Za levicovou kritiku Evropy

24. května 2014 se konají volby do europarlamentu. Evropská extrémní pravice si od nich slibuje průlom. Levice ovšem může kontrovat, pokud vyjasní své stanovisko k Evropské unii.

STR. 21_Troika_protest_Frankfurt__Kevin Van den Panhuyzen

Strana Alternativa pro Německo (Alternative für Deutschland, AfD) se v září o kousek nedostala do Spolkového sněmu. Jejím hlavním volebním tématem byla kritika Evropské unie. V kampani zdůrazňovala rozhořčení z toho, že peníze německých daňových poplatníků jsou používány na dluhy států zasažených krizí a k záchraně evropských bank.

Jako jediná strana zastoupená v Bundestagu (Německý spolkový sněm) odmítala vždy Die Linke záchranu bank na úkor obyvatelstva. Ale v jejím předvolební kampani nehrála kritika evropské politiky kancléřky Merkelové téměř žádnou roli. I z toho důvodu přešlo dohromady 340 000 protestních voličů od Die Linke k AfD.

Početná kritika EU

Úspěch AfD ukazuje, že převážná většina obyvatelstva má k EU a jejím institucím nedůvěřivý postoj. Evropskou unii kritizují i odbory a sociální hnutí. Kritiku vyvolávají mimo jiné deregulační opatření na evropském pracovním trhu, která oslabují zaměstnané a odbory v boji za sociální standardy.

Kritika se zaměřuje proti takovým pravidlům hospodářské soutěže, která zvýhodňují volný pohyb kapitálu velkých koncernů, podrývají vydobyté tarify, posilují privatizace veřejného majetku a z evropských prostředků podporují agresivní politiku expanze evropských koncernů na světových trzích. V neposlední řadě se s odmítnutím setkává budování společných evropských bojových sil (Battle groups) k posílení schopnosti vojenských intervencí.

Zásadní konstrukční vada

Otázkou je, jedná-li se zde o vývoj, který je ještě možno korigovat, nebo o zásadní vadu konstrukce EU. První názor evidentně zastává Fórum za demokratický socialismus (Forum demokratischer Sozialismus), proud uvnitř strany Die Linke, když těmito slovy požaduje reformu EU: „Zasazujeme se o to, aby naše nová strana Die Linke podporovala evropskou integraci a rozšiřování Evropské unie na rovnocenném, solidárním, civilním a demokratickém základě.“

Ovšem EU a její předchůdkyně rozhodně nebyly zakládány ve prospěch porozumění mezi národy. O tom nás nemůže klamat ani udělení Nobelovy ceny za mír Evropské unii, a to “za úspěšný boj za mír, porozumění, demokracii a lidská práva”. Mnohem spíše byl osnovou tohoto projektu hospodářský a geopolitický zájem evropského kapitálu.

Sjednocení evropských prostředků

Po druhé světové válce se kolem obou světových velmocí, USA a Sovětského svazu, vytvořil bipolární systém, ve kterém došlo ke znatelnému oslabení západoevropských států na mezinárodním poli. V polovině padesátých let pocházelo 75 procent největších světových podniků z USA. Aby obstál proti síle amerického kapitálu a stal se znovu konkurenceschopným ve světovém měřítku, musel evropský kapitál sjednotit své prostředky. Trhy v jednotlivých národních státech byly příliš malé. Bylo zapotřebí společného evropského trhu, aby mohly podniky vyrůst natolik, že budou schopné konkurovat těm americkým.

V roce 1951 byla s Evropským sdružením uhlí a oceli (Montánní unií) vytvořena první nadnárodní organizace na evropské úrovni. Členským státům, Německu, Francii, Itálii a Beneluxu, umožňovala bezcelní přístup k uhlí a oceli. Francii šlo nejprve především o to, aby získala vliv na německé uhelné regiony a těžký průmysl. Německá spolková republika po prohrané druhé světové válce a rozdělení Německa zase usilovala o to, zapojit se do svazku západoevropských států.

Evropský společný trh

Z Montánní unie vzešlo v roce 1957 Evropské hospodářské společenství (EHS). Jeho založení bylo dalším krokem k integraci. Šlo o to vytvořit společný trh, na kterém by se volně mohlo pohybovat zboží, služby, kapitál a pracovní síly. Již v roce 1968 byla zrušena poslední vnitřní cla, ovšem proces opakovaně zaklopýtal. Společný vnitřní trh byl dobudován až se smlouvou z Maastrichtu z roku 1993 v doprovodu se založením EU.

Zrušení překážek obchodu urychlilo proces integrace a za cíl mělo další posílení konsolidace kapitálu. Počet fúzí podniků v Evropě razantně narostl. Sloučením národních trhů do jednoho velkého vnitřního trhu byl vytvořen evropský hospodářský blok v konkurenci s USA. Čím intenzivněji probíhalo prolínání kapitálu v Evropě, tím silnějšími se stávaly nadnárodní instituce a prohlubovala se integrace.

Konkurence o lokality

Se založením měnové unie byl v roce 1990 učiněn další rozhodující krok. Cílem bylo odstranit kolísání směnných kurzů s rušivým účinkem na volný obchod a etablovat silnou jednotnou měnu v konkurenci s americkým dolarem. Pozdější zavedení eura bylo prostředkem, jak dále postoupit ve sjednocování Evropy pod diktátem hospodářsky nejsilnějších zemí, především Německa.

Fakt, že měnová unie nenásledovala žádnou hospodářskou a finanční unii, bývá často označován za konstrukční vadu jednotné měny. Ve skutečnosti bylo ale od počátku záměrem přivést jednotlivé národní státy do vzájemné konkurence v oblastech mzdové a sociální politiky a politiky pracovního trhu. Díky společnému vnitřnímu trhu a měnovému prostoru mohou podniky operovat uvnitř eurozóny bez omezení.

Jednotlivé státy spolu vedou ostrý konkurenční boj o lokalizaci výroby, jsou nuceny snižovat podnikové daně a náklady na mzdy, deregulovat trh práce a odbourávat sociální stát, aby zůstaly konkurenceschopnými. Za tohoto tlaku se útoky na obyvatelstvo prosazují výrazně snadněji.

EU nereformovatelná

Poslední krok integrace byl učiněn v souvislosti s odsouhlasením smlouvy o evropské ústavě. Ta byla sice v referendech v roce 2005 ve Francii a v Nizozemsku odmítnuta, ale Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost v roce 2009, převzala její zásadní prvky. V jádru šlo pod zástěrkou demokratizace o posílení vlivu velkých členských států a usnadnění dosahování většiny.

Základní směřování Evropské unie není možné reformovat. „EU je vším jiným než čistým listem papíru, na který se dá libovolně psát“, připomíná levicový eurokritik Andreas Wehr. „Hospodářsky liberální uspořádání EU je dáno smluvně, a to od jejího založení v roce 1957. Určujícím východiskem je vnitřní trh, na kterém je garantován volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.“ To je „ona skutečná ústava EU,“ pokračuje Wehr. „na tomto základě a s oporou v tisících směrnic se po desetiletí tvořil současný řád, který stvrzuje jurisdikce Evropského soudního dvora, a který Evropská komise neustále rozvíjí.“

Bez demokratického rozhodování

Reforma EU je nemyslitelná nejen na politické úrovni, ale brání jí samotné struktury. Nevolená Evropská komise jako jediná disponuje právem iniciovat zákony. Vedle toho existuje řada institucí, které jsou do značné míry mimo dosah demokratických mechanismů: rada Evropské centrální banky, agentura pro bezpečnost, předseda rady, vysoký zástupce pro zahraniční a bezpečnostní politiku.

