Arabský svět sahá od Mauretánie na západě po celé severní Africe až k Perskému zálivu na východě a od Súdánu na jihu až k Sýrii na východě Středozemního moře.
Všechny tyto státy dosáhly své samostatnosti až po 2. světové válce. Některé jako Maroko a státy na Arabském poloostrovu jsou monarchie. Jiné, jako Alžírsko, Tunisko, Libye a Egypt, jsou formálně republiky, k monarchiím však doteď neměly daleko. Čtyři prezidenti severoafrických republik vládli do letošního ledna dohromady 115 let a snažili se dosadit na stejná křesla své syny.
Obzvlášť země kolem Perského zálivu mají značné zásoby ropy a i Alžírsko a Libye exportují ropu. Politicky nejdůležitějšími státy jsou Saúdská Arábie a Egypt.
Saúdská Arábie je světově největším vývozcem ropy, za 150 mld. dolarů ročně. Jedná se o krutou, fundamentalistickou monarchii, vojensky je zcela závislá na ochraně Spojených států.
Egypt je s 86 milióny obyvatel nejlidnatější zemí a kontroluje Suezský průplav. Její hlavní město Káhira je ještě před Bagdádem a Damaškem předním kulturním centrem arabského světa. Ne náhodou se nachází uprostřed toho všeho, nedaleko saúdských ropných nalezišť a Suezského průplavu, stát Izrael. Izrael dostává zdaleka nejvíce „rozvojové“ pomoci od USA, 2,5 až 3 miliardy dolarů ročně, z toho drtivou většinu používá na armádu.
Druhým největším příjemcem pomoci USA je Egypt, 1,5 až 2 miliardy dolarů ročně za to, že uzavřel mírovou dohodu s Izraelem a že mu pomáhá politicky, ekonomicky a vojensky. I brutální jordánská monarchie uzavřela s Izraelem mírovou dohodu a dostává od USA za to čtvrtinu až polovinu miliardy dolarů ročně.
Hrubý domácí produkt všech 21 arabských států dohromady nedosahuje hodnoty Itálie a jejich vývoz (s výjimkou ropy a plynu) je nižší než exporty Beneluxu. Obyvatelé z toho právem viní své vlády a jejich ochránce.
Washingtonská Brookings Institution vydala v srpnu 2010 výsledky průzkumu veřejného mínění: 77 a 88 procent Arabů považuje USA resp. Izrael za největší hrozby pro stabilitu v regionu. Není divu, že se USA (a EU) musí spoléhat na diktátory, aby mohly dále kontrolovat největší zásoby paliv na planetě.
Po svržení prezidentů v Tunisku a Egyptě nastaly oslavy a protesty proti vládám v každé arabské zemi, režimy se třesou v základech. A také v Itálii, Albánii a v Pákistánu se protestující odvolávali na tuniskou a na egyptskou revoluci.
