Uhlí jako zdroj budoucnosti. Proč se nemůžeme zbavit závislosti na fosiliích a zmírnit dopady změny klimatu?

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Tichý oceán se kvůli klimatické změně ohřívá nejrychleji za posledních deset tisíc let. Mohl proto vzniknout mimořádně ničivý tajfun Haiyan, který připravil o život víc jak 5000 Filipínců.

Tichý oceán se kvůli klimatické změně ohřívá nejrychleji za posledních deset tisíc let. Mohl proto vzniknout mimořádně ničivý tajfun Haiyan, který připravil o život víc jak 5000 Filipínců.

Václav Drozd

Rusnokova vláda hodlá využít svých posledních dnů k prolomení limitů těžby severočeského lignitu a určit tak budoucí vývoj české energetiky. Ministr průmyslu Cienciala zřejmě našel zalíbení ve fungování polostátního ČEZu a navrhuje založení nové důlní firmy, ve které by stát vlastnil rozhodující podíl a zbytek by „průlomově“ připadl severočeským uhlobaronům Dienstlovi a Fohlerovi. Vláda nalezla ve svém snažení podporu také u ČMKOS, jejíž zástupci rozšíření těžby prosazují v tripartitě.

Promyšlené koncepce udržitelné energetiky nebo sledování světových trendů nikdy nebyly doménou české politiky, ale tentokrát se zdá, že si naši nikým nevolení představitelé dali záležet. Evropská a zřejmě i světová energetika se po hrátkách s jadernou energií totiž také vrací k jistotě, která nikdy nezklame – k uhlí příležitostně doplněnému o břidličný plyn. Politický vývoj nasvědčuje tomu, že puch spáleného lignitu, který provázel počátek industriálního kapitalismu, ucítíme také při jeho konci.

Bez větší odezvy v českých mediích zkrachoval evropský obchod s emisními povolenkami. V důsledku rigidity evropských institucí, neschopných odpovědět na ekonomickou krizi, padl jeden ze stěžejních projektů EU, který měl motivovat výrobce elektrické energie, aby přestali spoléhat na uhlí a investovali do obnovitelných zdrojů. Do systému bylo pro období 2013-2020 vpuštěno příliš mnoho povolenek, jejich cena výrazně klesla a přestaly proto plnit svou funkci. V dubnu tohoto roku europarlament potopil návrh Komise na odebrání přebytečných povolenek, čím nejspíš ukončil snažení o reformu energetiky. Veškeré investice do bezemisních technologií, které spoléhaly na regulaci EU, přišly vniveč a „nejšpinavější“ technologie se staly těmi nejvýdělečnějšími. V současnosti opět probíhají jednání o případném oživení trhu s povolenkami, ale výsledek můžeme jen stěží odhadnout.

Pokud Rusnokův kabinet odsouhlasí pokračování těžby v Severních Čechách, bude zrušení tohoto rozhodnutí prvním zásadním úkolem pro novou vládu. Strany vyjednávající o koalici se zatím shodly pouze na tom, že současná vláda nemá mandát pro rozhodování o zásadních strategických otázkách. Hnutí ANO i lidovci prolomení limitů odmítají, zatímco v ČSSD si místo stínového ministra průmyslu a obchodu stále drží nechvalně známý propagátor prolomení limitů Milan Urban, který šel průmyslníkům vždy na ruku. Ve straně proti němu stojí adept na šéfa Ministerstva životního prostředí Vladimír Špidla.

Ekologie je jedno z „mrtvých“ témat naší politické scény a pro většinu voličů ztratilo pozitivní význam, který mělo ještě na počátku 90. let. Ke znehodnocení  environmentální politiky stačilo nešťastné angažmá Strany zelených v Topolánkově vládě a některé záměrně zpackané projekty s eko nálepkou, jako je podpora solárních elektráren nebo biopaliv. Sprosté slovo „ekologie“ už politici vyřadili ze svého slovníku a v programech stran plní spíše funkci obligátního kosmetického doplňku.

Světová odborná i laická veřejnost považuje klimatickou změnu za jeden z nejzávažnějších problémů lidstva. V České republice se do role hlavního odborníka na civilizační potíže postavil Václav Klaus a s vydatnou podporou amerických konzervativních think tanků dokázal téma globálního oteplování zprivatizovat a pokřivit jeho vnímání ve společnosti. Tomu odpovídá i nedávná mediální prezentace páté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu, která je nejkomplexnějším shrnutím poznatků o tomto jevu. Novináři většiny hlavních médií si podivně vybrali, neustále zdůrazňovali a opakovali zcela marginální a neproblematickou informaci, že jsou si vědci na 90procent jistí, že za změnu klimatu může člověk. Tento empirický fakt je znám od 80. let, ale naši „skeptičtí“ žurnalisté a mnozí politici mají neustálou potřebu jej zpochybňovat a relativizovat.

Upřednostňování krátkodobých finančních zájmů a upozadění environmentální politiky však není vlastností jen naší zatuchlé uhelné kotliny, ale bohužel stále trvající světový trend, který podporují politici ruku v ruce s průmyslem. Bez dostatečné regulace proto i přes rozšíření efektivních technologií a obnovitelných zdrojů energie roste globální spotřeba paliv a  produkce skleníkových plynů.

Fraška sehraná zástupci 190 zemí na listopadové Klimatické konferenci OSN (COP 19) jasně dokládá, že zmírnění dopadů klimatické změny snížením emisí skleníkových plynů jsou v rozporu se zájmy kapitalistické ekonomiky závislé na spalování fosílií. Agendu summitu totiž již tradičně určovaly korporace obchodující s konvenčními palivy. Letos poprvé se však polští pořadatelé nerozpakovali a cynicky přizvali k oficiální spolupráci na organizaci firmy jako General Motors, Arcelor Mittal nebo BMW.

Jednání uvízla v moři neshod a neustálých odkladů. Rozvinuté země totiž nehodlají ustoupit ani o píď v obhajobě svých mocenských a ekonomických zájmů. Země třetího světa se hlásí o svůj podíl na fosilním bohatství Západu a žádají o vyšší solidární příspěvek na rozvojové projekty. Klíny mezi jednající strany zaráželi všudypřítomní lobbisté i samotní pořadatelé.

Obecně přijímaným cílem je snížení celkové koncentrace CO2 pod hranici 350 ppm (částic na milion), což by mělo do konce století stačit na udržení oteplení zhruba na 2°C oproti stavu před průmyslovou revolucí. Pokud teplota přesáhne tuto mez, budou důsledky nedozírné (např. úplný rozklad ekosystémů v oceánech, vyhynutí asi poloviny živočišných druhů).Většina vlád na světě souhlasí s tím, že je nezbytné emise co možná nejdříve omezit, ale zůstávají u pouhých proklamací a některé země, zejména pak Austrálie, Japonsko a Kanada, přímo blokují vyjednávání. V případě, že by se přesto podařilo potřebné radikální omezení spotřeby vyjednat, dvě třetiny dostupných zásob fosilních paliv by musely zůstat pod zemí a akcie ropných společností by výrazně ztratily na ceně.

V současnosti se ale rychle blížíme koncentraci 400 ppm a připravujeme si tak chmurnou budoucnost na planetě teplejší až o 4 stupně v dalším století. Investoři rovněž nepočítají s omezováním spotřeby a těžby fosilií. Podle Sternovy zprávy dvě stě nejvýznamnějších ropných společností utratilo za minulý rok celkem 674 miliard dolarů, tedy zhruba 1% světového HDP jen na vyhledávání a dobývání nových zdrojů. Dřívější vydání zmíněné studie z roku 2006 dokládá, že by právě částka rovná jednomu procentu světového HDP stačila pro přechod na čistou a udržitelnou energetiku.

Analýzy banky HSBC vypočítávají obrovské množství fosilií, které se v případě globální klimatické dohody nebudou moct vytěžit. 40 až 60 procent tržního ocenění firem v tomto sektoru je podle nich ohroženo prasknutím tzv. uhlíkové bubliny, která se nafukuje s přeceňováním zásob a rostoucím zadlužením těžařů. Zmíněných dvě stě největších firem má hodnotu 4 triliony dolarů spolu s dluhem v celkové výši 1,5 trilionu.

Globální trh s konvenčními palivy je základním kamenem současného ekonomického i společenského uspořádání. Pokud tedy nenastane zásadní převrat v politice významných států nebo nedojde k náhlé proměně tohoto hospodářského sektoru, nemáme důvod vzhlížet k budoucím jednáním o globálním omezení emisí s nadějemi. Globální instituce, zástupci rozvinutých zemí ani korporace nemají zájem vzdát se své tradiční závislosti na fosilních zdrojích. Přes veškeré proklamace je jejich hlavním cílem zachování stálého příjmu bez ohledu na budoucí dopady.

Klimatické konferenci OSN ve Varšavě se věnuji podrobněji v textu „11 000 dárkových igelitek“ zde.

Reportáž z protestů za klimatickou spravedlnost, které summit doprovázely, naleznete pod názvem „Kdo chce klimatickou spravedlnost?“ zde.

vaclav.drozd@socsol.cz

Vyšlo v prosincové Solidaritě roku 2013 (č.85).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •