Na první únorovou sobotu připravilo Hnutí za přímou demokracii konferenci Demokracie versus totalita v jednadvacátém století. Konala se v Českých Budějovicích, kde se odehrály nejsilnější protesty proti účasti KSČM na krajské vládě, které nakonec dohnaly radní Baborovou k rezignaci. Zúčastnili se zástupci obou stran sporu. Téma je aktuální i v březnu, tedy bezmála půlroku pro inkriminovaných krajských volbách, ve kterých si KSČM polepšila.
První dvě hodiny konference, kterou moderoval Václav Meškan, byly věnovány příspěvkům panelistů. Úvodem byla dvěma členy Hnutí za přímou demokracii, Milanem Valachem a Jaroslavem Plucarem, vznesena témata: o podstatě levice a pravice, o komunismu a definici tohoto pojmu, o různých formách antikomunismu, o právu na protest proti výsledkům voleb. Iniciátorům a podporovatelům protestů bylo především vytčeno to, že není zcela jasné, proti čemu protestují, jaké jsou jejich cíle a proti jakému „komunismu“ bojují. Valach například zhodnotil, že studenti protestují proti nesvobodě, kterou pro ně slovo „komunismus“ symbolizuje. Plucar zase dodal, že minulý režim byl právem označen za zločinný, zároveň však položil otázku, zda nejsou zločinné i ty systémy, které dovolují určitým skupinám okrádání občanů a tunelování státního majetku.
Pádná byla analýza politologa Lukáše Valeše, který poukázal na ambivalentní vztah KSČM k minulému režimu, zároveň však podotkl, že žádná ze stran se s odkazem minulého režimu doposud nevypořádala. Podle jeho mínění je v tuto chvíli mnohem větší hrozbou „mafiánská demokracie“, jejíž uplatňování nacházíme napříč politickým spektrem. Dodal také, že nemorální a necitlivá byla předešlá koalice ČSSD a ODS vzhledem k ideovým rozporům, oproti ní jsou si současné koaliční strany programově blízké. Osobně zúčastnit se nemohl Jiří Zimola, hejtman Jihočeského kraje za ČSSD, jehož příspěvek byl přednesen moderátorem konference.
Zastydlý antikomunismus
Vít Strobach, historik a člen ProAltu, vyjádřil potěšení nad vzrůstem občanské angažovanosti, protože ta ještě nedávno byla ojedinělým úkazem. Nicméně pozastavil se nad tím, že „antikomunismus“, jenž je hnací silou těchto protestů, je vyprázdněný a ohání se zobecňujícími pojmy, jako jsou „totalita“ nebo „extremismus“. Protestujícím nevadí konkrétní body programu, ve kterých se s KSČM nedá souhlasit, jako jsou euroskepticismus či nejednoznačný postoj k sexuálním menšinám. Strobach vyjádřil znepokojení nad tím, jak tento „morální“ antikomunismus apriorně odsuzuje stanoviska oponentů a přiřazuje svévolně atributy zla a dobra. Tím zužuje možnosti dialogu.
Zpestřením bylo vystoupení Milana Kohouta, performera, básníka a pedagoga, který poukázal na absurdní skutečnost, že studenti ve Spojených státech amerických bojují za svobodu, ale z levicových pozic, zatímco studenti v Čechách jsou konzervativní, pravicoví a trpí podle jeho slov „zastydlým antikomunismem“. Bojují proti minulým démonům, místo aby se postavili proti současným problémům. Je podle jeho slov nepochopitelným paradoxem, že čím méně kapitalistický režim funguje, tím zarytějšími antikomunisty se někteří lidé stávají. Poukázal také na to, že mnoho disidentů v minulém režimu propagovalo ideje až socialistické, které nejsou realizovány ani v liberálně demokratické společnosti.
Zajímavé byly vstupy předsedy KSČM Vojtěcha Filipa o ideologickém odkazu strany či o významu slova „komunistická“ v jejím názvu. Ve svých odpovědích byl poměrně otevřený a věcný. Poslanec Filip vysvětlil, že ačkoli KSČM neprosazuje diktaturu proletariátu, odvolává se na dialektický materialismus. Z minulého režimu, který ale nikdy nenazývala komunistickým, se poučila a hodlá navázat jen na to dobré. Ctí soukromé vlastnictví a pluralitu, chce prosazovat socialismus 21. století se silným akcentem na humanismus. Ačkoli předseda KSČM považuje program této strany za příklad moderní evropské levice, nepřímo přiznal, že někteří členové strany, kteří i nadále uctívají minulý režim a otevřeně se hlásí k jeho odkazu, kazí image strany. Vzhledem k tomu, že KSČM je stranou demokratickou, není možné tyto členy jen tak vyloučit. Posteskl si, že odpůrci strany častokrát neznají přesné znění jejích stanov nebo programu. Také připomenul, že členům této strany není dán dostatečný prostor ve veřejnoprávních médiích oproti zástupcům jiných stran.
Nepatří ke kormidlu
Když se slova ujali iniciátoři a zastánci protestů, vyjasnil zprvu Šimon Heller1, organizátor protestů iniciativy „Komunisté nepatří ke kormidlu“ a student Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity, stanovisko studentů a zdůraznil, že jejich cílem není zpochybňovat výsledky voleb, ale vyjádřit znepokojení a morální rozhořčení nad rozhodnutím ČSSD o sestavení koalice s KSČM. Zároveň iniciátorům vadí, že právě komunistům připadl odbor školství a kultury. Heller dodal, že jako pro voliče je pro něj nepřípustné, aby mohl ve volbách svým hlasem rozhodovat o složení zastupitelstva, ale poté neměl právo se vyjádřit ke složení krajské rady a vládnoucí koalice. Rázně se ohradil proti výtce, že protesty byly násilné. Popřel, že by studenti používali jakýkoli nátlak na bývalou radní pro školství a kulturu Vítězslavu Baborovou (ta koncem ledna rezignovala kvůli vůči ní namířeným protestům, které dle jejích slov prohloubily i její zdravotní problémy). Heller se rovněž distancoval od nenávistných hesel namířených proti KSČM, která byla vidět na některých transparentech během protestů. Odmítl také tvrzení hejtmana Zimoly, že byla iniciátorům protestů nabídnuta debata o spolupodílení na vedení kraje
Martin Rosocha, iniciátor „Petice proti obsazení KSČM do resortu školství Jihočeského kraje“ a pedagog z třeboňského gymnázia, se ve svém příspěvku odvolával na Francise Fukuyamu a jeho „konec dějin“.2 Zdůraznil, že ústavní demokracie jako dobro vítězí a totalita jako zlo prohrává a že takzvaná isothymie, tedy nereálná snaha po odstranění všech (i přirozených) nerovností, je právě tou hrozbou, kterou ideologie komunismu ztělesňuje.
Jan Samohýl z Teologické fakulty Jihočeské univerzity zase vyzval KSČM k pokání a katarzi, aby mohla být připuštěna k moci. Michal Doležel ze Sokola Brno 1 pak zdůrazňoval důležitou úlohu morálně zdatného jedince spolupodílet se na rozhodování ve svobodné společnosti. Připomenul, že Sokol byl zrušen pokaždé, když k moci nastoupila totalita: v roce 1939 a 1948, a to prý kvůli své filozofii bratrství a svobody. Posteskl si, že jsme si zvykli přenechávat odpovědnost státu. Svou podporu protestujícím studentům vysvětlil tím, že demokracie nikdy nebude dokonalým systémem, dokud nebudou jedinci uvědomělí a odpovědní, a že k dosažení demokratických principů je potřeba občanské výchovy realizované zdola.
Rektor Jihočeské univerzity Libor Grubhoffer, který protesty rovněž podpořil, se zúčastnit nemohl, ale příspěvek, v němž označil komunismus za zločineckou ideologii a tudíž vyloučil jakoukoli možnost spolupráce s touto podle jeho názoru nedemokratickou stranou, přečetl moderátor celé debaty.
Trváme na svém
Během debaty panelistů začalo napětí mezi oběma stranami sílit, zejména když se pánové Samohýl a Valeš přeli o význam Karla Marxe v dějinách filozofie. Pan Samohýl opakovaně trval na tom, že „Karl Marx byl dobrým publicistou, ale průměrným myslitelem a o filozofovi ani nemůže být řeč“, což vehementně odmítal Valeš s tím, že Marxovy poznatky jsou sice produktem konkrétního kontextu konce 19. století, avšak zcela jistě jeho tvrzení významně ovlivnila pozdější myslitele i dějiny lidstva. Jejich emotivní spor poukázal na jednu významnou skutečnost: hlásit se k Marxovi je mnohými bráno jako výsostná urážka, označit pak někoho za marxistu je v takovém kontextu snadným způsobem dehonestace. Negování identity a ideové podstaty je tak jen součástí boje o získání převahy alespoň ideologické, když už se nejedná o převahu početní, a to navzdory tomu, že panelisté z řad protestujících odmítali připustit, že i současný režim se opírá o ideologii. Vyvrcholením této neplodné části diskuze bylo prohlášení profesora Samohýla, že v žádném případě „nemůžeme připustit komanče k moci“, čímž oponoval názoru, že by se KSČM mohla v případě vládnutí zdiskreditovat, což by prý vedlo ke ztrátě hlasů těch, kteří stranu volí na protest proti současné pravicové koalici.
Nutno podotknout, že ačkoli šlo o velmi aktuální téma a přizvaní panelisté slibovali šťavnatou diskuzi, aulu Jihočeské univerzity nezaplnilo více než 70 lidí různých věkových skupin. Protesty proti „návratu totality“ se vzhledem k mediální pozornosti mohly jevit jako masové, antikomunistická petice získala 12 tisíc podpisů, ale konference buď svou tematikou nezaujala, anebo mnozí využili sobotní odpoledne k důležitějším činnostem. O to větší bylo na závěr konference překvapení z toho, že většina mladých posluchačů byli ve skutečnosti členové místního ProAltu, a nebyli tudíž účastníky protestů. S „masovostí“ jihočeských protestů to tedy tak jednoznačné nebylo.
Bylo smutným zklamáním, že ani po čtyřech hodinách vyčerpávající a emotivní diskuze nebyly definovány tak klíčové pojmy jako „komunismus“ a „antikomunismus“. Závěrem ani nebylo jasné, zda protestující studenti chápou rozdíly mezi jednotlivými ideovými proudy, které vzešly z původního marxismu. Pánové Heller, Rosocha a Samohýl nehodlali nijak měnit svůj názor, že „komunismus je zločinecká ideologie“, a ačkoli radní Baborová se nezodpovídá za zločiny KSČ v minulém režimu, samotný fakt, že je členkou KSČM, která se ve svých stanovách odvolává na Komunistický manifest, ji údajně usvědčuje z viny. Dále budou trvat na tom, že nástup KSČM k moci a zejména vliv strany na školství vidí jako reálnou hrozbu reinterpretace dějin a možný návrat totalitních praktik. Jak prohlásil Martin Rosocha, „komunismus a demokracie se z principu vylučují“. Otázkou zůstává, zda se podle jeho názoru kapitalismus a demokracie, a to i s přihlédnutím k aktuálnímu dění, naopak vzájemně podmiňují.3
Navzdory výzvám k dialogu jako hlavnímu rysu pluralitní demokracie se zřetelně ukázaly spíše jeho limity. Potvrdilo se, že dokud si obě strany nevyjasní pojmy, neodstraní emotivní zátěž, bude opravdu obtížné vést skutečný dialog. Otevřená debata se v tomto případě stala více méně snůškou útoků, aniž by některé klíčové aspekty kauzy byly náležitě vyjasněny.
Barbora Čapinská
Články všech hostů budou publikovány v elektronické podobě na stránkách Hnutí za přímou demokracii (www.hzpd.cz). Samotnými antikomunistickými protesty po krajských volbách jsme se zabývali v článku „‚Rudá hrozba‘ v regionech“.
Vyšlo v únorové Solidaritě roku 2013
1 Šimon Heller je členem KDU-ČSL, což může být vzhledem k apelům výzvy „Komunisté nepatří ke kormidlu“ – uvážíme-li častý argument iniciátorů protestů, že sociální demokracie měla vytvořit koalici s lidovci – chápáno jako svého druhu střet zájmů (pozn. redakce).
2 Fukuyama formuloval myšlenku, že dříve nebo později celosvětově zavládne liberální demokracie, počátkem devadesátých let, tedy po rozpadu sovětského bloku. Jeho kniha „Konec dějin a poslední člověk“ se později stala terčem kritiky, představované dnes např. Slavojem Žižkem (pozn. red.).
3 O rozporuplném a nesamozřejmém vztahu kapitalismu a demokracie, a to i na příkladech současného dění, pojednává např. John Molyneux v článku „Kapitalismus proti demokracii“.
