Levice vzkazuje: Průmyslník je víc než občané

Strany, které samy sebe označují za levicové nebo středo-levé, v praxi opět ukázaly, jak se to s nimi ve skutečnosti má a čí zájmy hájí, když přijde na věc. Jde o prohlasování zákona o ochraně ovzduší Poslaneckou sněmovnou s pomocí KSČM a ČSSD 10. února 2012.

Pokud by tyto strany myslely vážně svá vlastní hesla, jako je heslo KSČM: ,,S lidmi pro lidi“, či slova, která má na svých stránkách ČSSD: ,,Svoboda, spravedlnost, solidarita“, nemohly by pomoci schválit zákon, jehož součástí je pozměňovací návrh poslance za ODS Jana Bureše, který od roku 2016 ruší poplatky za vypouštění oxidu siřičitého, oxidů dusíku a těkavých organických látek. Za tuhé znečišťující látky by měly společnosti platit do konce roku 2021 4200 Kč, oproti dnešním 3000 Kč, a od roku 2022 by již za jejich vypouštění také neměly platit.

Poplatky za vypouštění oxidu siřičitého, oxidů dusíku a těkavých organických látek se v ČR platí od roku 1991. Účel je jasný – hrozbou peněžních pokut motivovat průmyslové podniky, aby vypouštěly do ovzduší co nejméně těchto jedovatých látek, které ničí životní prostředí a zdraví. Poplatky, které se takto vybraly, šly do Státního fondu životního prostředí, z něhož se využívaly právě na řešení škod, které vznikají jejich vypouštěním. Od roku 2016, kdy se tyto poplatky odvádět nebudou, tyto peníze zaplatí občané a průmyslníci si budou moci vesele a beztrestně vypouštět jedy dál.

Jan Keller píše ve svém článku¹, že: ,,V posledních letech velcí průmysloví znečišťovatelé platili na poplatcích zhruba půl miliardy korun ročně. (…) Půl miliarda pokut ročně tedy už nebude od roku 2016 dusit český průmysl. Snad tím rychleji doženeme Německo. Jen pro ilustraci: za vypuštění tuny ne zrovna zdravé síry by měla firma v Česku zaplatit 1350 Kč. V Německu to bylo už před deseti lety v hrubém přepočtu 90 000 Kč. To, že touto cestou zvýšíme svoji konkurenceschopnost, je jistě šokující zpráva a ještě dlouho ji budeme vydýchávat. (…) A je tady ještě něco. Existují propočty, podle nichž naše energetika a průmysl způsobí ročně škody na lidském zdraví a životním prostředí v řádu desítek miliard korun. Půlmiliardový poplatek byl jen symbolickým gestem v porovnání s těmito často nevratnými ztrátami. Díky reformě zdravotnictví si lidé, kteří toto všechno vydýchají, připlatí za poškození zdraví o to více ze svého.“

Greenpeace ve své tiskové zprávě z 2. února 2012 uvádí, že ze zprávy Evropské agentury pro životní prostředí (EEA), která analyzuje finanční náklady za znečišťování ovzduší způsobené nejvýznamnějšími evropskými průmyslovými podniky, plyne, že česká energetika a průmysl způsobují škody na lidském zdraví a životním prostředí v hodnotě zhruba 87,7 až 148,7 miliard Kč.²

Zákon v tomto tedy jednoznačně nahrává znečišťujícím průmyslníkům. Vyhrála průmyslová lobby. Připomíná to tabákovou lobby, která také u KSČM a ČSSD slavila svůj úspěch, kdy opatření v prevenci proti kouření a nemocem s tím spojeným nemají přednost před zájmy bohatých tabákových korporací. Desítky miliard na hrazení těchto škod také pro státní rozpočet nejsou zanedbatelné. A ve výčtech vítězství vlivného lobbingu, tedy úplatnosti nad zdravým rozumem, bychom mohli pokračovat třeba hazardem atd.

A tak nejenže zaostáváme za zeměmi, jejichž vládám není životní prostředí a zdraví občanů ukradené, a jsou tudíž daleko před námi, ale neblahé důsledky těchto rozhodnutí se podepíší na životním prostředí a zdravotním stavu zvířat a lidí. Stále více přibývá dětí, u kterých se vyskytují různé alergie, ekzémy, astma a další nemoci, na jejichž rozvoji se podílí právě pobyt na nezdravém vzduchu. To však zákonodárce, kteří schválili tento návrh zákona, zřejmě netrápí. Možná kdybychom je místo zasedání ve Sněmovně při schvalování tohoto zákona donutili o jeho přijetí hlasovat venku na nějaké z ulic města se znečištěným vzduchem, např. na Ostravsku, a kolem by navíc procházeli lidé, kteří by se k tomu mohli také vyjádřit, třeba by hlasování nakonec přeci jen dopadlo jinak.

KSČM a ČSSD jako by stále spoléhaly na to, že jsou pro lidi, kteří odmítají pravicové strany, jejich jedinou alternativou ve volbách, a tak se nemusí po čas svého funkčního období řídit jejich přáními a ochranou jejich zdraví. Stačí jen spolehnout se na to, že pravicová vláda sama svými kroky vtahujícími lidi do zoufalství přivede jejich voliče k volbám a vhození jejich hlasu do uren. Skutky pravicových vlád a jejich další vize společnosti bez jakýchkoliv jistot a solidarity opravdu mnoho lidí nutí přijít k volbám a volit jednu z těchto dvou stran. Nové strany to nyní budou mít o to těžší, protože ty, které byly lidem neznámé, a vsadili na ně v minulých parlamentních volbách v naději, že budou lepší nežli ty stávající, je zklamaly. TOP 09 byla od začátku jasnou pravicovou stranou, avšak mnozí lidé naletěli Věcem veřejným, které se včele s Radkem Johnem, známým z televizní obrazovky coby reportérem nekompromisně odhalujícím korupci atd., se pro řadu lidí staly nadějí na zlepšení stavu ve společnosti. Opak byl pravdou. V dřívějších volbách zase lidé zvolili do sněmovny Stranu zelených, která poté, co se spojila s pravicí, řadu svých voličů zklamala. Takže v dalších volbách lze očekávat výhru ČSSD a vysoký počet hlasů i pro KSČM.

Naše dvě největší levicové strany ale dělají chybu, pokud hlasují pro zákony, jako je ten o ochraně ovzduší, z kterého plyne, že firmy budou beztrestně vypouštět jedovaté emise do ovzduší. Lidé totiž mají paměť a spousta jich k volbám vůbec nejde, protože s pravicovými stranami zásadně nesouhlasí a levicovými stranami jsou zhnuseni. Víkend na chalupě jim tedy přijde smysluplnější, nežli jít volit ty, jež po další roky budou rozhodovat i o jejich životech.

Pokud by levicové strany naplno využily extrémů, které ve společnosti vytváří pravicové vlády prosazující asociální a nesolidární bezohledný systém, a šly by tvrdě proti tomu, plus by schvalovaly zákony, které by chránily občany, jejich zdraví a zdraví jejich blízkých včetně dětí, měly by ve volbách obrovskou šanci získat tolik hlasů, že by poté neměly problémy sestavit opravdovou levicovou funkční vládu, která by nemusela dělat polopravicové kompromisy. K tomu by však také bylo nutné, aby u většiny lidí, kteří v těchto stranách působí, byly na prvních místech jiné hodnoty než jejich vlastní příjmy.

Návrh zákona o ochraně ovzduší byl zařazen na jednání v Senátu na pořad 19. schůze (od 14. 3. 2012) jako bod č. 11. Uvidíme, zda negativní ohlas veřejnosti a ekologických organizací změní postoje politických stran.

Dana Hladíková