Před deseti lety, 20.3.2003, Spojené státy, naduté vírou ve vlastní všemohoucnost, pod vedením George W. Bushe zahájily invazi do Iráku. Jak je to s americkou mocí dnes?
Otřepaný pohled je, že Spojené státy byly pokořeny a nyní se nacházejí ve fázi konečného úpadku. Poslední lednový týden se v relaci Today programme na BBC Radio 4 konala diskuze o tom, zda rozhodnutí USA zůstat stranou v případě války v Mali, zatímco Francie se rozhodla jednat, je známkou amerického slábnutí. Takový názor není zcela chybný. Někteří lidé, dokonce i na levici, nevidí velikost geopolitické porážky, kterou Spojené státy utrpěly v Iráku.
Ano, proslulý „příval“ amerických jednotek v letech 2007–2008 a ještě významněji politická kampaň hrající na strach sunnitské menšiny z šíitské dominance spolu s podplacením umírněného křídla sunnitských vzbouřenců umožnily Spojeným státům situaci v Iráku opětovně stabilizovat. Avšak USA byly v Iráku politicky marginalizovány. Jejich kdysi loutková vláda pod vedením Núrího al-Málikí odmítla schválit Dohodu o statutu ozbrojených sil (Status of Forces Agreement), která by postavila americké jednotky nad zákon. Administrativa Baracka Obamy tak byla na konci roku 2011 donucena k mnohem rozsáhlejšímu stahování, než původně plánovala.
V Asii byly Spojené státy schopny kompenzovat svoji porážku ve Vietnamu díky kontrarevoluci z roku 1965, která zničila indonéské komunistické hnutí, a díky spojenectví s rostoucími ekonomickými mocnostmi – Japonskem, Jižní Koreou a Tchaj-wanem. Oproti tomu rovnováha sil na Středním východě se nepřetržitě posouvala v neprospěch Washingtonu. Málikí navázal spojenectví Iráku s Íránem, Sýrií a Hizballáhem v Libanonu. Toto spojenectví bylo oslabeno syrskou revolucí. Spojené státy ztratily svého klíčového spojence, když byl před dvěma lety svržen egyptský samovládce Husní Mubárak, a nyní se navíc musejí vyrovnávat s mnohem asertivnějším Tureckem vedeným Recepem Tayyipem Erdoğanem.
Na východ
Tento vývoj byl doprovázen rozhodnutím Obamovy administrativy přesunout své síly a pozornost na východ a čelit tak výzvě představované čínskými rychle rostoucími ekonomickými a vojenskými schopnostmi. Hillary Clintonová krátce předtím, než odešla do ministerského důchodu, řekla: „Budeme i nadále vítat čínský vzestup, pokud se Čína rozhodne hrát v regionu konstruktivní úlohu.“ Naznačené varování je dostatečně jasné. Clintonová horlivě pracovala, aby zahrála na noty regionálních rivalit a představila Spojené státy jako ochránce zemí vystrašených růstem čínské moci.
USA stále mají nad Čínou nesmírnou vojenskou převahu. Čína v současnosti přebudovává vysloužilou ukrajinskou letadlovou loď střední velikosti pro svoji potřebu. Spojené státy mají jedenáct bojových skupin s letadlovými loděmi, z nichž každá disponuje děsivou palebnou silou. Neokonzervativní historik Aaron Friedburg ve své knize A Contest for Supremacy, věnující se čínské hrozbě, ukazuje, že Peking může mít brzy dostatečnou palebnou sílu na to, aby učinil cenu americké snahy bránit Tchaj-wan nepřijatelně vysokou. Avšak námořní trasy, na nichž je závislý vývoz čínských výrobků a dovoz potravin, surovin a vyspělých technologií, budou ovládány americkým námořnictvem ještě několik desítek let.
Je tedy pravdou, že Spojené státy přebírají na Středním východě méně výraznou roli. George Friedman ze zpravodajské společnosti Stratfor tvrdí, že to je nutná korekce Bushovy dobrodružné politiky (kterou mimochodem Friedman sám tehdy podporoval). Říká, že v Obamově rozhodnutí nechat Francouze odvést těžkou práci v Mali „můžeme vidět, jak se americký systém stabilizuje tím, že snižuje hrozby, jež nemohou být odstraněny, a odmítá se nechat zatáhnout do bojů, které může nechat na jiných“.
Americký imperialismus byl oslaben porážkou v Iráku a zabřednutím v Afghánistánu. Přesto je stále velmi daleko od svého konce. Americká vládnoucí třída je nadále v samém středu globálního kapitalistického systému. To ji sice činí obzvláště zranitelnou, uvážíme-li krizi posledních pěti let, ale ústřední role a zdroje, kterými americký kapitalismus stále disponuje, mají za následek, že i napříště zůstává dominantní imperialistickou mocností.
Alex Callinicos
Z týdeníku Socialist Worker přeložil Petr Glivický.
Překlad vyšel v březnovém čísle Solidarity roku 2013
