Již několik dní po masakru 34 horníků jihoafrickou policií v dole Marikana, ke kterému došlo 16. srpna letošního roku, se ukázalo, že tato událost byla projevem více než konfliktu hamižných zahraničních korporací a nebohých dělníků-imigrantů. Rozpoutala vlnu stávek, umocnila rozpor mezi vládnoucími elitami a chudšími třídami, odhalila korupční skandály a potvrdila, že jihoafrická společnost je rozdělena podle třídních linií, a ne podle „rasy“.
Bouře se vystupňovaly zejména poté, co pitva prokázala, že zavraždění horníci byli zastřeleni zezadu, tedy při útěku, a ne útoku, jak prohlašovala policie. Ještě tři týdny po tragické události stávka v Marikaně pokračovala a do práce se hlásilo méně než 6 % zaměstnanců. Koncem září však byla stávka ukončena, když horníci získali 22% navýšení platů.
K žádosti horníků o navýšení platů z Marikany, platinového dolu vlastněného britskou těžební společností Lonmin, se záhy po krveprolití připojili i zaměstnanci dolů kanadské Eastern Platinum Group (Eastplats), ale nepokoje se rozšířily i do zlatých dolů. V polovině září už v celé JAR stávkovalo 40 tisíc horníků s tím, že v samotné Marikaně pracovalo pouhých 1,8 % zaměstnanců. Kvůli pokračujícím nepokojům je v pohotovosti i armáda. Například ve 4. největším zlatém dole světa, KDC East a KDC West, patřícím společnosti Gold Fields, již začátkem září stávkovala čtvrtina ze 46 tisíc zaměstnanců. Ačkoli byla policie obezřetnější, 3. září byli postřeleni další čtyři horníci v dole Modder East společnosti Gold One, kde policie použila slzný plyn a gumové projektily k rozbití stávky, během níž se před nedávnem propuštění horníci snažili znemožnit horníkům najatým namísto nich nastoupit do práce. Stejně tak jako i v Marikaně stála za stávkou Asociace odborů horníků a stavbařů (AMCU), odštěpená z provládního Národního odboru horníků (NUM), tak i na tomto místě stávkující dělníci patří k novému odborovému svazu PTAWU (Svaz profesionálních dopravních a sdružených pracujících).
Mnoho pracujících se přidalo k novým militantním odborům, protože staré svazy se spolčily s vládou a s průmyslníky. Členy NUM jsou dnes spíše úředníci nebo vysoce kvalifikovaní dělníci. Horníci pracující pod zemí jsou zaměstnáváni na krátkodobé smlouvy prostřednictvím personálních agentur. Ty pak nezřídka inkasují za zaměstnance 12 tisíc randů (cca 29 tisíc korun), zatímco jim samotným vyplácejí pouze 500 randů měsíčně (1200 korun). Tato praktika není výjimkou ani v jiných odvětvích. Odbory se často na takových praktikách přímo podílejí: kupříkladu Cyril Ramaphosa, zakladatel NUM a 34. nejbohatší člověk v Africe, je vlastníkem nepřímého podílu v Lonminu skrze svou investiční společnost Shanduka, která vlastní většinový podíl ve firmě Incwala Resources, jež je hlavním partnerem Lonminu a také zasedá ve správní radě Lonminu. Také vlastní firmu, jež zprostředkovává práci v dole Marikana.
Zcela nový rozměr získaly tyto národní nepokoje poté, co se zahájením stávky ve zlatých dolech Orkney a Grootvlei zkrachovalé společnosti Aurora Empowerment Systems (AES) podařilo odhalit korupční síť, do které je zapleteno několik oligarchů napojených na vládnoucí stranu, dokonce z rodiny samotného prezidenta Jacoba Zumy. Někteří stávkující horníci totiž již čtyři roky nedostali zaplaceno a žijí jen díky potravinové pomoci islámské charitní organizace. Mnoho z těchto horníků je z Mozambiku, Lesota a Svazijska, pět z nich již ze zoufalství spáchalo sebevraždu, jejich děti nechodí do škol, živoří a hladoví. Majitelé a manažeři AES přitom majetek rozkradli, dostali prémie a vyhověli všem pohledávkám investorů, přitom ale ignorují příkaz soudu vyplatit 4,3 milionu randů (zhruba půl milionu dolarů, cca 10 milionu korun) na platy zaměstnanců.
Dalším nehorázným činem bylo obvinění 270 horníků stávkujících v Marikaně z vraždy 34 kolegů, které má na svědomí státní policie, anebo z pokusu o vraždu těch 78 horníků, kteří byli zraněni a jsou nadále hospitalizováni. Toto rozhodnutí vychází ze starého principu, podle kterého jsou oběti obviněny ze zločinů spáchaných policií právě proti nim a který byl běžně využíván během předchozího režimu. Tento zákon činí zodpovědným za smrtelná zranění kohokoli, kdo se zbraní v ruce napadá policii a provokuje tak její odvetu. Tato absurdní obvinění byla nakonec 2. září stažena a téměř všichni horníci byli postupně po částech propuštěni. Proces je však i přesto naplánován na únor 2013 a vládnoucí ANC doufá, že alespoň část horníků bude usvědčena z „veřejného násilí“.
Barbora Čapinská
Článek původně vyšel v říjnové Solidaritě roku 2012
