaří získat léčbu, je, že se předpokládá, že jejich gender a změna pohlaví jsou důvodem proč jsou nemocní, bez ohledu na skutečný neduh. To je tak rozšířené, že to má své pojmenování: Syndrom zlomené ruky trans člověka (Trans Broken Arm Syndrome). Obvyklá definice říká, že „ti, kteří zajišťují ošetření předpokládají, že všechny zdravotní problémy jsou výsledkem toho, že je osoba trans. Všechno od duševních potíží až, ano, zlomeným rukám“ (Pink News, 9. července 2015).
Už jsme zmínila nedostatečné proškolení lékařského personálu tak, aby rozuměl potřebám trans lidí. Trans lidé musí těžce bojovat o každý krok své lékařské změny pohlaví, takže jsou si vědomi, jaké může mít medikace a/nebo chirurgické zákroky vedlejší účinky. Když něco vypadá, že to souvisí, tak to řekneme. Dalším populárním hashtagem na Twitteru ohledně tohoto tématu je #transhealthfails (kolaps zdravotního stavu trans lidí, pozn. red.), kde se dočteme uvedeny příklady jako tento: „Já: necítím se dobře. Lékař: nemohu vám pomoci s vaší změnou pohlaví, potřebujete na to specialistu. Já: Změnil jsem pohlaví před osmnácti lety.“
Trans lidé si opakovaně procházejí negativními, nebo dokonce nebezpečnými, zkušenostmi, když zkoušejí získat přístup dokonce i k té nejzákladnější lékařské péči.
Podle významné studie pocházející z USA od Národního centra transgenderové rovnosti (National Center for Transgender Equality) a Národní operační skupiny gayů a leseb (National Gay and Lesbian Task Force), 28 procent trans jednotlivců odkládá lákařskou péči, protože se obává, že budou čelit diskriminaci, 28 procent čelilo obtěžování v lékařském prostředí, 26 procent bylo fyzicky napadeno minimálně v jednom lékařském zařízení a 19 procentům byla odmítnuta péče kvůli jejich genderové identitě.
Mnoho transgender lidí nakonec úplně přestane vyhledávat lékaře, což má devastující účinek na tuto komunitu.
Nejvíce to můžeme vidět na výskytu HIV u transgender lidí v Británii a po světě., jak dobře ilustruje zpráva aidsmap.com:
„Susan Buchbinder z oddělení veřejného zdraví San Francisca se vyjádřila, že ,pravděpodobně neexistuje populace, která je zároveň tak těžce postižena [HIV] a zároveň je tato záležitost tak málo diskutována, jako právě populace transgender lidí.‘ Jedna světová meta-analýza 39 studií z 15 zemí shledala, že u transgender žen je rozšíření HIV 19 procent. Je to 49 krát více než u všeobecné populace. Ve vysokopříjmových zemích bylo rozšíření 22 procent, největší měrou u barevných trans žen.“
Srovnatelná data o transgender mužích, nehledě na sexuální orientaci nebo praxi, buď neexistují, nebo jsou příliš zanedbatelná na to, aby byla publikována ve studiích. Dosud jsem nebyla schopna nalézt žádné studie, které by se zabývaly nebinárními lidi, včetně těch, které se věnují stupni výskytu HIV v rámci transgender komunity.
Je nepochybné, že vysoký výskyt těchto infekcí je způsoben převládající chudobou a sociálním vyloučením, které vede mnoho trans lidí k sexuální práci. Ale obtíže v přístupu ke každodenní lékařské péči tento problém prohlubuje.
V britské LGBT+ komunitě jakožto celku můžeme vysledovat velké pokroky ohledně testování a individuálního povědomí o HIV, ale tyto testy není vždy lehké získat. Je skvělé, že akce jako Birmingham Pride, mají stan, kde během celého víkendu bude zajišťováno testování HIV zdarma. Problém je v tom, že ti, kteří ho potřebují, si pravděpodobně nemohou dovolit denní lístek v ceně 20 liber.
Na to vše je potřeba se podívat třídním pohledem. Ano, transfobie ze strany lékařské komunity i mimo ni bude existovat pro všechny vrstvy společnosti. Ale pokud si můžete dovolit zaplatit za své ošetření, ať už spojené se změnou pohlaví či s něčím jiným, pak nebudete omezen svou spádovou oblastí nebo tmářstvím. Pokud vás jeden lékař nebude chtít ošetřit (s menší pravděpodobností pokud jim zaplatíte, mají pak tendenci chtít, abyste u nich zůstali a dále jim platili), můžete se přesunout k jinému. Když jde o lékařskou péči spojenou se změnou pohlaví, celý nechutný systém je už příliš seškrtaný, -pokud si nemůžete dovolit platit.
Jeden trans blogger popisuje tento proces: „Čekací doba pro úvodní schůzku s [NHS] Klinikou genderové identity (Gender Identity Clinic) v Charing Cross je okolo 12 měsíců… pokud se rozhodnete pro soukromou péči, můžete si sám vybrat gender-specializovanou kliniku. To znamená, pokud jste bohatý, můžete obejít překážky v podobě objednání od praktického lékaře a objednání ze strany GMHT (Community mental health team – týmu duševního zdraví komunity). Sami záležitost zhodnotí a předepíší vhodné hormony jako v Charing Cross, ale čekací lhůty pro úvodní schůzku jsou pouze dva týdny, a další týden čekání na zkoušku krve, než dostanete předpis. Stojí to okolo 725 liber, plus následující schůzky (140 liber každá) a doplňující předpisy (195 liber za dobu tří měsíců). Někdy předepisuje soukromá klinika povinné poradenství, které stojí 150 liber za hodinové sezení.“
Lidé jako Caitlyn Jenner a Chaz Bono nemusí prosedět měsíce čekacích dob nebo zápasit s pojišťovnami. Všechno, co potřebují, je na vyžádání, protože si to mohou dovolit. Existuje mnoho úprav, jako operace na feminizaci obličeje nebo operace průdušnice, které vůbec NHS nehradí a jsou tedy mimo dosah trans lidí z řad pracující třídy.
Jako se všemi lékařským ošetřením existuje i zde systém dvou vrstev. Jedna vrstva je exkluzivně pro ty, kdo si to mohou dovolit. Zde čekací doby prakticky neexistují a diskriminace je založena spíše na penězích než na jakémkoliv jiném sociálním faktoru. Druhá, nižší vrstva postižená devastujícími škrty, brutálně dlouhými čekacími seznamy a rozhodnutí o péči založené na tom, jak si ten, kdo ji zajišťuje, domnívá, že si zasloužíte, nikoli na tom, co potřebujete. Jak napsaly Pink News v roce 2015, „před pár lety byl činěn průzkum ve směsi praktických lékařů a lékařů v nemocnicích, a 84 procent z nich odpovědělo, že si nemyslí, že by veřejné peníze měly být utráceny za ,lifestylové volby‘.“
Potřebujeme systém zdravotnictví, který zajišťuje potřeby nás všech, který nediskriminuje a je dostatečně financovaný; systém, kde odborníci projdou adekvátním školením a pacientům se naslouchá. To je něco, za co všichni musíme bojovat, a něco, co, jak věřím, bude vyžadovat mnohem radikálnější transformaci, než je možná v kapitalistickém systému.
Z časopisu Socialist Review, únor 2017, přeložil Martin Šaffek. Originál zde
