Marx a Engels o tradiční rodině

Když se dnes podíváme na debatu o rodině, najdeme zejména na sociálních sítích, ale i v některých novinách panické výkřiky o neomarxismu, který k nám putuje z Bruselu, šíří ho genderové „neziskovky“ a jeho cílem je zničit tradiční rodinu. Nechme stranou úplné bludy o neomarxistickém Bruselu a podívejme se na to, jak je to s marxismem a rodinou. Jde marxistkám a marxistům opravdu o zničení rodiny? A co si o rodině mysleli Marx a Engels?

Vývoj kapitalismu

Marx a Engels se k rodině vyjadřují v rámci svojí materialistické teorie a analýzy kapitalismu, proto najdeme zmínky o rodině a postavení žen na různých místech jejich děl.

Z politického hlediska je asi nejznámějším dílem hlavní prohlášení tehdy nově vznikajícího hnutí Komunistický manifest. V něm hovoří Marx s Engelsem o tom, jak nástup průmyslové buržoazie zásadně přetvořil svět:

„Kde se buržoazie zmocnila panství, tam zničila všechny feudální, patriarchální, idylické poměry. Bezohledně zpřetrhala pestré feudální svazky, poutající člověka k jeho přirozenému představenému, a neponechala mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné ,placení hotovými‘. Utopila v ledové vodě sobecké vypočítavosti posvátnou bázeň náboženského vytržení, rytířského nadšení a šosácké sentimentality. Proměnila osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetně propůjčených a řádně nabytých svobod postavila jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu. Zkrátka, vykořisťování zastřené náboženskými a politickými iluzemi nahradila vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným.“

Rozvoj kapitalismu nezničil jen starou feudální a polofeudální společnost s jejími vztahy a institucemi včetně toho, jak vypadala tehdejší rodina. Kapitalismus je pro Marxe s Engelsem systém, který radikálně proměňuje i sám sebe.

„Buržoazie nemůže existovat, aniž stále vyvolává převraty ve výrobních nástrojích, aniž tedy revolucionuje výrobní vztahy, a tím i všechny společenské vztahy… Všechny pevné, zakořeněné vztahy se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dřív než mohou zkostnatět. Všechno stavovské a ustálené valem mizí, všechno posvátné je znesvěcováno a lidé jsou nakonec donuceni podívat se na své životní postavení, na své vzájemné vztahy střízlivýma očima,“ dokončují svůj popis Marx a Engels.

Takto dynamický rozvoj průmyslu, výroby i světového obchodu vede k zázrakům, které podle obou autorů násobně překonávají všechny divy starověkých civilizací. A opravdu, jen za posledních pár desítek let se změnila řada věcí, od telefonních budek k chytrým telefonům a internetu, od lokálních služeb k platformovým, od kamenných obchodů k internetovým atd. Dynamika kapitalismu je obrovská, protože jeho hlavním motorem je snaha o co největší zisk.

Ruku v ruce s tímto rozvojem jde ale zvětšování počtu lidí, které kapitalismus potřebuje, aby mohl fungovat – námezdně pracujících, souhrnně označovaných za proletariát. Ten má podle Marxe s Engelsem dvě vlastnosti. Zaprvé díky svému postavení ve výrobě může celý systém paralyzovat. Zároveň je ve společném postupu této třídy ukryt klíč ke vzniku společnosti nové. Pokud se totiž pracující rozhodnou uplatnit demokracii také na pracovištích, tedy budou rozhodovat o tom, co a jak se produkuje, položí tím základy mnohem demokratičtější společnosti, než je ta dnešní. Navíc pracující tvoří drtivou většinu společnosti, a proto jejich revoluce je z hlediska marxismu činem radikální demokracie. „Proletářské hnutí je samostatné hnutí obrovské většiny v zájmu obrovské většiny,“ říkají Marx a Engels. Stejně jako při minulých revolucích i při této dojde k obrovské proměně všech institucí, od výroby a distribuce zboží, přes vzdělávání a péči, až po samotnou rodinu.

