Když vláda počátkem dubna schválila návrh zákona, který umožňuje drobným podnikatelům odložit placení nájmu o tři měsíce, rozpoutalo se něco jako kanonáda. Zběsilost diskuse, která se kolem tohoto zákona rozhořela, je natolik kuriózní, že nás přímo vybízí k hlubšímu zamyšlení.
Když vláda kvůli pandemii koronaviru zastavila provoz většiny obchodů, restaurací, kaváren, kadeřnictví, aj., příjmy těchto podniků spadly prakticky na nulu. Dalo se očekávat, že zastavení výroby bude jen prvním krokem, po němž vláda těmto podnikům zmrazí všechny finanční závazky a výpadek příjmů tak přenese na pronajímatele a konečné věřitele.
Ostatně, proč by měl provozovatel kavárny platit pronájem za prostory, které z rozhodnutí vlády nesmí používat? Proč by měl vedoucí kadeřnictví platit nájem nákupnímu centru, když ho tam stejně nesmí provozovat? A konec konců, proč by měl zaměstnanec či živnostník platit nájem za byt, když z rozhodnutí vlády přišel o práci a o příjem?
K překvapení všech postižených živnostníků, zaměstnanců i podnikatelů však vláda nájmy ani splátky úvěrů nezastavila. A aby tomu všemu ještě nasadila korunu, přijala nyní vláda zmiňovaný zákon, kterým dala jasně na srozuměnou, že pronajímatelé nesmí přijít ani o haléř. Veškeré ztráty ponesou provozovatelé živností a drobných firem. Počítat mohou tak nanejvýš s tříměsíčním odkladem nájmů, který však budou muset do poslední koruny doplatit zpětně.
Není divu, že nový zákon vyvolal vlnu emocí a rozhořčení. O to více však musí překvapit, že nejrozhodnější kritika zákona nepřišla od jeho obětí, nýbrž právě od těch, v jejichž zájmu byl přijat. Namísto toho, aby pronajímatelé sami přišli s nabídkou odpuštění nájmů všem firmám i zaměstnancům postižených koronavirovou krizí, nebo aby přinejmenším takticky mlčeli, sešikovali se k zběsilému útoku proti vládě.
„Je špatné, pokud vláda jen reguluje a předepisuje ostatním a sama se nechce zúčastnit“, řekl pro Hospodářské noviny ředitel společnosti Residomo Jan Rafaj. „Dotkne se to přímo 20% našich nájemních ploch“, rozčiluje se Roman Latuske za ZDR Investments SICAV. Vladimír Veleba ze společnosti BDO pohoršeně poznamenává, že „vláda přenáší část problému na nákupní centra!“.
Reakce pronajímatelů jsou tak nehorázné, že je těžko lze chápat jinak, než jako provokaci, či otevřený výsměch adresovaný celé společnosti.
Místo, aby však vláda vrátila pronajímatele do patřičných mezí, dočkali jsme se jen komického ujišťování, že pronajímatelé skutečně o nic nepřijdou!
„Cílem zákona není odpuštění nájemného, ale jeho odklad,“ ujišťovala pronajímatele Klára Dostálová (ANO) a ihned dodala, že nájemník nadále „musí platit za služby spojené s nájemným“.
Epizoda s odkladem nájmu nám jasně ukazuje nepřekročitelnost mezí, v rámci kterých je možné diskutovat o řešení následků koronavirové krize. Ještě tak pomoci lidem, které krize zasáhla. To ano. Ale jen a jen ze státního rozpočtu, tak aby všichni mohli svědomitě platit nájmy. Hlavně aby se to, proboha, nijak nedotklo pronajímatelů.
A zdá se že tyto cudné meze dodržuje nejen vláda a opozice, ale také odbory, neziskové organizace a dokonce i jinak progresivní levicoví žurnalisté.
Jako by renta byla čímsi posvátným. Něčím, co slušný člověk nikdy nebude zpochybňovat.
Dovolte mi ale nyní malou odbočku. Při sledování diskusí o ekonomických dopadech koronavirové krize musím stále myslet na několik pozoruhodných článků, které loni otiskl britský časopis The Economist.
Autoři těchto článků upozorňují na to, že daňové systémy většiny zemí světa zcela opomíjejí jeden zásadní zdroj příjmů. A tímto příjmem je právě renta, kterou svým majitelům vynášejí nemovitosti. Zvláště ve velkých městech, kde růst hodnoty nemovitostí a s ní spojené renty dosahuje mnohdy dvojciferných hodnot, by měla připoutat pozornost zákonodárců. Přesto je nechává chladnými.
Dále autoři vysvětlují, že daň z renty by v ekonomice napáchala daleko menší škody než jiné druhy daní. Zatímco v jiných odvětvích by vyšší zdanění mohlo zpomalit rozvoj či odradit investory od investic, daň z renty by byla takřka neškodná, neboť pronájem nemovitostí má vždy charakter monopolu.
Daň z renty by byla rovněž nesmírně efektivní, neboť nemovitost nelze nikam ukrýt ani převést do daňových rájů. Určit hodnotu nemovitostí je přitom snazší než u kteréhokoli jiného majetku.
A konečně, daň z renty by byla spravedlivá. Jednak proto, že za příjmem z renty zpravidla nestojí žádné zvláštní zásluhy a dále pak proto, že by tato daň alespoň částečně zmírňovala rostoucí propast mezi rodinami vlatnícími nemovitosti a rodinami, jež jsou odkázány k celoživotnímu placení vysokých nájmů.
Tato tvrzení jsou více než poučná. Již klasičtí ekonomové, od Adama Smitha a Davida Ricarda přes Karla Marxe až po Johna S. Milla, považovali za vhodné oddělovat od sebe pojmy zisk a renta. A ať už rentu velebili nebo kritizovali, shodovali se na tom, že zatímco k dosažení podnikatelského zisku je nezbytné efektivní řízení, správná podnikatelská strategie a podstoupení určitého rizika, tak renta padá do klína majitelům nemovitostí prostě jen proto, že jsou to majitelé. A co víc, zatímco podnikatele nutí konkurenční tlak k tomu, aby většinu svého zisku opětovně investovali do svého podniku, rentiér může svou rentu bez obav projíst.
Za rentiéry byly původně označováni jen majitelé zemědělské půdy, zpravidla někdejší feudálové, kteří svou půdu bez rizika pronajímali rolníkům. Rozvoj kapitalismu však přinesl celou řadu dalších příležitostí, odkud lze čerpat rentu. Je to především pronájem činžovních domů a pronájem výrobních či kancelářských prostor. A tak je tomu v zásadě dodnes.
Zmíněný článek v Economistu nám levičákům naznačuje, že bychom rentě měli věnovat podstatně větší pozornost. Chce-li dnes levičák ve své argumentaci poněkud přitvrdit, začne zpravidla mluvit o potřebě „razantně danit firmy“. Výhoda tohoto požadavku je v tom, že dokáže spolehlivě vyprovokovat polemiku s pravičáky. Nevýhoda je však v tom, že tuto polemiku většinou prohrajeme.
Vzhledem k tomu, že zde zatím nemáme vyspělé hnutí pracujících, dychtící po převzetí řízení firem a zodpovědnosti za jejich rozvoj, je těžké nějak rozumně čelit argumentu, že firmy přeci potřebují zisky k tomu, aby mohli investovat, rozvíjet se a udržet si svou pozici na trhu. Kdybychom však na místo firem cílili na rentiéry, byla by naše pozice mnohem pevnější.
Připomeňme ještě, že The Economist je jedním z nejčtenějších ekonomických časopisů, který je proslulý jako hlásná trouba neoliberalismu. Rozhodně nemá ve zvyku vyzývat ke zdanění bohatých lidí. Avšak v tomto případě jako by učinil výjimku. Bystrému čtenáři přitom jistě neuniklo, jaké poselství autor zmíněného článku čtenářům předává. Již samotný tón článku defakto říká:
„Vážení levičáci, asi vám to ušlo, ale rentiéři všeho druhu dnes pohádkově bohatnou, aniž by za to společnosti cokoli přinášeli a aniž by vůbec někdo uvažoval o jejich zdanění. Tady jsou argumenty a zde leží řešení. Tak už se tím laskavě začněte zabývat, ať se můžeme vrátit k naší tradiční roli zastánců bohatých. „
Představte si, že se připravujete na veřejnou debatu se svým ideovým protivníkem. Uvažujete o argumentech, které by od něho mohly zaznít, připravujete si protiargumenty a těšíte se na blížící se střetnutí. Nakonec jste však tak konsternováni dlouhým vedením vašeho protivníka, že už to prostě nevydržíte a sami mu poradíte, jaký argument by proti vám měl použít.
V podobném duchu je možné číst také nedávné vyjádření Miroslava Kalouska, který prohlásil:
„Po šesti tučných letech kapitalizace zisků přichází doba socializace ztrát. Ideologii stranou. Ač duší pravičák, vůbec bych se nebránil tomu, aby nejvíce přispěli ti, kteří v posledních letech nejvíce zbohatli. PPF, Agrofert, CPI, EPH, atd…“
Ale zpět k rentě. Majitelé nemovitostí nejsou naivní. Od vyhlášení výjimečného stavu jistě čekali, kdy premiér Babiš pronese:
„Vláda České republiky zakazuje všem pronajímatelům, aby po dobu výjimečného stavu účtovali nájmy lidem a podnikům, kteří v důsledku karanténních opatřeních přišli o své příjmy. „
Bylo by to přeci nanejvýš logické a přirozené. Mluvčí velkých realitních společností se na tento krok nepochybně připravovali a na střet s vládou se dost možná i těšili. Ke svému údivu však zcela zbytečně, neboť vláda se k takovémuto kroku nikdy neodhodlala. Člověku však přijde líto nepoužít argumenty, které si tak dlouho pečlivě připravoval. A tak hledá kde jakou příležitost, aby je použil alespoň jinde.
Když tedy vláda schválila návrh, aby provozovatelé drobných obchodů a služeb mohli placení nájmů alespoň o tři měsíce odložit (!), mluvčí pronajímatelů spustili salvu nenávistných útoků, kterou však měli evidentně připravenou na úplně jinou diskusi.
Co k tomu ještě dodat? Liberálním ekonomům je to už jasné, rentiéři se potutelně usmívají a jimi podporovaní politici se nám dílem vysmívají a dílem nám ze soucitu radí. Jen my levičáci máme stále strach, abychom někomu nekřivdili, či si někoho nepohněvali.
Nevím jak ostatní, ale já už mám docela jasno. Měli bychom pro tentokrát sklonit nos, poděkovat pravičákům za upozornění a konečně se pustit do boje proti zpupným rentiérům.
Ať už chceme tranformovat energetiku, vyřešit bytovou krizi či přežít koronavirovou pandemii, potřebujeme navýšit příjmy do státní pokladny. A kde jinde tyto příjmy hledat než u rentiérů? Rentiér společnosti nic nepřináší, jeho příjmy jsou přemrštěné a když mu z nich něco ubereme, ničemu to neuškodí.
