Rosa Luxemburgová

Přinášíme článek o teoretickém myšlení a politickém životě jedné z nejvýznamnějších postav revolučního socialismu, který by měl čtenářům poskytnout nejen dostatek informací o životě a díle této osobnosti, ale měl by je i povzbudit ke čtení samotné Luxemburgové.

V Berlíně 15. ledna 1919 vyvádějí z hotelu Eden v Berlíně dvě postavy. Žena a muž ve středních letech. Ozbrojená stráž je nakládá do dvou automobilů. Odjíždějí. Po několika stovkách metrů auto zastavuje a posádka i s vězni vysedá. Muž i se svými strážemi mizí za rohem, ozve se výstřel. Žena ucítí úder do hlavy pažbou pušky. Omdlévá. Její bezvládné tělo je vhozeno do kanálu řeky Sprévy. O čtyři měsíce později je tělo identifikováno jako tělo jedné z nejvýznamnějších teoretiček revolučního marxismu a mezinárodního dělnického hnutí – jako tělo Rosy Luxemburgové.

Radikálkou od mládí

Rosa Luxemburgová se narodila 5. března 1871 v židovské rodině v polském Zamośći jako nejmladší z pěti dětí. Už od mládí byla aktivní v socialistickém hnutí: v 16 letech se přidala k revoluční straně zvané Proletariát.

Strana byla založena v roce 1882, 16 let před vznikem sociální demokracie v Rusku. Od počátku byl Proletariát ve svých principech i svým programem o mnoho kroků dál než revoluční hnutí v Rusku. Zatímco ruské hnutí se tehdy omezovalo na činy individuálního terorismu, prováděné hrstkami hrdinných, ale izolovaných intelektuálů, Proletariát organizoval dělníky a tisíce jich vedl do stávek. V roce 1886 byl však Proletariát téměř zničen popravou svých čtyř vedoucích členů a odsouzením dalších 23 k mnoha letům těžkých prací; více než 200 dalších bylo posláno do vyhnanství. Před perzekucí byly uchráněny jen malé kroužky a k jednomu z nich se v roce 1887 přidala i mladá Rosa Luxemburgová.

V roce 1889 musela emigrovat do Švýcarska, aby unikla uvěznění. Její soudruzi byli přesvědčeni, že bude moci udělat mnohem více užitečné práce v zahraničí, než kdyby seděla ve vězení. Odchází tedy do Curychu, který byl největším centrem polské a ruské emigrace. Na univerzitě studuje přírodní vědy, matematiku a ekonomii; doktorát získává v roce 1898. Je aktivní ve zdejším dělnickém hnutí a setkává se s mnohými představiteli ruské sociální demokracie. Seznamuje se zde také s Leem Jogichem, který se stane jejím životním partnerem.

Ačkoli je situace v emigraci složitá, stává se Rosa Luxemburgová hlavní teoretičkou polské socialistické strany a také hlavní přispěvatelkou do stranických novin vydávaných v Paříži, Sprawa robotnicza.

V roce 1894 se Proletariát přejmenuje na Sociální demokracii království Polska a Litvy (SDKPiL) a Rosa Luxemburgová je u toho jako jeden z hlavních vůdců nové strany. Tím zůstane až do konce svého života.

Neúnavná argumentace pro revoluci

V srpnu 1896 zastupuje stranu na kongresu Socialistické internacionály. Zde se mladá, pětadvacetiletá žena střetla se známými veterány dalšího polského uskupení, Polské socialistické strany (PPS), jehož hlavním politickým požadavkem byla samostatnost Polska. Národní samostatnost byla v té době neproblematicky přijímána jako jeden z požadavků, který socialisté hájí. Odvolávali se při tom na postoje Marxe a Engelse, kteří podporovali nezávislost Polska a vítězství buržoazních revolucí proti šlechtě. Jenže doba se podle Luxemburgové změnila, a tak na základě své první vědecké práce „Průmyslový rozvoj Polska“ otevřeně kritizuje nediferencovaný přístup k národnostní otázce. Polská šlechta podle ní ztratila s rozvojem kapitalismu sociální základnu a v carském Rusku viděla oporu pro potlačování progresivních hnutí. Výsledkem toho bylo oslabení snah polské šlechty o národní samostatnost. Rodící se polská buržoazie se k myšlence národní samostatnosti také stavěla nepřátelsky, protože většina odbytu z jejího průmyslu se realizovala právě na ruském trhu. „Polsko je připoutáno k Rusku okovy ze zlata,“ napsala k tomu Rosa Luxemburgová.

Svou kritikou vzbudila poměrně značný skandál, který vedl až k tomu, že byla obviňována z toho, že je ruskou agentkou. Nicméně vědoma si poctivosti své analýzy, zůstávala na svém. Spor o národní otázku byl koneckonců jedním z těch, které byly a zůstaly důležité při polemice s Leninem.

Jen o tři roky později, roku 1989, získává doktorát, opouští Curych a odjíždí do Berlína. Vstupuje do Sociálně demokratické strany Německa (SPD). Krátce po svém vstupu začne její revoluční agitace a teoretická práce na plné obrátky.

Jako členka SPD se dostala do úplně jiného prostředí, než bylo to, které znala z Polska a emigrace. SPD zažívala období dynamického růstu, které vrcholilo mezi léty 1913 a 1914, kdy její členská základna dosahovala silně přes milion členů. To byly v té době neuvěřitelné počty a SPD vydávala několik desítek deníků, řadu magazínů, nejprestižnější mezinárodní časopis marxistické teorie Die neue Zeit, organizovala bezpočet spolků, družstev a vzdělávacích kroužků. Vedla tak nejen práci politickou, ale i kulturní.

Tento pozvolný, ale stálý nárůst moci a vlivu sociální demokracie se však projevil také v politice vůdců sociální demokracie a v jejich teoretickém uchopení role strany. Jedním z nejvýznamnějších představitelů strany byl tehdy Eduard Bernstein. Ten se stal představitelem reformistického křídla, kterému se říkalo revizionistické, protože požadovalo revizi některých základních postulátů marxismu.

Rosa Luxemburgová zkritizovala Bernsteinovy názory v brožuře, která se jmenuje Sociální reforma nebo sociální revoluce? a je po kritice gothajského programu, kterou napsal Marx, jednou z nejlepších kritik reformismu.

Bernstein nově definoval základní povahu dělnického hnutí jako „stranu demokratické socialistické reformy“, a nikoli jako stranu sociální revoluce. Oproti Marxovi tvrdil, že se protiklady v kapitalismu nezostřují, ale naopak postupně zmírňují; kapitalismus se prý postupně krotí. Kartely, trusty a finanční instituce postupně regulují anarchickou povahu systému, takže místo opakujících se krizí, které předpovídal Marx, nastává dle Bernsteina tendence k permanentní prosperitě. Díky životaschopnosti střední třídy, soudil dále Bernstein, a spravedlivější distribuci kapitálu skrze podílnictví ve firmách se zmenšují i sociální protiklady. A přizpůsobování systému potřebám doby lze spatřit i ve zlepšování ekonomických, sociálních a politických podmínek pracujících jako výsledek práce odborů a družstev.

