Téměř každý občan ČR vám bez váhání řekne, že na základní vzdělávání tu má právo každý. Je to přece taková každodenní samozřejmost – navíc zaručená ústavou. Rouška samozřejmosti je ovšem zrádná a kdo ji odkryje, zjistí, že skrývá aparát prohnilý v základech. Příkladem za všechny budiž případ D. H. versus ČR řešený u Evropského soudu pro lidská prává (ESLP).
Případ D. H. versus ČR
V roce 2000 podalo 18 romských rodin žalobu na ČR z důvodů diskriminace ve věci práva na vzdělání a Evropský soud jim dal za pravdu. Předmětem žaloby byl systém, kvůli kterému se děti z těchto rodin dostaly na zvláštní školy – byly diagnostikovány jako lehce mentálně postižené. Na tyto školy se v době procesu mohly dostat rozhodnutím třídního učitele, podloženým psychologickým testem.
Případ vynesl na světlo zásadní strukturální problémy v českém školství, které se nepodepsaly jen na 18 rodinách, ale na více než polovině dětí romského etnika u nás. Ukázalo se, že testy mentální způsobilosti jsou kulturně a jazykově podmíněné. To v praxi znamená, že pokud vaše dítě nebude vědět, co je třeba eidam, bude mít s testem problém. Trpí tím tedy romské rodiny, které nemluví výhradně česky, cizinci a jinak sociálně znevýhodnění. Vyhodnocování problémových testů je proto naprosto klíčové. Zjistilo se ovšem, že testy vybavené fotkou Roma jsou hodnoceny značně přísněji než identické testy, jen vybavené fotkou etnického Čecha.
Často jmenovaným argumentem proti rozhodnutí soudu bylo, že k umístění dětí na zvláštní školu je potřeba souhlas rodičů. Pokud by vám ale pedagog, odborník na výchovu dětí, doporučil, že pro vývoj vašeho dítěte bude lepší zvláštní vzdělání, protestovali byste? Je třeba uvážit, že sami rodiče byli vystaveni podobné diskriminaci a často prošli totožným vzděláním. Z jaké pozice mohou tedy zpochybnit rozhodnutí pedagogů? Oficiální pozice ESLP je, že se žádný člověk nemůže vzdát práva nebýt diskriminován.
Těžko můžeme každý článek zkostnatělého řetězu diskriminace obviňovat z nenávisti k cizím etnikům. Situace, která z takových problémů vyvěrá, zpětně potvrzuje předsudky, jež jsou její příčinou. Předsudky se tedy stávají realitou skrze víru v ně. Začarovaný kruh je potřeba přerušit strukturálním zásahem, aby nebylo možné na základě nějakých rasových lidových rčení předurčit vzdělání kohokoli. To však neznamená, že je méně důležité, aby samotní učitelé byli dobře seznámeni s tím, jak tento mechanismus „sebenaplňujícího se proroctví“ v budování předsudků funguje. Z výzkumné zprávy „Nedokončený úkol“ vydané Amnesty International v roce 2010 bohužel jasně vyplývá, že i nadále spíše uplatňují své negativní zkušenosti a lidová rčení ze segregovaných oblastí, jimž přikládají obecnou platnost.
Segregované školství
Zvláštní školy, které byly vlivem výše zmíněných faktorů především romské (například na Ostravsku tvořili více než 50 % žáků zvláštních škol Romové, přestože v celkovém počtu žáků v tomto kraji představují pouze 5 %), po rozhodnutí ESLP vláda zrušila. V praxi ovšem došlo pouze k přejmenování zařízení na školy praktické, které jsou sice klasifikovány v kategorii základních škol, ale nadále nabízejí zjednodušený studijní plán. Segregované bydlení navíc v řadě krajů způsobuje, že i běžné školy jsou segregované. Rozdíl mezi běžnými a praktickými školami v rozdělených lokalitách se pak minimalizuje, obě jsou do značné míry obdobou ghett kumulujících sociální patologie, zatímco zbytek společnosti si pěstuje ráje pro své „nadané“ a realitou nedotčené děti.
Problémem je, že sociálně znevýhodněné děti jsou státem dotovány výrazně méně než děti s lehkým mentálním postižením a na rozdíl od nich pouze nepřímými způsoby. To vytváří tlak na klasifikaci dětí se sociálním hendikepem jako mentálně postižených, neboť se někteří učitelé skutečně domnívají, že jim to prospěje. Podobný tlak působí i na „romské“ školy a třídy, jež by přerodem v praktické školy musely plnit jednodušší výukový plán, ale s více finančními prostředky.
I z těchto důvodů dnes vznikají protesty proti plánovanému rušení praktických škol. Tento problém však není možné nadále přehlížet či řešit odsunutím, nemůžeme si dále nalhávat, že praktické školy jsou „školy pro děti s problémy v učení, které nediskriminují, ale jsou rovnocennou alternativou základního vzdělávání pro žáky“, jak říká jedna z petic proti jejich zrušení. Vzdělávání se promítá do celé série problému se sociálně vyloučenými, a pokud se situace nezmění, budou se stále zhoršovat. Změna je vždy doprovázena obavami, ale je třeba bojovat za vhodnou změnu.
Vláda nyní sice podporuje inkluzi, nicméně zároveň jde svými škrty přímo proti ní. Učitelé jsou bez instrukcí, jak možné problémy řešit, a navíc je školství dlouhodobě výrazně podfinancované (na nedostatek prostředků ve školství poukazovalo i zářijové turné Za záchranu vzdělanosti a kultury, kterému věnujeme článek i v tomto čísle). Zrušení praktických škol je nutné substituovat dotacemi na sociálně vyloučené děti ve výši dotací na lehce mentálně postižené, je nutné zastavit neustále narůstající zatížení učitelů růstem počtu dětí ve třídě a podobně řešit i další očekávané potíže.
Jinde to jde
Mýtus toho, jak nám Západ naše posttotalitní praktické školy závidí, utrží smrtelnou ránu, podíváme-li se na výzkum českých romských migrantů provedený v Británii. 80 % procent romských dětí ve výzkumu agentury Equality bylo v ČR diagnostikováno jako lehce mentálně postižených, přesto nemělo problém na běžných britských školách dosahovat standardních výsledků. U nás by byly „zachraňovány“ speciální péčí těchto škol.
Práce na inkluzívním vzdělávání za působení ministra Dobeše a poradce Bátory výrazně utrpěla. Celá skupina odborníků, složená z řady neziskových organizací, se rozhodla na protest proti jejich jednání přerušit spolupráci. Pozitivní však je, že se dnes nerovnosti ve vzdělání daří veřejně tematizovat. Společně musíme bojovat za kvalitní české školství přístupné všem, nikoli doufat, že se zrovna nám nedostatky a nezodpovědné škrty vlády vyhnou.
Karel Chlouba
Článek původně vyšel v listopadovém čísle Solidarity roku 2012
