Jak se žije v nejlepším městě pro život

Vysokoškoláci v Kanadě platí školné a mají se báječně, říká se. Univerzita je komfortně zařízená, hned vedle poslucháren mají studenti k dispozici řadu obchůdků, fastfoodů a coffee shopů. Nejoblíbenější jsou 0.4l kelímky s extra karamelově slazenou kávou. Samotná výuka probíhá velice hladce a hlavně bezkonfliktně. Studenti a profesoři zde totiž nejsou od toho, aby se navzájem kritizovali, ale aby se povzbuzovali a mysleli pozitivně a kreativně. Každý názor má stejnou váhu, soutěživost je překonána a tak nehrozí frustrace z neúspěchu. Pokud se někdo výjimečně pokusí povyšovat nad ostatní, kolektiv ho spontánně označí za ‚intelektuála‘ či ‚elitáře‘. Spolužák mi nedávno vysvětlil, že „lidé tu za studium platí spoustu peněz, tak by bylo dost nefér, aby je tu pak někdo jakkoli ponižoval jen proto, že jsou třeba méně nadaní než ostatní.“

Právě začínám druhý ročník svého BFA studia filmové produkce na umělecké fakultě Simon Fraser University ve Vancouveru. Mám to štěstí, že nám nedávno otevřeli nový kampus, který se honosí názvem Goldcorp Centre for the Arts. Nápis Goldcorp nad vchodem připomíná ‚nejrychleji rostoucí nízkonákladovou důlní společnost‘, která se oficiálně pyšní tím, že přispívá k bezpečnosti, stabilitě a rozvoji (sic!) komunit v Guatemale a Hondurasu (velice podobně se pyšní humanitární pomocí například Shell při těžbě ropy v deltě Nigeru). Goldcorp daroval univerzitě 10 milionů dolarů, aby mohla podporovat nízkopříjmovou komunitu ve svém sousedství Vancouver Dowtwon Eastside, které je jednou z nejchudších oblastí v celé Severní Americe (podle OSN trpí nákazou HIV až 40% místních obyvatel, průměrná délka života 66 let, bez programově umístěných domovů pro seniory je ovšem odhadována na pouhých 45).

 

 

Nejprve mě překvapilo, že je vchod do školy z chudinské čtvrti trvale zablokovaný, ale dostalo se mi vysvětlení, že případná interakce s bezdomovci, prostitutkami a narkomany by studentům i personálu prestižní umělecké školy byla přeci velice nepříjemná. První „community event“ v tomto školním roce bylo představení čtyř stand-up komiků v jednom ze sedmi divadelních sálů, které jsou v útrobách Goldcorp centra (skutečně: jeden black-box, druhy black-box, konceptuální tanec, etno tanec, velký sál, malý sál, kino). V rámci „začlenění do komunity“ pak byla školou organizována after party v jednom z lepších místních barů, kde za pivo dáte $7.50. Příspěvek od Goldcorpu tak činí lidi šťastnými.

Takhle to samozřejmě zní docela ironicky. Bohužel, nějak v obdobně pozitivním duchu by vám situaci vylíčil průměrný kanadský vysokoškolák. Docela trvalo, než mi došlo, že lidé se zde ironicky nevyjadřují. Pozitivní přístup a spontánní společenský cynismus jsou zde zaměnitelné. Minulý režim v Československu jsem nezažil, ale z toho, co jsem se naučil, mam pocit, že kdybych žil v 50-80 letech, tak by mi většinová společnost připadala jako systémově špatná. Proti takové společnosti je nutné se aktivně vymezovat. To bohužel znamená, že nesmíte důvěřovat většině lidem na ulici, v obchodě, ve škole… Musíte vyznávat opačné hodnoty než vaši učitelé a dané autority. Podobný dojem mám z Kanady. Vládne tu režim hédonismu, který je v mnohém podobný režimům „totalitním“. Soudě z mé studentské zkušenosti:

1. Všudypřítomná propaganda – regionální poznávací značky na autech máji napsáno „Britská Kolumbie – nejlepší místo pro život.“ Učitelé ve školách neříkají „cest práci“, ale místo toho zcela automaticky (naprosto bez ohledu na okolnosti) komentuji veškeré dění slovy „vynikající práce!“. Můžete záměrně vytvořit zmetek či vyslovit nonsens a stejně vás pochválí (vyzkoušeno).

2. Udržování statu quo – aktivní neochota vnímat problémy společnosti. Instituce investuji peníze do zakrývaní problémů. Kritika čehokoliv je již z principu potlačovaná a označovaná za nespolečenskou.

3. Destrukce inteligence – studenti filozofie jsou umlčeni plastovým kelímkem u pusy s velkým nápisem „POZOR! Nápoj může být velice horký!“, nejčastěji pak disputují, jestli je káva z Tim Hortons lepší než ta od Starbucks. Kdo je sečtělý, je zde velice často bez univerzitního vzdělání. „Intelektuál“ se používá jako hanlivé slovo i mezi studenty.

4. Krvavé oběti nutné pro chod režimu– Naše škola s již rok nevyužitými třemi divadelními sály by se prý neobešla bez financování společnosti Goldcorp. Podle Human Rights Watch a Amnesty International je Goldcorp, „nejrychleji rostoucí nízkonákladová důlní společnost“ a platí v Guatemale místní guerillu, aby se zbavovala nepohodlných úředníků, komunálních politiku a aktivistu. Domorodí obyvatelé si stěžují na drastické znečištění životního prostředí, které vede ke zvýšenému výskytu rakoviny a kožních onemocnění. Je ovsem možné, že si to domorodí obyvatelé vymýšlejí, jak tvrdí Goldcorp, podobně, jako si možná političtí vězni vymysleli bití, a přitom se ve skutečnosti sami dobrovolně mlátili hlavou o ústřední topení.

5.Vědí to všichni – když tohle všechno povíte nějakému Kanaďanovi mezi čtyřma očima, často vám odpoví „já vím, že to tak je a taky se mi místní kultura a způsob života vůbec nelibí. Jenže to tady nesmíš před lidmi říkat. Sám se jinak chovat nezačnu, protože se takhle chovají všichni.“

6. Občanské nepokoje – občanské nepokoje se zde odehrály letos v červnu, kdy se hokejový tým Vancouver Canucks umístil v šampionátu o Stanleyuv pohár na vynikajícím druhém místě. Tisíce lidi vyrazily do ulic. Rozbíjeli výlohy, rabovali obchody a zapalovali auta. Tyto nepokoje se ovšem poněkud liší od nepokojů ve Francii v roce 2005 či letos v Británii, kdy výtržnosti prováděli především chudší lidé z okraje společnosti. Také se nejednalo o žádné hooligans. Ve Vancouveru vyrazili do ulic mladí muži i ženy jak z chudšího předměstí, tak i lide ze středních vrstev. Policejní spisy hovoří o dětech právníků, lékařů, podnikatelů… Takovéto extremní chování si lze vysvětlit pouze společenským napětím, které může způsobit pouze extremní režim, ve kterém daná společnost funguje. Ve Vancouveru protestovali patologicky znudění lidé trpící pod ideologií hédonismu, která v myslích lidí způsobuje existenciální vakuum. Život bez smysluplného kontextu je nesnesitelný, nehledě na to, jak je člověk materiálně zajištěný.

 

Petr Salaba

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •