Mor antikomunismu

Antikomunismus má jeden zvláštní rys, jakousi nápodobu předmětu nenávisti. Ve svém boji s komunismem často postupuje tak, že se chová jako „komunismus“. To se ostatně nedávno ukázalo v některých reakcích na knihu Michala Pullmanna „Konec experimentu“.

Antikomunismus je pozoruhodná věc. Má politický dopad a přitom v zásadě nemá nic společného s realitou. Pracuje v něm to, co by se nejpřesněji dalo označit jako lacanovské fantasma. Je to představa vzpírající se reflexi, která poskytuje slast-strast (jouissance). Jeho mottem by v tomto případě mohlo být: Nemohu si pomoci, ale musím nenávidět komunismus a vše, co s ním souvisí. Zároveň mi cosi brání, abych se ptal, co to komunismus je. Touto překážkou je právě slast-strast, kterou mi přináší má nenávist, lépe řečeno strach z toho, že bych o ni mohl přijít. Proto antikomunista o komunismu nediskutuje a nerozlišuje jeho vzájemně protikladné roviny, historickou realitu „komunistických režimů“ a komunismus jako projekt společnosti, kde vládne základní rovnost a svoboda všech.

Nenávist podle lacanovské politizované psychoanalýzy není pouze jakási negativní emoce, jíž se někdo užírá, ale obsahuje také stopu slasti. Ta vyplývá už jenom z toho, že nenávist třeba vůči Romům určitým způsobem organizuje naše vnímání reality. Je v tom jistá slast, když tu je skupina obyvatel, na kterou lze ukázat jako na zdroj potíží. Je to jistě větší slast, než se probírat nějakými ekonomickými analýzami. Slavoj Žižek proto považuje bujení fantasmat všeho druhu za jedno z největších nebezpečí dnešní doby. O fantasmatech hovoří jako o moru, na který je obtížné nalézt protilék.

Antikomunismus má v tom blízko k antisemitismu nebo současným formám rasismu. Utváří se na základě fantasmatu „komunismu“ jako svého druhu absolutního zla a pátrá po jeho dnešních výhoncích. Krystalicky čistý antikomunismus projevila jistá žena z lidu, která s vážnou tváří tvrdila, že za dnešní šíření rakoviny mohou komunisté, kteří nás kdysi krmili rakovinotvornými potravinami. Když na místo Žida nebo Roma dosadíme komunistu, uvědomíme si, kolik toho má antikomunismus společného s antisemitismem nebo rasismem.

Všechny tyto sociální patologie představují náhražkové formace, které působí jako elektrizace. Kdo jim propadne, je ve zvláštní křeči a nemůže se jich pustit. Nepomáhá zde racionální argumentace jako třeba to, že komunisté přece nemohou znovu nastolit minulý režim nebo že komunismus není z definice totéž, co reálný socialismus. Tyto argumenty už začínají být obehrané, a přece na ně antikomunisté neslyší. Je to zkrátka stejné, jako chtít od antisemity, aby se zabýval argumenty o nesmyslnosti celosvětového židovského spiknutí. Dnešní opožděný antikomunismus můžeme přiřadit ke klasickým politickým morům dvacátého století. Otázka potom je, za jakých podmínek může zmizet nebo se stát okrajovou podivínskou záležitostí.

Antikomunismus má však jeden opravdu kuriózní rys, který by Adorno nazval jako nápodobu předmětu nenávisti. Ve svém boji s komunismem a jeho výhonky často postupuje tak, že se chová jako „komunismus“.

To se nedávno ukázalo v některých reakcích na knihu Michala Pullmanna Konec experimentu. Autor tu na základě archivního materiálu zkoumá charakter moci na konci minulého režimu. Je to především odborná historická práce, která však podkopává antikomunistický příběh o minulém režimu, v němž zlí komunisté zotročili společnost svobodných a racionálních jedinců.

Ale když si čteme reakci takového Jana Rejžka (Lidové noviny, 9. 6. 2011) nebo Jaroslava Kollera (tamtéž, 24. 6. 2011) připadáme si právě jako v „komunismu“, v němž se odborná nebo vůbec profesní způsobilost posuzovala vesměs podle toho, jaký má kdo původ. Člověka napadne, že Rejžek má tajnou zálibu v Rudém právu z dob honů na chartisty, když o Pullmannovi píše: „S životopisem, jaký má on, bych byl opatrnější. Jeho otec totiž sloužil v letech 1980-1986 v Moskvě v Radě vzájemné hospodářské pomoci (bylo by možná zajímavé zjistit, jak na tom byl se zpravodajskými službami) a hošík studoval dva ročníky základní školy tamtéž.“

Podobný tajný obdiv k postupům minulého režimu můžeme najít snad u všech antikomunistů. Rubem jejich horlení proti zločinům „komunismu“ je přehlížení nebo schvalování zločinů, jichž se dopouští současný řád. Tedy heslo, že jménem zachování daného řádu lze omluvit cokoli, které tak vadilo chartistům. O tomto „komunistickém“ jádru antikomunismu svědčí i to, že až na výjimky se z bývalých chartistů nestali antikomunisté.

V tom je nebezpečí antikomunismu. Svým bojem s komunismem jako „zločinným systémem“ a jeho výhonky pomáhá nastolit realitu, proti níž bojuje.
Michal Hauser

Převzato z deníku Referendum

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •