Mladí odboráři: Nejsme stroje, ani lidské zdroje!

Z médií a od ekonomických guru se na nás valí, jak se máme skvěle, příjmy rostou, nezaměstnanost klesá. Dnešní doba přeje koučům a dalším pochybným „expertům“ na tzv. lidské zdroje, kteří se v nás snaží oprášit víru v ohranou písníčku „každý svého štěstí strůjcem“. Tyhle individualistické kecy nás myšlenkově a společensky vrací do drsného kapitalismu devadesátých let. Jeho dnešnímsymbolem je Uber – všichni máme makat na sebe, užívat si živnostenské svobody, včetně veškerých tzv. “výhod” švarcsystému: sociálních nejistot a toho, že se za nás v případě průšvihu nikdo nepostaví. Ba naopak, dosavadní zaměstnavatel nám může klidně jednou oznámit, že se žádný pracovní poměr nekoná, jsme přece pouze uživatelé digitální platformy. Tohle není sdílená ekonomika, tohle je digitální vykořisťování. Díky, že můžem!

Díky taky zasystém, kde se nůžky mezi příjmy a majetkem vedení firem a běžných zaměstnanců rozevírají a zlaté pravidlo „brzo vstávat, hodně makat“ nás z pasti chudoby a nízkých příjmů nevytrhne. Jen na Kellnerův roční příjem bychom s průměrnou mzdou museli makat přes sto tisíc let.

Namísto slíbeného prokapávání bohatství směrem dolů, máme dnes jen zákon padajícího hovna.

Nechceme žítv systému, ve kterém střední třída vzhlíží k nejbohatším a z problémů tohoto světa obviňuje chudé, marginalizované skupiny.

Díky, že můžem 30 let poslouchat permanentní “propagandu úspěchu”. Pohádky o tom, že čeští miliardáři získali svoje bohatství vlastní pílí. Díky za školství, které dělí děti na dvě kategorie.

První skupinu gymnázia krmí představou, že když se budou pořádně snažit a budou průrazní, tak mohou být elitou národa. Že cesta k úspěchu vede přes to, že si založí vlastní firmu.

Druhou kategorii dětí na středních školách a učilištích zase učíme jen držet hubu a krok. Díky za školství, které nám valí do hlavy řeči o svobodě a demokracii, a přitom zapomnělo, že demokracii potřebujeme i na pracovištích. Současný systém mezitím produkuje jen poslušné budoucí zaměstnance, kteří neznají svá práva a nevědí, že zákoník práce není jen cár papíru.

Díky, že můžem pracovat bez nároku na výplatu. Máme to “privilegium” a svá CVčka můžeme plnit dalšími neplacenými stáži. Můžeme být vykořisťovaní pod záminkou získávání zkušeností, nebo testováni zaměstnavateli, kteří zapomněli, že na to mají zkušební dobu.

Díky, že po absolvování práce zadarmo se můžeme konečně uplatnit v nějakém tom callcentráku, kde makáme na hypotéku a na příjmy bohatých. Ti si můžou následně svoje bohatství, které je větší než rozpočet některých zemí, jedním kliknutím převést na Kypr nebo do Panamy.

Díky, že můžem žít ve světě, kde je činnost rentiérů, lobbistů, burzovních makléřů a markeťáků vnímána jako více hodnotná než práce učitelek, sociálních pracovnic, pečovatelek, zdravotních sester a dalších profesí nepostradatelných pro společnost.

Kapitalismus vždy potřeboval flexibilní, nahraditelnou a především levnou pracovní sílu. Dnes z toho těží především pracovní agentury, které udržují nespravedlivý, vykořisťovatelský systém. Vytváří zaměstnance “druhé kategorie”, kteří ale často dělají stejnou práci. Ničí solidaritu a soudržnost mezi pracujícími a rozmělňuje zodpovědnost za dodržování pracovních podmínek.

Připomeňme si ovšem odkaz sametové revoluce – touhu po svobodné a sociálně spravedlivé společnosti. Chceme svobodu a demokracii pro všechny, nejen pro privilegované. Kde je ale svoboda a spravedlnost pro ty, pro které jsou každodenností nízké příjmy, nejisté smlouvy a odepírání základních práv: na pojištění, placenou dovolenou a nemocenskou? Kde je demokracie bez zapojení zaměstnankyň a zaměstnanců do rozhodovacích procesů ve firmách?

Díky, že můžem být znovu součástí Evropy. Ale jen v tom, co se hodí těm nejbohatším. Jedna železná opona padla, ta druhá – platová ale zůstává. Ceny potravin jsou stejné, platy v Německu několikanásobně vyšší. V Česku jsou organizace zaměstnanců raritou, ve Francii je běžné být v odborech.

Zatímco zveřejňování mezd je v západní Evropě běžné, u nás si lidé vyjednávají mzdy individuálně. Nechali jsme se zatáhnout do hry, jejíž pravidla určuje ten silnější – zaměstnavatel. Sami si takto blokujeme zvýšení platů. Být součástí Evropy znamená i nekašlat na rozdíly platů mezi muži a ženami a sociální dumping. Chceme férové a transparentní ohodnocení.

Sice jsme nastupovali do práce a podepsali smlouvu jako jednotlivci. Když se ale začnemeo svých problémech bavit s kolegy na pracovišti, zjistíme, že jsou společné. Pracuji v soukromém domově seniorů, a s většinou pečovatelek a zdravotních sester jsme se shodli, že nás trápí nedostatek lidí na směně, obrovské množství přesčasů, nedostatek pracovních pomůcek a nedostatečné ohodnocení. Problémy, které můžeme vyřešit jedině společným tlakem na vedení. I proto jsme založili odbory.

Velká částpečovatelů a pečovatelek u nás v práci je z Ukrajiny a Ruska. Jsem rád, že naše odbory jsou inkluzivní a moje kolegyně Anna je se mnou ve vedení. Čím víc nás totiž bude, tím lepší podmínky vyjednáme.

Nebaví nás pracovat do úplného vyčerpání a riskovat svoje zdraví. Už nechceme přehlížet,jak na nás zaměstnavatel šetří, zatímco sám má obrovské zisky.

Nejsme stroje, ani lidské zdroje!

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •