Svoboda a vlastnictví

Esej Matěje Metelce, jež podrobuje kritice koncept soukromého vlastnictví v kontextu svobody, je obzvláště aktuální vzhledem k dění kolem pražského sociálního centra Klinika, jemuž hrozí po více než ročním fungování vystěhování a zrušení státními orgány.

12719213_1743391922564608_5047836675802953920_o

ilustrace Marie Lukáčová

Karl Marx na jednom místě Ekonomicko-filosofických rukopisů z roku 1844 říká: „Čím méně nejen jíte, pijete, nakupujete knihy, navštěvujete divadla, plesy nebo vykřičené domy, ale i přemýšlíte, milujete, teoretizujete, zpíváte, malujete, šermujete atd., tím více ušetříte a zvětšíte své jmění – tedy svůj kapitál, který moli ani rez nemohou zničit. Čím méně jste – čím méně žijete – tím více máte – tím více je váš život odcizený a tím více jste díky tomu uspořili.“ Proti sobě tu stojí život jako to, čím jsme, a vlastnictví jako něco, co může být tímto životem zužitkováno. Nebo uspořeno na účet života jako takového. Když o století a půl později americký historik a sovětolog Richard Pipes v knize Vlastnictví a svoboda vášnivě hájí nezbytnost prvního pro to druhé, poměr vlastnictví a života vrací zpátky před devatenácté století. Do doby, kdy byl primát vlastnictví natolik samozřejmý, že i budoucí revolucionář Marat tvrdil, že „láska ke svobodě je závislá na lásce k blahobytu, k pozemským statkům“ (Okovy otroctví, 1774). Pro Pipese, stejně jako pro osmnácté století, je vlastnictvím nejen svoboda, ale i samotný život.

Tento předpoklad je pro jeho pozici stejně fundamentální, jako je chatrný. Pokud přijmeme argument, že svůj život vlastníme spíše, než jím jsme, nevyhneme se otázce disponibility. Tedy jednoduše: zda se svým životem můžeme nakládat stejně jako s jakýmkoli jiným svým statkem. Toto disponování se může ubírat dvěma cestami. První je absurdní na první pohled. Svůj život nemohu rozdělit a rozprodat ani rozdat po částech. Nemohu jej ani nikomu předat, abych prodloužil ten jeho. A ani jej vyměnit a žít život někoho jiného, zatímco on by žil ten můj. Obrat „dal bych polovinu života, kdybych mohl…“ zůstává vždycky jen přáním a zřídkakdy zcela upřímným.

Druhá z nich je sice reálnější, ale znamenala by návrat k otroctví. Brát svůj život jako majetek znamená moci se prodat, propadnout do dlužního otroctví atp., tedy něčím, co je zásadně antiliberální. Analogické je to se svobodou. Právě tak jako u života o ni mohu být bezpochyby připraven, sotva jí ale mohu rozdělit a rozprodat po kouskách. V případě, že by to bylo možné, nešlo by opět o nic jiného než o více méně dobrovolný vstup do otroctví.

Mám za to, že paralela mezi životem a svobodou má jisté oprávnění, ale její důsledné promyšlení musí vést k diametrálně odlišným závěrům, než ke kterým dochází Pipes. Výchozím předpokladem je, že život nelze nahlížet v žádném případě jako něco, co vlastním, protože svého vlastnictví se mohu zcela zbavit a přitom dále, a třeba i spokojeně, žít. Se svým životem takovým způsobem nakládat nemohu prostě proto, že tímto životem jsem. Kde nemám vlastnictví, stále jsem. Kde nemám život, tam nikoli.

Úhelný kámen svobody

Nicméně jakkoli je Pipesův exkurz do oblasti filosofického ustavení vlastnictví nepřesvědčivý, je tento bývalý analytik CIA v prvé řadě historikem a svá tvrzení se snaží doložit analýzou historického sepětí liberálních svobod a soukromého vlastnictví. Nepřekvapivě dochází k tomu, že bez vlastnictví se tyto svobody nedají vůbec zaručit. V tom není nikterak originální. Myšlenka, že fundamentální důležitost práv vlastnictví je nějakým způsobem neoddělitelná od liberálních svobod, je evergreenem liberálních i konzervativních myslitelů posledních dvě stě let. V podstatě nenahraditelným argumentem se v posledních desetiletích stala existence státně socialistických režimů. Ty sloučily likvidaci soukromého vlastnictví s likvidací liberálních svobod, čímž paradoxně zafungovaly jako nezpochybnitelná praktická verifikace jejich neoddělitelnosti.

Ovšem ve skutečnosti je ta nezpochybnitelnost jen zdánlivá. Mnohé státně socialistické režimy nějakou formu soukromého vlastnictví umožňovaly. Kadárovské Maďarsko, titovská Jugoslávie, nemluvě o Číně po Tengových reformách, dokázaly, resp. dokážou slučovat soukromé vlastnictví, byť ve velmi různé míře, a diktaturu státostrany. Historická lekce, kterou si můžeme vzít z reality státně socialistických režimů, ale spočívá v něčem jiném. Ve svých vrcholných etapách totiž také lpěly na fetišizaci soukromého vlastnictví, jen s opačným hodnotícím znaménkem. Snahy o jeho odbourání během stalinistických period nezajistily vykročení do říše svobody, právě naopak. Neuspěly natolik, že se k soukromému vlastnictví (třeba v podobě záhumenků) tyto režimy musely v nějaké míře vracet.

Možná bychom se tedy měli ubírat zcela jinou cestou. A to odmítnutím centrálního postavení soukromého vlastnictví jako ultima ratio, na němž provždy závisí náš osud. Vymanit se z této pasti nikoli jeho rušením a démonizací, ale prostě jeho odsunutím z hlediska důležitosti nejen ve vztahu k liberálním svobodám, ale také pro realizaci emancipačních nároků i prostého zajištění lidských práv.

Právě lidská práva byla totiž agendou, která ve své době skutečně překračovala bipolární rozdělení světa. Stala se nástrojem boje jak proti pravicovým vojenským diktaturám pod patronací Spojených států v Latinské Americe, tak proti těm státně socialistickým ve Východním bloku. Není pochyb, že koncept lidských práv vychází ze západního pojetí svobody (a do stejné míry rovnosti). A také že toto pojetí je spojeno s nástupem buržoazie a rozvojem soukromého vlastnictví jako základního činitele dynamiky evropských společností. Stejně byl ale spojen rozvoj západní vzdělanosti s klášterním životem a neznamená to, že by dnešní intelektuál musel žít v celibátu.

Můžeme přistoupit na myšlenku, že liberální pojetí soukromého vlastnictví sehrálo v dějinách pozitivní roli. To nicméně neznamená, že stejnou roli musí hrát vždy. Ve své dogmatické, fetišizované podobě se stává ze světského fenoménu zásvětní maximou po vzoru „extra ecclesiam nulla salu“, kdy není spásy mimo soukromého vlastnictví. Pokud nežijeme na konci dějin, a vše nasvědčujeme tomu, že ne, se soukromovlastnickým katechismem garantovaným minulými staletími vystačíme stejně málo, jako s jakýmkoli jiným. Hodnoty budou přehodnoceny, ať se nám to líbí, nebo ne. V tomto procesu můžeme dospět do okamžiku, v němž soukromé vlastnictví, jak jsme jej znali, svůj díl práce vykoná a bude odsunuto na vedlejší kolej.

Duševní vlastnictví a veřejný zájem

Už poměrně dlouho platí, že soukromé vlastnictví zdaleka není soukromé v tom smyslu, jak mu rozuměli klasičtí liberálové 19. století. Tehdy to znamenalo vlastnictví soukromníka, jednotlivce. Časy mytických průmyslníků Ayn Randové jsou ale pryč neméně než bankéřů z Balzakových románů. Jednotlivec, byť třeba heroický, znamená pro dnešní „soukromé“ vlastnictví jen málo. Tuhle proměnu zachytil už před sto lety Lenin v textu Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu. Víc než o politiku evropských impérií v něm jde o formování finančního kapitalismu, investice v nerozvinutých zemích a vztah jádra a periferie. Vlastnictví jednotlivců je vábničkou pravice na voliče z řad živnostníků, jeho význam je ale zanedbatelný. Svět akciových společností, finančních derivátů a nadnárodních korporací je paradoxně světem vlastnictví kolektivního. Že se jedná o kolektivy elit na podstatě věci nic nemění. Cílem ideálního podnikatele rakouské ekonomické školy je dnes vrhnout akcie své společnosti na burzu a zůstat nanejvýš majoritním akcionářem. Nebo ještě lépe, prodat svůj perspektivní internetový projekt nějaké mamutí korporaci jako Google a odejít v pětadvaceti na odpočinek.

Právě takzvané duševní vlastnictví je jedním z nejostřejších hrotů současných rozporů v chápání vlastnictví. Rozporů, které nám klasické pojetí vlastnických práv nijak nepomáhá rozřešit. V jedné, mimochodem notoricky hloupé, kampani proti pirátskému kopírování filmů se mimo jiné objevilo varovné napomenutí „auto byste přece neukradli.“ Velmi záhy začala po internetu kolovat replika: „ne, ale kdybych si ho mohl stáhnout, udělal bych to.“ Tento vtip míří přesně k jádru věci. Výlučné vlastnické právo na nekonečně kopírovatelná elektronická data prostě koliduje nejen s naším common sensem, ale také s tradičním konceptem vlastnictví. Problém jeho fundamentálnosti totiž nevznikl na rovině politické, právní nebo dokonce morální. Ty k němu přistupují až ve chvíli, kdy je na světě. Jeho primárním polem je rovina ekonomická. A právě v případě elektronických dat lze s jistým potměšilým zadostiučiněním připomenout starou marxistickou poučku o změně kvantity v kvalitu. Protože jestliže někde „výrobní“ vztahy přestávají vyhovovat „výrobním“ silám, je to právě na rovině tzv. duševního vlastnictví.

Tato problematika mimo jiné ilustruje omezenost snah poukazovat na jakousi nepohnutelnou přirozenost vlastnického pudu. Je groteskní, když se dnešní obhájci svrchovanosti soukromého vlastnictví rozčilují takřka stejnými slovy, jako šosák z Flaubertovy Citové výchovy: „To je právo vepsané do zákonů přírody! Děti lpí na svých hračkách. Všechny národy jsou mého názoru, všechna zvířata: i lev by se prohlásil za vlastníka, kdyby dovedl mluvit!“ S „pudy“ ale v našich vysoce složitých společnostech nevystačíme. Nadto přirozenost lidské agresivity či sexuálního pudu stěží znamená, že bychom měli násilné či sexuální chování přestat regulovat. Sotva také najdeme právo či svobodu, která by nepodléhala nějaké formě regulace, a to v jakékoli společnosti. Nedokážu přijít na jediný důvod, proč by se z toho měla svoboda vlastnictví vymykat. Známý příklad s vlastněním taktické nukleární hlavice na zadním dvorku je sice groteskní, ale právě tak ilustrativní. Odmítnutí takové „svobody“ i ze strany kovaných liberálů ukazuje na samozřejmost hranic, které vlastnictví vytyčují takové ohledy jako veřejný zájem.

A právě se zřetelem na veřejný zájem se vlastnictví střetává se svou další hranicí. Tam, kde je odděleno od třeba jen symbolicky smysluplného užívání, se vcelku logicky přestává jevit jako právo a stává se privilegiem. Tedy něčím nezaslouženým, škodlivým a čistě formálním. Pole ležící ladem a zbídačení rolníci, zamčené kontejnery plné vyhozeného jídla a hladoví lidé, po léta chátrající dům a zástupy bezdomovců, to všechno lze obhájit jen na velmi abstraktní rovině. A ti, kteří jsou z výhod tohoto vysvětlení vyloučení, pro ně budou mít nutně jen velmi málo pochopení.

Filosofický útok

Právě z hlediska veřejného zájmu jsou squaty, jak poznamenal jeden jejich odpůrce, skutečně hlubokým a filosofickým útokem na institut soukromého vlastnictví. Odhalují totiž rozpor, který v jeho privilegovaném postavení v dnešní společnosti existuje. Skutečně nedotknutelným totiž může být pouze ve společnosti, v níž se stává předpokladem jakýchkoli práv vůbec. Tedy ve společnosti vlastníků, již jediní mají nějaká práva a již jediní vlastně tuto společnost tvoří. Tradičně jsou takové společnosti nazývány aristokratickými či oligarchickými. Nicméně i v mnohých západních „demokraciích“ existoval ještě v době před první světovou válkou majetkový či daňový cenzus jako podmínka volebního práva. Jestliže v chápání veřejnosti došlo v posledních sto letech k výraznému posunu směrem k větší univerzalitě, je to právě otázka veřejného zájmu, jež se nejviditelněji vkliňuje do nedotknutelnosti vlastnictví.

A v mnoha případech způsobem zcela zřejmým. Ten, kdo by chtěl zapálit svůj dům stojící v řadě jiných domů, by se sotva mohl ohánět právem na vlastnictví. Očividně tím totiž ohrožuje celé své sousedství. Ale neméně ho ohrožuje ten, kdo svůj dům nechává chátrat a dělá tak z jeho okolí nebezpečnější místo pro život. Důsledky a náklady pak nese právě ono okolí, potažmo celá společnost. Jestliže vnímáme jako společenské ohrožení pití alkoholu či volné pobíhání psů na některých veřejných místech, je skutečně absurdní, že odumírání celých budov zdánlivě nikoho nevzrušuje. Když na ulici zaparkuji auto, kterého se chci zbavit na náklady společnosti, prohřešuji se proti zákonu. Když to samé provedu s domem, je paradoxně všechno v nejlepším pořádku. Divoké skládky jsou ilegální. Chátrající domy se stávají takovou divokou skládkou ve veřejné zástavbě a přitom je postihování jejich majitelů takřka nemožné.

Poněkud ošoupanou sentenci, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, by možná stálo za to proměnit ve výrok, že vlastnictví jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nepřijatelnost vlastnictví jiných lidských bytostí je dnes nejsamozřejmější takovou hranicí mezi svobodou a vlastnictvím. Akutnost problematiky životního prostředí, jejímž nejzazším horizontem je samo přežití lidského druhu, ale ukazuje, že mnohé další jsou přinejmenším potenciálně hned za ní. Lpění na nedotknutelnosti jednoho z práv se tak může snadno stát něčím, co ohrožuje nejen naši svobodu, ale i náš život.

Protiútok vlastnictví a praxe v době bifurkace

Lze-li mluvit o tom, že například nejednoznačnost charakteru duševních statků a otázka veřejného zájmu problematizují funkci vlastnictví, nedá se na druhou stranu popřít, že vlastnictví vrací úder. Tato reakce je přitom pádná a její ambice často hrozivé. Cílem se stává právě to, co jsme dříve považovali za samozřejmé veřejné statky – vodní zdroje, čistý vzduch (v podobě obchodování s emisními povolenkami), dokonce genetické informace. Jestliže na jedné straně je tlačeno do kouta prohlubujícími se trhlinami ve svém klasickém vymezení, stává se vlastnictví na stranu druhou agresivnějším a nebezpečnějším než kdykoli dřív. V případě úspěchu totiž dokáže překročit hranice kladené mu institucemi svázanými nějakým způsobem s tím, co nazýváme společností. Nadnárodní korporace již dlouho pracují na tom stát se „nadspolečenskými“, utvořit vlastní pravidla hry a obratem je ustavit jako všeobecná. Státy pro ně představují sice (přinejmenším prozatím) nezbytný, ale přitom do značné míry formální zdroj legitimity a instrument prosazování vlastních zájmů.

Jistým způsobem se tím potvrzuje oprávněnost Marxova proroctví o vývoji kapitalismu, byť k jeho naplnění nedošlo způsobem, který předpovídal. Masová pauperizace nenastala, nicméně relativní zchudnutí mas ano. Většina bohatství je v držení čím dál menšího procenta populace. I tam, kde to pro ty neprivilegované z nás neznamená vyloženou bídu, je náš podíl na rozhodování, kam se bude tento svět ubírat, proporcionálně čím dál menší. A to už jen proto, že na současné technologické úrovni jsou změny, jichž lidské jednání může dosáhnout, potenciálně dramatičtější než kdykoli předtím.

Souběžnost ztráty samozřejmosti konceptu vlastnictví, kterou přinášejí nové technologie a rozšíření chápání veřejného zájmu, se stupňováním agresivity nároků toho stejného vlastnictví, můžeme chápat jako jeden ze symptomů ilustrujících myšlenku amerického sociologa Immanuela Wallersteina, že se nacházíme v období přeměny světosystému. To s sebou nese nepořádky, zmatky a dezintegraci a nemůžeme si být jisti, jakým způsobem se z něj dostaneme a jaká nová stabilita se po jeho skončení zformuje. Podle Wallersteina v sobě ale tato v zásadě pesimistická vize nese i svůj pozitivní rozměr. Tvrdí totiž, že „když se systémy značně vychýlí z rovnováhy a tudíž bifurkují, pak i malé výkyvy mohou mít velké důsledky,“ a tak „v dobách krize a přeměny sehrává faktor svobodné vůle klíčovou roli.“ Znamená to, že naše aktivity směřující k vytváření nových či budoucích bodů stability nespojených se stávajícím systémem se stávají daleko důležitějšími, než by se nám samým mohlo zdát.

Ať už je Wallersteinova teze o nastávajícím tranzitním období světosystému oprávněná, či ne, některé zásadní proměny světa jsou během posledního století neoddiskutovatelné. Pád evropských impérií, vymanění se zbytku planety z jejich nadvlády a postupný přesun ekonomického těžiště z atlantického okruhu do pacifického patří k těm nejviditelnějším. Jestliže se kdysi nadhistorická konstanta „břímě bílého muže“ ukázala jen jistou etapou dějin, je nasnadě se ptát, zda si koncept vlastnictví, který byl jejím předpokladem a zásadním nástrojem, nezaslouží podobný osud. A zda stejně jako „bílý muž“ musel sestoupit ze svého trůnu na stejnou rovinu s ostatními muži a ženami tohoto světa, nemá i vlastnictví sestoupit mezi ostatní faktory, s nimiž se počítá. Třeba i v tom smyslu, že stojí za útok, ale nikoli za totální anihilaci. Přistoupit v tomto smyslu namísto opakování snahy o likvidaci raději k jeho méně dramatické degradaci. Z vrchního velitele na prostého vojína, jednoho z mnoha, na něž je třeba brát ohled, který ale nemá diktovat své podmínky těm ostatním. Právě to může být tou nejlepší cestou jak zachovat jak náš život, tak i naši svobodu.

Matěj Metelec
Vyšlo v Solidaritě č. 105, leden – únor / 2016

Sdílejte
  • 20
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
    20
    Shares