Rodina a kapitalismus

Rodina, jak si všímají Marx s Engelsem, je zásadně proměněna už v kapitalismu. Při pozorování své doby, dospěli oba autoři k názoru, že pro drtivou většinu obyvatelstva nic jako rodina neexistuje: „Buržoazie strhla z rodinných vztahů jejich dojemně sentimentální závoj a převedla je na vztahy ryze peněžní,“ tvrdí Marx s Engelsem a toto své tvrzení zakládají na empirickém pozorování, které Engels zpracoval ve slavném díle Postavení dělnické třídy v Anglii. Engels procestoval průmyslová centra tehdejší Anglie a pozoroval, v jakých životních podmínkách tamější dělníci žijí. K tomu prostudoval řadu zpráv parlamentní komise o potírání chudoby, a to vše poskládal do velice přesvědčivého a děsivého obrazu průmyslové revoluce.

„Tak sociální řád téměř znemožňuje dělníkovi rodinný život; nevlídný, špinavý dům, který je dobrý leda tak na přespání, bídně zařízený, kam často zatéká a kde se leckdy ani nedá topit, dusné ovzduší přeplněných světnic, to nemůže být útulný domov. Muž pracuje celý den, často i žena a starší děti, každý jinde, vidí se jen ráno a večer — k tomu stálé pokušení kořalky — kde by se tu vzal nějaký rodinný život? Přesto nemůže dělník před rodinou uprchnout, musí v ní žít, a tak z toho nakonec mohou být jen ustavičné rodinné nesváry a domácí hádky, které silně demoralizují rodiče i děti. Zanedbáváni všech domácích povinností, hlavně zanedbávání dětí, je u anglického dělnictva až příliš častým zjevem a instituce dnešní společnosti to jen podporují.“ Kromě toho, co bychom dnes bez váhání mohli nazvat sociálním vyloučením, je pro dělníkovu rodinu podle Marxe s Engelsem typické to, že se jedná primárně o produkční jednotku další pracovní síly. Žádná posvátná úcta, žádná sentimentalita. Jakmile je dítě dostatečně staré, jakmile je matka schopna práce – šup do fabriky. Toto postavení rodiny a ženy oba naprosto odmítají a zdůrazňují, že cílem socialismu je „zrušit postavení ženy jako pouhého výrobního nástroje.“ To znamená, že žena nemá být odsouzena k tom, aby rodila děti a starala se o ně, ať se jí to líbí nebo ne. Ženy by měly, stejně jako muži, mít svobodu rozhodnout se, zda a jakou rodinu založí.

Engels si při studiu jedné ze zpráv komise o chudobě všímá dopisu, který zaslal jako své svědectví jeden dělník. Vypráví o tom, jak šel navštívit svého přítele a našel ho doma, jak zašívá ženě punčochy. Ačkoliv se to před ním snažil utajit, nepodařilo se to a následně mu vylíčil celé své trápení: že nemůže najít práci, že žena po 12hodinové směně přijde domů k smrti unavená, takže on musí uklízet, starat se o děti a o domácnost. Na Engelsově komentáři je pozoruhodné, čeho si všímá: „Jestliže teď zase zakládá žena — jako to dříve dělával muž — svou nadvládu na tom, že vnáší do rodinného majetkového společenství většinu, nebo dokonce všechno, nutně z toho vyplývá, že toto společenství majetku není pravé, rozumné společenství, když jeden člen rodiny si osobuje větší práva, protože víc dal. Jestliže se rodina v dnešní společnosti rozkládá, pak už sám tento fakt dokazuje, že tmelícím poutem rodiny v podstatě nebyla rodinná láska, nýbrž soukromý zájem, kterému falešné majetkové společenství skýtalo živnou půdu.“

A právě tento postřeh zůstává dodnes platnou výtkou proti druhořadému postavení kteréhokoli z partnerů v rodině, kde je odkázán/a na vyšší příjem svého manžela či manželky. Stále zároveň platí, že toto nerovné postavení zažívají většinou ženy. Například v ČR je pro ženy možnost odejít ze svazku o to těžší, že  mají průměrně o 22% nižší příjmy než muži, a i pro relativně dobře příjmově zajištěné jedince je problém sehnat bydlení, nemluvě o všech dalších nákladech na život nebo na péči o děti.

