Rozumná odpověď na šílenství trhu

Existuje
alternativa k anarchii trhu? Najednou si každý se špetkou rozumu myslí, že
světový kapitalistický systém je šílený, když měnové kurzy a ceny akcií létají
jako na horské dráze.

Multimiliardář
George Soros předpovídá kolaps kapitalismu takřka týdně! Jako socialisté máme alternativu –
společnost, která se zakládá na demokratickém plánování pro uspokojování
lidských potřeb.To by znamenalo plánovat výrobu vcelku a nenechat ji na
jednotlivých podnicích.Zastánci kapitalismu tvrdí, že by to nikdy nemohlo
fungovat. Ve skutečnosti však největší kapitalisté již dnes mluví o plánování v
mezinárodním měřítku, které má zabránit katastrofě – nemůžou se ale domluvit na
žádném racionálním postupu, protože si zároveň jdou vzájemně po krku.Financial
Times, které jsou v podstatě interním věstníkem pro největší světové koncerny,
debatují o vládních zásazích do ekonomiky.Největší světové banky obětovaly
ekvivalent  100 miliard Kč na záchranu
fondu jménem Long Term Capital Management před kolapsem. Byla to vlajková loď
mezi rizikovými fondy na newyorské burze, které sázejí na vývoj cen akcií.Loni
dostali dva lidé z jejich vedení Nobelovu cenu za ekonomii, protože vymysleli
"neomylnou" metodu na tyto miliardové sázky. V září byla společnost
zruinovaná.Největší evropská banka UBS se jednoduše rozloučila s ekvivalentem
200 miliard Kč, které tomuto fondu poskytla v očekávání tučných zisků.
Když mají
biliony na záchranu jiných bankéřů, tak proč by nemohly obětovat peníze na
zachování našich pracovních míst?V Japonsku zestátnila vláda druhou největší
banku, protože se obává, že se celý bankovní systém sesype jako domino.Proč se
nemůžou zestátnit firmy, kterým hrozí zavření?Volný pohyb kapitálu je
zaklínadlem zastánců volného trhu. Avšak nyní najednou někteří z nejznámějších
světových obchodníků tvrdí, že by se měly zavést kontroly, aby se zastavil
katastrofální odliv peněz z Východní Asie a z Latinské Ameriky.Všechny tyto
prvky plánování navrhují za jediným účelem – aby bránili své zisky.Kapitalisté
dnes potřebují státní zásahy na obranu svých zájmů. Ale kapitalistický systém
se opírá o plánování nejen v časech nouze.Některé aspekty systému se plánují
vždy.Vedení velkých společností a nadnárodních korporací plánují své investice
na roky nebo dokonce na desetiletí dopředu.

Spojení

Když firma
chce prodávat své výrobky v nové oblasti světa, tak musí stavět nebo koupit
nové fabriky a kanceláře. Musí zajistit, že bude existovat dopravní spojení,
aby mohla přepravovat zboží a materiál.Tyto věci nelze zařídit přes
noc.Společnosti musí odhadovat, jaká bude poptávka po jejich zboží a kde.Velké
supermarkety to dělají systematicky – kolik potřebují koupit mrkve, chleba,
pracího prášku.Plánují otevření nové prodejny na roky předem, starají se o síť
dodavatelů a uzavírají dlouhodobé smlouvy se zemědělci.Některé jejich kalkulace
jsou velice přesné, jiné jsou úplně "mimo mísu" – ale soustavně je
opravují. Největším problémem je však v tom, že se takové plánování řídí podle
zisku a ne podle potřeb lidí. A celkově je systém založen na konkurenci.A tak Pepsi plánuje, jak
"zvětšit svůj podíl na trhu" oproti Coca-Cola, Adidas proti Nike a
Peugeot proti škodovce.Vyhazují moře peněz a lidské práce na reklamu ve snaze
přetrumfovat konkurenta. Ve výzkumu každý sám pro sebe "vynalézá
kolo", místo aby se vzájemně informovali o svých výsledcích.A konkurující
si firmy se také snaží vyrábět tolik, aby to pokrylo co nejvíce z očekávané
poptávky.Tak se nasycuje trh a ceny jejich výrobků "zcela nečekaně"
spadnou jako např. teď u mikročipů, které se vyrábějí mj. v jihovýchodní Asii.
Stěžují si
na "nadkapacitu", zavřou podniky a dají své peníze někam
jinam.Konjunktura se mění v propad, životy milionů lidí se drasticky zhoršují a
existující zásoby a kapacity přijdou nazmar.Jak toto šílenství zastavit?
Nejdříve musíme čelit prioritám systému politicky.

Miliardy

Tvrdí nám,
že čím dál méně lidí musí pracovat stále víc přesčasů za stejnou nebo dokonce
menší mzdu, zatímco stamiliony lidí po celém světě jsou nezaměstnaní.
My chceme
kratší pracovní dobu bez ztráty na mzdě, aby vznikly pracovní místa pro ty,
kteří je potřebují.To by znamenalo nižší zisky pro zaměstnavatele – ale proč by
měli platit vždy jen "obyčejní", 
pracující lidé?Zemanova vláda chce pokračovat v Klausových
privatizacích, protože prý neexistuje alternativa k volnému trhu.
My žádáme,
aby vláda zastavila tyto privatizace a zestátnila ty podniky, ve kterých hrozí
masové propuštění.Není to utopie – na začátku 70. let obsadili italští,
francouzští a britští dělníci své podniky a zachránili je, protože vláda
splnila jejich požadavky.Tyto okupace podniků si získaly velkou podporu mezi
ostatními lidmi stejně jako podobné okupace firem před několika lety ve
východním Německu. Představily naději pro každého, kdo se musel obávat nezaměstnanosti.
To se může
stát i dnes a u nás.Takové podniky by měly prodávat své výrobky laciněji, tak
aby si je mohli kupovat ti, kdo je potřebují.
Anebo
stroje a vědomosti pracujících by mohly sloužit k výrobě něčeho jiného, co lidé
potřebují.Majitelům by se neměly vydávat žádné náhrady.Proč by měli dostávat
dary za to, že všichny ostatní uvrhli do nezaměstnanosti a bídy?A největší
majitelé podniků, tj. banky, stejně již v minulých letech dostali stamiliardové
částky ze státního rozpočtu na "ozdravování", které skončily jako
přepych jejich managerů.Kdyby pracující začali okupovat svá pracoviště, tak by
byli zaměstnavatelé strachem bez sebe. Pokusili by se dostat své bohatství do
zahraničí, aby ho ubránili, i když samozřejmě nemůžou jen tak stěhovat závody a
kanceláře.Dělníci by si museli vybojovat veto v rozhodnutích o podnikových
financích.
A jelikož
kapitalisté o těchto věcech zpravidla lžou, tak by dělníci museli vůči vládě
protlačit zastavení privatizace a zestátnění velkých bank. Museli by trvat na právu
obyčejných pracujících kontrolovat tok peněz ze státu a do státu.To by se
setkalo s otevřením nepřátelstvím ze strany vládnoucí třídy.
Pracující
by museli demonstrovat a stávkovat a protlačit to i proti vůli zaměstnavatelů a
státu.V průběhu těchto akcí by vytvořili samotní pracující zcela nové
struktury, které by byly schopné řídit společnost na radikálně odlišném
základě.Dělnické rady, které by vznikly z bezprostředné nutnosti boje, by mohly
pak plánovat výrobu v mnohem širším měřítku.
Na každém
pracovišti by mohli obyčejní dělníci kontrolovat výrobu a využití
zásob.Základem každého rozhodnutí by byly lidské potřeby, ne zisk a kontrola
hrstky majitelů.
Tyto rady
by byly okamžitě odvolatelné, pokud by většina ostatních neschvalovala jejich
postupy.Tyto rady by dokázaly mnohem lépe než doposud koordinovat výrobu a
distribuci i regionálně, celostátně a mezinárodně.Delegace z různých rad by
rozhodly společně o prioritách.To není sen. Takovéto rady se objevily za
posledních sto let při téměř každé velké společenské revoltě.

Změna

Skutečný
socialismus by postavil priority světového trhu na hlavu.Potřeby většiny by
byly důležitější než zájmy menšiny, byty, boty a bigbít přednější než bomby a
burgry.
Práce by
byla jiná než dnes. Za šéfa, tj. koordinátora naší práce, bychom si dočasně
zvolili ty nejschopnější mezi námi, kteří by svůj úkol zvládli líp než dnešní
špiclové majitele.
Taková
situace může nastat, pouze když se osvobodíme od útlaku vládnoucí třídy a
převezmeme kontrolu nad ohromným bohatstvím, se kterým si dnes nevědí ze samé
"nadkapacity" rady.
Určitě by
se nám některé věci nepodařily. Určitě by jsme udělali hodně chyb a bylo by
hodně debat o tom, v čem jsou priority.
Ale všechno
to by bylo pořád mnohem lepší než šílenství, které máme dnes.

Takzvané “plánování”za takzvaného “socialismu”

Předlistopadová centrálně řízená
ekonomika byla "plánovaná" stejně jako dnes velké korporace: v zájmu
bezohledné menšině proti zájmům samotných pracujících.
Bylo to karikatura skutečného plánu:
nejvýznamnější část výrobků šla do zbrojení a pokaždé, když se nedařilo
dosáhnou nerealisticky vysokých cílů, se seškrtaly výroby spotřebního zboží v
prospěch těžkého průmyslu.
Celé československé hospodářství
přenormovali z lehkého na těžký průmysl.Priority vládnoucích kruhů byly
nalomeny jen v tom okamžiku, kdy musely čelit masovým nepokojům. V takové
situaci ustupovaly stejně jako dnes ze strachu z dalekosáhlejších změn.
Dělnické rady vznikaly jen v opozici
proti tomuto zřízení: za Maďarské revoluce v r. 1956 a za polské Solidarity v
letech 1980/81.
A nakonec se zárodky takových rad
objevily i u nás: v podobě Občanských for v podnicích v r. 1989.Ti, kteří měli
tenkrát zájem o udržování své moci v nových podmínkách, tj. bývalí ředitelé
podniků a vyšší kádry (“rudí” kapitalisté), proto rychle přesvědčili umírněné
vedení demokratického hnutí o škodlivosti OF v podnicích.
A tak sám Havel na jaře r. 90 žádal
o zrušení těchto fór.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •