Británie: Musí se labouristé posunout doprava?

Británie: Musí se labouristé posunout doprava?

Zatímco odborníci tvrdí, že labouristé mohou zvítězit, pouze pokud zavrhnou levicovou politiku Jeremy Corbyna, Dave Sewell se zamýšlí nad tím, co vlastně může za problémy strany.

Na první pohled to vypadá, že nedávné doplňovací volby a průzkumy podporují mantru labouristické pravice, že levice nemůže vyhrát volby.

Dokonce i někteří stoupenci Jeremyho Corbyna nyní tvrdí, že pokud se labouristé nezbaví „tvrdého levicového jádra”, jsou odsouzeni být věčně v opozici.

Skutečnost je mnohem složitější. Posun doprava způsobí labouristům, a námezdně pracujícím, které podle svých slov reprezentují, více škody než užitku. Současná strategie levice selhává, ale ne proto, že by byla příliš levicová.

Levicové myšlenky jsou prezentovány jako něco nerealistického. Poslední průzkum postojů k sociální politice nicméně zjistil, že podpora sociálních programů roste a podpora škrtů prudce klesá.

Průzkumy ukazují, že zatímco mnoho lidí s tvrdšími imigračními kontrolami teoreticky souhlasí, v konkrétních případech je odmítají.

Kolik strana získá ve volbách záleží na mnoha faktorech.

Rozdrcena

Labouristická strana byla ve Skotsku v roce 2015 prakticky rozdrcena, v Anglii a Walesu však ne, navzdory tomu, že se vydala zhruba stejným politickým směrem.

Corbynovy potíže zrcadlí labouristické problémy třicátých a osmdesátých let dvacátého století. Pravice v těchto dobách u labouristů většinou převládala. Levice obecně přebírala vedení pouze po katastrofách, které autoritou pravice otřásly a stejně tak reputací strany.

Nejlevicovější vůdci Labour party se tak museli potýkat s důsledky rozhodnutí nejhorších pravicových labouristických vlád.

Labouristická pravice těží z historie, kterou nevytváří.

Například drtivé vítězství labouristů v roce 1997 přišlo navzdory Tony Blairovi, nikoliv díky němu. Útoky konzervativců na pracující vyprovokovaly jejich hněv.

Některé z největších volebních obratů směrem k Labour přišly ve volebních obvodech, které zažily velká protestní hnutí jako hnutí proti škrtům ve vzdělávání ve Warwicku a Leamington Spa.

Podlézání labouristů velkému byznysu, méně vyhranění voliči konzervativců a pravicová média oslabili voličské jádro strany.

Tento nezájem o voličskou základnu se labouristům vymstil. V roce 1997 byla volební účast voličů Labour rekordně nízká a za vlády Blaira ještě více upadla.

Voličská podpora Labour také spadla ve velkých částech Manchesteru, Liverpool, Leedsu, Birgminghamu, Sheffieldu a Nottinghamu, a stagnovala v centru Londýna.

Blair a jeho současní následovatelé spoléhají na „balancování“ každému nabídnout něco, ale nikomu příliš mnoho.

Ale rozdělení společnosti a konflikt zájmů nemůže být zakrýván do nekonečna.

Útoky pravice

Tak proč zaostávají Corbynovi labouristé v průzkumech? Důležitou faktorem je neustálé popichování a podkopávání ze strany pravice. Obraz nejednotné strany procházející občanskou válkou je pro Labour poškozující.

Pokud si lidé myslí, že labouristé nejsou důvěryhodní, věří jen tomu, o čem je dva roky přesvědčovala většina labouristických poslanců.

Jiným problémem jsou mocné síly stavějící se proti komukoli, kdo se snaží změnit systém.

Většina médií vedla zlovolnou kampaň na oslabení Corbyna. Stejně tak i většina aparátu labouristické strany.

A pokud se levice dostane do vlády, bude opozice ze strany vládnoucí třídy brutální.

V roce 2015 vedla Evropská unie a banky ekonomickou válku proti řecké levicové straně Syriza, aby jí zabránily v realizaci byť i jen zlomku jejího programu, který už tak byl vůči původním plánům okleštěný.

Náznak anonymního generála poté, co se Corbyn stal vůdcem Labour, že by mu v převzetí křesla ministerského předsedy mohl zabránit vojenský puč, je ještě hrozivějším varováním.

Ale ukázat na tyto překážky nestačí. Jakákoli zásadnější snaha levice jim bude čelit. Levice potřebuje strategii pro jejich překonání, nebo musí už dopředu přiznat neúspěch.

Sociolog Laurence Janta-Lipinski provedl loni v říjnu výzkum, ve kterém žádal lidi, kteří tvrdili, že labouristům nevěří, aby ze seznamu důvodů vybrali proč.

Jeho vzorek byl, už z definice, disproporčně plný pravičáků.

Nicméně nejčastější volbou, vybranou 46 procenty dotazovaných, bylo, že má „slabého vůdce“.

To sotva znamená, že je příliš levicový. Corbyn vypadá nejslabší, když labouristé jednají proti principům, za kterými stojí, buď protože mu poslanci vzdorují nebo protože činí kompromisy.

Stejně jako předchozí levicoví lídři odpovídá Corbyn a jeho spojenci na útoky voláním po „jednotě“.

Obě doplňovací volby z minulého měsíce znamenaly pro Labour pokles. Pravicoví kandidáti vedli pravicové kampaně s podporou levice.

Jakmile přijmete, že kampaně labouristů musí „přesvědčivě“ podporovat jadernou energii nebo kontroly imigrace, jakákoliv osobnost s anti-nukleárními nebo pro-imigračními názory se začne zdát přítěží.

Posun doprava

Ale to nepodkopává podporu pravicových stran, naopak to posouvá lidi směrem k nim.

Pokud je imigrace problémem, proč nevolit strany, které na ní slibují být „tvrdé“? Pokud je jaderná energie nutná pro zaměstnanost, proč nevolit konzervativce, kteří nemají žádné vztah k ekologii?

Ústupky oslabují argumenty, že imigrace není problémem, a že pracovní místa mohou být chráněna přechodem na udržitelnou energii.

Jeden z nejvíce šokujících výzkumů se týká NHS (National Health Service – systém státního zdravotnictví v Británii – pozn. překl.). Ten se potácí pod útoky konzervativců. Všechna křídla labouristů z NHS činí prioritu kampaně. Ale zjevně se s tímto tématem věří více Therese May než Corbynovi.

Labour nemůže zvítězit v snazších bojích, dokud se vyhýbá těm těžším.

Pokud je pravdou, že krizi v NHS způsobila imigrace, drastické zásahy proti imigrantům, které provádí May, budou efektivní odpovědí.

To je samozřejmě lež. Ale většina labouristické levice se rozhodla tvrdit, že imigrace vyvíjí tlak na služby.

Mnoho lidí správně obviňuje škrty konzervativců. Ale to neznamená, že věří labouristům. Lidé nevolí pouze podle toho, co chtějí, ale i podle toho, o čem si myslí, že je možné.

Jedno mainstreamové vysvětlení se nazývá „Overtonovo okno“. Jedná se o škálu pozic, které se zdají přijatelné. Pozice mimo toto okno se pak jeví jako nerealistické a „radikální“.

Ale toto není otázka statistiky. Corbynova politika „tvrdé levice“ byla v roce 1983, kdy se stal poslancem, uvnitř Labouristické strany normální. Nyní je považována za velice levicovou.

Jak tedy může levice dnes utvářet názory lidí? Vyžaduje to smělou vizi změny, která lidi nadchne a motivuje, a organizaci a politiku, díky které tato změna bude vypadat dosažitelná.

Levice dělá chybu, když dělá donekonečna kompromisy s pravicí.

Snižováním významu svých socialistických principů je pomáhá označovat za „extrémní“ a podrývá svou vlastní důvěryhodnost.

Trápení a nejistota, které vyvolávají škrty a krize kapitalismu, nastolují velké otázky, které umírněná politika nemůže zodpovědět. Velké otázky vyžadují nebojácné odpovědi.

Když lidé bojují společně, cítí se jako součást něčeho většího, co reprezentuje jejich zájmy a má sílu se za ně prát.

Pokud pracující stávkují, zakouší moc tam, kde nad nimi šéfové většinou vládnou. Vztah mezi takovými hnutími a získanými volebními hlasy ale není přímočarý.

Některé velké zápasy byly vyprovokovány útoky labouristické vlády, od „zimy nepokojů“ v letech 1978-9 k protestům proti válce v Iráku. To samozřejmě labouristům nepomohlo.

Zbabělci

A na lidi, kteří bojují za své zájmy, zbabělí politici dojem neudělají. Proč by stávkující horníci v letech 1984-5 měli věřit Neilu Kinnockovi, labouristickému vůdci, který je odmítl podpořit?

Často to probíhá tak, že strany labouristického typu získávají, když hnutí upadá.

Ale jen zápasy zdola mohou posunout politický terén rozhodujícím způsobem doleva. A co je zásadní, představují pro pracující možnost dosáhnout toho, co pro ně vláda učinit nemůže.

Většina aktivistů Labouristické strany chce lepší svět a vidí zvolení labouristické vlády jako způsob, jak toho dosáhnout.

Ale pokud toho bude dosaženo ústupky vůči prohnilé politice pravice, znamená to pro dlouhodobý cíl jen porážku.

Alternativa existuje. Syriza se podvolila vydírání svými nepřáteli. Ale úspěšný odpor mohl přijít skrze zápasy, které se Syriza snažila hasit ve snaze vypadat před svými nepřáteli důvěryhodně.

Bez jasného posunu k budování masové opozice proti škrtům a rasismu mohou být Corbyn a jeho spojenci snadno odstaveni.

Masová povstání nevznikají jen tak z ničeho. Ale představte si, že by labouristé mobilizovali všechny své poslance a celou svou širokou členskou základnu na demonstraci, která se konala minulou sobotu.

Představte si, že by labouristické radnice odmítly provádět škrty nebo kdyby se místní labouristické obvody zapojily do podpory stávek.

Moc ve společnosti sahá mnohem hlouběji než k volební urně a dotazníkům, kteří se rojí kolem ní.

Corbyn má naději, pokud bude statečnější, ne pokud se posune doprava.

Z novin Socialist Worker přeložil Martin Šaffek. Originál zde.