Sociálně podmíněný egoismus

V Postavení dělnické třídy v Anglii si Engels všímá ještě jedné věci. Velká část pracujících na venkově byla odkázána na chudinské poklady, zárodečné prvky sociálního státu. Jenže parlamentní komise pro chudinský zákon v tom viděla jen brzdu „průmyslu, odměňováním nerozvážných sňatků, pobídkou obyvatelstvu, aby se množilo, a (to) ochromuje působení růstu obyvatelstva na mzdu; to je celonárodní zařízení, které pilné a poctivé občany sráží a líné, neřestné a neodpovědné ochraňuje; že trhá rodinná pouta, soustavně zabraňuje hromadění kapitálu, rozrušuje existující kapitál a ruinuje ty, kdo platí daně; a korunou všeho je, že ve formě alimentace poskytuje prémie za nemanželské děti.“

Slova parlamentní komise z poloviny 19. století nápadně připomínají slova politiků ze současnosti. Například ODS, která poprvé zavedla termín „nepřizpůsobiví“, aby oddělila „slušné“ lidi od těch nepoctivých, co chtějí žít na dávkách. Konec konců i král všech politických podvodníků a obchodníků se strachem, Tomio Okamura, má plnou pusu tzv. zneužívačů sociálních dávek. Není třeba dodávat, že často je navíc toto nálepkování podbarveno rasisticky.

A Engels ke zprávě komise dodává: „Za současných sociálních poměrů je jasné, že chudák je nucen být egoistou, a má-li na vybranou pracovat nebo lenošit a mít se přitom stejně, raději nedělá nic. Z toho však vyplývá, že současné sociální poměry nestojí za nic, ale ne — jak to vyvodili malthusiánští členové komise — že s chudobou se má jednat jako se zločinem podle zastrašovací teorie.“ Problém nejsou sociální dávky, ale to, že jsou rodiny, které je potřebují. Není totiž výjimkou, jak uvádí i zpráva Ministerstva práce a sociálních věcí z roku 2015 o sociálně vyloučených lokalitách, že problém zachovat si důstojný život mají i lidé, kteří chodí do práce, ale musí se například starat o jednoho či více závislých členů rodiny jako jsou děti, nemocní či staří lidé.  Je tedy ostuda, že musí existovat zvláštní sbírky, které dotují dětem obědy ve školách, že jsou rodiče, kteří musí počítají každou korunu, aby mohli koupit svým dětem hračku, penál do školy, zda jim vybyde dost peněz na školní výlet nebo školu v přírodě atd. Žádné dítě a žádný rodič by neměl být vystaven takovéto volbě, protože, slovy oněch už tolikrát zmíněných klasiků „svobodný rozvoj každého jednotlivce, je svobodným rozvojem všech.“ Ale svoboda má svoje materiální předpoklady. Proto musí být dnešní marxistická politika zaměřena na posilování sociálního státu, na zvyšování minimální mzdy a mezd obecně, na dostupnost školek, škol, center pro vyžití dětí a mládeže, dostupnost kroužků, sportu atd. Právě z toho důvodu, že marxistická teorie je materialistická, že si je vědoma toho, že tím nejdůležitějším předpokladem pro svobodu je materiální zabezpečení a dostatek prostředků k životu a rozvoji. Těžko totiž například požadovat od lidí, kterým se nikdy nedostalo ničeho než nedostatku jakoukoli solidaritu s někým, kdo na tom může být ještě hůř.

Budoucnost rodiny

Když Marx s Engelsem připravovali Komunistický manifest sepsal Engels pracovní dokument, který se nazývá Zásady komunismu, a který je seznamem základních otázek, na které by měl Manifest odpovědět. Otázkou č. 21 bylo „Jaký vliv bude mít komunistický společenský řád na rodinu?“„Odpověď: Učiní vztah obou pohlaví čistě soukromým vztahem, který se týká jen zúčastněných osob a do něhož se společnost nemá co vměšovat. Bude to možné, protože odstraní soukromé vlastnictví a bude vychovávat děti kolektivně, čímž zničí oba základy dosavadního manželství spjaté se soukromým vlastnictvím — závislost ženy na muži a dětí na rodičích. To je také odpověď na pokřik velemravných šosáků proti komunistickému společenství žen. Společenství žen je vztah, který zcela náleží buržoasní společnosti a dnes zplna záleží v prostituci. Prostituce však spočívá na soukromém vlastnictví a s ním zanikne. Komunistická organisace tedy nejenže nezavede společenství žen, nýbrž je naopak zruší.“

Zaprvé se vztahy mezi pohlavími osvobodí od morálních bariér, které je nyní svazují a říkají, co je správný a co špatný vztah. Láska a její podoby budou věcí těch, kteří budou v milostném vztahu a žádná instituce, ať už je to stát, církev, škola atd. do nich nebude mít co mluvit.

Výchova dětí bude taktéž jiná než doposud. Marx a Engels byli přesvědčeni, že společně se zespolečenštěním výrobních prostředků se také výchova dětí stane společenskou záležitostí. Bude mnohem více otevřena širšímu okruhu lidí tak, aby děti už odmala získávaly inspirace od různých lidí, setkávaly se s různými talenty, různými dovednostmi a povoláními. Tradiční nukleární rodina by se měla postupně rozpadat a měla by být nahrazena širším společenstvím. Samozřejmě je to od obou autorů předpoklad, který je oprávněný vzhledem k jejich celkové analýze dějinného procesu. Zároveň si pod tím ale nesmíme představovat nějaké státem nařízené spolužití, které asi napadne každého čtenáře, vzhledem k tomu, že jsme zažili režim, který se k socialismu hlásil, ale o svobodném rozvoji jedince v Marxově smyslu si v něm mohl člověk leda nechat zdát. Proces proměny institucí jako je rodina a výchova dětí má být přirozený, vyplývající ze změněných materiálních poměrů – konec konců i dnes je klasická nukleární rodina v hluboké krizi, kdy se více jak 50 % manželství rozvádí, řada lidí žije „na hromádce“, či v nějaké jiné formě vztahů.

Tato odvážná představa proměny výchovy dětí a vztahů mezi pohlavími není jen teoretickou konstrukcí. Všude tam, kde se pracující spojili v odporu proti vykořisťování a začali organizovat novou společnost, všude tam se začaly rodit také nové instituce, nové vztahy a nové pojetí toho, co je rodina. Asi nejvýznamnějším příkladem byla Ruská revoluce z roku 1917. Ačkoli její emancipační období trvalo jen několik let, dokázala revoluce ze zaostalé, pověrami, předsudky a náboženskými bludy prolezlé společnosti vybudovat společnost, kde bylo možné se rozvést na základě jednoduché žádosti kteréhokoli z manželů, kde homosexualita přestala být trestná, kde vznikaly jesle, školky, komunitní jídelny i prádelny. Ženy studovaly „tradičně mužské“ obory jako je ekonomie, inženýrství, fyzika atd.

Ačkoli byly tyto výdobytky brzy potlačeny nastupující s nástupem Stalina, zůstávají nám jako potvrzení toho, že emancipace pracujících vede vždy a všude k emancipaci celé společnosti a jejím založení na novém svobodnějším a rovnějším základě, včetně mizení genderového a rasového útlaku.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •