Hnutí antifa dnes
Před čtyřmi lety jsem napsal článek o původním antifašistickém hnutí Antifaschistische Aktion (https://davidkarvala.blogspot.com/2019/06/antifa-origins-of-classic-antifascism.html) v Německu v letech 1932-33 (Karvala 2015). V závěru jsem uvedl: „Na konci článku se objevilo následující: „V některém z příštích článků se podíváme na to, jak některé proudy současného antifašistického hnutí opakují mnohé chyby minulosti a riskují, že se zopakuje stejný tragický konec.“ Z mnoha důvodů jsem se k napsání slíbeného článku nikdy nedostal. Pokusit se shrnout a zhodnotit činnost mezinárodního antifašistického hnutí za více než třicet let by byla obrovská výzva.
Kniha Marka Braye Antifa: Antifašistická příručka tím, že vysvětluje mnohé z aktivit a myšlenek hnutí, tuto práci značně zjednodušuje. Tento text je tedy napůl částečným splněním slibu daného před čtyřmi lety a napůl reflexí Brayovy knihy. Napsal jsem jej konkrétně pro svou knihu Antifašismus pro 99 % (El antifascismo del 99%, Barcelona: Ediciones de la Tempestad, 2019).
Mark Bray ve své knize Antifa: Antifašistická příručka prokázal velkou službu, když shromáždil svědectví desítek aktivistů a popsal mnoho akcí dnešního hnutí Antifa: Říkám to navzdory mnoha pochybnostem, které mám o jeho argumentech.
Pravdou je, že Bray nevědomky odhalil – na mnohem více příkladech a podrobněji, než bych dokázal shromáždit já – různé rozpory a omezení hnutí antifa.
Například:
Mnoho aktivistů antify se prohlašuje za libertariány, ale jejich metody někdy odrážejí dosti autoritářský přístup.
Trvají na potřebě antikapitalistické ideologie v boji proti fašismu, ale ústřední místo v rámci vize antify zaujímá fyzická akce v ulicích – která na této ideologii vůbec nezávisí – a často přitahuje lidi, zejména muže, kteří se zajímají spíše o fyzický boj než o politické ideje.
Mnoho antifašistických skupin definuje jako fašistické mnoho různých sil – mainstreamové strany, policii, vězeňský systém, kontrolu imigrace, LGBTIfobii, kapitalismus obecně… -, které mají mnohem větší společenskou váhu než malé neonacistické skupiny, ale činnost antify se obvykle soustředí na tyto malé skupiny.
Antifa skupiny se definují jako hnutí a některé antifa platformy jsou velmi nepřátelské vůči politickým stranám, ve skutečnosti však nejde o široká společenská hnutí, ale spíše o politické skupiny s vlastním programem.
Deklarují, že si přejí, aby se do boje proti krajní pravici zapojilo více lidí, ale v praxi kladou rozšiřování hnutí mnoho překážek (částečně i kvůli tomu, co jsem psal předchozích bodech).
Všechny tyto (a další) rozpory lze pozorovat v trajektorii mnoha antifašistických hnutí a Bray je ve své knize objasňuje.
Než budu pokračovat, musím vyjasnit jednu věc. Kritika, kterou zde vyslovím, by neměla být chápána jako útok na lidi, kteří v posledních desetiletích prokázali obrovské nasazení v boji proti fašismu v různých zemích. Často bojovali proti neonacistickým skupinám, když to nikdo jiný nedělal, a podařilo se jim je vyhnat z mnoha čtvrtí. Jejich nasazení a úspěchy by neměly být podceňovány.
Argumentem je, že tváří v tvář sílící krajní pravici, která je mnohem širší než neonacistické pouliční gangy, je zapotřebí zcela jiné strategie. To uznává i řada svědectví, která Bray shromáždil: problém je v tom, že Bray a jeho svědectví hledají řešení pouze v již zavedeném rámci antifašistického působení, zatímco (podle mého názoru) současné výzvy vyžadují překročení tohoto rámce. Přesto, a jak bude objasněno ke konci článku, budou takoví aktivisté s dlouhou zkušeností s antifašistickým bojem nezbytnou součástí nových hnutí, která jsou zapotřebí.
Proč následovat model Antifašistické akce?
Ve svém předchozím článku (Karvala 2015) jsem popsal původní antifašistické hnutí Antifaschistische Aktion, které v letech 1932-1933 propagovala Komunistická strana Německa (KPD). Stačí říci, že antifa byla založena v červnu 1932, údajně jako jednotné hnutí, ale o několik dní později vedení KPD prohlásilo: „Antifašistická akce znamená neúnavné každodenní odhalování nestoudné, zrádné role vůdců SPD…, kteří jsou přímými špinavými pomocníky fašismu“ (Rote Fahne, 1. července 1932, citováno v Gluckstein 1999, s. 115). Antifa nebyla jednotným hnutím proti fašismu, ale spíše nástrojem Komunistické strany Německa, namířeným proti nacistům i sociálním demokratům [a také proti nestalinské revoluční levici – pozn. autora k americkému překladu].
Každopádně asi půl roku po vzniku antify se Hitler téměř bez odporu dostal k moci. Komunistická strana trvala na tom, že se nic nezměnilo, že žila ve fašismu už před Hitlerem a že nacisté situaci nijak výrazně nezměnili. Jejich heslo znělo „Po Hitlerovi jsme na řadě my“. Když zjistili svůj omyl, bylo už pozdě (Podrobněji o tom všem pojednává Karvala 2015).
Mnohé z těchto problémů Bray uznává. Ve svém velmi stručném popisu původního hnutí antifa uvádí následující poznámku: „Řadoví sociální demokraté byli v Antifaschistische Aktion vítáni, ale KPD stále instruovala své operativce, aby ‚Železnou frontu sabotovali na každém kroku’“. (Bray 2017, s. 25. Železná fronta bylo vlastní hnutí SPD proti fašismu). Právě toto sektářství – aniž bychom zapomínali na katastrofální postoj SPD – umožnilo vítězství nacismu.
Nabízí se otázka, proč byla právě tato strategie vzata za vzor, který je třeba kopírovat. Tuto otázku si však téměř nikdo neklade, nebo si ji alespoň neklade Bray. Popisuje selhání antifašistické strategie, ale považuje za samozřejmé, že právě tuto strategii je třeba následovat: Bray sám hájí celkovou vizi antify, která vedla k porážce.
Bray tak přepisuje historii. Například píše, že „první podstatné rozpoznání podstaty fašistického nebezpečí přišlo s ‚Únorovým povstáním‘ v roce 1934 [ve Vídni].“ (Bray 2017, s. 133).
Již v roce 1923 napsala německá revolucionářka Clara Zetkin:
„Ve fašismu je proletariát konfrontován s mimořádně nebezpečným nepřítelem. Fašismus je koncentrovaným projevem všeobecné ofenzívy, kterou světová buržoazie podniká proti proletariátu. Jeho svržení je proto naprostou nutností… Celý proletariát se musí soustředit na boj proti fašismu. Bude pro nás mnohem snazší porazit fašismus, pokud budeme jasně a zřetelně studovat jeho podstatu. Doposud existovaly na toto téma krajně vágní představy nejen mezi velkými masami pracujících, ale dokonce i mezi revolučním předvojem proletariátu a komunisty.“ (Zetkin 1923; zvýraznění moje).
Zetkin zde trvá na tom, že fašismus představuje specifickou hrozbu, a také trvá na jednotě dělnické třídy v boji proti němu; stalinistická politika v letech 1928-1934 oba tyto argumenty odmítala.
Trockij se s rostoucí naléhavostí snažil tento argument aplikovat na kritickou situaci v Německu na počátku 30. let. Napsal v článku „Hrozící nebezpečí fašismu v Německu: Dopis německému komunistickému dělníkovi o jednotné frontě proti Hitlerovi: „Pokud fašismus získá moc, projede po vašich lebkách a páteřích jako děsivý tank. Vaše záchrana spočívá v nemilosrdném boji. A jen jednota v boji se sociálně demokratickými dělníky může přinést vítězství.“ (Trockij 1931). Malá skupina trockistů v Německu bojovala za vytvoření jednotného hnutí v tomto duchu. Dosáhli několika lokálních úspěchů, ale KPD reagovala nepřátelsky a násilně a dělala vše pro to, aby těmto snahám zabránila (viz Karvala 2015). Jejich zkušenosti byly na dlouhá desetiletí téměř zapomenuty.1
Důvody, proč velká část radikální levice přijala katastrofální strategii antify a ignorovala argumenty Zetkin a zejména Trockého, souvisí s přetrvávajícím vlivem stalinismu na levicové postoje (Karvala 2012b). Tragédie jde dokonce ještě dál. Když se aktivisté snaží vymanit ze sektářských omylů modelu antify, alternativa je obvykle předkládána ve smyslu jiné katastrofální stalinské politiky tváří v tvář fašismu, lidové fronty. A když už mají dost monolitické vize uniformity a podřízení se „pokrokové“ buržoazii, kterou lidová fronta implikuje… vracejí se k sektářskému modelu antify.
Paradoxem je, že vize antifa je hegemonní nejen mezi ortodoxními komunisty, ale i mezi dalšími skupinami radikální levice, jako jsou anarchisté, a dokonce i mezi většinou trockistických skupin. Není zde místo pokoušet se vysvětlit, proč všechny tyto skupiny přijímají model vytvořený stalinismem.
Jde o to položit si otázku: proč kopírovat strategii, která přispěla k největší porážce v dějinách mezinárodního hnutí pracujících, a to téměř bez odporu?
Kdo je antifašistou?
Na začátku své knihy Bray varuje před myšlenkou, že pojem „antifašista“ se vztahuje na každého, kdo bojuje proti fašismu. Trvá na tom, že „chápe… antifašismus jako metodu politiky, místo individuální a skupinové sebeidentifikace a nadnárodního hnutí… [socialistických, anarchistických a komunistických] proudů… Tato politická interpretace překračuje zplošťující dynamiku redukce antifašismu na prostou negaci fašismu…“. Proto vysvětluje, že se jeho kniha omezuje na pokrytí „širokého antifašistického proudu, který existuje na průsečíku pansocialistické politiky a strategie přímé akce. Tento proud se mezi dnešními antifa (zkratka pro antifašisty v mnoha jazycích) často nazývá ˏradikální antifašismus‘ ve Francii, ˏautonomní antifašismus‘ v Německu a ˏmilitantní antifašismus‘ ve Spojených státech, Velké Británii a Itálii“. (Bray 2017, s. xiv-xv)
To je ještě jasnější v poznámce pod čarou: „Nezaměřuji se na institucionální ˏantirasistické‘ hnutí organizací jako SOS Racisme nebo formální antifašistické organizace spojené s politickými stranami jako Unite Against Fascism.“ (Bray 2017, s. 228. Není jasné, proč autor dává slovo „antirasistický“ do uvozovek.)
Tento terminologický problém se objevuje v mnoha oblastech sociálního boje. V jiném textu uvádím, že podle jedné definice „být feministou jednoduše znamená být proti útlaku žen, takže každý důsledně pokrokový člověk – muž nebo žena – by byl feministou“. Tento pojem má však i jinou, mnohem omezenější definici, podle níž všichni muži těží z útlaku všech žen, které by dokonce mohly být definovány jako třída: „Při této variantě by nemělo smysl, aby se muž definoval jako feminista: jednal by proti svým vlastním zájmům.“ (Karvala 2012a).
Protiválečné hnutí bylo obrovské a zapojili se do něj lidé daleko za hranicemi tradičního pacifismu, ale někteří lidé ho označovali za velké „pacifistické hnutí“. Někdy se gándhíovští pacifističtí aktivisté snažili vnutit svou ideologii nenásilí celému hnutí, například navrhovali, aby byly kladeny podmínky solidarity s odporem iráckého lidu. Při sčítání našich sil se dávala přednost široké definici („pacifistická demonstrace jednoho milionu lidí“), ale když došlo na rozhodování o strategii, objevily se pokusy použít úzkou definici, aby se celému hnutí vnutila zcela konkrétní ideologie.
Totéž se děje i zde. Aktivisté obecně používají výlučnou definici toho, kdo je a kdo není antifašista: často jen implicitně, někdy explicitně jako v Brayově knize. Za určitých okolností – například když čelí závažným případům represe – se však používá heslo jako „Všichni jsme antifašisté“. S tímto heslem může být dokonce svolán protest. Téměř bez výjimky však diskurz, který akci doprovází, není diskurzem „všech“, ale vrací se k reflexi (specifické) radikální menšiny.
Koncept „99 %“ – oproti 1 % obyvatelstva, které ovládá svět – zavedlo hnutí Occupy ve Spojených státech (mimochodem hnutí, kterého se účastnil i Mark Bray). Mluvit o „antifašismu 99 %“ samozřejmě znamená trochu nadsázky, ale dává to představu o cíli vytvořit skutečně široké hnutí.
Trvání na tom, že antifašismus musí být revoluční a antikapitalistický, je také deklarací záměrů. Je zřejmé, že navzdory občasným krátkodobým operacím rozšiřování (k nimž se ještě vrátíme) klasická vize omezuje definici „antifašisty“ na velmi, velmi malé procento populace. Při počtu obyvatel španělského státu kolem 46 milionů by muselo být 46 000 revolučních antifašistů, aby dosáhli 0,1 % [v USA by to bylo téměř 330 000 lidí, přičemž polovinu z nich by tvořily ženy… – pozn. autora k americkému překladu]. Skutečné číslo se pravděpodobně blíží 0,01 %. Celá radikální levice je ovšem menšina. Otázkou je, zda si uvědomujeme, že jsme v současnosti velmi malou menšinou a že se musíme vztahovat k různorodějším lidem – otevřeně a upřímně – pokud chceme vést významný boj, nebo zda posilujeme a téměř oslavujeme své menšinové postavení.
Antifa jako identita
Předchozí bod nás přivádí k další otázce: s jakými tématy se antifašistické skupiny cítí nejvíce ztotožněny a je pravděpodobné, že u nich vyvolají reakci?
Bray doporučuje „příručku“ k založení antifašistické skupiny, kterou vydala americká skupina „It’s Going Down“. Oddíl „Povinnosti“ se skládá ze čtyř bodů. Jedním z nich je „Podporovat ostatní antifašisty, kteří se stali terčem fašistů nebo byli zatčeni za antifašistické aktivity“. (It’s Going Down, 2017).
Musíte si položit otázku, proč to omezovat tímto způsobem, když říkáte „podpořte ostatní antifašisty, kteří jsou terčem fašistů“? Když už víme, že pojem „antifašisté“ se nevztahuje na někoho, kdo je prostě proti fašismu, je to vlastně dost přísné omezení. Mohlo by se zdát, že jde o omyl, že stejné podpory se dostane každé oběti fašistických agresí. Antifašistické skupiny se v zásadě staví proti jakékoli fašistické agresi, ale pravdou je, že jejich reakce je zpravidla mnohem silnější, pokud mají pocit, že obětí agrese je „jeden z nich“.
V lednu 2013 zavraždili neonacisté ze Zlatého úsvitu v Aténách mladého pákistánského dělníka Shehzada Luqmana. KEERFA, jednotné hnutí proti fašismu a rasismu, jehož významnou přidruženou organizací je i pákistánská komunita v Řecku, reagovalo protesty. Vražda však nevyvolala příliš velkou reakci hnutí antifa a vlastně ani ostatních levicových či sociálních hnutí. Na druhou stranu vražda Pavlose Fyssase neonacisty v září 2013 – ani více, ani méně tragická než Luqmanova vražda – vyvolala vlnu protestů, která přesáhla rámec hnutí KEERFA a zahrnula hnutí antifa a dokonce i odbory. Jde o to, že Pavlos Fyssas byl známý rapper, spojený s bojem antifa.
Thanasis Kampagiannis, právník KEERFA v případu populárního soudního stíhání Zlatého úsvitu, řekl: (La Directa, 23. 10. 2014): „Je nám jasné, že jsme tohoto procesu dosáhli a můžeme se ho účastnit jen díky společenské mobilizaci po vraždě Pavlose Fyssase.“ Je samozřejmě pozitivní, že po vraždě Fyssase došlo k masivní mobilizaci: soudní proces, který trvá dodnes, přispěl k oslabení neonacistické organizace.
Nelze se však vyhnout otázce: proč hnutí jako celek – a zejména hnutí antifa, které se má na tyto záležitosti specializovat – nereagovalo stejným způsobem již před osmi měsíci? Zdá se, že podmínka zmíněná v „antifašistickém průvodci“ skutečně působí.
Houria Bouteldja vysvětluje další příklad stejného dvojího metru:
„V červnu loňského roku se krajně pravicové skupiny zúčastnily série útoků na zahalené ženy na předměstí Paříže, což vyvolalo jen velmi málo reakcí. Terčem útoku se staly pouze ženy a jedna z nich dokonce přišla o dítě. Antifašisté příliš nereagovali a feministky také ne, pokud nepočítáme jejich malou menšinu. Přibližně ve stejné době byl stejnými ultrapravicovými kruhy napaden a zabit mladý bílý antifašista Clément Méric. Tam byla reakce okamžitá a emoce takové, že si aféra rychle získala celostátní pozornost. Samozřejmě se jednalo o vraždu. Nezpochybňuji zde legitimitu hněvu, který zachvátil antifašistické kruhy. Ale pozorujeme, že levicové kruhy, antifašisté a antirasisté se silně mobilizovali k protestům proti vraždě Clémenta Mérica ve všech velkých francouzských městech, ale strašlivě chyběli na demonstracích organizovaných muslimy. Je to trpká skutečnost, ale není to nic nového.“ (Bouteldja 2014)
Tento postoj je třeba postavit do kontrastu s tím, co před více než sto lety tvrdil Lenin (bojoval proti úzce ekonomistickému pojetí socialistické činnosti a boje), když trval na tom, že je třeba „reagovat na všechny případy zvůle a útlaku, násilí a zneužití, bez rozdílu kterých tříd se týkají“ (Lenin 1902).
Nakonec se podívejme na druhou část věty v průvodci: „Podpořte další antifašisty, kteří jsou… zatčeni za aktivity související s antifašismem.“ Poměrně často se zdá, že zde vyjádřená podmínka (kurzívou) se neuplatňuje, že jakékoli zatčení antifašistického aktivisty vede k mobilizaci hnutí na jeho podporu, ať už se jedná o záležitost související s bojem proti krajní pravici, nebo ne [Taková je zkušenost ve Španělském státě, v USA to může být jinak – pozn. autora k americkému překladu]. Některé platformy antifa tráví více času protesty proti represím, kterým jsou vystaveny, než bojem proti fašistickým skupinám.
Je třeba trvat na tom, že by nebylo správné generalizovat a že v hnutí antifa je mnoho lidí, kteří jsou velmi odhodlaní bojovat proti fašismu. Nelze však popřít, že mezi některými antifašistickými aktivisty existuje také tendence chápat antifašismus jako „cokoli, co dělá antifa aktivista“, nikoli jako „každého člověka, který bojuje proti fašismu“. A to vyplývá z úzké definice antifašismu, kterou hájí Bray a mnoho lidí v hnutí.
Přímá akce
„Přímá akce“ je klíčovým prvkem v názorech a sebeobrazu antifašistického hnutí a jak jsme viděli, Bray do své definice antifašismu zahrnuje i „strategii přímé akce“. (Bray 2017, s. xiv)
Ve skutečnosti však „přímá akce“ není strategií, ale spíše taktikou na stejné úrovni jako vylepování plakátů, rozdávání letáků, organizování demonstrací nebo veřejných setkání atd. To všechno jsou konkrétní akce, které by měly být součástí globální strategie, jak postupovat. To je možná první varování: je vážnou chybou převádět na princip něco, co je pouze jednou z možných forem akcí, které mohou být v té či oné době užitečné.
Obvykle se klade důraz na kombinaci přímé akce a antikapitalistické nebo revoluční ideologie, ale ve skutečnosti boj proti fašismu na ulici nemá nutnou souvislost s odporem proti kapitalismu.
Vynikajícím příkladem antifašismu založeného na přímé akci byla Skupina 43, která vznikla v Londýně těsně po druhé světové válce v reakci na obnovení fašismu v Británii. Skupina se za použití fyzické síly snažila sabotovat fašistické akce. Byli velmi efektivní. Měli „komando, které bylo ve dne v noci v pohotovosti, aby narušovalo shromáždění a provádělo nájezdy“. Síť londýnských taxikářů je informovala o fašistických shromážděních a dokonce je na ně vozila. Po příjezdu použili téměř vojenskou taktiku, aby napadli organizátory, strhli pódium a ukončili shromáždění (Gould 2009). Jiný zdroj vysvětluje, že „vyzbrojena holemi, břitvami, cihlami, boxery, rozbitými lahvemi, noži a vším možným kromě zbraní a bomb, Skupina 43 sledovala fašistická shromáždění, aby je potlačila“ (Roberts 2008). Skupinu 43 tvořili převážně bývalí židovští vojáci; v komandech byli bývalí příslušníci královské námořní pěchoty, výsadkáři atd. Někteří členové Skupiny 43 zdaleka nebyli antikapitalisté, ale sionisté a později odešli do Palestiny, aby se připojili k teroristickým skupinám a bojovali za vznik izraelského státu (Silver 2002).
Bray o této skupině, kterou popisuje jako „militantní antifašistickou organizaci“, mluví s nadšením (Bray 2017, s. 42). A to i přesto, že tato skupina nebyla antikapitalistická, a tudíž nesplňovala Brayovu vlastní definici antifašismu. Pro Skupinu 43 absence revoluční ideologie zjevně nebyla překážkou. Nedokazuje to, že toto kritérium nemá smysl? Pokud je klíčová přímá akce, tedy fyzické útoky (což je názor, který zpravidla nesdílím), pak jsou antikapitalistické ideje skutečně irelevantní. Výjimečná účinnost této skupiny ve srovnání s mnoha jinými příklady přímé akce je důsledkem složení skupiny: bývalí vojáci s bojovými zkušenostmi a vojenskou disciplínou. Ve Velké Británii těsně po válce by jim navíc skutečnost, že šlo o bývalé vojáky, poskytovala určitou ochranu před policií, kterou by typická antifašistická skupina dnes neměla. Skupina 43 plnila svou funkci ve své době výborně, ale není to model, který by se dal aplikovat obecně.
V citované „antifašistické příručce“ se po radách ohledně používání zbraní objevuje varování:
„Dávejte si pozor na lidi, kteří se chtějí jen prát. Fyzická konfrontace a obrana proti fašistům je nezbytnou součástí antifašistické práce, ale není jedinou nebo dokonce nutně nejdůležitější. Machistické vystupování a přehnaný důraz na vybíjení a fyzický boj mohou být pro vaši skupinu neuvážené, nestrategické a zbytečně nebezpečné.“ (It’s Going Down, 2017).
Nejdůležitější jsou politické problémy spojené s touto taktikou. Jeden švédský aktivista to vysvětlil (z vězení!):
„Myslím, že antifašismus ve Švédsku se trochu zasekl. Myslím, že bychom měli najít nové cesty. Zasekli jsme se někde mezi lety 2005 a 2010. Viděli jsme, že násilí je účinné, a zasekli jsme se v tomto vzorci… [Fašisté] se přesunuli do jiných oblastí a my jsme stále zůstávali zaseknutí v našich způsobech. Násilná taktika nefunguje na všechno. Násilí je stále nástrojem, ale mělo by se používat jen v případě potřeby. Potřebovali jsme se restrukturalizovat a vymyslet nové způsoby, jak jim čelit. To jsme ale neudělali, takže teď máme pocit, že zaostáváme. Oni vedou a my je doháníme.“ (Bray 2017, s. 93).
Jeden německý aktivista to vyjádřil jasněji:
„’Vojenská‘ taktika [antify] nefunguje, pokud čelíte patnácti tisícům lidí v Drážďanech nebo straně, která může získat 20 procent hlasů.“ (Bray 2017, s. 84)
Naštěstí právě v Drážďanech se od roku 2010 úspěšně uplatňuje zcela jiná taktika: občanské blokády podporované jednotným hnutím, které zahrnuje odbory, parlamentní levicové strany jako Die Linke a SPD… (Schnell 2010). Toto hnutí se tedy zcela vymyká Brayově definici antifašismu… ale funguje.
Strategie zaměřená na pouliční boj má zásadní problém v tom, kdo je subjektem boje. Většinu lidí mění v pouhé diváky, kteří pasivně pozorují bojující menšinu, jež jedná – pravděpodobně – v jejich jménu. Bray cituje amerického aktivistu, který se zastává širšího hnutí:
„Ne každý, kdo je antifašista, se bude moci maskovat a jít rozbíjet věci,“ vysvětlil Joe z GDC v Severní Karolíně. „Musí existovat role pro starší lidi, postižené lidi, kteří nebudou schopni bojovat v ulicích.“ (Bray 2017, s. 118-119)
Tato vize antifašistického tvrdého jádra, které je ochotné „nasadit masky a jít rozbíjet věci“, oproti starším nebo postiženým lidem, pro které je třeba najít „jiné role“ – navzdory dobrým úmyslům řečníka – jasně ukazuje elitářství, které se skrývá v zaměření zápasu na pouliční boje. Navíc ve společnosti, v níž jsou fyzická síla a násilí spojovány s maskulinitou, důraz na pouliční boj často živí machistické postoje v antifašistických hnutích; to přiznává i několik svědectví v Brayově knize a zmiňuje se o tom i výše citovaný průvodce antifou. [K tomuto bodu se krátce vrátíme později – pozn. autora k americkému překladu].
V každém případě je k boji proti sílící krajní pravici, která se buduje především volebními metodami, zapotřebí velmi odlišných strategií, v nichž fyzický boj zdaleka není hlavním prvkem.
Myšlenky fašismus nezastaví
Německý marxistický dramatik Bertolt Brecht často říká: „Jak může někdo říkat pravdu o fašismu, pokud není ochoten mluvit proti kapitalismu, který ho vyvolává?“ Radikální levice samozřejmě musí „vystupovat proti“ kapitalismu a bojovat proti němu. Problém je v tom, že mluvení samo o sobě věci nezmění. Jasněji to uvidíme, když se zamyslíme nad jiným bojem.
V roce 2003 se tváří v tvář hrozbě války v Iráku vytvořila masová protiválečná hnutí, kdy se demonstrace 15. února 2003 zúčastnilo více než 35 milionů lidí po celém světě. Válku nezastavily, ale ve střednědobém horizontu měly tyto mobilizace významné účinky. V následujícím roce byly například z Iráku staženy španělské jednotky a nedávno britská vláda odmítla americký návrh na útok na Sýrii v obavě, že by se tyto mobilizace mohly opakovat. Podstatné je, že v roce 2003 existovaly i sektory, které trvaly na spojení války a kapitalismu (v tom měly pravdu) a tvrdily, že nelze vystupovat proti válce, pokud zároveň nevystupujeme proti kapitalismu (a tady byly zcela zmatené). Velký dopad protiválečného hnutí byl dán tím, že bylo tak velké a široké; v žádném případě se neomezovalo jen na radikální levici.
„Antikapitalistický“ argument v podstatě říká, že to, co mění věci, není mobilizace mnoha lidí, ale myšlenky (teorie o spojení mezi kapitalismem a válkou nebo fašismem) v hlavách několika lidí. Z filosofického hlediska jde o idealistický pohled; víru, že ideje samy o sobě určují, co se ve světě děje.
Analýzy o původu války, respektive fašismu, jsou důležité a mohou pomoci v orientaci lidem, kteří tyto analýzy sdílejí. Pomáhají nám pochopit, proč by boj proti fašismu (a také proti válce) neměl záviset na liberální buržoazii, protože její základní zájmy ji vedou jiným směrem. Alternativou však musí být hnutí založené nikoli na 0,01 % angažovaných antikapitalistů, ale na pracujících lidech obecně. A jak víme, v současné době není naprostá většina pracující třídy ani revoluční, ani antikapitalistická.
Paradoxem je, že zatímco někteří antifašističtí aktivisté se hlásí ke své identitě tričky s nápisem „Working class pride“ a podobně, právě široká, jednotná hnutí proti fašismu – která se nehlásí ke své třídní orientaci, tím méně jsou antikapitalistická – mohou skutečně zapojit značnou část skutečné pracující třídy.
Široká nezávislá hnutí nebo plně vlastněné dceřiné společnosti?
Ke konci své knihy Bray uvádí další a další příklady, kdy úspěch mobilizace závisel na zapojení širšího okruhu lidí, než jen „militantních antifašistů“ (viz např. str. 187-188). Mnohá svědectví, která cituje, to uznávají. To je pozitivní: problémem je, jak je toto rozšíření hnutí upozaděno a jaký je vztah mezi radikálnější menšinou a ostatními.
Bray popisuje model soustředných kruhů: „První úrovní organizace je „radikální antifa skupina“ a druhou úrovní je „antifa kolektiv“, jako je Vigilances 69 v Lyonu nebo Comité Antifa St-Etienne, kde se mísí lidé z odborů a komunitní aktivisté. Organizátoři v Toulouse v současné době ‚experimentují‘ s třetí úrovní, ‚antifašistickým shromážděním‘, které sdružuje další aktivistické a levicové organizace s antifašistickými kolektivy.“ (Bray 2017, s. 198).
Existence různých typů prostoru by sama o sobě neměla představovat problém. Členové revoluční marxistické skupiny se samostatně organizují, aby rozhodli o svých vlastních analýzách a strategiích, a poté se zapojují do širšího prostředí (odborová schůze, sociální hnutí, volební koalice…), kde vysvětlují své návrhy a snaží se přesvědčit ostatní, aby je podpořili. Klíčové je, aby širší hnutí byla skutečně demokratická, transparentní a nezávislá.
Vyvstávají tedy různé otázky. Znamená výše popsaný model „kruhů“, že širší prostory skutečně rozhodují samy o sobě, jako pluralitní a autonomní hnutí? Nebo jsou širší kruhy pouze převodovými pásy pro centrální jádro militantů? Vědí aktivisté „antifašistického kolektivu“ (druhé úrovně) o existenci menší skupiny (první úrovně)? Na základě čeho se rozlišuje mezi lidmi patřícími k té či oné úrovni? (A kdo toto rozlišování provádí?!) A tak dále.
Vize, kterou zde předkládáme, připomíná to, co před 150 lety navrhoval ruský anarchista Bakunin. Na veřejnosti odsuzoval „autoritářství“: v soukromí hájil „kolektivní a neviditelnou diktaturu spojenců … diktaturu, která bude tím zdravější a mocnější, čím méně bude mít atributů moci a čím méně bude mít nápadný charakter“ (Bakunin, dopis z 1. dubna 1870, in Ribeille [ed.] 1978, s. 71).
V knize „Pravidla, která by měla inspirovat revolucionáře“ Bakunin prohlásil:
„Všichni soudruzi by měli mít pod sebou revolucionáře druhého nebo třetího stupně – tj. soudruhy, kteří nejsou zcela zasvěceni. Ti by měli být považováni za součást společného revolučního kapitálu, který jim byl dán k dispozici. Tento kapitál by měl být samozřejmě vynakládán co nejhospodárněji, aby z něj byl co největší zisk.“ (Alcalde 2008).
Vrátíme-li se do současnosti, Bray uvádí jako příklad soustředných kruhů některé případy ze španělského státu, například iniciativu „Madrid Para Todas“ („Madrid pro všechny“). Tu popisuje jako „velké shromáždění sousedských kolektivů“ a při své demonstraci 21. května 2017 skutečně zmobilizovala mnohem více lidí, než se obvykle účastní akcí Madridské antifašistické koordinace. Byla prezentována jako široký a různorodý prostor. Ale například na svém Twitteru se popisovala jako „prostor sbližování několika antikapitalistických organizací, které bojují proti rasismu a sexismu“ (@MadridParaTodas, moje zvýraznění). Pokud se i ten nejlepší příklad „širšího prostoru“, který může Bray navrhnout, nadále omezuje na antikapitalisty, je zřejmé, že tato šíře má své meze. (V seznamu skupin, které tvoří platformu, se neobjevuje žádná organizace černochů nebo migrantů, ani žádná skupina LGBTI). V každém případě se zdá, že Madrid Para Todas přestal fungovat před několika lety.
Tato situace je naznačena již v Brayově knize. Při vysvětlování, jak by měly antifa skupiny jednat, uvádí: „Někdy to zahrnuje mobilizaci dělnických a přistěhovaleckých komunit, jindy ne. V každém případě však antifašisté věří, že rozvíjení podstatné lidové podpory musí vycházet z antifašistické politiky a antifašistických akcí, nikoli naopak.“ (Bray 2017, s. 203). Jinými slovy, jakákoli „jednota“ závisí na tom, zda zbytek lidí přijme politiku, o níž interně rozhoduje tvrdé jádro antifašistických aktivistů.
Naproti tomu v Unitat Contra el Feixisme i el Racisme (Jednotně proti rasismu a fašismu, široké hnutí proti krajní pravici v Katalánsku) se sousedská sdružení, organizace migrantů, politické strany, odbory atd. účastní hnutí jako plnohodnotní účastníci, na rovnoprávném základě s aktivisty antifašistických a antikapitalistických skupin. Nikdo nemá právo klást si podmínky; strategie jsou dohodnuty na základě širokého konsensu, a to výhradně na základě jednotného boje proti fašismu a rasismu. Někdy se objevuje napětí, například když vstoupí noví lidé, kteří jsou zvyklí na mnohem homogennější prostor, v němž všichni sdílejí stejnou politickou vizi.
Pokusy antifašistických skupin o vytvoření širšího prostoru mohou fungovat pouze tehdy, pokud se vymaní z logiky omezení antifašismu na „antikapitalismus plus přímou akci“; v tomto případě by se přiblížily modelu sjednocených hnutí, jako je UCFR. Pokud tento zlom neudělají, je „rozšiřování“ fikcí.
Fašistům dělají větší starosti sjednocená antifašistická hnutí než přímé akce
V listopadu 2015 byla na veřejné akci v Madridu představena nová místní verze Unitat Contra el Feixisme i el Racisme (UCFR). Bohužel se UCFR ve španělském hlavním městě dosud nekonsolidovala.
Překvapivé je, že v souvislosti s možným vznikem UCFR v Madridu se v krajně pravicových kruzích objevily obavy. Jedna z neonacistických skupin nabídla svým stoupencům analýzu. O klasickém antifašismu se v ní píše: „Jejich kult nenávisti a prostá přímá akce bez cílů a doktríny z nich dělá velmi násilné a nedisciplinované skupiny… autonomní skupiny bez ideologického programu, které mají blíže k městskému kmeni nebo fotbalovému gangu než k politické organizaci.“ Hovořili o antifašistickém hnutí „opotřebovaném hloupými akcemi bez cílů konaných radikály, kteří nikdy nepřekročili rámec mlácení lidí a pálení kontejnerů, ale bez politických výsledků“. Některé postřehy, v kterých je zrnko pravdy, samozřejmě míchají s pouhými urážkami; jsou to koneckonců neonacisté.
To, co se říká o UCFR, také mísí prvky pravdy se zkresleními, ale opět je zajímavé vědět, co si myslí: „UCFR… se neváhá připojit k liberálům nebo sociálním demokratům v mobilizacích proti vlasteneckým organizacím, po vzoru hnutí v Německu nebo Anglii… Takže pokud se násilnému antifašismu nepodařilo zastavit naši činnost, teď to hodlají doplnit institucionálním antifašismem, který je „nenásilný“, ale neméně nebezpečný a účinný. Takže další věc, které se dočkáme, je uzavření dalších sociálních center, knihkupectví a obchodů, jak se to už děje v Katalánsku… Takže jsme si jisti, že tyto nové překážky změní způsob, jakým děláme politiku v našich organizacích… Je čas dát se do pořádku a začít pracovat více hlavou a ne srdcem.“3
Klíčové je, že fašistům samotným dělalo větší starosti jednotné hnutí schopné vyvinout společenský a politický tlak než menšinové akce v ulicích. Je to faktor, který je třeba mít na paměti.
Postoje antify k mezinárodním otázkám
Fašismus je stále více organizován mezinárodně. Aby byl boj proti fašismu účinný, potřebuje také globální vizi. Hnutí antifa však zaujalo některé velmi pochybné postoje ve vztahu k mezinárodní politice.
Jednou z oblíbených kauz hnutí je Donbas, převážně rusky mluvící území na východní Ukrajině v konfliktu s centrální vládou. Konflikt s Kyjevem – kde je krajní pravice ve skutečnosti velmi silná – byl definován jako antifašistický boj a dokonce se hovořilo o „mezinárodních brigádách“, jako byly ty, které bojovaly za španělskou republiku proti Frankovi ve 30. letech minulého století. Problém je, že v Donbasu jsou také fašisté: boj proti Kyjevu zahrnuje silné prvky ruského nacionalismu, včetně ruských neonacistů, a má podporu velké části evropského fašismu.
Zpráva v levicových baskických novinách Gara (7. prosince 2014) objevila v rámci donbaských milicí bývalé příslušníky francouzské cizinecké legie, včetně krajně pravicových srbských a francouzských dobrovolníků; panruské aktivisty s krajně pravicovou symbolikou; a prapor Vostok, jehož symboly mísí sovětskou a carskou vlajku. V milicích byli také komunisté ze španělského státu: na internetových stránkách madridské antifašistické koordinace bylo zveřejněno (23. srpna 2014) prohlášení z Doněcka podepsané „Mezinárodní brigádou Carlose Palomina“ [Carlos Palomino byl mladý antifašista zavražděný neonacistou v Madridu v roce 2007 – poznámka autora k americkému překladu], zatímco dva španělští komunisté bojovali v praporu Vostok (El Mundo, 10. srpna 2014).
To neospravedlňuje podporu kyjevské vlády. Je ale třeba poukázat na obrovský rozpor. V západní Evropě „militantní antifašismus“ odmítá v boji proti fašismu spolupracovat s reformními stranami nebo odbory hlavního proudu, ale v Donbasu bojují doslova bok po boku po boku s krajní pravicí. (Více o tom – ve španělštině – viz Karvala 2014)
Více rozporů nacházíme v případě Rojavy, kurdského regionu syrského státu. Podle Braye v hnutí antifa: „Bez ohledu na jejich politiku… [všichni] považují jak ISIS, tak tureckého prezidenta Erdogana za fašisty a obhajobu Rojavské revoluce za antifašistický boj.“ (Bray 2017, s. 127). V době, kdy ještě existoval, zorganizoval v květnu 2016 „široký prostor“ madridského Para Todas veřejné setkání s názvem „Fašismus a Daeš: zbraně sionismu a imperialismu“. Aniž bychom minimalizovali strašlivé činy Erdogana nebo Daeše, je velmi zjednodušující označit je za „fašisty“. Autoritářská vláda Erdogana je součástí velmi složité politické situace v Turecku (viz Karakaş 2016).
ISIS je přitom následkem zničení regionu, které bylo hnané nejprve americkou okupací Iráku a pak válkou Bašára Asada proti syrskému lidu. Není to srovnatelné s fašismem; ne proto, že je to lepší nebo horší, ale prostě proto, že je to jiný fenomén, který vyžaduje různé reakce.4 Nejpodivnější je, že mezi milicemi bojujícími proti ISIS opět nacházíme kolaboraci komunistů a fašistů, k nimž se nyní přidali anarchisté. Stačí si přečíst [přeložené] názvy některých tiskových zpráv: „Španělská krajní pravice se chce znovu zrodit s „křížovou výpravou“ proti ISIS“ (elconfidencial.com, 19. srpna 2016); „Španělští nacionalisté, anarchisté, falangisté a stalinisté bojují společně v Sýrii“ (publico.es, 28. října 2018). (Analýzu původu ISIS najdete v Bragulat Vallverdú 2016).
Na tomto místě není prostor pro studium této problematiky, ale pravdou je, že v jejich geostrategickém vidění existuje mnoho paralel mezi některými antifa stalinisty a fašismem: oba sdílejí stejnou posedlost (židovským) miliardářem Georgem Sorosem, všude vidí spiknutí a podporují ruský imperialismus proti americkému imperialismu. A oběma je společný silně islamofobní postoj; aktivisté obou skupin nosí stejnou nálepku „FCK ISIS“. ISIS samozřejmě nepředstavuje islám, ale odpor k „islamofašismu“ nebo „radikálnímu islámu“ často vede k nepřátelství vůči muslimům obecně v podobě islamofobie. To vše by mělo antifašistické hnutí velmi znepokojovat, ale nezdá se, že by tomu tak bylo.
Poznámky k „Antifašistické příručce“
Tento text není zamýšlen jako obecná recenze knihy, ale využiji této příležitosti k tomu, abych k ní uvedl několik obecných poznámek.
Mark Bray si podtitulkem „antifašistická příručka“ nasadil laťku velmi vysoko. Je to velmi ambiciózní cíl, kterého podle mě dosahuje jen částečně. Jak už jsem řekl na začátku, shromážděním nejrůznějších svědectví odvedl důležitou novinářskou práci. Svědectví však vyvolávají mnoho otázek, které Bray do hloubky neanalyzuje, natož aby na ně odpověděl. K tomu se ještě vrátím.
Filosofie
Na knihu, která si klade za cíl shrnout několik desetiletí mezinárodního antifašistického boje, věnuje strašně moc místa (24 stran; téměř deset procent knihy!) poměrně filosofickému a abstraktnímu přehledu současných debat ve Spojených státech o svobodě projevu a „No platform“: argumentu, že by neměl existovat žádný veřejný prostor pro fašismus. Na to navazuje kapitola o dalších třiceti stranách, v níž se podobným způsobem diskutuje o násilí a nenásilí.
Způsob, jakým se tyto debaty vedou, odráží rozdělení mezi malou menšinou hnutí antifa a masou obyčejných lidí. Můžeme své jednání ospravedlnit etickými pojmy? Co můžeme udělat pro to, aby naše akce pochopilo a podpořilo více lidí? A tak dále. Hnutí založené na většině se však s těmito otázkami může vypořádat praktickým způsobem.
Co se týče „svobody projevu“ fašistů, Unite Against Fascism – jednotná platforma proti krajní pravici v Británii, o které Bray nechtěl mluvit – má od svého vzniku dohodnuté konsenzuální stanovisko, že fašismu je třeba odepřít veřejný prostor. Široké katalánské hnutí UCFR – o jehož existenci Bray zřejmě vůbec neví, přestože sdružuje více než 600 různých odborových, sousedských, mládežnických, migrantských atd. organizací – se před lety shodlo na prohlášení založeném na stejném principu: „Nechceme fašisty v diskusních pořadech“ (UCFR 2011).
V případě, že se vyskytne, je třeba stejně konkrétně přistupovat i k otázce fyzické síly. Je tváří v tvář povstání, jako bylo povstání generála Franca ve Španělsku v roce 1936, správné bojovat všemi dostupnými zbraněmi? Samozřejmě že ano, a v takové situaci se boj neomezuje na malé skupiny. Tváří v tvář volebnímu růstu krajní pravice však zbraně nefungují: jsou zapotřebí jiné metody.
Shrnuto a podtrženo, tyto otázky nelze řešit abstraktními etickými úvahami, ale kolektivní debatou v širokém hnutí kolem skutečného živého problému.
Sexismus
Poté, co Bray věnoval téměř šedesát stran filosofickým debatám, věnuje se problému sexismu v hnutí antifa na pouhých třech stránkách. Jak je vidět z komentářů, které cituje, a jak ukazuje několik nedávných debat v hnutí antifa [přinejmenším ve Španělském státě], jde o velmi reálný problém. Tento problém si zaslouží mnohem serióznější analýzu, než jakou mu Bray věnuje, a také více, než je zde prostor. Stručná zmínka byla učiněna výše, ale i tak je třeba říci něco více.
Bray cituje aktivistku antifa, která kritizuje „genderový esencialismus“, jenž se skrývá ve spojování přímé akce s maskulinitou, a do jisté míry má pravdu (Bray 2017, s. 193). Typickou chybou (jíž se také dopouštím) je stěžovat si na „přemíru testosteronu“ v určitých akcích: ve skutečnosti nejde o biologii, ale o sociální problém. Je však pravda, že v této společnosti existují způsoby jednání, které jsou spíše spojovány s „machismem“, a – jak je v hnutí antifa skutečně široce uznáváno – skutečnost, že se prosazují formy jednání, které jsou velmi zaměřené na fyzické střety, přispěla k vytvoření machistického prostředí v některých skupinách antifa. To souvisí s obecnějším politickým problémem autoritářských a elitářských způsobů zacházení s lidmi, a to jak směrem navenek, tak uvnitř samotného hnutí antifa.
Můj názor je, že problémy tohoto druhu jsou výsledkem politické vize zaměřené na činnost menšiny. Jakmile je tento pohled přijat, projevování urážlivých a negativních postojů vůči ostatním – obyčejným – lidem může být vnímáno jako špatné chování, ale ne jako politicky škodlivé. Na druhou stranu pro strategii založenou na širokém hnutí, na aktivní, vědomé a nadšené účasti žen a mužů, lidí s různou sexuální orientací, různého původu…, je respekt ke všem druhům lidí nezbytný, a to nejen z lidského, ale i politického hlediska.
Pokud „už víte, co je třeba udělat, a potřebujete jen, aby to lidé udělali“, pak se můžete rozhodnout, že vhodnými metodami jsou křik na ně nebo urážky (jako se to děje v armádě, pokud můžeme soudit podle filmů). Na druhou stranu, pokud úspěch hnutí závisí na iniciativě a nápadech všech, pak je jednání jako seržant major nejen nepříjemné, ale i kontraproduktivní.
A to vše se neřeší dokumenty, v nichž ta či ona antifa skupina prohlašuje, že je „feministická“. Jak bylo uvedeno výše, myslím, že to vyplývá z něčeho zásadního ve strategii antify, strategii, kterou Bray obhajuje a potvrzuje.
Pro srovnání uvedu několik podrobností. Nyní, když píšu tento článek [únor 2019], připravujeme důležitou demonstraci UCFR. Zveřejnili jsme ji jako událost na Facebooku, abychom rozšířili výzvu. Zatím je přinejmenším úspěšná. Za prvních deset dní výzvu vidělo asi padesát tisíc lidí. Facebook odhaduje, že 59 % z nich jsou ženy a 41 % muži. Dva tisíce lidí odpovědělo, že na demonstraci půjdou nebo že o ni mají zájem; z toho je 67 % žen a 33 % mužů. Tato čísla odrážejí obecnou realitu UCFR: jedná se o hnutí se silnou účastí žen. O hnutí „radikální antifa“ to nikdo říci nemůže. Celá problematika si zaslouží více pozornosti… a možná by si zasloužila více než tři stránky v „Příručce antify“.
Je fašismus totéž co bělošský supremacismus?
Bray často klade rovnítko mezi fašismus a bělošský supremacismus (například Bray 2017, s. xvii-xviii). Zde reflektuje zkušenosti uvnitř Spojených států, kde jde o pochopitelné zjednodušení. Opět se však u něj projevuje problematická tendence prezentovat specifické zkušenosti ze své části světa, jako by měly univerzální platnost.
Například v Indii existuje krajně pravicová populistická a hinduistická nacionalistická strana Bharatiya Janata Party (BJP), která má za spojence skupiny, jež lze označit za fašisty: Šiv Sena a RSS, krajně pravicové organizace, které se podílely na pogromech proti muslimskému obyvatelstvu (viz diferencovaná analýza tohoto tématu v Harman 2004).
Na Blízkém východě existují také strany inspirované fašismem. Libanonská Falanga, strana Kataeb, byla založena v roce 1936 a inspirovala se španělskou Falangou, italským fašismem a především nacistickým Německem (zakladatel Pierre Gemayel se právě vrátil z berlínské olympiády): měli hnědé košile, hitlerovské pozdravy, prostě všechno. V posledních desetiletích prošli velkými změnami a rozděleními, ale v roce 1982 provedla libanonská Falanga masakr snad dvou tisíc lidí v palestinských uprchlických táborech Sabra a Chatila v Bejrútu.
Syrská národně socialistická strana (SNSP) existuje jak v Sýrii, tak v Libanonu. Svůj název raději překládají jako „Syrská sociální nacionalistická strana“ a vytvářejí dojem, že jsou ve skutečnosti součástí arabské nacionalistické levice. Můj přítel, libanonský homosexuální socialista, který byl v Bejrútu brutálně napaden členy SNSP, mi však řekl, že ve skutečnosti „jsou to neonacisté“. Tato organizace spolupracuje se španělskou neonacistickou skupinou MSR.4
A krajní pravice nyní roste v různých zemích Latinské Ameriky.
Nejde o to požadovat, aby se Bray zabýval všemi těmito případy, pouze aby uznal, že jeho komentáře se vztahují (nanejvýš) jen na určité místo a dobu. Většina světové populace není bílá, ale fašistická organizace může vzniknout v kterékoli kapitalistické zemi – tedy v kterékoli zemi světa – bez ohledu na barvu pleti zúčastněných. Proto ztotožňovat fašismus s bělošským supremacismem znamená nepochopení problému.
Na druhou stranu se musíme vyvarovat lehkovážného používání termínu „fašistický“ a jeho používání na jevy, které jsou něčím zcela jiným, protože to může vést k vážným zmatkům.
Nezapomínejme, že ve stejné době, kdy Bray trvá na ztotožnění fašismu a bílého supremacismu, bez pochybností přijímá, že Daeš a prezident Erdogan jsou fašisté. Nebudeme ztrácet čas snahou vtěsnat ozbrojené islamisty v Sýrii a Iráku nebo konzervativního islamistického tureckého prezidenta do definice „bílého“. Toto je jen další příklad toho, jak Bray na jednom místě vydává prohlášení a nabízí definice… aby je na jiném místě zcela ignoroval.
Rozšířit naši vizi
Možná je zásadním problémem něco, co již bylo zmíněno. Bray na začátku své knihy vylučuje ze své analýzy jednotlivá hnutí proti fašismu a omezuje se na „militantní antifašismus“. Když se tedy zabývá endemickými problémy antifa hnutí, jako je jeho izolace a kriminalizace, už předem vylučuje to, co by se dalo přinejmenším považovat za možné řešení: skutečně rozšířit hnutí, a to mimo ty sektory krajní levice, které ho v současnosti tvoří.
Mluví sice o určitém „rozšíření“, ale omezuje ho na ty lidi, kteří přijmou názor militantního antifašismu. To není nic platné: celý problém vzniká proto, že se takto identifikuje právě velmi malá menšina.
Bray poukazuje na některé lokální úspěchy, v některých konkrétních událostech, ale i zde došlo k mnoha vítězstvím, když hnutí antifa prováděla akce, které nebyly založeny na antikapitalismu a přímé akci. Uvádí příklad, který ilustruje mnoho věcí. Skupina antifa plánovala protest proti neonacistické akci. Během debaty „žena barvy pleti ve skupině jménem Maya „prosazovala myšlenku představení místo bití“… někteří muži ve skupině považovali tuto myšlenku za „směšnou“. Naštěstí Maya vyhrála debatu. Podařilo se jim spojit pětatřicet antifašistů, společně s místními lidmi. „Hluk antifašistických bubnů a skandování přehlušily nacistický megafon, takže „jejich poselství nebylo vyslyšeno“. Maya na akci vzpomínala s láskou pro její schopnost „uspořádat ji způsobem, který by umírněnější lidé mohli podpořit“. (Bray 2017, s. 187). Bray využívá této anekdoty k zamyšlení nad používáním zvuku při protestech proti fašismu, ale mně se to nezdá být klíčovým bodem. Na jedné straně opět vidíme genderový aspekt; návrh ženy, který se vymyká image antify, je zesměšňován. Na druhé straně byl úspěch výsledkem přijetí strategií, „které by umírněnější lidé mohli podpořit“, řečeno Mayinými slovy. Co se stalo s Brayovým naléháním, že „lidová podpora musí pramenit z antifašistické politiky a antifašistické akce, ne naopak“ (antifašismus založený, nezapomínejme, na antikapitalismu a přímé akci)? Právě absence těchto „podstatných“ faktorů způsobila, že tato akce byla úspěšná.
Je třeba jasně říci, že mnohé z úspěchů, o nichž Bray mluví a které oslavuje – jak lokální příklady, jako je tento, tak boje ve větším měřítku, jako je Cable Street nebo Anti nazi league – byly výsledkem mobilizace, která neměla nic společného s jeho definicí „militantního antifašismu“. Zdá se však, že Bray si tento rozpor vůbec neuvědomuje. Obávám se, že jeho kniha, i když je užitečná pro svědectví, která shromažďuje, trpí kombinací spěchu a nedostatku důslednosti, přísnosti a analýzy.
Antifa a boj proti fašismu dnes
Jak je rozebráno v celé této knize [tento článek byl napsán pro knihu Antifašismus pro 99%], krajní pravice se rozrůstá téměř po celé planetě. A ústředním argumentem, který zde vznáší, je potřeba jednotného boje za její zastavení. Hnutí antifa a taktika, kterou používalo (někdy úspěšně) proti malým místním neonacistickým skupinám, v této situaci nestačí: totéž platí pro aktivity levicových stran v institucích nebo pro dotované projekty řízené nevládními organizacemi.
Abychom si to ujasnili, podívejme se na Francii. Země má aktivní hnutí antifa; levice zaznamenala v průběhu let značný volební úspěch a v některých volbách získala krajní levice dokonce miliony hlasů; existuje několik protirasistických nevládních organizací a SOS Racisme se zrodil ve Francii. Obecně je zde také velmi vysoká úroveň společenského boje. Národní fronta Marine Le Penové (dnes přejmenovaná na „Rassemblement National“) je pozici, v jaké je. Co ve Francii nebylo, je vytrvalá snaha vybudovat jednotné hnutí proti fašismu.
Znamená trvání na potřebě jednotného hnutí argumentaci, že radikální antifašističtí aktivisté nemají žádnou roli? Vůbec ne.
Podíváme-li se na zkušenosti Unitat Contra el Feixisme i el Racisme, UCFR, jednotného hnutí v Katalánsku, můžeme vidět, že radikální aktivisté antify se účastnili od počátku. Půl tuctu z pětadvaceti lidí, kteří podepsali původní výzvu pro UCFR, pocházelo z radikální antify.6 První místní skupiny UCFR byly založeny aktivisty antify, kteří k tomu přitáhli další místní lidi; to byl případ UCFR Osona, kterou zahájili aktivisté antifašistické koordinace z Osony, které unavilo být malou skupinou tváří v tvář rostoucí eurofašistické straně Plataforma per Catalunya v domovském městě jejího tehdejšího vůdce. Postupem času se stále více aktivistů antify přesvědčilo o hodnotě UCFR.
Klíčovým bodem je vidět, že není nutný střet mezi radikálními skupinami antifa a sjednoceným hnutím, stejně jako není nutný střet mezi příslušností ke straně nebo k unii a tím, že je aktivistou UCFR. Přijme-li někdo definici skupiny antifa jako revoluční a antikapitalistické, je to ve skutečnosti spíše politická organizace než sociální hnutí. Má stejný důvod a právo na existenci jako kterákoli jiná politická organizace. Co nemůže udělat, je požadovat, aby všichni ostatní přijali jejich politickou vizi jako podmínku pro možnost účastnit se bojů proti krajní pravici, tím méně bojů proti rasismu.
Řešení, které umožňuje skupině antifa udržet si svou vlastní politickou pozici bez ústupků a zároveň spolupracovat za rovných podmínek s širším okruhem lidí, je sjednocené hnutí, v němž ani antikapitalističtí aktivisté, ani umírněnější sektory nemusejí opouštět svou vlastní vizi. Jednoduše spolupracují ve specifickém boji proti fašismu, tečka.
Pokud je toto řešení přijato, mohou hrát radikální aktivisté antify velmi důležitou roli. V mnoha čtvrtích nebo městech to budou první lidé, kteří si všimnou objevení se fašistů; budou to první lidé, kteří si uvědomí, že odpověď je potřebná a budou mít sklon ji aktivovat.
Často už antifa skupiny znají různé krajně pravicové aktivisty přítomné v jejich oblasti; to může být velmi užitečné pro identifikaci prominentních jedinců na fašistické demonstraci nebo akci alt-right. (Nutno také říci, že to může vést k nebezpečí, že se stanou posedlými dlouholetými neonacistickými exoty, kteří nehodlají vyvíjet jakoukoli činnost, a přitom ignorují nové síly, které mohou představovat mnohem větší nebezpečí.)
Pokud jde o praktičtější otázku, pokud se shodneme na tom, že jednotná demonstrace proti fašistům vyžaduje pořadatele schopné odolat možným útokům, bylo by velmi užitečné mít lidi, kteří tuto schopnost mají… a takoví lidé v hnutí antifa existují. Ale měly by se uplatňovat stejné principy jako u jiných technických aspektů. Pro navržení dobrého plakátu jsou vyžadovány specifické dovednosti, ale grafický designér nerozhoduje o trase, datu nebo sloganu demonstrace, ale spíše využívá své technické znalosti k provádění kolektivních demokratických rozhodnutí skupiny. Stejný princip by měl platit i pro pořadatelskou skupinu: pokud bylo rozhodnuto, že její funkcí je chránit demonstraci a udržovat klid, tak by to měla dělat, ne například vyprovokovávat boje s fašisty.
Úkolem je pochopit, že symboly a politická vize radikální antify jsou přesně tím: dědictvím jednoho sektoru hnutí. Ani rudá vlajka antify, ani prapory odborové organizace nebo reformní politické strany… nemohou představovat celek širokého hnutí. Ale to vše, spolu s mnoha dalšími věcmi, tvoří součást této šíře a musí být viditelné, aniž by jedno nebo druhé převážilo nad ostatními.
Konsenzuální postoj sjednoceného hnutí je založen na nejmenším společném jmenovateli; nezahrnuje ani úplný politický program skupiny antifa, ani volební sliby parlamentní strany. Je však samozřejmé, že každý z orgánů, které tvoří sjednocené hnutí, bude i nadále hájit svou vlastní vizi, svým vlastním jménem. Nezávislé akce prováděné každým sektorem hnutí jsou jejich vlastní záležitostí za předpokladu, že nejsou v rozporu s tím nejmenším společným jmenovatelem, kterým je odmítání fašismu.
Na levici je vždy snazší se rozdělovat a separovat, než se sjednotit v boji. Aktivisté z jakéhokoli úhlu pohledu mohou mít potíže s přijetím modelu jednotného boje. Vždy je tendence si myslet, že nejlepší je to, co dělám já a jak přemýšlím já. To je normální. To, co nemůžete udělat, je na základě tohoto předpokladu jen prosadit svou vlastní vizi. To platí stejně pro aktivisty revoluční levice, v odborech hlavního proudu nebo v reformistické straně.
Se současným růstem fašismu je hodně v sázce. Jednotný model prokázal svou účinnost tváří v tvář současným výzvám rostoucí krajní pravice. Nejlepší poctou desítkám let odhodlaného boje hnutí antifa – často bojujícího osamoceně – je dnes zapojit se a přenést své schopnosti do jednotného boje, v němž nikdo nemusí přestat být tím, čím je.
Přeložil Martin Šaffek
Použitá literatura:
Alcalde, Juan J. (2008), “Bakunin-Netchaiev: El catecismo revolucionario”. http://www.christiebooks.com/PDFs/Bakunin-Netchaiev.El%20Catecismo%20Revolucionario.pdf.
Bakunin, Michael (1973), Selected writings (Edited by Arthur Lehning), London: Jonathan Cape.
Bouteldja, Houria (2014), “Behind Islamophobia, Fascism and Complicit Antifascism” (řeč na páté mezinárodní konferenci k islamofobii v Berkley, 17. duben2014). https://www.ihrc.org.uk/blogs/houria/11021-behind-islamophobia-fascism-and-complicit-antifascism/
Bragulat Vallverdú, Meritxell (2016), “Los orígenes de ‘Estado Islámico’”, en Karvala 2016.
Bray, Mark (2017), Antifa: The Antifascist Handbook, Brooklyn, NY : Melville House.
Gluckstein, Donny (1999), The Nazis, capitalism and the working class, London: Bookmarks.
Gould, Mark (2009), “They stood up to hatred”, The Guardian, 27. leden, 2009. http://www.theguardian.com/society/2009/jan/27/holocaust-memorial-day-43-group-public-event.
Harman, Chris (2004), “The Hindutva and European fascism – Some comparisons and some lessons”. https://www.marxists.org/archive/harman/2004/xx/hindutva.htm.
It’s Going Down (2017), Forming An Antifa Group: A Manual. https://itsgoingdown.org/wp-content/uploads/2017/02/howtoantifa-revised.pdf
Karakaş, Şenol (2016), “Were there two coups?”, dsip.org.tr, July 27, 2016. https://dsip.org.tr/index.php/english/556-were-there-two-coups
Karvala, David (2010) (ed.), No pasarán… aunque lleven trajes, Barcelona: Ed. La Tempestad.
Karvala, David (2012a), “‘Machismo-leninismo’, ‘micromachismo’ y marxismo”. http://davidkarvala.blogspot.com/2012/01/machismo-leninismo-micromachismo-y.html.
Karvala, David (2012b), “La larga sombra del estalinismo”. http://davidkarvala.blogspot.com.es/2012/08/la-larga-sombra-del-estalinismo.html.
Karvala, David (2014), “Ucrania: contra el fascismo bajo todas las banderas” (Ukraine: against fascism whatever flag it’s under). http://davidkarvala.blogspot.com/2014/08/ucrania-contra-el-fascismo-bajo-todas.html
Karvala, David (2015), “‘Antifa’: The origins of classic antifascism and its red flag”. First published in English in 2019 at https://marx21us.org/2019/08/26/origins-of-classic-antifascism/.
Karvala, David (2016) (ed.), Combatir la islamofobia: Una guía antirracista, Barcelona: Icaria.
Lenin, V I (1902), What Is To Be Done? https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1901/witbd; v českém překladu můžeme citát nalézt například ve vydání: Co dělat, Svoboda, Praha, 1949, s. 60
Ribeill, Georges (ed.) (1978), Marx/Bakunin: Socialismo autoritario, Socialismo libertario, Barcelona: Mandrágora.
Roberts, Andrew (2008), “How King of Crimpers Vidal Sassoon cut Britain’s fascist thugs down to size”, Daily Mail, 14 de abril de 2008. https://web.archive.org/web/20160209033545/https://www.dailymail.co.uk/news/article-559709/How-King-Crimpers-Vidal-Sassoon-cut-Britains-fascist-thugs-size.html.
Schnell, Lucia (2010), “El modelo de Dresde: bloquear las marchas nazis”, en Karvala 2010.
Silver, Steve (2002), “From anti-fascist war to Cold War: The Jewish community and the fight against fascism: The defence debate 1946-1950”, Searchlight, February 2002. http://stevesilver.org.uk/from-anti-fascist-war-to-cold-war.
Traverso, Enzo (2016), “Espectros del fascismo: pensar las derechas radicales en el siglo
XXI”, Revista Herramienta 58, autumn 2016. https://herramienta.com.ar/articulo.php?id=2555
Trotsky, Leon (1931), “The Impending Danger of Fascism in Germany: A Letter to a German Communist Worker on the United Front Against Hitler”, 8. prosinec 1931. https://www.marxists.org/archive/trotsky/1931/12/danger.htm
UCFR (2010), “Unitat Contra el Feixisme i el Racisme: Aturem Plataforma per Catalunya”. https://ucfr.cat/2010/06/14/unitat-contra-el-feixisme-i-el-racisme-aturem-plataforma-per-catalunya/
UCFR (2011), “No volem feixistes a les tertúlies” (“We don’t want fascists on chat shows”). http://ucfr.cat/2011/06/07/no-volem-feixistes-a-les-tertulies.
Zetkin, Clara (1923), “Fascism”, Labour Monthly (časopis asociovaný s Komunistickou stranou Velké Británie), srpen 1923, pp.69-78. https://www.marxists.org/archive/zetkin/1923/08/fascism.htm
Originál zde:
