V úterý osmadvacátého května se několik desítek lidí rozhodlo obsadit park Gezi v centru Istanbulu a protestem vsedě zabránit kácení zdejších stromů. Důvodem byl plán města přeměnit tento park na obchodní centrum. Policie však na protestující brutálně zaútočila, čímž začal proces, který nakonec vyvrcholil ve významnou porážku vlády.
Na protest proti policejnímu násilí se v centru Istanbulu brzy začali shromažďovat demonstranti. Jejich počet stále rostl a nakonec protesty vyvrcholily desetitisícovou demonstrací. Policie opět zareagovala násilím a na demonstranty útočila obušky a pepřovým plynem. Demonstranti se ovšem nenechali z náměstí vytlačit a po mnoha střetech byla policie donucena se stáhnout. V sobotu tak bylo náměstí Taksim od policie osvobozeno a po tři dny okupováno demonstranty.
Protesty se záhy rozšířily do Izmiru, Ankary a dalších měst, kde se lidé začali shromažďovat ve svých ulicích. Údery do hrnců a pánví, pískáním a skandováním pak lidé vyzývali premiéra, aby rezignoval. Obyvatelé měst často demonstranty podporují a poskytují jim zázemí či jídlo a ne výjimečně také citronovou šťávu proti pepřovému plynu.
K protestnímu hnutí se brzy připojily také odbory a toto úterý započala šestatřicetihodinová stávka zaměstnanců veřejného sektoru.
Protestní akce nebyly organizovány žádnou politickou organizací. Došlo k tomu, že tichý a pokojný protest proti kácení stromů se náhle a živelně změnil v aktivní masový odpor proti vládě. Ten se rozšířil po celém Istanbulu a poté i do dalších měst napříč celou zemí. Vláda byla tímto vývojem zcela zaskočena. A ještě více vládu zaskočilo, když tisíce a tisíce demonstrantů odmítly vyklidit náměstí, a to bez ohledu na brutalitu policejních útoků.
Konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkinma Partisi – AKP) ovládá Turecko již 11 let a provádí přitom celou řadu neoliberálních reforem. Nespokojenost s neoliberální politikou sílí ve společnosti již dlouho – ať už jde o budování nových obchodních center, rozpočtové škrty, násilné útoky policie proti demonstrantům či zákaz prodeje alkoholu po desáté hodině.
Samotná vláda však byla dosud relativně úspěšná a odpor parku Gezi je tak její první velkou porážkou. Vláda podcenila hněv a uvědomění lidu – a nyní za to platí.
K masovým protestům se připojila celá řada politických proudů a sil. Jednou z nich byli i nacionalisté, kteří si přinesli turecké vlajky, zpívali
Pochod republiky a skandovali „Jsme Atatürkova armáda“ (Mustafa Kemal Atatürk – zakladatel a první prezident Turecké republiky – pozn. redakce). Ale získat si hnutí na svou stranu se nacionalistům nepodařilo.
Pokud si hnutí zachová svou rozhodnost a bojovnost, které prokázalo během protestů, a pokud bude pokračovat v odporu proti bezpráví, vláda utrpí další porážku.
Již nyní je zřejmé, že masové hnutí ovlivnilo a mobilizovalo část voličů AKP. A to může být začátek konce její vlády.
Revoluční socialistická dělnická strana (Devrimci Sosyalist İşçi Partisi – DSIP) je součástí hnutí odporu od samého počátku. Naši soudruzi tvoří část davu na náměstí Taksim i v jiných městech, zároveň se podílí se na organizaci protestů.
Odpor, který začal v parku Gezi, signalizuje počátek nové fáze boje za svobodu.
Na základě článků „The AKP government’s first major defeat“ a „Rage explodes across Turkey“ (ze Socialist Worker) napsal Vítězslav Lamač.
