Světosystémové teorie: širší pohled, aplikace, problémy

Kniha sociologa a historika Stanislava Holubce (nar. 1978) je zřejmě první rozsáhlejší prací českého autora věnovanou světosystémovým teoriím. V češtině zatím v tomto oboru vyšly jen tři překlady knih Immanuela Wallersteina,[1] asi nejznámějšího a nejvýraznějšího z představitelů světosystémového přístupu. Také Holubec věnuje Wallersteinovi ve své knize mnoho prostoru, jeho záběr je však podstatně širší. Klade si tři náročné cíle: (a) zevrubně seznámit čtenáře s pracemi z okruhu světosystémových teorií, (b) ukázat jejich aplikace na vývoj a postavení jednotlivých světadílů a také českých zemí (c) seznámit čtenáře s kritikou těchto teorií, rozebrat jejich vztah k marxismu jako k jejich patrně hlavnímu inspiračnímu zdroji a ukázat současné směřování těchto teorií (str. 15).

V čem spočívá přitažlivost tohoto přístupu?

Světosystémové teorie sahají svými intelektuálními kořeny do první poloviny dvacátého století a v ucelené podobě byly formulovány v sedmdesátých letech. Získaly rychle popularitu, protože – jak ukazuje Holubec – Wallerstein spolu s dalšími autory nastolil mnohé otázky, které si sociální vědy dosud nekladly. Byl opuštěn národní stát jako dosud téměř výlučná základní jednotka sociální analýzy ve prospěch větších celků propojených ekonomickými o mocenských vazbách. (Národní stát však jako kategorie zcela opuštěn nebyl). Historická sociologie kapitalismu byla obohacena o nové pojmy. Kromě jiného pojetí role státu se tyto pojmy týkají např. úlohy prostoru, významu mezinárodního obchodu (v protikladu ke klasickému důrazu marxismu na sféru výroby) a významu dlouhodobých dějů ve smyslu Braudelova longue durée. Kapitalismus tak přestal být plodem průmyslové revoluce zrozeným na přelomu 18. a 19. století, ale výsledkem podstatně delšího procesu s počátky v „dlouhém šestnáctém století“. Ačkoliv bylo Wallersteinovo dílo původně zamýšleno jako hospodářské dějiny raného novověku, brzy se stalo inspirací i pro další sociální vědy, v první řadě pro sociologii, historiografii a ekonomii, ale také pro politickou vědu, teorii mezinárodních vztahů a sociální geografii. Světosystémový přístup přišel s originální teorií globalizace dlouho předtím, než se toto slovo začalo v nejrůznějších diskurzech skloňovat ve všech pádech.

Po nástupu neoliberalismu a postmodernismu a také v souvislosti s úpadkem sovětského bloku se na konci 80. let zdálo, že se světosystémový přístup odebere do ústraní. Od konce 90. let ale zažívá renesanci. Souvisí to s vyčerpáním neoliberalismu a postmodernismu a s celosvětovým zesilováním krizových tendencí. Nikoli náhodou mají zmíněné teorie značný ohlas např. v Latinské Americe, v některých asijských zemích a vůbec na světovém Jihu. Staly se také jednou z intelektuálních inspirací Světového sociálního fóra (známého také jako hnutí Porto Alegre

Souhrnně charakterizovat světosystémové teorie není snadné.

„Světosystémový přístup není rigidním učením, ale dynamickým a širokým polem mnoha často i protikladných koncepcí, takže se spíše dá hovořit o paradigmatu či přístupu z hlediska světového systému než o teorii,“ cituje Holubec v závěru své knihy T.R. Shannona (str. 189). Z pokusů o jeho celkovou charakteristiku uvádí Holubec sedm bodů S.K. Sandersona (str. 188):

1. Moderní svět je především kapitalistickým světem a hlavním (ne jediným) zdrojem sociální evoluce je v něm princip akumulace kapitálu.
2. Kapitalistický svět vytvořil extrémně nerovné poměry mezi společnostmi. Důležitou úlohu přitom sehrála jejich startovní pozice.
3. Postavení společnosti v systému má značnou trvalost. Dochází sice ke vzestupům, ale obvykle jen v určitých hranicích.
4. Ačkoliv se rozdíly v národním důchodu mezi rozvinutými a méně rozvinutými zeměmi prohlubují, ve většině nerozvinutých zemí došlo k hospodářskému rozvoji.
5. Většina nerozvinutých zemí ale nikdy nedosáhne úrovně rozvinutých zemí, naopak s nimi může jen ztrácet krok. Svět se rozvíjí nerovnoměrně.
6. Vztahy mezi rozvinutými a nerozvinutými zeměmi jsou nadále charakterizovány vysokým stupněm ekonomického vykořisťování.
7. Wallersteinova teze: dlouhodobé trendy vedou k tomu, že systém naráží na určité limity, dostává se do nerovnovážného stavu a začne „bifurkovat“. Každý systém v sobě nese svůj zánik, který může vést ke stavu všeobecného chaosu nebo naopak ke konstituování nového systému.

K tomu Holubec dodává, že světosystémy nebo celky jim podobné existovaly i v předmoderním světě a že lze světosystémové kategorie vztáhnout také na menší celky dávnější i velmi dávné minulosti (Středomoří, Mezopotámie, kultury Střední Ameriky) a dokonce i na celky velmi malé.

To vše naznačuje, že zevrubné seznámení s pracemi z okruhu světosystémových teorií, které si autor klade jako jeden z cílů na začátku knihy, není snadným úkolem. Holubec používá při jeho naplňování dva osvědčené a navzájem se doplňující postupy. Je to jednak genetický výklad, při němž se sleduje vývoj některých základních teoretických konceptů (světosystém, jádro, periferie, semiperiferie, mechanismy závislosti atd.) od výchozích formulací Wallersteinových přes jejich rozvinutí do šířky (spolu s určitými, nikoli ale zásadními modifikacemi a kritikou) v pracích Christophera Chase-Dunna až po jejich zásadnější kritiku a podstatné modifikace v díle André Gundera Franka. Těmto třem autorům věnuje kniha největší pozornost. Druhou výkladovou linii lze charakterizovat jako problémovou nebo aplikační. Ze světosystémového hlediska se tak probírá situace Latinské Ameriky, Asie a v ní zejména Číny, Afriky. Holubcova kniha nabízí čtenáři úctyhodný objem informací, stručně shrnutých analýz i dílčích postřehů. V tom je její nesporná cena.

Informační bohatství se sebou ale také nese určitá úskalí, na která autor ve svém výkladu naráží. Delší i kratší texty věnované aplikacím nejsou soustředěny v jednom oddílu. V podobě kratších nebo delších exkurzů prolínají také genetickým výkladem. Ve snaze vykreslit celkový obraz co nejpodrobněji vsouvá Holubec do textu také množství kratších odboček s doplňujícími stanovisky jiných autorů nebo jejich kritickými výhradami. Kniha tak ztrácí na přehlednosti.

Možné alternativní výklady

Každý pokus o popis tak rozsáhlé problematiky nastoluje otázku hlavních postav, nevýznačnějších autorů, o něž se bude opírat výklad. Holubcova deklarovaná volba (vedle Wallersteina je to Christopher Chase-Dunn a André Gunder Frank) je jednou z možností. Mám ale dojem, že ale Frank přes svůj nesporný význam do genetické explanační linie Wallerstein – Chase-Dunn příliš nezapadá. Spíš se v ní – jaksi pokradmu – uplatňuje německý historik Hans-Heinrich Nolte, na něhož se Holubec několikrát odvolává. Jedním z Nolteho témat je postavení střední a východní Evropy ve světosystému – motiv, který najdeme už v základech Wallersteinovy koncepce a který Nolte, příslušník druhé generace teoretiků světosystému, dál rozvíjí.

Těm, kdo mají hlubší zájem o světosystémové teorie, lze jako doplněk Holubcovy knihy a alternativní pohled z trochu jiné perspektivy doporučit kratší text Rémyho Herrery,[2] který se snaží charakterizovat světosystémovou školu prostřednictvím „velké čtyřky“ jejích zakladatelů, Samira Amina, Arrighiho, André Gundera Franka a Immanuela Wallersteina. O zmíněných vědcích píše: „Zdá se, že nemá smysl snažit se extrahovat z jejich prací jednotný postoj, natolik rozsáhlé jsou jejich oblasti výzkumu a různé jejich inspirační zdroje…nicméně se jejich vědecké přístupy navzájem protínají beztoho, že by se kdy plně ztotožňovaly“. Tyto průsečíky vidí Herrera ve společném základu teoretických odkazů (jako jsou základní marxistické pojmy, ale také braudelovský pojem světoekonomiky a pojem centrum/periférie převzatý z „teorie závislosti“vzniklé v Latinské Americe), v metodologických premisách (holistický explanační model, strukturální analýza, spojování historie a teorie), v intelektuálních ambicích (snaha o souhrnné pojetí jevů současně v ekonomické, sociální a politické rovině) a v politických cílech (radikální kritika kapitalismu, snaha o celosvětový přístup, perspektivy postkapitalistické společnosti). Řadu alternativních pohledů nabízí samozřejmě také seznam literatury v závěru Holubcovy knihy.

Světosystém a české země

Původním přínosem knihy jsou pasáže zabývající se z hlediska světosystémových teorií českými zeměmi a jejich osudy od 17. století po dnešek. Holubec z nich vybírá a glosuje několik aspektů a situací. „V současnosti je Česká republika semiperiferijní zemí kapitalistické světové ekonomiky“, píše Holubec (str. 132). „Ve vztahu k EU je obtížné říci, jestli integraci ČR považovat za další prohloubení jejího podřízeného postavení v mezinárodním systému, nebo naopak vnímat evropskou integraci jako proces, který směřuje k rovnoprávnějšímu postavení jednotlivých zemí v politice a ekonomice Evropy,“ říká Holubec v závěru této kapitoly. „…určité státy, případně centrální evropská administrativa mohou mít značný mocenský vliv nad malými, zaostalejšími a později přistoupivšími státy, na druhé straně ale vnitřní demokratické mechanizmy EU včetně požadavku na vyrovnávání hospodářské úrovně členských zemí vzbuzují naději, že by evropská integrace mohla vést ke zmenšení tradiční zaostalosti a podřízenosti českých zemí.“

Dosadíme-li v tomto hodnocení namísto slova naděje slova šance, příležitost nebo možnost, lze uvažovat o konkrétním jednání, o politické strategii.

(Zkrácená verze recenze psané pro Filosofický časopis.)

Rudolf Převrátil

Stanislav Holubec, Sociologie světových systémů. Hegemonie, centra, periferie.

Praha: Sociologické nakladatelství, 2009.

206 str., doporučená cena 275 Kč.

ISBN 978-80-7419-014-8