Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Pokud naše články čtete pravidelně a Vaše situace Vám to umožňuje, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
Barbora Čapinská
Po loňském požáru v textilní továrně nedaleko bangladéšského hlavního města Dháky, během kterého zemřelo přes sto dělníků a dělnic, došlo letos čtyřiadvacátého dubna k mnohem větší tragédii. Více než tisíc lidí zemřelo po zřícení továrny Rana Plaza v Savaru na dháckém předměstí. Teprve tato událost, nejkrvavější v dějinách země, přiměla bangladéšskou vládu a textilní koncerny k minimálním změnám bezpečnostních i pracovních podmínek v tomto odvětví.
Budova, v níž sídlilo 5 různých společností vyrábějících oděvy zejména pro evropské a severoamerické koncerny, pohřbila zhruba 1127 osob a další stovky zranila. Uvádí se, že více než 400 poškozených se nadále nachází v kritickém stavu, avšak kapacita nemocnic je nedostatečná, mnohým obětem se tak nedostává plné lékařské péče.
K této tragédii došlo jen několik měsíců poté, co během ničivého požáru v továrně Tazreen Fashions zemřelo asi 112 lidí pouze proto, že budova nesplňovala základní bezpečnostní opatření, jako je například vnější únikové schodiště či dostatek hasicích strojů. (Článek Tragický požár textilní továrny v Bangladéši, který se ohlížel za loňskými událostmi, vyšel v Solidaritě číslo 73 – pozn. redakce.)
Ačkoli byla majiteli Sohelu Ranovi povolena výstavba pouze pětipodlažní budovy, rozhodl se přistavět další tři patra nelegálně, a dokonce ignoroval praskliny na zdech, které zvěstovaly neštěstí vpředvečer události. I když byly obchody a pobočka banky, sídlící v prvních podlažích, osudného dne zavřeny, dělnice a dělníci textilních manufaktur byli donuceni jít do práce. Samotný kolaps budovy pak podle svědků připomínal zemětřesení.
Takovéto neštěstí však není první v dějinách země: již v roce 2005 zemřelo 64 osob během zřícení budovy Spectrum Garments. Takovéto příklady dosvědčují, že stavební inspektoři, potažmo vedení města jsou rovněž odpovědni za nedodržování stanovených stavebních a provozních pravidel.
Bezpečnostní smlouva textilních koncernů
Stejně jako po každé předchozí tragédii, i tentokrát po nátlaku neziskových organizací – sdružených kupříkladu v kampani Clean Clothes Campaign (Za čisté oblečení), která bojuje za zlepšení pracovních podmínek v tomto odvětví již od roku 1989 – ohlásily některé největší oděvní giganty, jako jsou H&M a Inditex (vlastník sítě obchodů Zara), dánské C&A, Carrefour, Benetton, Marks&Spencer, ale i menší britské společnosti Primark a Tesco letos 13. května svou podporu dohodě o požárních a bezpečnostních opatřeních (Accord on Fire and Building Safety in Bangladesh). Ta by měla zaručit nezávislé a důkladné kontroly bezpečnostních podmínek v továrnách a zlepšila práva pracujících a odborů, i když pouze v Bangladéši.
Jelikož je koncern H&M největším odběratelem oděvů z této země, byla jeho podpora této smlouvě vnímána jako klíčová. Avšak další z velkých hráčů, zejména společnosti ze Spojených států, mezi něž patří Wal-Mart, Gap, Target nebo J. C. Penney, odmítly smlouvu podepsat z důvodu obavy ze soudních žalob ze strany sdružení pracujících. Tato dohoda by totiž dávala možnost žalovat oděvní společnosti nejen ve výrobní zemi, ale i v zemi, kde společnost sídlí.
Wal-Mart, největší maloobchodní síť na světě a jeden z největších dovozců oblečení z Bangladéše, navrhl, že bude provádět kontroly svých dodavatelů nezávisle, a to u všech subdodavatelů, nejen u některých, jak předpokládá tato dohoda, zahrnující zhruba tisíc továren. V důsledku tragického požáru v roce 2012 se k tomuto zavázaly již společnosti Calvin Klein, Tommy Hilfiger či Tchibo, ale také Next a Mothercare. Ačkoli se dá mluvit o historické změně, jakákoli smlouva ovšem bude neúčinná, pokud se k ní zaváže pouze část prodejců anebo pokud místní legislativa nebude umožňovat postihovat výrobce a nebude hájit práva zaměstnanců.
Konečně je potřeba také zmínit, že neplošné působení těchto změn by nahrávalo tomu, že by i v jiných zemích, mimo jiné v Kambodži, kde nedávno došlo k násilnému potlačení protestů proti špatným podmínkám práce, nadále docházelo k porušování takovýchto pravidel a nižší cena pracovní síly by vedla k přemístění produkce ke „konkurenceschopnějším“ státům s méně regulovaným pracovním trhem. Ředitel H&M se již nechal slyšet, že společnost hledá nové země působnosti ve Střední i Jižní Americe a Africe.
Reakce bangladéšské vlády
Po měsících protestů a několika neštěstích se bangladéšská vláda, zřejmě pod tlakem Evropské unie a pod hrozbou sankcí, konečně rozhodla přijmout kýžené změny. Přislíbila zvýšení platů pracujících v oděvním průmyslu (v současné době se platy pohybují okolo 37 dolarů za měsíc) a přijetí zákonů usnadňujících zakládání odborů.
V pondělí 13. května byl konečně zrušen zákon, který dovoloval zakládání odborů pouze za předpokladu, že organizátoři předložili vládě seznam jmen dokazující, že nejméně 30 procent zaměstnanců dané společnosti je pro založení odborů. Tento seznam byl však pokaždé předložen k verifikaci i majiteli továrny, který tímto získával možnost zbavit se příliš aktivních zaměstnanců.
Další změny se týkaly odstupného nebo důchodových dávek, které byly jednotně stanoveny pro celé textilní odvětví a nejsou podmíněny, jak tomu bylo doposud, například velikostí společnosti, ve které byl člověk zaměstnán. Změny se však budou muset dotknout i tématu rozvoje venkova a pozice žen a dětí – téměř 80 procent všech zaměstnanců tvoří dívky a ženy z chudých vesnických oblastí.
Navzdory těmto vlaštovkám se ukázalo, že vláda nehodlá s dělníky vyjednávat: stejně jako během loňských protestů i naposledy – 20. května – opět tvrdě zasáhla proti 20 tisícům protestujících v průmyslové zóně Ašulia nedaleko Dhaky. Tam bylo zraněno asi 50 lidí, a to včetně žen a dětí, které jsou nejčastějšími zaměstnanci textilek. V Ašulii sídlí asi 300 továren, které produkují zhruba 30 procent exportních oděvů země. Demonstranti se dožadovali zvýšení měsíční mzdy z 37 na 100 dolarů a trestu smrti pro majitele továrny Rana Plaza, který byl krátce po neštěstí dopaden.
Vláda je tak zcela zjevně na straně Bangladéšské asociace oděvních výrobců a vývozců (BGMEA), jejíž president Atiquil Islam se zmínil o tom, že je vláda ujistila, že pomůže udržovat právo a pořádek v továrnách. Vinu za špatné pracovní podmínky tak nenesou výlučně nadnárodní korporace: svůj podíl viny si nese i bangladéšská vláda a hospodářské elity, kterým vyhovuje současný stav a jsou ochotny učinit pouze mírné ústupky v zájmu udržení sociálního smíru. Pokud by se zastavily investice a zakázky, znamenalo by to v zemi, kde žije v chudobě více než 30 procent lidí a 40 procent obyvatel je „podzaměstnaných“ (pracují pouze několik hodin denně za mizerné platy), nepředstavitelné sociální nepokoje.
V Bangladéši, který je po Číně druhým největším vývozcem oděvů na světě, se počet továren odhaduje na 5 až 6,5 tisíce. Tyto továrny zaměstnávají více jak 4,5 milionu lidí a představují až 80 procent celkového exportu země (roku 2009 byl jejich zisk více než 12 miliard dolarů). Doposud nízké ceny pracovní síly a téměř žádné regulace lákaly investory a dovozce. Už v roce 2010 bojovali lidé v ulicích za zvýšení měsíční mzdy z 23 na 75 dolarů, avšak vláda byla ochotna nabídnout pouhých 43 dolarů. Přitom dosavadní nárůst cen o 200 procent by vyžadoval, aby byl měsíční plat minimálně 150 dolarů.
Systémové řešení v nedohlednu
Oděvní průmysl patří dlouhodobě nejenom k největším vykořisťovatelům lidí, ale i k největším znečišťovatelům planety. Kvůli náročnosti bavlny na vodu, neuměřenému používání pesticidů a barviv dochází ke značné devastaci životního prostředí, protože výroba surovin a textilií probíhá v zemích s nízkou regulací ochrany životního prostředí.
Lidé pracující při pěstování a zpracovávání základních surovin jsou však stejně tak jako dělnice a dělníci v manufakturách oběťmi nulové regulace. A co víc: mnohem častěji trpí zdravotními problémy spojenými s nadměrným používáním chemikálií bez jakékoli ochrany a následné lékařské péče.(Příklady vykořisťování a devastace životního prostředí při pěstování bavlny jsou dostupné na webech www.nazemi.cz a www.sedmagenerace.cz.)
Zmínky o „etické módě“ a etické úmluvy zlepšující pracovní podmínky v tomto odvětví jsou tak pouze kosmetickými změnami, které nemají za cíl změnit podstatu fungování celého oděvního průmyslu. Je nutné si otevřeně přiznat, že za podobná neštěstí jsou vedle nadnárodních korporací a v daném případě bangladéšské vlády zprostředkovaně odpovědni i konzumenti. Jakákoli smysluplná systémová změna by musela zahrnout nejenom přesun k trvale udržitelným způsobům pěstování surovin a zlepšení pracovních podmínek všech pracujících v tomto odvětví – od pěstitelů v Mali a Indii až po podprůměrně placené prodejce v sítích Wal-Martu ve Spojených státech amerických – ale také změnu přístupu lidí k více odpovědné spotřebě (k tomu viz pokračování analýzy Planetární stav nouze v tomto čísle).
Vyšlo v červnové Solidaritě roku 2013 (č.79)
barbora.capinska@socsol.cz
