Přinášíme vám překlad prohlášení podepsaného 125 levicovými aktivisty z íránské diaspory a pozvánku na přednášky íránské aktivistky Pažáre Hajdárí.
Prohlášení na podporu požadavků po sociální spravedlnosti ze strany utlačovaných v ulicích Íránu, proti represi protestujících, únosům studentů a aktivistů.
Před několika týdny demonstrující obsadili ulice mnoha íránských měst a ovládli politický prostor se svým požadavkem po ukončení vykořisťování a bezpráví. Tito demonstrující již dále nebudou tolerovat chudobu, nezaměstnanost, opožděné a ukradené mzdy, korupci, diskriminaci a vykořisťování, přičemž dnes požadují spravedlnost a svobodu s hesly podobnými těmto: „chléb, pracovní místa, svobodu.“
Utrpení lidí se stalo příliš silné na to, aby jim strach dále bránil v otevřeném protestu. Demonstrující se nebojí vyjádřit svou frustraci nejradikálnějším možným způsobem i přes existenci policejního státu. Uvědomují si věznění velkého počtu politických a odborových aktivistů, stejně jako nezávislých novinářů a protirežimních studentů. Jsou si dobře vědomi, že dělnické protesty končí zatčením, sledováním či dokonce smrtí kvůli dlouhodobému věznění bez lékařské péče. Probíhající protesty dokazují, že stát ani s použitím všech represivních prostředků není schopen zastavit protesty proti útlaku a vykořisťování. Rozsáhlá minulost boje za svobodu a spravedlnost v Íránu je odkazem odvaze íránského lidu tváří v tvář politickému útlaku. Nejlepším příkladem tohoto odkazu byly revoluční protesty proti despotickému a třídnímu Šáhovu režimu v roce 1979.
Vláda Islámské republiky považuje národní protesty za organizované svými nepřáteli a demonstrující označuje za agenty Izraele, Saudské Arábie a Spojených států nebo jako pěšáky opozičních sil, které jsou těmito státy podporovány. Nicméně hesla, která demonstrující v ulicích vyhlašují nezvratně dokazují, že důvodem jejich protestů jsou zhoršující se životní podmínky a ekonomické podmínky velkého počtu obyvatel. Nicméně stát tvrdí, že problémy a utrpení, které obyvatele sužují nejsou nijak výjimečné a jsou součástí vývoje ekonomického období. Vládnoucí třída odmítá uznat, jak závažná je nespokojenost lidí s útlakem a bezprávím.
V těchto dnech jsme opět svědky toho, že všechny politické instituce státu spolupracují, aby udržely autoritu státu, aby ukázaly, že toto společenská bezpráví je pravidlem, aby umlčely protirežimní hlasy. Skrze své ideologické aparáty popírají sílu radikálního politického hnutí v ulicích, kdy se pokouší vykreslit demonstranty jako vandaly nebo oklamané. Ve stejnou dobu prosazují skrze zkorumpované bezpečnostní složky a právní aparát násilné zákroky proti demonstrantům v ulicích a rozsáhlá zatýkání svých kritiků. Takový přístup je častý. Ignorováním požadavků a nespokojenosti obyvatel na jedné straně a násilným potlačením protestů na straně druhé, byli vládci v dějinách vždy odpovědnými za to, že protesty přerostly v násilí, krveprolití, zničení veřejného bohatství a společného vlastnictví.
Íránský prezident Hassan Rúhání a vládní představitelé prohlásili, že: „íránský lid má svobodné právo vyjádřit svou oprávněnou kritiku a námitky“ a „ti, kteří šíří násilí v našich ulicích jsou pouze vandalové a výtržníci, jimž nejde o ekonomické problémy a nezaměstnanost.“ Rúhání a jeho spojenci ale nestoudně a otevřeně lžou o svobodě protestovat v Íránu a o potřebě naslouchat nespokojenosti obyvatel. Lépe, než kdo jiný jsou si vědomi, že nedojde k povolení nezávislé demonstrace, okupace nebo stávky. Jakékoliv snahy o vytvoření nezávislých odborů, sdružení nebo politické organizace se v Íránu setkávají s nejrůznějším útlakem ze strany režimu. Neexistuje zde možnost vytvoření nezávislého kritického média. Dokonce i protesty důchodců proti zkorumpovaným finančním institucím, které jim kradou jejich životní úspory, jsou potlačovány ze strany vlády.
Za takovýchto podmínek je jasné, že jediným způsobem, jak zorganizovat protest nezávislý na státu, je bez zákonného povolení. Takový protest je vnímán jako nezákonný a jeho potlačení je proto legitimní. Odhalením lží Rúháního vlády a umírněných reformistů zjišťujeme, že v otázce potlačování protestů a umlčování kritiků neexistuje rozdíl mezi nimi a konzervativci.
V několika posledních dnech jsme byli svědky vlny únosů, rozsáhlého zatýkání a nezákonného věznění aktivistů, levicových protestujících a opozičních studentů v Teheránu a dalších íránských městech. Íránská vláda nepodává informace o „zmizelých“ studentech a jejich rodiny tak nechává v nejistotě, zatímco počty zadržených studentů narůstají každým dnem. Politické názory a aktivity těchto studentů odhalují pravdu skrývající se za vládní propagandou odsuzující nedávné protesty. Tito studenti bojovali proti intervencím imperialistických mocností a jejich spojenců v regionu. Byli aktivními kritiky sankcí, kdy zdůrazňovali, že hlavní důsledky mezinárodních finančních a ekonomických sankcí proti Íránu by dopadly nejvíce na nejchudší a nejnižší vrstvy společnosti. Vždy podporovali boj Palestinců proti sionistické okupaci. Nemohou být proto odsuzováni za to, že by byli loutkami imperialistických států Saudské Arábie a Izraele, ani že by byli součástí prozápadních a krajně pravicových sil uvnitř opozice. Mohli bychom se tak ptát, proč se stát snaží potlačit hlas levicových aktivistů bojujících za spravedlnost a studentů? Důvodem je to, že obhájci sociální spravedlnosti jsou nejdůležitějšími a nejodhodlanějšími kritiky neoliberálních ekonomických politik v Íránu.
Zatčení levicových aktivistů a studentů ukazují, že se režim obává hnutí, které by mohlo rozvinout svůj politický diskurz a plně pochopit svůj třídní a za spravedlnost bojující základ. Již jsme zmínili, že důvodem posledních protestů jsou zhoršující se životní podmínky a ekonomická situace. Zde musíme ještě dodat, že nejdůležitějším faktorem v ekonomické nouzi obyvatel je neutuchající vůle vlády prosazovat a vynucovat ve společnosti strukturální programy a úsporná opatření (tzv. Rúháního zákrok) – to musíme vnímat ve spojitosti s exkluzivní a monopolní pozicí menšiny, která využívá společného bohatství. Tyto ekonomické politiky jsou prosazovány Rúháním silněji a rozsáhleji, než jeho předchůdci (Rafsandžáním, Chátamím a Ahmadinežádem).
Íránští levicoví aktivisté, vědci a studenti vždy vystupovali, s využitím svých minimálních prostředků, kriticky proti ekonomickým reformám, z nichž mají prospěch kapitalisté, na účet většiny lidí. Upozorňovali na hrozivé důsledky těchto politik, na životní podmínky a sociální život lidí. V současnosti jsme svědky nespokojenosti s těmito politikami, jejíž původ lze nalézt, více než v čem jiném, v třídních vztazích. Z důvodu existence závažného politického útlaku, současně s akumulací politické moci a kapitálu, v rukou ideologické menšiny, nemůže být nespokojenost s ekonomickými politikami vyjádřena odděleně od politického boje proti vládnoucímu systému. Není náhodou, že během spontánních protestů proti ekonomickým obtížím spustily bezpečnostní síly vlnu zatýkání levicových studentů, odborářských aktivistů i dalších aktivistů bojujících za sociální spravedlnost. Pokud by totiž tito studenti a aktivisté podporující odborové organizace zasáhli do současného hnutí, měli by potenciální schopnosti pomoci procesům tvořícím třídní uvědomění a budování politických organizací.
Je také důležité zmínit, že mnoho z unesených studentů byli aktivisté studentských odborů, kteří podporovali zájmy studentů a organizovali protesty proti neoliberálním politikám státu, jako byla komodifikace vzdělávacího systému a privatizace univerzit, stejně jako nový vládní učňovský program; organizováním kampaně nazvané „Bigarvarzi“ (slovní hříčka spojující slova nucená práce a učňovství) byli úspěšní v organizování opozice, kritiky a protestů proti novému vládnímu učňovskému programu. Tvrdili, že státem vedený program vytvoří ze studentů levnou pracovní sílu, jež bude pod záminkou přípravy na zaměstnání nepřiměřeně vykořisťovaná ze strany zaměstnavatelů.
Propojením tohoto neoliberálního programu s narůstající komodifikací a zlevňováním pracovní síly zdůraznili studenti propojení boje studujících a pracujících. Rúháního vláda trvá na rozvoji učňovského programu, není tak překvapující, že uvězněním svých oponentů a studentských kritiků se státní informační a bezpečnostní služby snaží narušit odpor proti vládním ekonomickým politikám.
Jako skupina levicových aktivistů, socialistů a komunistů žijících mimo Írán odmítáme vlnu zatčení a únosů levicových aktivistů a nezávislých studentů. Odpovědnost za zdraví a životy zadržených v nedávných protestech padá plně na hlavu Islámské republiky a zejména současné vlády. Bezpodmínečné propuštění všech politických vězňů by mělo být základním a naléhavým požadavkem hnutí.
Oproti povyku státních medií mluvících o ukončení protestů doufáme, že boj íránského lidu proti nespravedlnostem a útlaku vládnoucí vykořisťovatelské menšiny není u konce. Podporujeme legitimní boj vykořisťovaných obyvatel Íránu a vyjadřujeme solidaritu s jejich požadavkem po sociální spravedlnosti. Vítáme iniciativu a odvahu v jejich kolektivním odporu a doufáme, že jak nová vlna protestů ovládla a radikalizovala společenské vrstvy, vzniknou nové možnosti na vytvoření a rozvoj silného progresivního hnutí.
Z anglického originálu na webu libcom.org přeložil Jaroslav Chramosta.
Socialistická solidarita na konci března pořádá sérii přednášek íránské aktivistky Pažáre Hajdárí. Ve svých přednáškách se zaměří na povahu současných protestů v Íránu, které zasadí do kontextu předchozích protestů a politických tradic této země.
V Ostravě se bude přednáška konat 29.1. od 19 hodin v Café 10 (Jiráskovo náměstí 159/10, Ostrava) https://www.facebook.com/events/2099398663627612/
V Brně se bude konat 30.1. od 18 hodin benefiční večeře a přednáška začne v 19 hodin v kavárně Tři ocásci (tř. Kpt. Jaroše 1935/18, Brno) https://www.facebook.com/events/557386834602323/
V Praze se bude přednáška konat 31.1. od 19 hodin v Autonomním sociálním centru Klinika. https://www.facebook.com/events/2062678573966528/
