S trochou nadsázky lze říct, že český liberálně kapitalistický režim vstoupil do své normalizační fáze. Existují určité vymezené mantinely, v nichž se naše politika pohybuje a jakékoliv vybočení z těchto mantinelů vyvolá velký rozruch v řadách slušných a úspěšných, jak se skromně příslušníci české buržoazie označují. Klimatická stávka, kterou zhruba na deseti českých univerzitách od 14. do 17. listopadu minulého roku zorganizovala iniciativa Univerzity za klima představovala právě takové vybočení.
Předně narušila trend personalizace, kdy je česká politika stále více o někom, než aby byla o něčem. Stávka poukázala na konkrétní problém (na klimatickou krizi a její dopady) a zároveň její účastníci navrhli i určitá řešení. Stávka rovněž narušila českou mediokracii. Tématem protestu nebylo něco, co by u nás nějak intenzivně probírala média, jejichž jinak silný vliv na společnost lze ilustrovat na prezidentské volbě, kdy ve spolupráci s agenturami pro výzkum veřejného mínění jsou média schopná vyrobit favority volby.
Právě onen rozruch, který stávka vyvolala je ve výsledku téměř zajímavější než samotná akce. Například reakce děkana Balíka z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity byla čistě normalizační. V rozhovoru, který poskytl pro server iRozhlas už jenom chybělo, aby studenty obvinil z toho, že svojí stávkou ruší klid na práci, respektive že ruší klid na studium. O čem to svědčí? Předně o naprostém nepochopení rozsahu a závažnosti klimatické krize.
Podle Světové meteorologické organizace se počet přírodních katastrof v průběhu posledních padesáti let zvýšil víc jak pětkrát. To není náhoda. A tyto živelné pohromy se netýkají jenom vzdálených a exotických zemích, vždyť nás v roce 2021 zasáhlo tornádo. V tom samém roce pak OSN oficiálně rozpoznalo hladomor probíhající na Madagaskaru za první vyvolaný změnami klimatu. Profesor Balík tvrdí, že změnu klimatu považuje za akutní problém, jeho jednání ale prozrazuje opak. Profesor Balík si rovněž stěžoval na to, že prostory fakulty nejsou vhodné pro pořádání klimatické stávky, jelikož se téma protestu bezprostředně netýká fakulty. Vážně? Neměly by být právě univerzitní prostory místem pro co nejsvobodnější vyjádření názorů? Místem pro vedení skutečně kritické debaty nad závažnými problémy? A o čem vůbec můžeme říct, že se to netýká klimatické krize? To, že se někdo tak intelektuálně vyprázdněný jako profesor Balík mohl stát děkanem fakulty sociálních studií není chyba či omyl, nýbrž potvrzení toho, že české školství funguje přesně tak jak má. Úkolem našeho školství totiž není vychovávat kriticky smýšlející jedince, nýbrž jen produkovat úspěšné absolventy, kteří se uchytí na trhu práce.
Pana profesora Balíka, jakožto člena ODS možná poněkud rozhodilo to, že ne všichni protestující studenti se vyjadřovali pochvalně o kapitalismu. V tomto směru stojí za přečtení komentář Agenda pro všechny českého novináře Marka Švehly pro Respekt. Švehla jakoby s lehce pobaveným úsměvem radí studentům, aby se neodcizovali od většinové společnosti antikapitalistickými hesly, protože tím: „dělají z boje proti globálnímu oteplování čistě levicovou politiku, která byla v Česku vykázána mimo parlament.“ Předně je třeba říct, že z parlamentu nelze vykázat něco co v něm nebylo. ČSSD v posledních letech její parlamentní existence zajímala už jenom moc a z KSČM se stala převážně konzervativní a proruská strany, ani jeden z těchto subjektů tak nikdo příčetný za levicový považovat nemůže, natož si myslet že prosazovaly autentickou levicovou politiku.
Švehla si myslí, že ekologická tématika bude mít u nás šanci, jen když se prosadí názor, že se jedná o agendu všech. Agenda všech zní líbivě, je to ale čistě ideologická fráze, která s reálným charakterem klimatické krize nemá, co dočinění. Čísla v tomto směru mluví nemilosrdně – podle studie Oxfam International vypouští jedno procento ultrabohatých kapitalistů stejné množství emisí jako padesát procent nejchudších obyvatel Země. V případě přírodní katastrofy se kapitalisté prostě přesunou mimo zasaženou oblast, mohli jsme to ostatně vidět už v průběhu pandemie, kdy miliardáři opouštěli městské aglomerace a izolovali se na svých honosných letních sídlech či luxusních jachtách. Chudí lidé takovou možnost nemají, budou muset zůstat na místě a čelit smrti. A zde záměrně nepřeháním, to, jak smrtící klimatická krize je nám ukázaly pákistánské záplavy, které zasáhly celou třetinu země a zabily přes tisíc sedm set lidí. Papírově je klimatická změna agendou všech, ale existují propastné rozdíly mezi tím jak moc jí kdo bude reálně zasažen. Slovy bývalého lídra Labour Party Jeremy Corbyna: „Klimatická změna je třídní problém.“
Švehla a s ním i další čtenáři Respektu vidí v kapitalismu „prostředí pro svobodnou aktivitu“ a nevidí, že toto jejich prostředí pro svobodnou aktivitu díky svojí dravé povaze každoročně zabije zhruba dvacet milionu lidí, protože zkrátka není profitabilní poskytnout všem lidem na světě přístup k pitné vodě a potravinám. Ba co víc je to právě kapitalismus, který změnu klimatu vyvolal. Největší ropná společnost světa Exxon předpověděla klimatické změny už v roce 1977, celých 11 let před tím, než se tato informace stala veřejně známou. Exxon však své nálezy nejenomže zatajil, ale strávil pak následující dekády utrácením miliónů dolaru na popírání existence změn klimatu. Kdyby totiž už tenkrát o svých nálezech informoval, připravil by se potencionálně o hodně velké zisky. Případů, kdy kapitalistická bezohlednost zničila snahu o lepší životní prostředí je pak celá řada. Stačí připomenout podezření, že firma Shell v roce 1995 stála za vraždou devíti ekologických aktivistů v Nigérii.
Švehla chce mírnou ekologii v mezích pravicového myšlení – zelený kapitalismus, což není nic jiného než představa, že díky prodeji emisních povolenek a investicím do elektromobility ve stylu Tesla bude i nadále miliardářům procházet, že produkují milionkrát více emisí než průměrný člověk. Pravda ale je, že smysluplná ochrana klimatu a kapitalismus jsou dvě věci, které jsou neslučitelné. Ve stínu událostí jako již zmiňované pákistánské záplavy či hladomor na Madagaskaru se jeví sen o zeleném kapitalismu jako sen proklatě nebezpečný. Pokud opravdu chceme klimatickou krizi zažehnat, musíme překonat samotnou logiku kapitalistické produkce. Zdá se ale, že toto si neuvědomuje nejenom pan Švehla, ale dokonce i někteří studenti z Univerzity za klima. Požadavky jejich protestu byly totiž až zoufale mírné – vznik instituce pro koordinace přechodu na bezuhlíkové hospodářství a spravedlivou transformaci, zavedení uhlíkové daně, konec uhelných elektráren, vystoupení z energetické charty atd. Ve svém komentáři si toho všímá i Švehla a správně to označuje za středové požadavky. Kritik by skoro řekl, že hesla typu, že kapitalismus je ekocida, která šla na stávce spatřit, byla jen jakousi postmodernistickou performancí, snahou šokovat a zajistit si tak pozornost, než aby vyjadřovala reálný názor. I způsob, jakým studenti formulovali svoje sociální požadavky je chybný. Správně sice mluvili o potřebě spravedlivé transformace pro regiony závislé na uhlíkovém hospodářství či poukazovali na kriminálně nízké mzdy univerzitních doktorandů, které rozhodně k budování udržitelného školství nepřispějí. Kriticky však chybělo zdůraznění jednoho faktu. Jakého?
V naší české kotlině je soustavně budován narativ, že klimatická krize je postmateriální téma, které tudíž řeší jen příslušníci zaopatřená střední a vyšší vrstvy. Je to hluboký omyl. Klimatická krize je tématem sociálním. Podle odhadů světové banky hrozí, že v důsledku dopadů změn klimatu padne celosvětově vnásledujících letech do chudoby až 130 milionu lidí. A právě na to je potřeba pořád upozorňovat a mluvit o tom. Lidé si často myslí, že jim kvůli „zelenému šílenství“ hrozí pád do bídy, ten ale hrozí, pakliže se přejde na řešení všech popíračů klimatické změny – nedělat v zájmu zachování prosperity nic. Prosperitu by si však reálně zachovala jen hrstka kapitalistů.
Otázkou je, nakolik je smysluplné jednat s vládou tak, jak jsme mohli vidět, když se v půli prosince vybraní členové Univerzit za klima setkali se zaměstnanci ministerstva pro životní prostředí. Je podle mého naprosto zbytečné jednat s vládou, která realizovala katastrofální dohodu o dole Turów – ano, podzemní voda v libereckém příhraničí i nadále mizí, jen to mainstreamovým médiím již nestojí za pozornost.
Nechci ovšem na závěr působit až přehnaně kriticky, v atmosféře těžkého neoliberalismu, kdy jsme nabádáni, aby si každý hleděl jen toho svého, tedy hlavně budování své vlastní kariéry, je téměř malý zázrak, že taková akce proběhla a zapojilo se do ní tolik studentek a studentů. Věřím, že Univerzity za klima půjdou dál. Stačí, když se studenti nebudou bát a začnou skutečně prosazovat to co si napsali na transparenty, stačí když budou realisté a začnou prosazovat nemožné.
