V diktaturách, kde jen stěží může být člověk hrdý na svůj život a kde je domácí bohatství vlastněno a kontrolování vládnoucí klikou, musí mladá generace vydržet dusivou atmosféru systematického útlaku kvůli pouhé kritice režimu. Tváří v tvář nezaměstnanosti a nedostatku svobody vyjadřování budou utlačovaní mladí lidé využívat legální a ilegální emigrace, nalákáni prázdnými slogany zahraničních medií o svobodě a spravedlnosti. Píšu tato slova ze své osobní zkušenosti jakožto ilegální súdánský imigrant v Evropě, který dostal tvrdou lekci, že ilegální imigrace není odpovědí – tedy pokud vás rovnou nespolkne Středozemní moře.
Moje sny o lepším životě plném hojnosti se vypařily hned, jakmile jsem přistál na starém kontinentě, kde mě čekal skutečný zápas. Svoboda a lidská práva, tolik vychvalovaná médii, jsou jen pro Evropany. Například Německo vynucuje zákon, které je stejný jako Closed Distrcit Ordinance Act, zákon zavedený britskou koloniální správou v Súdánu, jenž zaváděl přísná omezení na vydávání pasů a povolení na cestu mezi Severním a Jižním Súdánem. Žadatelé o azyl jsou nuceni zůstávat ve státě, který je jim přidělen. Tento zákon jde proti všem mezinárodním a humanitárním dohodám a je doprovázen dalšími dusivými regulacemi, jako je požadavek na získání trvalého pobytu, což může trvat roky, ještě předtím, než se přihlásíte do školy nebo do práce. Žadatelé o azyl protestují v Německu už roky, aby byla dodržována práva dojednaná v mezinárodních a lidskoprávních úmluvách a odpíraná místními vládnoucími třídami. Ty získávají hlasy voličů, kteří jsou přesvědčeni, že žadatelé o azyl přicházejí ujídat z jejich misky, nebo si v parlamentních koalicích hýčkají konkrétní strany s bezostyšně rasistickou politikou vůči azylantům a islámu. V Evropě jde o peníze a nejvíce v Německu: kapitalistická centra moci ovlivňují všechny aspekty života v této zemi, včetně záležitostí žadatelů o azyl. Kvůli tomu demonstrovaly stovky žadatelů o azyl proti německým a evropským azylovým zákonům na akcích, jako byl v roce 2013 rozehnaný protestní kemp. Zkrátka ve světě, kde hanebné politické a ekonomické zájmy diktují pravidla, boj za lepší život musí pokračovat. Ilegální imigrace jako poslední způsob, jak uniknout před před brutálními diktátory, je extrémně drahá, jak jsem zjistil.
Neokolonialismus využívá dokola omílaných pojmů svobody, demokracie a lidských práv v zájmu Evropy a diktatur, které jí poskytnou tamní nerostné bohatství. Vlády se předvádějí v používání módních slov jako demokracie nebo lidská práva jen proto, aby potěšily diktátory a ti jim zajistili přísun surovin a bohatství. Kolonizační strategie, jež má své kořeny v Berlíně v roce 1884 a která usiluje o rozdělení Afriky na státečky, jež jsou spravovány, nebo lépe řečeno, zneužívány ve prospěch Evropy a USA, stále platí. Rozdíl je v tom, že je uplatňována skrze rozpoutávání válek a prodej zbraní. Je to prosté. Německo je jedním z největších producentů zbraní a vojenského vybavení na světě, takže je logické, že chce tyto zbraně a vybavení prodat. To také ale znamená, že je třeba, aby se v Africe vedly války. Jediným řešením je radikální revoluce ve všech ohledech. Lidstvo nikdy nedosáhne svobody, dokud nebude poražen kapitalismu a boháči nepřestanou řídit osud světa. Revoluce začíná svržením všech diktátorů, kteří se nezákonně domlouvají s pseudodemokratickými vládami Západu na pokračujícím zneužívání přírodních zdrojů a udržení si své moci.
Adam Bahar
Autor je politický aktivista ze Súdánu, který nyní žije v Německu. Je aktivní v hnutí uprchlíků v Berlíně.
Text byl součástí materiálů k instalaci německého pavilonu na letošním Benátském bienalle.
Originál naleznete na: http://africasacountry.com/2015/03/between-two-fires-a-migrants-fight-for-a-place-in-germany/
Vyšlo v Solidaritě 103, září – říjen / 2015
Přeložil Jan Májíček
