Nebezpečí jménem CETA

26. září 2014 bylo Evropskou Unií a Kanadou dokončeno vyjednávání o smlouvě CETA (Comprehensive Economic and Trade Agreement), dohodě upravující podmínky obchodu mezi Kanadou a Evropskou Unií. V září tohoto roku se na Radě Evropské Unie bude jednat o způsobu přijetí této smlouvy. Je tedy třeba poukázat na nebezpečné rozšíření moci zahraničních (a díky právním kličkám i domácích) investorů nad politikou zúčastněných států, které by CETA přinesla.

CETA, podobně jako severoamerická NAFTA (obchodní dohoda mezi Mexikem, USA a Kanadou), umožňuje firmám žalovat státy, které podle nich nevytvářejí prostředí dostatečně přívětivé a spravedlivé k investorům. Tyto případy se řeší v systému investiční arbitráže, která právně stojí nad všemi státními soudy, o jejímž výsledku nerozhodují soudci, ale rozhodci placení od případu nebo od hodiny. Samotný právní základ tedy nahrává žalobcům: rozhodčí orgány mají zájem na co nejvyšším počtu případů, a čím víc jich bude rozhodnuto ve prospěch investora, tím víc se ostatní firmy budou do arbitráže hrnout.

To značně ztěžuje snahu států o progresivní reformy, protože například legislativa chránící životní prostředí může být investory napadena jako omezení jejich práv. Nebezpečí takovéhoto rozšíření moci investorů můžeme vidět, podíváme-li se, co přinesla NAFTA Kanadě. Celkově byla Kanada v rámci této smlouvy zažalována pětatřicetkrát a musela vyplatit 171,5 milionů C$ v odškodném. Nemluvě o legislativních krocích, které kvůli NAFTA nemohly vstoupit v platnost, nebo musely být zrušeny. Uvádím několik příkladů, kdy byly napadeny kroky kanadské vlády snažící se o ochranu životního prostředí.

V letech 1995 zakázala Kanada v rámci Basilejské úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování vývoz polychlorovaných bifenylů (PCB) přes své hranice. Americká firma SD Myers specializující se na zneškodňování nebezpečného odpadu toto rozhodnutí v roce 1998 napadla s odůvodněním, že diskriminuje zahraniční investory, kteří by PCB vyprodukované v Kanadě chtěli likvidovat ve své zemi. Investiční arbitráž firma vyhrála a Kanada musela zaplatit 6,05 milionů US$ plus úroky jako odškodné za ušlý možný zisk. To přesto, že v roce 1997 Spojené Státy import PCB zakázaly a firma by tedy odpad z Kanady dovážet stejně nemohla.1

V roce 1997 zakázala Kanada import paliv s obsahem methylcyklopentadienyl mangan trikarbonylu (MMT), který se používá jako aditivum zvyšující účinnost paliva, kvůli obavám z jeho toxicity pro životní prostředí a člověka (při jeho spalování se uvolňují sloučeniny manganu, který ve velkých koncentracích způsobuje neurodegenerativní onemocnění).2 Americká firma Ethyl Kanadu zažalovala a Kanada byla nucena omezení stáhnout, zaplatit firmě Ethyl 13 milionů US$ a vydat prohlášení, že MMT není environmentálně ani zdravotně závadný.3

V roce 2011 rozhodla kvůli tlaku veřejnosti provincie Quebec o moratoriu na frakování a zrušení těžebních povolení v okolí řeky Saint Lawrence. Byla za to zažalována kanadskou společností Lone Pine, která k žádosti o arbitráž využila svou pobočku ve Spojených Státech. Firma žádá zrušení moratoria, obnovení povolení a 250 milionů C$.4

Zde můžeme vidět, že aby firma mohla napadnout rozhodnutí státu, nemusí ani pocházet ze země, která je v dohodě zahrnuta, stačí, když v ní bude mít dceřinou společnost. Otevírá se tu prostor jak pro firmy žalující vlastní stát, tak i pro arbitráže od společností ze zemí s mnohem volnějšími regulacemi co se bezpečnosti a kvality týče, než je Kanada a státy EU. Až 39,7 % velkých kanadských společností má zahraniční vlastníky, z nichž největší část pochází z USA.5 I v případě, že by byla odmítnuta smlouva TTIP, by tak velké americké korporace mohly napadat legislativu EU skrz své kanadské pobočky.

Ochrana životního prostředí a lidského zdraví není to jediné, co bývá ohroženo investičními arbitrážemi. V roce 2004 provincie Labradour a Newfoundland začaly vyžadovat, aby těžařské společnosti vrtající v jejich vodách investovaly část zisku do místního rozvoje a výzkumu. Přestože NAFTA obsahuje výjimku pro požadavky na investice do výzkumu a rozvoje, toto rozhodnutí bylo napadeno společnostmi Mobil Investments Inc. (dceřinná společnost energetického obra ExxonMobil) a Murphy Oil. Tribunál rozhodl v jejich prospěch, s argumentem, že výjimky v NAFTA se vztahují pouze na požadavky platné už v roce 1994, kdy smlouva byla podepsána. Výška odškodného, které budou provincie muset vyplácet, ještě není známa, ale Mobil Investments Inc. a Murphy Oil si žádají 65 milionů C$.6

I antidiskriminační zákony lze napadnout pod záštitou bilaterální dohody. V roce 2007 žalovalo několik investorů z Itálie a Lucemburska Jihoafrickou republiku kvůli novému zákonu o těžebních povoleních. Zákon požadoval po společnostech, které chtějí těžit v JAR, aby do roku 2014 prodaly 26 % svého podílu ne-bělošským investorům v souladu se strategií Black Economic Empowerment, která měla za cíl zmírnit ekonomické znevýhodnění černošské, barevné a indické populace donedávna trpící pod systémem apartheidu. Spor byl ukončen v roce 2011 poté, co JAR výrazně slevila ze svých požadavků a obnovila investorům těžební povolení.7

Obchodních dohod umožňující investiční arbitráž mají jak státy EU, tak Kanada hned několik, a odmítnutí CETA nás před investičními arbitrážemi nadobro rozhodně neochrání. V roce 2013 byla Česká republika se sedmi arbitrážemi dokonce nejžalovanějším státem ve sporech mezi investorem a státem.8
Zpřehlednění a zjednodušení této situace je jednou z výhod, kterou proponenti dohody vyzdvihují. CETA však nijak nezmírňuje pravomoci investorů ve sporech se státy, naopak je ještě rozšiřuje. Do „spravedlivého chování“ k investorům se v této dohodě, na rozdíl třeba od smlouvy NAFTA, řadí i splnění jejich „legitimních očekávání“ ohledně investic. Tato neurčitá formulace dává firmám další úhel, ze kterého lze státy napadat za nepohodlnou legislativu. Zvětší se i množství evropských států, které mohou být arbitráží zasaženy, a evropských společností, které mohou žalovat Kanadu. Jednadvacet z osmadvaceti států EU s Kanadou smlouvu umožňující investiční arbitráž nemá. Navíc většina zemí, s nimiž mají státy EU takovéto obchodní dohody v součastnosti, jsou dovozci kapitálu. Doteď se tedy Evropané nacházeli spíše na straně investora, než příjemce investicí (do roku 2013 bylo 53 % investičních arbitráží iniciováno investory ze zemí EU).9 CETA je ale smlouvou mezi dvěma vývozci kapitálu, proto takto nerovný a pro EU „prospěšný“ vztah očekávat nemůžeme.

Kanadští investoři sice v EU tvoří jen 4 % zahraničního kapitálu, pořád je to ale staví na 4. místo v objemu peněz. Společnosti z EU se zasluhují o 25 % zahraničních investic v Kanadě a jsou druhým největším zahraničním investorem.10 Velká část z těchto investic je ve finančním a bankovním sektoru, což je další oblast, kterou CETA na rozdíl od dohody NAFTA zasáhne. CETA umožňuje bankám, finančním spekulantům, žalovat státy za ušlý zisk, pokud se jim nedostává „spravedlivého zacházení“. To ohrožuje regulace, které stát musí na finanční sektor uvalit například při hrozící krizi nebo i jako záchranu z již existující krize. CETA sice obsahuje výjimky pro případ, že by byla ohrožena „integrita a stabilita finančního systému subjektu“, ale formulace smlouvy zde nahrává žalobcům: opatření musí být „nezbytně nutná“, mohou být zavedena pouze ve „výjimečných případech“, kdy dochází k „závažným těžkostem funkce finančního nebo monetárního systému“. Kroky, které zmírňují finanční problémy, musí zamezit „zbytečným škodám komerčním, ekonomickým či finančním zájmům subjektu“. Zda byl krok „nezbytně nutný“ a nevytvořil „zbytečné škody“ určí až rozhodci arbitráže.

Přestože finanční sektor také představuje část kanadských investic v EU, nejdůležitějším odvětvím je těžařství. Kanadské firmy jsou zapojeny hned do několika kontroverzních projektů v zemích EU: od povrchového zlatého dolu společnosti Edgewater v Corcoestu ve Španělsku, jehož výstavbu pozastavila místní správa s ohledem na environmentální nebezpečí, přes niklový důl v oblasti Sápmi (známá též jako Laponsko) ve Finsku, proti kterému protestují ochránci přírody i místní tradičně žijící Sámové, po plánovaný zlatý a stříbrný důl v rumunské obci Roșia Montană, který byl zamítnut po rozsáhlých protestech po celé zemi. Právě v tomto posledním případě kanadská firma Gabriel Resources pod záštitou staré bilaterální dohody vyhrožuje žalobou o čtyři miliardy US$, což představuje téměř 2 % rumunského HDP. Rozšíření pravomocí těžařských společností by nepochybně znamenalo výrazný nárůst takovýchto případů: více než třetina všech sporů řešených investiční arbitráží se týká těžby přírodních zdrojů.11 A byly to právě kanadské těžařské firmy, které byly v globálním průzkumu Kanadského centra pro studium konfliktů o zdroje označeny za největší viníky v poškozování životního prostředí a porušování lidských práv.12

CETA obsahuje ujištění, že státu může být nařízeno pouze vyplacení odškodného a ne změna legislativy. Jak je ale vidět v již existujících sporech, vlády někdy „dobrovolně“ od svých rozhodnutí ustoupí a vyrovnají se s žalobcem mimosoudně, než aby riskovaly drahý právní boj s nejistým výsledkem (jako Jihoafrická republika výše). A mluvíme jenom o případech, které vstoupí v platnost. Dá se předpokládat, že ze strachu před žalobou některé zákony a nařízení schváleny nebudou vůbec, že odvážné reformy v novém, investory upřednostňujícím politickém klimatu vůbec nebudou navrhnuty. Můžeme snad od států očekávat, že zavedou opatření chránící zdraví, přírodu, spotřebitelská práva a místní rozvoj, která je i dnes často těžké prosadit, když víme, že se tím vystaví hrozbě milionových žalob? Je třeba tuto smlouvu odmítnout teď, protože pokud bude přijata, jen tak se z ní nevyvlékneme. Obsahuje v sobě totiž záruku, že investice provedené v době její platnosti mohou být i po případném zrušení CETA důvodem k žalobě. A to po dalších 20 let.

Iva Hammerbauerová
Vyšlo v Solidaritě 107 / 2016