Právě proto, že se evropské instituce ještě více vymykají tlaku zdola než vlády států, se na ně přesouvá stále více zákonodárných kompetencí. Dnes pochází sedmdesát až osmdesát procent zákonů z Bruselu. Zákonodárný proces svého času popsal bývalý předseda euroskupiny Jean-Claude Juncker následovně: „My se na něčem usneseme, potom to dáme do pléna a nějakou dobu čekáme, co se stane. Pokud není žádný velký povyk a protesty, protože většina nechápe, co se vlastně domluvilo, tak potom pokračujeme kousek po kousku dál, až už není cesty zpět.“

Z eura profitují koncerny

Ani měnová unie neslouží evropskému obyvatelstvu, ale je šitá na míru evropským koncernům. Díky tomu, že odstraňuje kolísání směnných kurzů, z ní profitují především evropské koncerny, zejména ovšem německý exportní průmysl. Když mělo ještě Německo svou národní měnu, tak nakonec vedlo každé vystupňování exportu a vytvoření obchodních přebytků k posílení marky a tudíž opět k znesnadnění exportu. Slučování do jednoho měnového prostoru se slabšími státy vede navenek k jakési zprůměrované měně. Ta tlumí mechanismus posilování v případě výkonnějších států a zároveň zabraňuje, aby mohli konkurenti v měnové unii podhodnocovat měnu a chránit tak svůj export. Navzdory těmto nevýhodám usilovaly a usilují i slabší ekonomiky o vstup do měnové unie. Strach, že ztratí přístup na trhy a vyhnou se jim kapitálové toky, je až příliš velký. Navíc přináší vstup do EU pro stávající vládnoucí třídy i jisté výhody. Mohou urychlovat své plány na demontáž sociálního státu a snižování mezd s poukazem na směrnice EU.

Evropské velkokoncerny a banky budou vždy vší mocí usilovat o zachování eura a EU, která je pro ně výhodná, dokud nebudou muset za boj s krizí platit ony, nýbrž většina evropského obyvatelstva a především lidé ze zemí nejvíce zasažených krizí.

Solidarita s obyvateli zemí zasažených krizí

Jaké závěry pro levicovou politiku můžeme z naší analýzy učinit právě v předvečer eurovoleb 24. května 2014?

Za prvé. Čím bude odpor obyvatelstva vůči EU větší a čím více se prohloubí rozpory, tím těžší bude pro vládnoucí vrstvy udržovat při životě tento kartel pomocí evropských smluv a jednotlivých záchranných opatření. Proto by měla Die Linke solidárně podporovat veškeré hnutí odporu v zemích zasažených krizí. Navíc by měla vystupovat za radikální odpis dluhů na účet bank a za právo těchto zemí obrátit se k EU zády.

Koncentrací kapitálu a krizovou politikou je kromě třídy pracujících zvláště postižena i střední vrstva. Pravicově populistické strany jako AfD se za pomoci hesel jako „Řekové trpí, Němci platí a banky inkasují“ chytají tohoto vývoje a otevírají dveře nacionalistické a rasistické propagandě. Požadují odstoupení Německa z eura. Pokud se Die Linke připojí k tomuto požadavku, bude také vnímána jako nacionalistická strana, zvláště když ještě mnozí iluzorně chápou Evropskou unii jako nástroj porozumění a míru v Evropě, i když jsou jinak k současné EU kritičtí.

Die Linke by se ale zároveň neměla spoléhat na scénář, který je zcela odtržený od skutečnosti, totiž na zásadní sociální a demokratickou reformu EU. Místo toho musí jasně říci, že tento projekt se nedá zachránit. Rovněž by se měla při nadcházejících evropských i následných volbách profilovat jako strana, která principiálně kritizuje politiku EU.

Neboť v současné době neexistuje dostatečně silné reformní hnutí za jinou EU. Co však existuje, jsou masové protesty a odpor proti pokusům vládnoucích vrstev odklonit krizi na obyvatelstvo. Z takového společného odporu může možná někdy vzniknout solidární Evropa tvořená zdola.

Werner Halbauer je jedním z mluvčích „Sozialistische Linke Berlin“

Původně vyšlo v časopise Marx21 (číslo 33 z prosince 2013)

Z němčiny přeložil Adam Bartoš

Vyšlo v Solidaritě č.89/90 roku 2014.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •