Ve dnech 16.–18. listopadu se ve varšavském hotelu Gromada uskutečnil již 5. ročník Mezinárodní marxisticko-feministické konference. Tématy letošního setkání byla „Práce, tělo a péče v současné době digitálního kapitalismu“. Mezinárodní konference se letos zúčastnilo několik stovek účastnic a účastníků a téměř šedesát panelistek a panelistů z celého světa, a to za účelem sdílení svých výzkumů, zkušeností a propojení vzájemného myšlení hledajícího globální i lokální strategie rezistence vůči neoliberalismu.
Úvodních příspěvků konference se chopily významné filozofky a přítelkyně Frigga Haug a Gayatri Chakravorty Spivak, které vyzdvihly na důležitost interpretace Marxova myšlení, internacionalismus spojený s decentralizací a v neposlední řadě také na sesterství – vůdčí myšlenku celé konference. Spivak ve svém příspěvku podtrhla mj. zásadní roli vzdělávání, které by jako emancipační a revoluční nástroj podle ní mělo odpovídat potřebám a diverzitě vzdělávaných. Pěstování decentralizovaného lokálního vzdělávání vyzdvihla Spivak jako podmínku změny chápání člověka jako takového, které je spojeno také s proměnou našeho postoje k půdě, jež se v rámci neoliberální reality tváří být pouhým prostředkem primitivní akumulace. Decentralizaci pak Spivak k závěru svého příspěvku představila jako jednu z odpovědí na hledání globální podoby současné feministické rezistence.
Konkrétním konturám současných feministických lokálních rezistencí se pak druhý den konference věnovaly dva z prvních panelů, které jsem navštívila (současně vždy probíhaly dva až tři další panely). První řečnice panelu společenského hnutí akademička Nnindi Kitonga uvedla inspirativní příspěvek se zaměřením na BIPOC feminismus, mutualismus a abolicionismus. Kitonga posluchačům nabídla vhled do BIPOC aktivistické zkušenosti z Los Angeles, ve kterém místní aktivistky a aktivisté pomáhají zakládat a udržovat soběstačné komunity (složené často lidmi bez domova) vzájemné pomoci a péče. Přínosnou analýzu oblastí péče, sociální reprodukce a rezistence v neoliberální Indii poskytla v panelu věnovaném tématu práce Shiva Singh. Příspěvek teoretičky působící na Institutu informačních technologií v indickém Dillí zdůraznil mj. v marxistických kruzích často přehlíženou skutečnost, že kapitalistická výrobní logika a práce jsou závislé na „ženské“ neplacené či podhodnocené práci reprodukční. Příspěvek Singh jsem tak vnímala jako důležité připomenutí toho, že změna společenských vztahů a hledání alternativ ke kapitalismu se neobejde bez přehodnocení významu genderově podmíněných rolí a prosazení péče jako celospolečenského (nikoliv pouze „ženského“) závazku.
Druhý den konference bych celkově ohodnotila jako bohatý a přínosný v oblasti analýz současných podob neoliberalismu a vykořisťované práce. Azza Barasudin, Heline Beyne a Khanum Shaikh předaly posluchačstvu své zkušenosti s prekérní prací na Kalifornské univerzitě s důrazem na projevy této prekarity během covidových restrikcí. Polská teoretička a aktivistka Sylwia Chutnik uvedla v rámci panelu věnovaného rezistenci zajímavou přednášku zpracovávající téma ženské a aktivistické emoční práce. Jako vysoce inspirativní hodnotím příspěvek Maríe do Mar Castro Varela o „stávce jako způsobu života“, který podle filozofky představuje radikální rozhodnutí o aktivním formování existence tak, aby „ona samotná představovala vzor dominantním a utlačujícím strukturám.“ Varela v této souvislosti zdůraznila také důležitost přivlastnění si významu času, který se v rámci světa ovládaného kapitalistickou výrobou a logikou stává pouze a jenom časem „kapitalistickým“, tj. prožívaným pouze v souladu s produkcí nadhodnoty. Kontrola času je tak podle Varely (s odkazem na dílo Gayatri Chakravorty Spivak) spojena také s kontrolou výrobních prostředků.
Závěrečný den konání konference znamenal pro mnohé účastnice a účastníky konference silný prožitek během panelu věnovaného válce, v němž vystoupila ukrajinská teoretička Oksana Dutchak s příspěvkem zkoumajícím úskalí budování a udržování solidarity a sesterství v době, kdy do života žen vstoupí zkušenost probíhající války. Emoce, houževnatost a kritickou analýzu představily také ostatní panelistky válečného panelu, kterými byly Sama Khohsravi Ooryad z Ghotenburgské univerzity, ekonomka Gabriele Michalitsch z Vídeňské univerzity a organizátorka konference a akademička Ewa Majewska s příspěvkem věnovaným myšlení a životu Rosy Luxemburg.
Neposlední z řady inspirativních přednášek, které jsem měla možnost poslední den konference navštívit, byly ty od Daniely Vicherat Mattar v rámci panelu feministické teorie a přednáška Ľubici Kobové v sekci zkoumající intersekcionalismus a jeho přesahy. Vicherat Mattar ve svém příspěvku představila na základě dokumentárního filmu Overseas zkušenosti a rezistenci filipínských žen, domáckých pracovnic, jejichž „povinnost“ k pečující práci je delegována přímo od filipínské vlády. Péče, která je v neoliberálních společnostech na jednu stranu chronicky finančně i společensky podhodnocována, ale na straně druhé představuje naprostou existenční nutnost pro jakékoliv společenství, může být podle teoretičky působící na Leidenské univerzitě zároveň zdrojem rezistence vůči neoliberálnímu řádu. Povaha samotné péče se totiž vzpírá pokusům o její začlenění do kapitalistické logiky jako takové. Příspěvek Kobové zaměřený na otázku aplikace teoretických principů do rezistenční praxe byl pak podnětný nejenom z důvodu otevření důležitých otázek, ale také pro následující diskusi, která by se dala označit za skutečné vytváření feministické teorie v praxi a na praxi postavené.
Návštěva 5. ročníku Mezinárodní marxisticko-feministické konference pro mě jakožto začínající akademičku orientující se marxisticko-feministickým směrem znamenala mnoho. Sesterství, solidarita a odbornost byly přítomné nejenom v přednáškových sálech hotelu, ale také u rautu a nespočetných rozhovorů u kávy a cigarety. Konference mimo jiné potvrdila, že marxisticko-feministicky orientované akademičky a aktivistky představují v současné době neskutečně bohaté zřídlo živoucích teoretických a praktických nástrojů vůči neoliberalismu. Změna společenského uspořádání a mocenských vztahů se neuskuteční bez proměny našeho chápání genderu a „genderově podmíněných rolí“, neboť tyto jsou úzce provázány s nespočetnými proměnami vykořisťované a odcizené práce – jednoho z faktorů setrvačnosti neoliberálních kapitalistických systémů. Letošní marxisticko-feministická konference zároveň představila návrhy a příklady tzv. „neheroické rezistence“, lokálního decentralizovaného odporu zaměřeného na teoretické i materiální zázemí revoltujících. Zmnožování vzájemně solidárních epicenter lokálních odporů a soustavné hledání alternativ k neoliberálním vztahům představují jednu z nadějí na udržitelnou a mírovou budoucnost celé planety. Závěrem nezbývá než vyjádřit poděkování organizátorkám a organizátorům konference a očekávání, že další marxisticko-feministická konference přinese stejně zajímavé a podnětné příspěvky a strategie.
