Zažil jsem zajímavý týden v zaměstnání a o tento příběh bych se s Vámi, milí čtenáři, chtěl podělit. Pracuji jako terénní sociální pracovník v jedné nejmenované neziskové organizaci, v jednom nejmenovaném severočeském městě. Vše začalo tak, že jsem jako obvykle šel nabízet naše služby do nové lokality, v tomto případě to byla poměrně velká ubytovna. Když jsem se prokousával zatuchlinou tamních chodeb, tak si mě odchytla majitelka ubytovny s tím, že jí musím pomoci dostat pryč jednoho pána. To jsem samozřejmě odmítl s odůvodněním, že tu nejsem od toho, abych někoho dostával pryč na ulici, ale souhlasil jsem, že se za ním půjdu podívat. Majitelka mě proto dovedla za dotyčným panem L., který dostal snad nejhorší pokoj z celého, již tak nevábného ubytovacího zařízení. Pokoj byl umístěn ve sklepě, kde bylo dalších X pokojů. Na můj dotaz, proč ho šoupli sem, mi majitelka odpověděla tak, že je to důchodce a sem dávají starší obyvatele, je přeci mezi svými, mohou si povídat a tak. Já bych si tam povídal asi o tom, kdy si konečně pro mě přijde zubatá, jelikož to tam opravdu vypadalo jako v hrobě. Malá okénka, skoro žádný sluneční svit, hniloba na zdech i v kuchyňských šuplících, voda smradlavá, prostě humus. Majitelka mi ukázala dveře č.108 a odešla. Několikrát jsem zaklepal a po chvíli mi otevřel pan L. Závan vzduchu z jeho pokoje byl ještě horší než ten na chodbě. Pan L. se rezignovaně skácel do postele a dotázal se, co tam pohledávám. Vysvětlil jsem mu svoji roli a dotázal jsem se ho, co by potřeboval, s čím bych mu mohl pomoci. Jeho odpověď byla dost signifikantní, požádal mě o pistoli, aby se mohl zastřelit, to je prý jediné, co pro něj mohu udělat. Když jsem mu dal napít mé minerálky, jelikož byl dehydrovaný, tak se uklidnil a začal mi vyprávět svůj příběh.
Ještě před cca dvěma měsíci bydlel ve skromném bytě, jeho důchod činí 6500 Kč. Jelikož je to již starší ročník a jeho život byl do jisté míry poznamenán alkoholem, musel být hospitalizován na dva měsíce v nemocnici. Avšak jak je známo, jeden den hospitalizace stojí 60 Kč. Je to přeci almužna, dvě pivka nebo krabička cigaret, nic co by někoho mohlo zruinovat, jak nám tvrdili naši neoliberální demagogové. Pana L. to však zruinovalo, ty dva měsíce pobytu v nemocnici ho stály cca 3500 Kč, z toho důvodu nemohl zaplatit nájem za svůj byt. Majitel se s ním nepáral a jak je dnes běžnou praxí, uplatnil rovnici neplatíš – chcípni! Pan L. tedy přišel o byt, neměl jinou možnost než jít na ubytovnu, kde si zaplatil ze zbytku peněz asi 14 dní. V pokoji mu však majitelka nezapnula lednici, tak se mu všechno jídlo zkazilo. Ve chvíli, kdy jsem pana L. navštívil, již několik dní nejedl a skoro ani nepil, voda na ubytovně i po převaření smrděla. Nejhorší bylo to, že pan L. neměl nárok ani na žádné soc. dávky, jelikož pobíral důchod. Porušil jsem proto veškerá pravidla standardů soc. práce a nějaké to jídlo a pití jsem mu nakoupil ze svého. Dalším problém byl v tom, že pan L. došel z postele sotva ke dveřím a trpěl inkontinencí, proto ležel několik dní v moči. Po menší hádce s majitelkou jsem alespoň vybojoval kýbl, který jsem chodil několik dní vylévat.
Největší problém byl ale v tom, že se zaplacená lhůta pobytu na ubytovně povážlivě krátila. Pan L. zásadně odmítal hospitalizaci v nemocnici s tím, že na to nemá peníze. Příbuzné žádné neměl. Občanský průkaz prý dal nějaké paní v nemocnici, ale neví komu. Volali jsme proto do všech oddělení místní nemocnice, ale tam nic o OP nevěděli. Pravděpodobně se pan L. stal další obětí nějaké hyeny, která si na něho nyní bere úvěr. Pas měl také propadlý, proto si nemohl vybrat důchod. Ten mu měl přijít v pondělí a ubytovnu měl zaplacenou do soboty. Nastalo tedy horečnaté vyjednávání s majitelkou ubytovny, ať ho tam nechá ještě pár dní. My bychom mezi tím zařídili nový OP, vybrali důchod a doplatili předešlé dny. Ovšem i zde se naplnila rovnice našeho aktuálního společensko-ekonomického uspořádání. Pokud nemáš už ani korunu a nevypadá, že by z tebe ještě něco káplo, tak si jdi. Co na tom, že nemůžeš chodit, několik dní si pořádně nejedl a nepil, to není náš problém… „Potřebujeme tu místnost uvolnit“, naléhala na mě majitelka ubytovny. Aby sis tam mohla za čtyrku narvat dalšího chudáka co? Ty sv—ě, pomyslel jsem si.
Panu L. jsem poradil to, že pokud ho opravdu budou chtít vystěhovat již v sobotu, ať se nechá přeci jen hospitalizovat, že ho pak z té nemocnice nějak dostanu, vyřešíme vyzvednutí důchodu, popř. nějaké lepší bydlení. V koutku duše jsem doufal, že ho snad nevyhodí, venku byly mrazy kolem -10 stupňů, snad mají ještě kousek srdce. Srdce nesrdce, platit se musí a tak když jsem přišel v pondělí na ubytovnu, čekali na mě zamčené dveře. Hledal jsem proto majitelku, ta si ovšem užívala v sauně, jak mi sdělila jedna z ubytovaných paní. A pana L. prý v sobotu opravdu vyhodili, vzali ho pod rameny a odtáhli na ulici, ráno tam prý již nebyl.
Tímto příběhem, který se opravdu stal, jsem chtěl ilustrovat to, jakým způsobem dopadají reformy naší neoliberální vlády na obyvatele této země. I když měl pan L. důchod a nebyl závislý na sociálních dávkách,1 na které stejně neměl nárok, během několika týdnů se propadl až na samotné sociální dno. A kdo pana L. sociálně2 srazil na kolena? Regulační poplatek 60 Kč za lůžko, to malé symbolické nic, které se bude podle ministra Hegera z velkou pravděpodobností zvyšovat na 100 Kč za den.
Michal Řeháček
1 Které se od letošního ledna drasticky snížily a to má za následek podobné lidské tragédie.
2 Možná i fyzicky – nemám o něm žádné zprávy, je možné, že umrzl.