Z této analýzy Bernstein vyvozuje, že socialistická strana by měla zasvětit svou činnost postupnému zlepšování podmínek, ale nikoliv revolučnímu dobytí moci. Naproti tomu Luxemburgová tvrdí, že organizace kapitalistického monopolu (tj. kartely a trusty) a finanční instituce mají tendenci protiklady ještě vyostřovat. O finančních institucích víme dnes své a Bernstein by se asi divil, co všechno dovedou. Luxemburgová píše:

„V celku jsou tedy i kartely, jako úvěr, jen určitými obdobími vývoje, které jen ještě více rozvracejí kapitalistické hospodářství, uplatňují jeho rozpory a stupňují je. Zesilují rozpor mezi způsobem výroby a způsobem směny tím, že ženou na ostří nože výrobce a spotřebitele, jak jsme toho svědky hlavně ve Spojených státech. Mimo to zesilují rozpor mezi způ­sobem výroby a způsobem přisvojení si výsledků práce tím, že užívají proti dělnictvu nejbrutálnější přesily organisovaného kapitálu, a tak ženou protiklady mezi kapitálem a prací do krajnosti.

Konečně zostřují i protiklad mezinárodního kapitalistického svě­tového hospodářství a nacionálního kapitalistického státu; nesou s sebou všeobecnou celní válku, a tak ženou na ostří nože spory mezi jednotli­vými kapitalistickými státy. K tomu se druží přímý, revoluční vliv kartelů na soustředění výrobků, na technické zdokonalování atd. Ukazuje se tedy, že kartely a trusty nejenže nejsou – podle konečných účinků na kapitalistické hospodářství – ‚prostředkem přizpůsobování‘, který by odstraňoval roz­pory tohoto hospodářství, ale naopak, že jsou jedním z prostředků, jež si toto kapitalistické hospodářství vytvořilo, aby samo vlastní rozvrat dokončilo, aby plně uplatnilo své rozpory a uspíšilo vlastní zánik.“1

Bernsteinovým triumfem v argumentaci o ustupujících rozporech kapitalistické ekonomiky byl poukaz na fakt, že od roku 1873, tedy více než dvacet let, nezažil tehdejší kapitalismus vážnější krizi.

Proti tomu ale Luxemburgová opakuje, že „marxistické schéma vzniku krizí, jak je podal Engels v ‚Anti-Dühringovi‘ a Marx v 1. a 3. svazku ‚Kapitálu‘, se hodí na všechny krize, poněvadž odhaluje jejich vnitřní mechanismus i skryté, hlubší příčiny, nechť se již opakují každých 10 nebo 5 let nebo střídavě za 20 a 8 let… Názor, že se kapitalistická výroba může ‚přizpůsobit‘ směně, před­pokládá vůbec jedno z dvojího: buď že světový trh vzrůstá neomezeně a donekonečna, nebo naopak, že se vzrůst výrobních sil zarazí, aby nepřerostly přes hranice trhu. První jest fyzicky nemožné, druhému brání nepřetržitý technický pokrok ve všech oborech výroby, který vyvolává zase nové a nové výrobní síly.“2

Toto základní schéma platí i dnes a můžeme sledovat téměř v přímém přenosu, jak systém přerůstá své vlastní hranice.

Ať už byl třídní boj skrytý nebo otevřený, namířený na získání ústupků od kapitalistů nebo k jejich svržení, podporovala nicméně Rosa Luxemburgová boj za sociální reformy stejně, jako podporovala sociální revoluci. To první totiž považovala za školu pro to druhé, každopádně oba boje mají podle Luxemburgové mezi sebou vzájemný vztah:

„Zákonná reforma a revoluce nejsou tedy dvě různé metody dějinného pokroku, jež si možno podle libosti vybrat v bufetu dějin jako horké nebo studené párky, jsou to dvě různé pohnutky ve vývoji třídní společnosti, jež se navzájem podmiňují a doplňují, ale i vylučují jako severní a jižní pól, jako měšťáctvo a proletariát.

To které zákonné zřízení jest jen výsledkem revoluce. Kdežto revo­luce jest v třídních dějinách politickým aktem stvoření, jest zákonodár­ství politickým živořením společnosti. Zákonná práce refor­mní nemá sama v sobě hybné síly, nezávislé na revoluci, pohybuje se v každém období dějin jen v určené čáře a jen potud, pokud ještě působí postrčení, jehož se jí dostalo posledním převratem, či konkrétně řečeno, působí-li v rámci společenské formy vyvolané na svět posledním převratem.

Jest pochybené v základě a naprosto nehistorické, představovat si zákonnou reformní práci jen jako hezky rozvláčnou revoluci, a revoluci zase jako hodně intenzivní reformu. Sociální převrat a zákonná reforma jsou dva různé způsoby, lišící se ne trváním, ale podstatou. Vždyť celé tajemství dějinných převratů jest právě v tom, že se změny pouze kvantitativní převracejí v novou kvalitu, konkrét­ně řečeno, že jedno dějinné období, jeden společenský řád předchází druhý.

Rozhodne-li se tedy někdo pro cestu reformy místo pro dobytí politické moci a pro převrat společnosti, nevolí ve skutečnosti klid­nější, bezpečnější, zdlouhavější cesty k témuž cíli, ale k jinému cíli, totiž: nechce přivodit nový společenský řád, ale jen nepodstatně pozměnit ten starý. Takto dojdeme k témuž závěru z politických náhledů revizionismu jako z jeho hospodářských teorií: že směřují nikoli k tomu, aby se uskutečnil socialistický řád, ale jen k tomu, aby se opravil řád kapitalistický, nezamýšlí odstranit námezdní soustavu, jde jim jen o menší vykořisťování, krátce, smě­řují k tomu, aby se odstranily kapitalistické výstřelky, nikoli kapitalismus sám.“3

Masová stávka: nástroj boje

V roce 1904 je odsouzena ke třem měsícům za „urážky císaře“, ale odsedí si jen jeden.

Po vypuknutí revoluce v Rusku v roce 1905 napsala pro polskou stranu sérii článků a brožur, ve kterých rozvinula ideu permanentní revoluce, se kterou nezávisle na ní přišel Trockij a Parvus, ale kterou v té době zastával jen málokterý marxista. Zatímco jak menševici, tak bolševici i přes hluboké rozpory mezi sebou věřili, že ruská revoluce může být jen buržoazní, Rosa Luxemburgová tvrdila, že se může dostat za hranice buržoazní demokracie a skončit buďto mocí v rukou dělníků, nebo naprostou porážkou. Jejím heslem bylo „revoluční diktatura proletariátu opírající se o rolnictvo“ (nebylo to pro nic za nic, že Luxemburgovou Stalin v roce 1931 nazval trockistkou).

Nicméně přemýšlet, psát a mluvit o revoluci nebylo pro Rosu Luxemburgovou dost. Její motto bylo „na počátku všeho byl čin“. A ačkoli nebyla v dobrém zdravotním stavu, tajně se dostala do ruské části Polska hned, jak to bylo možné (prosinec 1905).

Ze své návštěvy, ale také z řady dalších stávek vyvodila Luxemburgová závěr, že masová stávka hraje zvláštní úlohu v revolučním boji. Ve svém slavném díle Masová stávka, strana a odbory říká:

„V dřívějších buržoazních revolucích, kde jednak politické školení a vedení revoluční masy obstarávaly buržoasní strany a kde jednak šlo o pouhé svržení staré vlády, byla krátká bitva na barikádách vhodnou formou revolučního boje. Dnes, kdy se musí dělnická třída sama v průběhu revolučního boje vzdělávat, sama shromažďovat a sama vést a kdy revoluce je z její strany zaměřena proti staré státní moci i proti kapitalis­tickému vykořisťování, jeví se masová stávka jako přirozený prostředek k získávání, revolucionování a organizování nej­širších proletářských vrstev přímo v akci, právě tak jako je zároveň prostředkem, jak podminovat a svrhnout starou státní moc a postavit hráze proti kapitalistickému vykořisťování.“4

Proti všem, kteří tvrdili, že mezi jednostranným bojem za ekonomickou reformu a politickým bojem za revoluci existuje nějaká neprůchodná čínská zeď, Rosa Luxemburgová poznamenává, že v revolučním období ekonomický boj přerůstá v politický a obráceně:

Jenže hnutí vcelku se nepohybuje pouze směrem od hospo­dářského boje k boji politickému, nýbrž i obráceně. Každá z velkých politických masových akcí, když dosáhla svého poli­tického vrcholu, zvrací se v celou spoustu hospodářských stá­vek. A to se opět týká nejen každé z velkých masových stávek jednotlivě, nýbrž také revoluce v celku. Rozšiřováním, vyjasňo­váním a umocňováním politického boje hospodářský boj nejen neustupuje, nýbrž sám se rozšiřuje, organizuje a umocňuje, nezůstávaje pozadu. Oba se navzájem plně ovlivňují.

Každý nový rozběh a nové vítězství politického boje se mění v mocný popud pro hospodářský boj tím, že zároveň rozšiřuje jeho vnější možnosti a stupňuje vnitřní potřebu dělníků zlepšit svoji situaci, zvyšuje jejich bojovnost. Po každé zpěněné vlně politické akce zůstává zúrodňující nános, z něhož ihned vyráží na tisíce výhonků hospodářského boje. A naopak.

Zkrátka: hospodářský boj je spojka mezi jednotlivými poli­tickými křižovatkami, politický boj je periodické zúrodňování půdy pro boj hospodářský. Příčina a účinek si tu každým okamžikem mění místa, a tak politický a hospodářský moment, aniž se nějak vzájemně přesně oddělují nebo dokonce vylučují, jak by se to hodilo pedantskému schématu, tvoří v období masové stávky spíše jen dvě vzájemně se prolínající stránky proletářského třídního boje v Rusku. A jejich jednotou je právě masová stávka. Jestliže se mudrující teorie, aby došla k ‚ryzí politické masové stávce‘, pouští do umělé logické pitvy masové stávky, pak při tomto pitvání, jako při každém jiném pitvání, není jev poznáván ve své živé podstatě, nýbrž je pouze umrtven.“5

Studium masové stávky a Ruské revoluce z roku 1905 vedlo Rosu Luxemburgovou k neochvějné víře ve schopnosti pracujících kolektivně jednat.

Ruská revoluce z roku 1905 byla poražena. Rosa Luxemburgová si následně odsedí ve vězení dva měsíce za to, že na mítincích o masové stávce prý „vyzývala k násilí“.

Dále působí na mezinárodní scéně dělnického hnutí a v roce 1907 se účastní kongresu Socialistické internacionály ve Štutgartu. Zde kritizuje militarismus a nadále se vzdaluje od čím dál více středové pozice SPD.

Luxemburgová vyjadřuje obavu, že vedoucí představitelé strany, navzdory svému marxismu, couvnou v situaci, která bude vyžadovat rozhodnou akci. Vrchol nastal v roce 1910 – naprostým rozchodem Rosy Luxemburgové s Karlem Kautským v otázce cesty pracujících k moci. Od nynějška měla SPD tři proudy: reformisty, kteří postupně přijímali imperialistickou politiku (Bernstein); tak zvané marxistické centrum, vedené Karlem Kautským (přezdívaným Rosou Luxemburgovou „vůdcem bažiny“), které si uchovávalo verbální radikalismus, ale v praxi stále více tíhlo k parlamentním metodám boje; a revoluční proud, jehož hlavní inspirátorkou a představitelkou byla právě Luxemburgová.

Akumulace kapitálu

Protiválečná agitace Rosy Luxemburgové měla svou oporu v teoretickém bádání. V roce 1913 vydala Luxemburgová jedno ze svých nejdůležitějších děl, Akumulaci kapitálu. Bezpochyby se jedná o nejpůvodnější příspěvek k marxistické ekonomii od dob Kapitálu. Se svou bohatou znalostí, brilantním stylem, pronikavou analýzou a intelektuální nezávislostí se podle slov Franze Mehringa, Marxova životopisce, blíží Kapitálu nejvíce ze všech marxistických děl. Ústřední problém, jímž se toto dílo zabývá, má neobyčejný teoretický a politický význam, konkrétně: jaký vliv má rozšiřování kapitalismu do nových, zaostalých zemí na vnitřní protiklady, které kapitalismus drásají, a na stabilitu tohoto systému.

Dílo se zabývá obhajobou Marxovy metody analýzy rozporů v kapitalismu. Postupně se vyrovnává s námitkami nejrůznějších autorů, aby na konci došlo k „dějinným podmínkám akumulace kapitálu“. Jednou z nich je i militarismus: „Militarizmus plní v dejinách kapitálu presne určenú funkciu. Sprevádza akumuláciu vo všetkých jej histo­rických fázach. V období tzv. pôvodnej akumulácie, t. j. v začiatkoch európskeho kapitálu, má rozhodujúcu úlohu pri dobývaní Nového sveta a indických oblastí s korením, neskôr pri dobývaní moderných kolónií, roz­bíjaní sociálnych zväzkov primitívnych spoločností a privlastňovaní ich výrobných prostriedkov, pri vynu­covaní tovarového obchodu v krajinách, ktorých sociál­na štruktúra zaostáva za tovarovým hospodárstvom, pri násilnej proletarizácii domorodcov a vynucovaní ná­mezdnej práce v kolóniách, pri vytváraní a rozširovaní záujmových sfér európskeho kapitálu v mimoeuróp­skych oblastiach, pri vynucovaní železničných koncesií v zaostalých krajinách a pri vymáhaní právnych náro­kov európskeho kapitálu z medzinárodných pôžičiek a napokon vystupuje ako prostriedok konkurenčného boja kapitalistických krajín o oblasti s nekapitalistickou kultúrou.

K tomu pristupuje ešte ďalšia dôležitá funkcia. Mili­tarizmus sa aj z čisto ekonomického hľadiska javí pre kapitál ako prvoradý prostriedok realizácie nadhodno­ty, t. j. ako oblasť akumulácie. Pri skúmaní otázky, kto prichádza do úvahy ako odberateľ masy výrobkov, v ktorej je stelesnená kapitalizovaná nadhodnota, sme niekoľkokrát odmietli predpoklad, že by spotrebiteľom mohol byť štát a jeho orgány […]. Takéto riešenie otáz­ky je vyčerpávajúce len za dvoch predpokladov. Po prvé, ak v zmysle Marxovej schémy reprodukcie pred­pokladáme, že štát nemá nijaké iné zdroje daní ako kapitalistickú nadhodnotu a kapitalistickú mzdu, a po druhé, ak považujeme štát a jeho orgány len za spotre­biteľov. Keď totiž ide o osobnú spotrebu štátnych úrad­níkov (vrátane „žoldnierov“), tak to znamená – ak sa hradí z prostriedkov robotníkov – čiastočné prená­šanie spotreby z robotníckej triedy na prívesok triedy kapitalistov […]. To, že kapitalisti presúvajú väčšinu nákladov na vydržiavanie svojho prí­vesku na robotnícku triedu (a na predstaviteľov jedno­duchej tovarovej výroby: roľníkov i remeselníkov), dovoľuje kapitalistom uvoľniť väčšiu časť nadhodnoty na kapitalizáciu. Nevytvára to však zatiaľ možnost tejto kapitalizácie, t. j. nevytvára to oblasť nového odbytu, aby sa skutočne mohli vyrábať a realizovať nové tova­ry. Ináč je to v prípade, ked sa prostriedky koncentro­vané v rukách štátu prostredníctvom daňového systému použijú na výrobu vojenských prostriedkov.

Štát však neprejavuje dopyt po životných prostriedkoch (po všetkom, čo sa povedalo o„tretích osobách“, odhliadneme tu od dopytu po ži­votných prostriedkoch určených na udržiavanie štát­nych úradníkov, ktorý sa tiež kryje daňami), ale dopyt po špecifických druhoch tovaru, po vojenských pro­striedkoch militarizmu na súši a na mori […].

Na základe nepriamych daní militarizmus prakticky pôsobí obidvoma smermi: na úkor normálnych život­ných podmienok robotníckej triedy zabezpečuje tak vydržiavanie orgánov kapitalistickej nadvlády, existujú­cej armády, ako aj veľkolepú oblasť akumulácie kapi­tálu.“6

Řečeno jednoduše: prostředky na armádu a zbrojení snižují prostředky na zvyšování životní úrovně pracujících. Luxemburgová si dává tu práci a provádí podrobný číselný výčet, kterým dokládá své teoretické vývody.

Boj proti militarismu

Stejně jako na sjezdu Socialistické internacionály ve Stuttgartu v roce 1907, je Rosa Luxemburgová připravena kritizovat válečnickou politiku při každé příležitosti. Její kritice tak neujdou jak koloniální masakry, tak válka na Balkáně. O jedné z předeher I. světové války (spor o marocké suroviny), na které se ukazuje prohlubující se propast mezi vedením SPD a levicí, Rosa Luxemburgová píše: „Konečně je postoj představenstva strany výrazem všeobecného pojetí volebního boje, které se nám nezdá v pořádku. Máme se v agitaci omezit výhradně na otázky vnitřní politiky, na daně a sociální zákonodárství. Ale finanční politika, nadvláda junkerů, uváznutí sociální reformy jsou organicky spjaty s militarismem, marinismem, s koloniální politikou, s vládou jednotlivců a s její zahraniční politikou […]. Především musíme při volbách do říšského sněmu šířit socialistické uvědomění, toho však nelze dosáhnout […], nebudeme-li masy seznamovat s velkými mezinárodními souvislostmi, s postupující nadvládou kapitálu ve všech světadílech, s očividnou anarchií na všech stranách a neukážeme-li jim prvořadou úlohu koloniální politiky v tomto procesu.“7

S příchodem I. světové války neustávala Rosa Luxemburgová se svou protiválečnou propagandou. 20. března 1914 byla uvězněna za podněcování vojáků ke vzpouře. Podkladem pro její uvěznění byl projev, ve kterém řekla: „Pokud od nás očekávají, že budeme vraždit naše francouzské či jiné bratry, tak jim řekněme: ‚Ne, a za žádných okolností‘.“ Před stuttgartskou trestní komorou se z ní, z obžalované, stal žalobce. Její řeč, později vydaná pod názvem Militarismus, válka a dělnická třída, je jedním z nejinspirativnějších projevů proti válce a zároveň ukazuje, že válku může zastavit jen masová akce zdola: „Jestliže naopak velká většina pracujících dojde k přesvědčení – a probouzet v nich toto přesvědčení, toto vědomí je právě úkol, který jsme si vytkli my, sociální demokraté – jestliže, pravím, většina lidu dojde k přesvědčení, že války jsou barbarský, hluboce nemravný, reakční a lidu nepřátelský zjev, pak se stanou války nemožné – i když třeba na začátku ještě bude voják poslouchat rozkazů vrchnosti! Podle pojetí pana státního návladního je armáda stranou, která vede válku, podle našeho pojetí je jí všechen lid. Ten musí rozhodovat, zda dojde k válce či ne; rozhodnutí o bytí či nebytí dnešního militarismu náleží mase pracujících mužů i žen, starých i mladých – a ne malé částečce národa, která nosí tak zvaný císařský kabát […]. Máme tolik rozmanitých prostředků působení: výchovu mládeže – a provádíme ji horlivě a s trvalým úspěchem, přes všechny těžkosti, které se nám kladou do cesty – propagování systému milic, masové schůze, pouliční demonstrace […]. Pohlédněte konečně na Itálii. Jak tam třídně uvědomělí dělníci odpověděli na válečné dobrodružství v Tripolsku? Demonstrační masovou stávkou, která byla velmi skvěle provedena. A jak na to reagovala německá sociální demokracie? 12. listopadu přijali berlínští dělníci na dvanácti schůzích rezoluci, v níž děkovali italským soudruhům za masovou stávku.“8

Když propukla I. světová válka, podpořila SPD v hlasování 2. prosince 1914 Německé císařství v jeho taženích a schválila válečné úvěry. Ze 111 jejích poslanců se jen jeden postavil proti rozhodnutí celého klubu. Byl to Luxemburgové dlouholetý spolupracovník Karl Liebknecht.

Fakt, že nejsilnější a nejvlivnější strana dělnického hnutí podpořila imperialistickou, dobyvačnou válku, byla ledovou sprchou pro všechny, kteří věřili v emancipační snahy, jež i přes svou politickou nejednotu ztělesňovala. Lenin sám, když se poprvé ve stranických novinách dozvěděl, že SPD takto hlasovala, odmítl tomu uvěřit a považoval ono vydání novin za padělek carské policie. Skutečnost však byla o mnoho horší.

Po prvotním šoku se v Německu kolem Luxemburgové, Liebknechta, Mehringa a Kláry Zetkinové utvořila skupina socialistů-internacionalistů, odmítající zásadně válku, a o dva roky později z ní vzešel Spartakův svaz.

Říjnová revoluce: naši soudruzi se mýlí

Když vypukla Říjnová revoluce, přivítala ji Luxemburgová s nadšením a oceňovala ji nejvyšší chválou. Na druhou stranu nevěřila, že nekritická chvála všeho, co bolševici dělají, poslouží mezinárodnímu hnutí. Jasně předpověděla, že pokud Ruská revoluce zůstane izolována, poškodí její vývoj řada deformací. Velmi brzo na tyto deformace ve vývoji sovětského Ruska poukázala ve slavné studii pod názvem Ruská revoluce. Rukopis vyšel až po její smrti, a přestože není zcela dokončen, je jedním z nejdůležitějších textů marxismu. Napsán byl během roku 1918. O samotné Ruské revoluci v něm Luxemburgová píše:

„Kolik odvahy, revoluční prozíravosti a konzistence mohla strana v dějinném okamžiku nabídnout, tolik dávali Lenin, Trockij a jejich soudruzi. Veškerá revoluční čest a schopnosti, které západní sociální demokracie postrádala, představovali bolševici. Jejich říjnové povstání nebylo jen spásou Ruské revoluce; bylo také spásou cti mezinárodního socialismu.“9

Marxistická metoda analýzy podle ní znamenala, že nic se nepřijme, pokud to nejprve neprojde revoluční kritikou. Nebyla to jen prázdná fráze.

Zatímco objektivní faktory mohou vést revolucionáře k omylům, subjektivní faktory ve vedení mohou z těchto omylů udělat opravdové nebezpečí. Obzvláště pokud se začne z nouze dělat ctnost. Jak Luxemburgová poznamenává: „Nebezpečí začíná pouze tehdy, pokud z nouze dělají ctnost a chtějí z ní uspořádat uzavřený teoretický systém, že veškerá taktika je jim diktována těmito fatálními okolnostmi, a chtějí tuto taktiku doporučit mezinárodnímu proletariátu jako model socialistické taktiky.“ Konkrétní chyby „Lenina, Trockého a jejich soudruhů“ viděla ve čtyřech otázkách:

1. otázka přerozdělení půdy
2. národnostní otázka
3. ústavodárné shromáždění
4. demokratická práva dělníků.

V otázce přerozdělení půdy trvala Luxemburgová na společenském kolektivním principu. Tvrdila, že je samozřejmě nesmysl brát malým zemědělcům jejich políčka, ale že by se mělo začít u velkých a středních pozemků, které budou kolektivizovány a drobní zemědělci budou příkladem přesvědčeni o výhodnosti společného obdělávání půdy. Na rozdíl od toho posilují bolševici svým heslem na rozdělení veškeré půdy rolníkům vztah k jejich soukromému majetku, což bude způsobovat další obtíže při budování socialistické ekonomiky. Takovýto postup je naprosto nesocialistický. „Dříve se proti socialistické reformě půdy stavěla malá kasta šlechty, kapitalistických vlastníků pozemků a malá hrstka vesnických buržoů. Jejich vyvlastnění masovým revolučním hnutím lidu bylo jen dětskou hrou. Ale nyní, po ‚dobytí moci‘, se jako oponent jakéhokoli pokusu o socializaci zemědělské produkce tyčí obrovská, nově zrozená a mocná masa rolníků vlastnících půdu, kteří budou své nově nabyté vlastnictví bránit zuby nehty proti každému socialistickému útoku.“10 Skoro prorocký popis reality, kdy se malá dělnická třída ocitla uprostřed moře nepřátelských a zaostalých rolníků-maloburžoů. Tato izolace pak usnadnila nástup Stalina k moci. Nicméně bolševici neměli příliš na výběr. Pokud by nepřistoupili na požadavek přerozdělení půdy od vyvlastněných velkostatkářů, ocitla by se města v izolaci od zbytku země a revoluce by neměla dlouhého trvání. V ústupku rolníkům je vidět základní protiklad Ruské revoluce, která byla provedena dvěma třídami s protichůdnými zájmy: průmyslovým proletariátem a středověkým rolnictvem.

Neméně ostře zkritizovala Luxemburgová národnostní politiku bolševiků. Považovala za chybu heslo o „právu národů na sebeurčení“. Místo toho navrhovala revoluční jednotu napříč bývalým carským Ruskem, které by bránilo jednotu jeho území a zabránilo každému separatismu. Můžeme se jen dohadovat, zda by tato politika nevehnala masy lidí do náruče protibolševických sil tak, jako vháněla obyvatele „bílými“ okupovaného území do rukou bolševiků. Nová sovětská vláda totiž na rozdíl od kontrarevolučních sil neusilovala o zachování carského území a správně předpokládala, že větší sympatie získá osvobozením staletí podrobených národů.

Třetí kritikou bylo rozehnání ústavodárného shromáždění. Stalo se tak 6. ledna 1918 poté, co se ústavodárné shromáždění poprvé sešlo k svému jednání a odmítlo přijmout dekret o půdě, míru a předání moci sovětům. Luxemburgová navrhuje kombinaci sovětů – rad pracujících, které vznikly jako alternativní orgány moci, a ústavodárného shromáždění. Tato představa ale vytváří nebezpečí dvojí moci, kdy se stará moc tvořená parlamentem (ústavodárným shromážděním) pokusí tu novou, tvořenou sověty, zničit.

Jak připomínají Miloš Hájek a Hana Mejdrová ve své knize Vznik Třetí internacionály, změnila Rosa Luxemburgová v průběhu Německé revoluce názor na tuto otázku a v praxi plně zopakovala postoj, který dříve vyčítala bolševikům.11 V průběhu německé revoluce sama napsala článek, ve kterém kritizovala postoj USPD (Nezávislá sociální demokracie) „Dělnické rady a národní shromáždění“: „Kdo se dnes uchyluje k Národnímu shromáždění, zatlačuje vědomě či nevědomě revoluci zpět k historickému stádiu buržoazních revolucí […]. Nejde dnes o to, zda demokracie, či diktatura. Otázka, kterou dějiny daly na pořad dne, zní: buržoazní demokracie, nebo proletářská demokracie.“12

Ale hlavním bodem kritiky bolševiků ze strany Luxemburgové bylo tvrzení, že jsou spoluzodpovědní za omezování a podkopávání dělnické demokracie. Celá tragická historie Ruské revoluce dokládá, že v tomto bodě měla pravdu.

Její práce o Ruské revoluci ukazuje, že neúnavně věřila v dělnickou demokracii, kterou považovala za neoddělitelnou od proletářské revoluce a socialismu:

„[…] socialistická demokracie není něco, co začne v zemi zaslíbené poté, co jsou položeny základy socialistické ekonomiky. Nepřijde jako vánoční dárek těm, kteří si ho zaslouží za poslušnost, kterou prokazují hrstce socialistických diktátorů. Socialistická demokracie začíná společně se zničením třídní vlády a budováním socialismu. Začíná v ten samý okamžik dobytí moci socialistickou stranou. Je to to samé, co diktatura proletariátu […]. Ano, diktatura. Ale diktatura skládající se ze způsobu uplatňování demokracie, nikoli její eliminace, z energetického, rozhodného útoku na pevně zakořeněná práva a ekonomické vztahy buržoazní společnosti, bez něhož nemůže být socialistická proměna společnosti dokonána. Ale tato diktatura musí být dílem třídy a nikoli vedoucí menšiny ve jménu této třídy.“13

Stejně tak nejnovější studie založené na archivních materiálech, jakou je např. práce Simona Pariniho The Russian Revolution in Retreat, 1920–24, ukazují na to, jak nová sovětská elita stále více vyměňovala loajalitu dělníků v továrnách za sociální benefity.14

Jenže Luxemburgová si byla dobře vědoma podmínek, za jakých revoluce vznikla a za jakých se musí rozvíjet. „Vše, co se v Rusku děje, je pochopitelné a představuje nevyhnutelný řetězec příčin a důsledků, jejichž začátkem a koncem jsou selhání německého proletariátu a okupace Ruska německým imperialismem. Žádali bychom od Lenina a jeho soudruhů něco nadlidského, kdybychom čekali, že za těchto podmínek vykouzlí nejdokonalejší demokracii, nejpříkladnější diktaturu proletariátu a rozkvétající socialistickou ekonomiku. Svým odhodlaným revolučním postojem, svou příkladnou silou činů a svou nezlomnou loajalitou vůči mezinárodnímu socialismu přispěli tolik, kolik se za takovýchto ďábelsky krutých podmínek přispět dalo.“15

Selháním německého proletariátu a ďábelsky krutými podmínkami měla Luxemburgová na mysli to, že revolucionáři v Německu nebyli schopni zastavit vojenskou mašinerii císařského Německa, které donutilo mladou sovětskou vládu uzavřít 3.března 1918 Brest-litevský mír. Ten znamenal významnou územní ztrátu zhruba 1 miliónu kilometrů čtverečních, zejména ztrátu ukrajinské obilnice, která rapidně zhoršila už tak špatné zásobování měst a vedla k nuceným zabavováním obilí na vesnicích.

Svou jinak ostře kritickou brožuru uzavírá Luxemburgová slovy: „Bolševici ukázali, že jsou schopni všeho, čím může pravá revoluční strana přispět v rámci historických možností. Nečekají se od nich zázraky. Vzorná a bezvadná proletářská revoluce v izolované zemi vyčerpané válkou, rdoušené imperialismem a zrazené mezinárodním proletariátem by byl zázrak.“16

Konec války

Téměř po celé válečné období je Rosa Luxemburgová vězněna. Přístup k informacím má omezený a poštu cenzurovánu. Po celou dobu ale stále trvá její optimismus, že se podaří z útrap války vytvořit dostatečná motivace pro svržení kapitalismu. V roce 1918 se nicméně dostavují deprese, zejména po informacích o podmínkách Brest-Litevského míru a o pokračujících bojích. Začíná se obávat, že německá revoluce přijde příliš pozdě na to, aby zachránila revoluci ruskou.

V říjnu téhož roku se na obou stranách německé společnosti odehrají důležité věci. Představitelé armády Hindenburg a Ludendorff požadují na vládě okamžité uzavření míru s nepřítelem. Na druhé straně se koná společná konference Spartakova svazu a levicových radikálů vydávajících v Brémách své noviny Arbeiter-Politik. Starý režim se začíná hroutit. Jsou přijaty zákony o svobodě shromažďování, ale policejní represe z nich činí frašku. Běžně se do demonstrací střílí.

20. října je všem odsouzeným politickým vězňům udělena amnestie a 23. října se z vězení dostává Karl Liebknecht. Na Rosu Luxemburgovou se nicméně amnestie nevztahuje, protože ona byla držena ve vězení „preventivně“. Toto rozhodnutí o „preventivním zadržení“ bylo pravidelně obnovováno. Vláda si pravděpodobně myslela, že Liebknecht na svobodě úplně stačí. Zatímco se hroutil starý režim, byla Luxemburgová zavřená ještě další tři týdny.

Povstání námořníků v Kielu

Události nabíraly na rychlosti. Fronta se úplně zhroutila. 28. října dostala německá admiralita epileptický záchvat a rozhodla se „zachránit čest námořnictva“ tím, že provede rozhodující útok v Severním moři, který mohl stát životy 80 000 námořníků. To byla poslední kapka. Už od roku 1917 bylo námořnictvo nejvíce nasáklé revolučními myšlenkami. Téměř na každém plavidle existovala tajná revoluční buňka. Rozkaz k útoku vyprovokoval odpor, který vedl k jeho stažení i přesto, že se povstalci vzdali. Následný pokus o represe proti vzbouřeným posádkám vyvolal vlnu solidarity a spojené síly námořníků a dělníků přístavního města Kielu vedly k tomu, že 4. listopadu rezignovala správa Kielu a byla nahrazena dělnickou a vojenskou radou.

Jenže ještě téhož dne dorazil do Kielu sociální demokrat Gustav Noske, který měl obnovit pořádek. Byl přivítán s nadšením. I to svědčilo o dosud velmi nízké politické uvědomělosti mas. Sociálně demokratická strana (SPD) už od dob svého hlasování pro válečné úvěry neměla v žádném případě zájem na odstranění starého režimu, který jí poskytoval legální možnost působení i ve státních strukturách. Bylo to právě její vedení, které se už od počátku stavělo za co nejrychlejší potlačení revoluce.

9. listopadu dorazila revoluční vlna do Berlína. Statisíce dělníků se vyvalily z továren. Princ Max Bádenský oznámil abdikaci císaře a doufal, že se mu s pomocí sociálních demokratů podaří zachránit vládu dynastie Hohenzollernů. Říšským kancléřem se stal Friedrich Ebert (SPD), který prohlásil, že „nenávidí revoluci jako smrtelný hřích“.

Ve víru událostí

V Berlíně se ustavila síť rad v továrnách a kasárnách a spolu s nimi i Výkonný výbor dělnických a vojenských rad, který se prohlásil za nejvyšší autoritu v celém Německu. Všechny vládní budovy převzali dělníci. Byly obsazeny věznice a propuštěny stovky politických vězňů včetně Leo Jogichese.

Revoluce se rozšířila i do dalších měst a dospěla až do Vratislavi (německy Breslau, tehdy součást Německé říše), kde si masy vynutily otevření věznice. Tím se 9. listopadu dostala Rosa Luxemburgová na svobodu. 10. listopadu přijíždí do Berlína, kde ji uvítají staří přátelé, a pouští se do práce. Ačkoli by sama potřebovala čas na odpočinek, nedopřeje si ho ani trochu.

Nachází revoluci v jejích prvních krocích. Je si dobře vědoma rozdílu mezi ruskou a německou revolucí. V Německu neexistuje revoluční rolnictvo. To německé se domnívalo, že z války něco získá. Navíc oproti Rusku zde byla mnohonásobně silnější buržoazie a veliké iluze o parlamentní demokracii.

Na druhé straně barikády bylo jasno. Kapitalisté a jejich maloměšťáčtí a feudální spojenci věděli velmi dobře, co je v sázce. Byli připraveni dělat politické a ekonomické kompromisy, ale jenom tak, aby si uchovali svrchovanou moc, a to s použitím jakýchkoli prostředků.

Mír a půda – to byla dvě ústřední hesla ruské revoluce, ale v Německu už mír byl a touha po půdě nebyla tak silná, aby vedla rolníky k revoltě. Pracující masy byly rozhodně pro socializaci, ale jen malá menšina věděla, jaké kroky prakticky podniknout. I z tohoto důvodu si zachovávala sociální demokracie a její vůdcové tak silné postavení.

Revoluční organizace a její noviny byly to, co bylo více než třeba. Spartakův svaz byl teprve v zárodku a skládal se z bezpočtu malých, téměř autonomních buněk, rozsetých po celé zemi. Zatímco se Liebknecht snažil spolu s ostatními agitovat, kde se dalo, Rosa Luxemburgová se jako redaktorka postavila do čela Rote Fahne. Ve svém prvním článku s názvem „Začátek“ vytyčila, jak by podle ní měl vypadat program revoluce:

„Odstranit panství kapitálu, uskutečnit socialistický společenský řád je historickým námětem současné revoluce – a nic menšího. Mohutné dílo, které nemůže být vykonáno obratem ruky, několika dekrety shora, které může být uvedeno v život jen vlastní uvědomělou činností pracujících mas měst a venkova, které může projít všemi bouřemi a dosáhnout šťastně přístavu jen při nejvyšší zralosti ducha a nevyčerpatelném idealismu lidových mas.

Z cíle revoluce jasně vyplývá její cesta, z úkolu vyplývá metoda. Všechna moc do rukou pracujících mas, do rukou rad dělníků a vojáků, zajistit dílo revoluce před číhajícími nepřáteli: to je směrnice pro všechna opatření revoluční vlády.

Každý krok, každý čin vlády by měl jako kompas ukazovat tímto směrem:

vybudovat a znovu zvolit místní rady dělníků a vojáků, aby byly nahrazeny první chaotická a impulzivní gesta jejich vzniku vědomým procesem pochopení cílů, úkolů a cest revoluce;

tyto zastupitelské orgány mas nechť neustále zasedají a přenášejí vlastní politickou moc z malých výborů výkonných rad na širší základnu rad dělníků a vojáků;

co nejrychleji svolat říšský parlament dělníků a vojáků, aby se proletáři celého Německa ustavili jako třída, jako kompaktní politická moc a aby se postavili za dílo revoluce jako její ochranná stráž a úderná síla;

neprodleně zorganizovat nikoli ‚rolníky‘, nýbrž vesnické proletáře a drobné rolníky, kteří dosud jako vrstva stojí mimo revoluci;

utvořit proletářskou rudou gardu ke stálé ochraně revoluce a ustavit dělnickou milici, aby byla vytvořena pohotová stráž veškerého proletariátu;

vytlačit převzaté orgány absolutistického vojenského státu ze správy, soudnictví a armády;

okamžitá konfiskace bohatství a majetku dynastie i velkostatkářského majetku jako první prozatímní krok k zajištění zásobování lidu, neboť hlad je nejnebezpečnějším spřežencem kontrarevoluce;

okamžitě svolat do Německa světový kongres dělníků a zdůraznit socialistický a internacionalistický ráz revoluce, neboť jen v Internacionále, jen ve světové proletářské revoluci je zakotvena budoucnost německé revoluce.“ 17

Na druhé straně vládní představitelé usilovali o svolání národního shromáždění, což považovala Luxemburgová oprávněně za vytvoření politické protiváhy vznikajícím radám. S jízlivostí sobě vlastní dodává:

„Klid! Pořádek! Pořádek! Klid! Tak se to ozývá ze všech stran, ze všech vládních prohlášení, tak jásá ozvěna ze všech měšťáckých táborů. Skuhrání proti příznaku ‚anarchie‘ a ‚pučismu‘, známá pekelná muzika buržuje, starostlivého o své poklady, vlastnictví a zisky, je nejhlasitější notou dne, a revoluční vláda dělníků a vojáků – klidně trpí tento generální nástup k útoku proti socialismu, ba zúčastní se na něm slovem i činem.“ 18

Rosa Luxemburgová považovala tuto otázku za zásadní. Ve svém článku z 20. listopadu 1918 zaútočila na představitele Nezávislé sociální demokracie (USPD), kteří stále lavírovali mezi národním shromážděním a vládou rad. Nezávislí argumentovali, že nechtějí občanskou válku, na což jim Luxemburgová odpověděla, že „,občanskou válku‘, kterou se pokoušejí s úzkostlivou pečlivostí z revoluce vypudit, vypudit nelze. Občanská válka je jen jiným názvem pro třídní boj a myšlenka, že by se dal zavést socialismus bez třídního boje, parlamentním usnesením většiny, je směšnou maloměšťáckou iluzí.“ 19

Národní shromáždění nebo vláda rad se stala ústředí politickou otázkou. Ve své kritice ruské revoluce Luxemburgová vyčítala bolševikům jejich rozehnání Ústavodárného shromáždění. V Německu se ale měl opakovat stejný scénář, jaký se podařilo zmařit v Rusku. Luxemburgová si toho byla dobře vědoma, a proto ze všech sil argumentovala pro vládu rad.

Pro svou neúnavnou agitaci ve prospěch rad a pokračování revoluce byli spartakovci označováni za pučisty, kteří chtějí rozsévat anarchii a vyzývají k násilí a krveprolití. Tyto pomluvy se snažila Luxemburgová odrážet a argumentovala s přesností vědecké argumentace: „Ve všech buržoazních revolucích byly vždy krveprolití, teror a politické vraždy zbraní v rukou nastupující třídy, ale proletářská revoluce nepotřebuje žádného teroru, aby dosáhla svých cílů… protože nevstupuje do boje s naivními iluzemi, nepotřebuje krvavý teror, aby oplatila své zklamání. Proletářská revoluce není zoufalým pokusem menšiny změnit svět k obrazu svému pomocí násilí. Je to čin drtivé většiny pracujících, jímž vyplňují své historické poslání a tvoří tak z dějinné nutnosti dějinnou realitu.“ 20

Luxemburgová byla velkým odpůrcem násilí, ale věděla, že je nutné při obraně. Snažila se však všude zdůraznit, aby si němečtí dělníci dali pozor na přehmaty, ke kterým ve vypjatých chvílích dochází. Proti nim není úplné obrany, ale hluboký pocit odpovědnosti může pomoci předejít zbytečným krutostem.

Založení komunistické strany

Situace se ale nevyvíjí příznivě. Od 16. do 20. prosince zasedá v Berlíně Sjezd dělnických a vojenských rad. Ten ve svém prohlášení sice potvrdí pokračování revoluce, ale sociálním demokratům se podaří do závěrečného prohlášení dostat větu o tom, že veškerá legislativní a exekutivní moc patří Radě lidových komisařů, dokud národní shromáždění nerozhodne jinak. Tím se symbolicky rady jako takové vzdaly moci. Vítězství to bylo pouze dočasné, protože složení delegátů tohoto sjezdu už vůbec neodpovídalo politickým náladám. Delegáti byli totiž jmenováni podle posledního složení místních rad.

Přišel čas pokusit se zformovat větší organizaci, než byl Spartakův svaz. 30. prosince 1918 se sešel sjezd Spartakova svazu, který doplnili levicoví radikálové z Arbeiter-Politik, a založili Komunistickou stranu Německa (KSN). Pro účel sjezdu přednesla Rosa Luxemburgová referát o programu. V něm se kromě obecně přijímaných principů snažila nabádat k trpělivosti a ostražitosti. Cesta k socialismu nebyla podle ní jednoduchá a přímá. Byla plná nástrah a zvratů. Náročnost správného taktického a strategického uvažování v revoluční politice ukázala i sjezdová debata o účasti ve volbách do Národního shromáždění, které se měly konat v polovině ledna 1919. Rosa Luxemburgová byla stoupenkyní účasti:

„Jsme nyní uprostřed revoluce a národní shromáždění je kontrarevoluční pevnost, zbudovaná proti revolučnímu proletariátu. Je třeba na tuto pevnost zaútočit a dobýt ji. Abychom masy zmobilizovaly proti národnímu shromáždění a vyzvali je k nejostřejšímu boji, k tomu je nutno využít voleb, k tomu musíme využít tribuny národního shromáždění […].

Nesmlouvavě a hlasitě odhalovat všechny úskoky a spády slovutného shromáždění, krok za krokem před masami demaskovat jeho kontrarevoluční dílo, povolat masy, aby rozhodly, aby zasáhly – toť úloha účasti v národním shromáždění.“ 21

Hlasování na sjezdu ale dopadlo drtivě proti účasti ve volbách. Marně se Luxemburgová i ostatní snažili varovat před příliš optimistickým pohledem na další vývoj revoluce. Mnozí, mezi nimi i dlouholetí revolucionáři jako Leo Jogiches nebo Klára Zetkinová, byli rozhodnutím nemile překvapeni. Rosa Luxemburgová ale jen pokrčila rameny a prohlásila, že každé novorozeně nejprve křičí. Byla přesvědčená, že KSN se brzy vymaní z dětských nemocí, protože konec konců ztělesňuje revoluční jádro Německa.

Konec

Jenže už od konce prosince roku 1918 začalo další tažení kontrarevoluce. Z dobře vycvičených a vyzbrojených jednotek byly vytvořeny oddíly, které vyvolávaly pouliční násilí. Sociálně demokratické noviny obviňovaly Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovou z hanebného pošpiňování revoluce, které si masy nesmějí nechat líbit. Na hlavu revolucionáře Karla Radeka, spojky mezi KSN a ruskými revolucionáři, byla vypsána odměna 10 000 marek.

Potyčky vyprovokovaly povstání, které v samotném Berlíně nemuselo být vůbec bez šance. Vznikl dokonce tzv. revoluční výbor, který měl řídit obranu revoluce. Sešli se v něm zástupci levice i části Nezávislé sociálně demokratické strany. Obsazeny byly také redakce všech nepřátelských listů. Jenže tento výbor se ukázal jako naprosto neschopný dostát svému poslání. Vůbec si nelámal hlavu s tím, aby vyzbrojil a dobře zorganizoval dělníky v obsazených redakcích. Podle pamětníků stále jen jednal a jednal bez řádného výsledku. Dokonce přistoupil na jednání s vládou, která tak získávala cenný čas.

A co nově vzniklá komunistická strana? Dva z jejích vedoucích představitelů, Liebknecht a Pieck, byli pro pokračování v povstání. Karel Radek argumentoval pro okamžitý ústup a konsolidaci strany a celého hnutí. Stejně tak drtivá většina vedení KSN. Nemáme žádné důkazy o tom, že by během těchto pohnutých dní došlo k nějaké zásadní komunikaci mezi Liebknechtem a vedením KSN. Luxemburgová se ale ostře vymezila proti Leibknechtově jednání, které porušovalo i přijatý strategický program. Byla si dobře vědoma toho, že se Berlín může dostat do izolace od zbytku země tak, jak to hrozilo revolučnímu Petrohradu v létě 1917. Přesto vyzvala Rosa Luxemburgová opakovaně k akci, aby předešla krvavé porážce.

I přes veškeré odhodlání jsou vládní jednotky stále blíže k potlačení povstání. Potupně jsou znovudobývány obsazené redakce. Útočí se za pomocí děl a granátometů. Luxemburgová i Liebknecht se skrývají na různých místech, aby unikli nelítostnému osudu. Místem jejich posledních úkrytu je byt ve čtvrti Wilmersdorf, kde 14. ledna Luxemburgová napíše svůj poslední článek „V Berlíně vládne klid a pořádek“. V něm píše:

„‚V Berlíně vládne pořádek‘, vítězoslavně hlásá měšťácký tisk, hlásá to Ebert a Noske, hlásají to důstojníci ‚vítězných jednotek‘, kterým berlínská maloměšťácká lůza mává šátkem a jimž provolává slávu! […] ‚V Berlíně vládne pořádek,‘ vy tupí drábi! Váš ‚pořádek‘ stojí na písku. Však se revoluce zítra zase ‚s rachotem vztyčí‘ a k vaší hrůze jako pozoun zazní její hlas: byla jsem, jsem a budu.“ 22

Pár hodin poté je spolu s Liebknechtem zatčena a den poté zavražděna. Její tělo bylo vhozeno do jednoho z říčních kanálů v Berlíně.

Stejně jako celý svůj život, i během německé revoluce prokazovala Rosa Luxemburgová svou neopakovatelnou energii, intelektuální rozhled a poctivost, vřelost a optimismus. Její osud ukazuje, že ani skvělá osobnost, jako byla ona, sama nemůže nahradit dobře organizovanou, vzdělanou a zkušenou masovou stranu, která je schopna jednat v klíčových okamžicích jednotně. Nezralost vůdců i celého hnutí vedla k tragédii, která položila první základy nástupu nacismu.

Článek původně vycházel jako seriál v časopisu Solidarita.