Před sto lety proběhla ruská revoluce. Byl to v dějinách první vážný pokus svrhnout v celostátním, potažmo celosvětovém měřítku kapitalismus a nastolit místo něj dělnický stát.
Ještě na jaře roku 1918, necelý půlrok po nástupu k moci, vyhlíželi bolševici (od března oficiálně přejmenovaní ze „sociálních demokratů“ na „komunisty“) do budoucna poměrně optimisticky. Stoupenci starých pořádků nebyli schopni zmobilizovat významnější síly – ukázkovým příkladem byla v těch měsících tzv. „Dobrovolnická armáda“ v jižním Rusku, v jejímž čtyřtisícovém mužstvu bylo víc důstojníků než řadových vojáků (úsloví o „generálech bez vojska“ pravděpodobně nikdy neplatilo tak doslova jako tehdy). Co víc: staré elity nebyly ochotny přispívat „bělogvardějcům“ ani finančně.
Skupin, které na nový režim pohlížely s nedůvěrou či strachem, bylo v ruské společnosti zajisté víc než jen nejbohatších několik málo procent. Ať už ale šlo o části středních vrstev, kozáky nebo některé národnostní menšiny, mohly být sice některé z nich připravené klást odpor v případě útoku na jejich osobní zájmy, nikoliv však z vlastní iniciativy se zapojit do boje o moc ve státě. Zcela zkroceno bylo například úřednictvo, které od října 1917 do ledna 1918 kladlo bolševikům na ministerstvech i jinde otevřený pasivní odpor, po rozehnání čerstvě zvoleného ústavodárného shromáždění (které mělo vypracovat ústavu a rozhodnout o budoucím společenském uspořádání) a ztrátě naděje na brzkou změnu vlády se ovšem vrátilo k poslušnosti. Řada příslušníků „inteligence“ (vzdělaných profesí) se dokonce nechala zaměstnat ve vznikajícím odborném aparátu sovětů (volených dělnických rad, které přebraly veškerou moc ve státě) – když už nic jiného, tak proto, že se museli něčím živit. To mělo důsledek, který v tu chvíli nikdo nepostřehl: Lenin měl za to, že ihned po revoluci bylo nezbytné začít odbourávat starý byrokratický aparát a nahrazovat ho novou dělnickou samosprávou. Dokud vystupovali úředníci proti nové vládě nepřátelsky, nové moci ani nic jiného nezbývalo. Ve chvíli, kdy se podrobili, se jí ovšem otevírala možnost začít se o byrokracii sama opírat, i když si to zprvu neuvědomila a ani o to nestála. O několik měsíců později, když se bolševici v občanské válce chytali každého stébla včetně dosud zavrhovaných řešení, už nešlo jen o teoretickou možnost.
Vážnou ránou byl pro bolševiky v březnu nevýhodný, pod tlakem uzavřený mír s Německem, Rakouskem a Tureckem. Splnili tím slib vyvést Rusko z první světové války, učinili tak ale za cenu ztráty velké části ruského území (byť obývaného převážně neruskými menšinami), závazku nepodněcovat ani nijak nepodporovat případné revoluční hnutí v zemích, s nimiž mír podepsali, a v neposlední řadě i za cenu dodávek základních surovin Německu v době, kdy se v Rusku hroutila ekonomika a propukával hlad. Těžkou hlavu dělaly bolševikům zejména jednotky bývalých spojenců (Francie, Anglie, USA, Japonska a také československých legií) v různých částech Ruska. Přítomny byly někdy už od února 1918, občas s tichým souhlasem bolševiků (nebo i s výslovným souhlasem místního sovětu, jako třeba v případě Britů v Murmansku), neboť ve hře byla i možnost, že mírová jednání s Německem zkrachují, válečné operace budou obnoveny a sovětský režim se obrátí na spojeneckou pomoc (v tom nicméně nebyli bolševici jednotní). Nyní bylo Rusko na Západě považováno za tichého spojence Německa a bylo otázkou, jak západní jednotky v zemi použijí. Zatím se západní země do ničeho nehrnuly. Situace byla taková, že od vstupu USA do války v dubnu 1917 byla dlouhodobá výhoda na jejich straně. Německo proto od dubna 1918 zapřáhlo všechny síly do rychlé ofenzivy, která měla Francii a Anglii porazit dřív, než stačí Američané dát dohromady dosud málokdy použitou armádu. Všechny strany tak byly plně zaměstnány na západní frontě.
„Potupný mír“ v Brest–Litovsku dodal motivaci i ruské socialistické opozici (pravým eserům a menševikům), která k dosavadní kritice autoritářských metod bolševiků (a tvrzení, že na socialismus je v Rusku „ještě brzy“, k čemuž se za chvíli vrátíme) nyní přidala i obvinění z vlastizrady. Argumentovala přitom tím, že odstoupení území narušilo vnitřní trh Ruska a prohloubilo tak hospodářskou krizi a strádání obyvatel, pod touto zástěrkou však zároveň probleskoval její nacionalismus a podpora „velkého Ruska“. Ekonomickou krizi si ovšem opozice nevymyslela, a právě ona jí brzy dodala vodu na mlýn – přinejmenším stejně jako květnové vystoupení československých legionářů na Sibiři. Bolševiky za mírovou smlouvu kritizovali i jejich spojenci – leví eseři a anarchisté – v tomto případě ovšem (alespoň z jejich pohledu) „zleva“.
Nepokoje ve městech
Venkova se krize dotkla poměrně omezeně: rolníci si v prvních měsících roku rozdělili veškerou půdu patřící dosud státu, církvi, velkostatkářům nebo boháčům z měst (pod heslem, že půda patří pouze těm, kteří na ní pracují vlastníma rukama), v mnoha regionech přitom došlo i k rovnostářskému přerozdělení dosavadních rodinných hospodářství samotných rolníků. Půdu bylo zakázáno směňovat či prodávat, jinými slovy, přestávala být komoditou a o jejích převodech rozhodovala výhradně vesnická občina. Tato „socializace“ v praxi proběhla v režii levých eserů, zatímco bolševici tuto část programu svých koaličních partnerů odsouhlasili jen se skřípěním zubů: sami si socialismus na venkově představovali jako sloučení veškeré půdy do kolektivně obhospodařovaných (a demokraticky zdola řízených) velkostatků, bez podpory na venkově však svou představu neměli jak prosadit.
Rolníci byli s novým stavem věcí spokojeni. Zároveň ale pociťovali krizi průmyslu ve městech: za jejich zemědělské tovary jim města nebyla schopna dodat průmyslové výrobky (ať už spotřební zboží nebo zemědělské nářadí), které od nich očekávali. Vesnice tak nebyla ochotna za stále více znehodnocenou měnu dodávat vládou předepsané množství obilí. Jinak nicméně proti novému režimu nijak nevystupovala.
Jinak tomu bylo ve městech. Hospodářské problémy pomohly na podzim 1917 zradikalizovat dělníky natolik, že jejich většina podpořila na přelomu října a listopadu převzetí moci bolševiky. A změnou poměrů si ze začátku skutečně pomohli: řada podniků byla zaměstnanci živelně vyvlastněna, díky čemuž se nemuseli o výsledky své práce dělit s podnikateli. I tam, kde k „zespolečenštění“ podniku nedošlo, nemohli majitelé v nové politické situaci klást velký odpor. Zvyšování platů, zkracování pracovní doby a zavádění různých benefitů tak načas pomohlo situaci chudých rodin (tedy většiny rodin v ruských městech) stabilizovat. Ti pracující, kteří stáli před revolucí v čele protestů, bývali často voleni do podnikových rad a dalších nově vznikajících zaměstnaneckých orgánů.
Bolševici nebyli ani z tohoto vývoje zrovna u vytržení: spíše než živelné vyvlastňování jednotlivých pracovišť předpokládali před revolucí spojování jednotlivých odvětví do celostátních syndikátů, v jejichž rámci by si pracující volili centralizované vedení (Lenin si dokonce v této první fázi vyvlastňování vůbec nepřál a jen nerad se vzdal své původní představy dočasného „státního kapitalismu“). I v tomto případě se museli přizpůsobit vůli mas, které je vynesly k moci. Jednu věc měly nicméně všechny názorové frakce společnou: když se dnes podíváme na tehdejší vnitrostranické diskuse na toto téma, zarazí, jak málo v nich byla řeč o konkrétní ekonomice. Všechny spory se točily především kolem toho, jak má vypadat kontrola nad pracovišti (centralismus a plánování versus místní iniciativa, znárodnění versus nucený vstup soukromých podnikatelů do syndikátů s podílem na zisku, využívání „buržoazních specialistů“ – manažerů, inženýrů, atd. – versus okamžité zapojení dělníků do spravování firmy, aby se učili za chodu…), zatímco otázky, jak konkrétně oživit hospodářství nebo které kroky přednostně podniknout v kterém odvětví, podle všeho bolševici necítili potřebu si klást. U strany hlásící se k teorii základny a nadstavby může opomenutí překvapit. Na druhou stranu by pravděpodobně bylo velmi obtížné řešit obojí zároveň, nehledě na to, že hospodářství se brzy začalo propadat tak nečekaným tempem, že vyvstaly nové, dosud nepředstavitelné problémy.
Ekonomické hroucení, které začalo během léta a podzimu 1917, totiž vyžadovalo víc než jen odstranění podnikatelů. Šlo tu mimo jiné o přechod od válečného hospodaření zpět k mírovému. Sovětská vláda pro jeho usnadnění moc neudělala. Otázka je, jaké měla v boji proti krizi možnosti. Nicméně ať už ve vyvlastněných podnicích nebo v těch, které zůstávaly v rukou původních majitelů (což byla do roku 1920 velká většina firem a ještě do června 1918 většina těch největších a nejvýznamnějších), všude se na jaře 1918 potýkali s obtížemi při shánění výrobních surovin, hledání odbytu pro vyrobené zboží, nebo i obojím. Výsledek: zpožďování výplat a nezaměstnanost. To vše ovšem přehlušovalo váznutí dodávek potravin z venkova.
Historik Dmitrij Čurakov popisuje scény, které se odehrály v jednom z největších petrohradských závodů (cca dvacet tisíc zaměstnanců), když musel být vzhledem k špatné ekonomické situaci do odvolání uzavřen. Nejhůř se uzavření dotklo nekvalifikovaných dělníků: v rovnostářské atmosféře revolučních podzimních měsíců se totiž ve velké části ruského průmyslu prosadilo srovnání mezd nekvalifikovaných dělníků s kvalifikovanými. Nyní čerstvé revoluční vedení podniku částky, o kterou si takto nekvalifikovaní či méně kvalifikovaní pracovníci přilepšili, strhlo z odstupného propuštěných, takže někteří nejen že v době vzmáhající se bídy nedostali odstupné žádné, ale bylo jim navíc oznámeno, že bývalému zaměstnavateli dluží nemalou částku. Tak byla postižena právě ta skupina dělníků, která dlouhodobě podporovala bolševiky nejvíce. Byli to často lidé, kteří pracovali v dělnických profesích poměrně krátce (původně obchodníci, řemeslníci, rolníci…) a neměli v plánu v nich setrvat déle, než bude nutné (podle pamětníka, jehož Čurakov cituje, to platilo o až dvou třetinách osazenstva). V nastalé situaci začali pořádat protivládní mítinky, zejména však demolovat, rozebírat a odnášet všechno tovární vybavení, které bylo možno prodat nebo jinak využít. Ti dělníci, kteří byli se závodem spjati dlouhodobě a stále s ním spojovali svou budoucnost, se snažili rabování bránit, a tak přerostly nepokoje v bitky mezi různými skupinami zaměstnanců. Teprve zástupce sovětů, který vjel do továrního areálu v obrněném voze a dělníkům oznámil, že vláda má zbraně a nebude jich váhat použít, nepokoje a protesty utlumil – ale jen částečně.
Tak začalo rychlé vyprazdňování měst: kdo mohl, vracel se k rodině na venkov nebo se tam pokoušel uchytit. Počet obyvatel Petrohradu klesl během následujících tří let o téměř dvě třetiny (z 2,3 milionů na osm set tisíc) a v jiných městech byl vývoj obdobný. Ne každý měl ovšem kam jít.
I některé kroky bolševiků na celostátní úrovni vyvolávaly přinejmenším rozpaky, například pokoutní přenesení sídla vlády z Petrohradu do Moskvy. Po mírové smlouvě s Německem si Rada lidových komisařů (sovětská vláda) nedělala iluze o odhodlání Německa sjednané podmínky dodržovat. Petrohrad ležel jen několik desítek kilometrů od Němci okupovaného Pobaltí, což byl důvod, proč bolševičtí předáci o přesunu rozhodli. Odehrál se ve vší tajnosti v noci z 11. na 12. března – po dvou stoletích se tak hlavní město Ruska vrátilo tam, odkud ho v roce 1712 po založení Petrohradu přenesl car Petr Veliký. Dojem ovšem tento krok nevyvolal dobrý, nejen proto, že v září 1917 právě bolševici (ovšem za trochu jiných okolností) obviňovali prozatímní vládu z plánů na evakuaci Petrohradu, ale i proto, že k evakuaci dalších skupin obyvatel, zejména pracovníků v strategických odvětvích, jejichž činnost měla být obnovena ve vnitrozemí, nepřistupovali zrovna kompetentně („Kam máme jet?“ – „Kam chcete….“ . – „Co si máme vzít s sebou?“ – „Co chcete…“). Když Zinovjev, který na rozdíl od zbytku vedení státu zůstal v Petrohradě, vyhlásil vznik „Petrohradské komuny“ (narážka na Pařížskou komunu z roku 1871), málokdo z petrohradských dělníků pochopil, oč jde – mimo jiné se tak rozšířil populární vtip: „Komuna, eto: komu na, komu nět“ („Tomu dáme, tomu ne“)…
V březnu 1918 byly ještě protesty sporadické. V květnu už nezaměstnanost a nyní i hlad nabyly takových rozměrů, že výbuch byl nevyhnutelný. V tu dobu šlo již o protesty politické, k nimž se ještě vrátíme. Zatím postačí říct, že nebyly jednotné: vedle dělníků, kteří slyšeli na hesla opozičních umírněných socialistů (pravých eserů a menševiků) a vystupovali pod jejich vedením, tu byli další, jejichž protest byl motivován důsledným lpěním na bolševickém programu z listopadu 1917. Co všechny spojovalo, byla potravinová otázka.
Tažení proti venkovu
To chápali i bolševici a v květnu byli odhodláni vymáhat od vesnice obilí a další potraviny za každou cenu. Zvolili k tomu takové kroky, jaké jsou v podobných situacích obvyklé: nucené rekvizice za vládou stanovené (a z hlediska rolníků nedostatečné) ceny a výměnou za dluhové poukázky nebo za peníze, jejichž hodnota se vzhledem k ekonomické krizi rychle snižovala a za něž rolníci beztak sehnali jen máloco, neboť výroba ve městech byla, jak jsme viděli, v útlumu. Obvyklá byla i reakce rolníků: zatajování zásob a jejich prodej na černém trhu. Bolševici došli k závěru, že tomu můžou čelit podporou třídního boje na venkově.
Bolševici vycházeli už před revolucí z teorie, že na venkově musí paralelně proběhnout dva revoluční procesy: boj všech rolníků proti feudálním vrchnostem (šlechtě a dalším velkostatkářům) a boj zemědělských dělníků a drobných rolníků proti rolníkům zámožnějším (které považovali za vesnickou buržoazii) – „kulakům“. Lenin už v únoru 1917, ještě ve švýcarské v emigraci, volal po tom, aby na vesnici vedle celovesnických sovětů vznikaly i sověty sdružující pouze nemajetné a chudé obyvatele. Vývoj šel ovšem zcela jiným směrem, neboť vesničané venkovské poměry takto nevnímali.
Po dobytí moci dali bolševici ve věci agrární reformy volnou ruku levým eserům, jejichž program se od toho bolševického zcela lišil – leví eseři uznávali třídní boj mezi rolníky a velkostatkáři, nikoliv však mezi různými skupinami rolníků. Bolševici byli ochotni dočasně ustoupit mimo jiné i kvůli přesvědčení, že po odstranění velkostatkářů si chudí rolníci postupně uvědomí rozpory mezi vlastními zájmy a zájmy „kulaků“. Když však začalo být ve městech postavení vlády nahnuté, rozhodli se, že čekat nemohou a třídní boj na venkově sami vyvolají shora. Byl to tak trochu zoufalý krok: ani v marxistické teorii svět takto nefunguje. Je ovšem pravda, že za řadu svých dosavadních úspěchů vděčili bolševici své schopnosti se od ortodoxních výkladů marxismu odchýlit.
Obrat v agrární politice byl o to snazší, že v dubnu přešli leví eseři do opozice na protest proti podobě mírové smlouvy s Německem (není ovšem jisté, nakolik by jejich setrvání v koalici směr vývoje změnilo). Bolševici tak mohli nerušeně ve městech propagovat svůj výklad příčin potravinové krize: „kulaci“ ve snaze sabotovat revoluci a restaurovat kapitalismus cíleně usilují o vyhladovění dělníků. Není důvod pochybovat, že tomu sami věřili (utvrzovalo je to v jejich vidění třídních poměrů na venkově), celkově se to však míjelo s realitou.
11. června 1918 vydala Rada lidových komisařů dekret o zakládání „výborů chudých rolníků“ (ruská zkratka zněla „kombedy“), které měly zastupovat zájmy chudých vesnických vrstev proti „kulakům“ a bojovat proti jejich „kontrarevoluční“ činnosti. Chudí rolníci se do nich ovšem nehrnuli – převažovalo mezi nimi pojetí solidární a jednotné vesnické občiny, rozdíly v jejímž rámci nebyly tak podstatné jako zájmový protiklad vůči městu i vůči elitám. A rozpory s městem byly právě v té době zvlášť relevantní. Tak se stalo, že „kombedy“ často vznikaly z lidí, kteří neměli na vesnici pevné kořeny nebo v ní ani nežili.
Způsobů, jak svá rozhodnutí prosazovat, bolševici mnoho neměli: na celém stomilionovém ruském venkově měla Komunistická strana jen něco přes čtyři tisícovky členů (ve městech, kde žilo tři až čtyřikrát méně lidí, to bylo zhruba čtvrt milionu), a leví eseři, kteří byli naopak na vesnici silně přítomni, se k jejich nové politice stavěli zcela odmítavě. Vláda tak během léta sáhla k novému prostředku: vytváření dělnických oddílů, které vyjížděly z měst provádět po venkově konfiskaci potravin a potírat projevy „kontrarevoluce“. Jejich složení bylo různorodé: od lidí politicky přesvědčených přes nezaměstnané řešící takto svou sociální situaci až po vyloženě kriminální elementy. K čemu všemu mohlo za takových okolností docházet, není třeba blíže popisovat. Omezme se na dvě věci: oddíly měly nakázáno odebírat rolníkům „přebytky“ a ponechávat jim množství potravin nutné k osobní potřebě domácnosti. Nemusíme jistě říkat, jak to často dopadalo. Neméně povážlivá byla další okolnost: po celé trvání občanské války (až do roku 1921) docházely do Moskvy stížnosti z venkova na způsob přerozdělování rekvizičních břemen. Odpovědní komisaři si nechtěli přidělávat práci zjišťováním majetnosti jednotlivých selských hospodářství, a tak jednoduše stanovovali výši kontribuce podle počtu členů domácnosti. To mělo katastrofické dopady na vícečlenné, ale i na chudší rodiny, zatímco „kulaci“, proti nimž byla politika sovětů namířena, byli fakticky zvýhodněni.
Není překvapivé, že na venkově časem vznikla vůči režimu silná nenávist a pocit, že bolševici to, co v prvních měsících své vlády rolníkům dali, obratem brali zpět. Heslo „Ať žijí bolševici, smrt komunistům“, které tento pocit vyjadřovalo, patřilo na vesnici ještě k těm vstřícnějším a umírněnějším.
Je však nutno dodat, že bolševici ani zdaleka neměli ve své agrární politice volnou ruku. Agresivní nálady vůči venkovu a volání po zúčtování s viníky nedostatku se v části městských vrstev objevovaly i bez jejich přičinění, a už před nastolením jejich represivní politiky živelně vznikaly dělnické oddíly, které se vydávaly do okolních vesnic, aby si potraviny opatřovaly všemi prostředky. Nedělo se to jen v Rusku roku 1918 – jako příklad můžeme uvést i Německo roku 1923, kde v okamžicích nejhlubší krize (raketové inflace) také docházelo mezi dělníky k podobným jevům, aniž by k tomu kterákoliv politická strana vyzývala. Kdyby bolševici sami k rekvizicím nepřikročili a vyvolali dojem nečinnosti, mohli tak mít u dělníků vážný problém, který mohl jejich postavení ohrozit.
To neznamená, že jejich agrární politika vyvolávala v dělnictvu jednoznačný souhlas. Mnoho jeho příslušníků mělo na vesnici kořeny, příbuzné nebo i menší políčko, její situaci znali a s vládním výkladem o „kulacích“ se neztotožňovali. Někteří dělníci se k politice tažení proti „kulakům“ přimykali, jiní ji naopak odsuzovali coby teror proti části lidových vrstev a organizovanou loupež, což byl i motiv, který se často objevoval v dělnických politických protestech těch měsíců. Dělnická třída tedy byla i v této otázce rozdělena. Pokud jde o samotné rolníky, o nespravedlivosti postupu vůči nim není pochyb, o špatném odhadu venkovských poměrů vládou také ne. Hrozící hladomor bylo ovšem třeba řešit, a nějaká forma rekvizic byla zřejmě nevyhnutelná. Citlivější a informovanější postup mohl a nemusel vést k lepšímu výsledku revoluce, ale konfliktu, zlé krvi a nenávisti mohl předejít jen stěží.
Československé legie a začátek občanské války
Přísně vzato, probíhaly ozbrojené boje v různých částech Ruska už od listopadu 1917, byly to však spíš nevýznamné šarvátky podél železnic, které vypadaly tak, že jedna strana podnikla pomoci amatérsky „obrněného“ vlaku útok na nejbližší železniční stanici, kterou buď dobyla, nebo se po bleskovém útoku stáhla zpět. Odpůrci říjnové revoluce („bílí“) nebyli v té fázi schopni získávat mnoho dobrovolníků, zatímco Rudé gardy, které vznikaly ve městech z politicky přesvědčených dělníků, se nenechávaly snadno přemluvit k dalekým tažením.
Zlom přišel v květnu 1918, a to ze strany českých a slovenských legionářů, původně válečných zajatců z rakousko–uherské armády, kteří (prý ne vždy zcela dobrovolně) vstoupili do legií, aby bojovali na straně západních spojenců za nezávislý československý stát. Když sovětská vláda podepsala v březnu s Německem brest–litovský mír, stalo se postavení této šedesátitisícové armády prekérním. Mírová smlouva dávala vojenským zajatcům obou stran na výběr, zda se vrátit domů, zůstat v zemi, kde se právě nacházeli, nebo odcestovat do libovolné třetí země. Na Západě bylo rozhodnuto, že československé jednotky se přesunou do Francie, kde budou bojovat na západní frontě.
Na ruskou revoluci měli legionáři různé názory: jedni s ní sympatizovali a vyjadřovali podporu socialismu (někteří, jako například Jaroslav Hašek, vstoupili do rudé armády), jiní byli rezervovaní či nepřátelští. Všechny však znepokojovalo stažení Ruska z války a obava, aby tento krok nepřispěl k německému vítězství – takový výsledek by pro legionáře, kteří se vstupem do legií podle rakouského zákona dopustili vlastizrady, znamenal nemožnost vrátit se po válce do rodné země. Pověsti o tom, že je Lenin od začátku německým agentem, jež se v Rusku už přes rok a nikoliv spontánně šířily, mezi nimi padaly na úrodnou půdu. Vztah legií a sovětů se během jara vyhrocoval, zvlášť poté, co byl původní plán evakuace severozápadní cestou po Bílém moři opuštěn ve prospěch dlouhé cesty přes Sibiř až k Tichému oceánu, odkud měli být Čechoslováci dopraveni přes půl světa zpátky do Evropy. Evakuace se v důsledku nedostatku vlaků zdržovala, neboť přednost na sibiřské magistrále dostávali opačným směrem přepravovaní němečtí a rakouští zajatci, kteří se v souladu s mírovou smlouvou vraceli do vlasti – z pohledu legionářů do boje proti jejich věci. Je třeba říci, že přepravováním legionářů na východ si vláda sovětů značně komplikovala pozici vůči Německu, které se na ni opakovaně obracelo s nepřímou pohrůžkou, že napomáhání přesunu celých ozbrojených jednotek do zemí, jež jsou s Německem ve válečném stavu, není v souladu s podmínkami mírové smlouvy a bude považováno za nepřátelský akt.
Také místní sověty se po cestě často nestavěly k legionářům vstřícně, už proto, že jejich přednostní přeprava a zásobování nebylo v podmínkách rostoucí nouze mezi obyvatelstvem populární a přispívalo k ještě větší politické nestabilitě. Ústřední sovětská moc zase podezřívala vedení legií, že je nástrojem západních mocností proti ní. A je pravda, že důstojníci legionářských jednotek se k bolševikům stavěli ještě radikálněji než řadoví vojáci. Pocházeli zpravidla z vyšších společenských vrstev, z čehož plynul i větší konzervatismus a také pravicový český nacionalismus, často spojený s rusofilií a panslavismem, jak popisuje český historik Robert Sak. Tito důstojníci byli po celou cestu v běžném společenském styku s protirevolučními ruskými středními třídami, jejichž nálady nasávali (jeden z nich, Rudolf Gajda, který se stal i vrchním velitelem legií, založil později v Československu Národní obec fašistickou). Tady už se s osobními obavami mísily ideologické cíle.
Roznětkou konfliktu se stal známý incident v západosibiřském Čeljabinsku, kde 13. května legionáři na nádraží k smrti zlynčovali německého zajatce poté, co po nich hodil kusem železa. Byli sovětskými úřady zatčeni a na nátlak vojáků zase propuštěni. Olej do ohně ještě přilil telegram lidového komisaře pro obranu Trockého, který slovy tak ostrými, že mu je Lenin posléze vyčetl jako zbytečně agresivní, vyzval legionářské jednotky k okamžitému odzbrojení pod pohrůžkou zastřelení v případě, že budou přistiženi se zbraní v ruce (podle předchozích dohod měli legionáři právo uchovávat u sebe zbraně nutné k případné sebeobraně, neboť na velké části ruského území platilo faktické bezvládí; jejich nedůvěra vůči sovětům a také politické plány důstojníků vedly k tomu, že si jich tajně ponechali mnohem více, což ovšem nezůstávalo sovětské vládě utajeno). To už ovšem byli důstojníci několik dní rozhodnuti jít do otevřeného konfliktu, a vojáky, mezi kterými se už delší dobu šuškalo, že se sověti cílevědomě snaží dislokovat československé jednotky na mnohatisícikilometrové trase od Volgy po Vladivostok, aby je mohli ve vhodné chvíli rozprášit, nebylo nutné pobízet. Legie (spolu s menšími srbskými, polskými a rumunskými jednotkami, též složené z někdejších válečných zajatců) byly v oblasti jedinou organizovanou vojenskou silou. Díky tomu během měsíce ovládly celou sibiřskou magistrálu.
Tento nečekaný vývoj zaktivizoval dosud letargickou protirežimní opozici, která se pod ochranou československých zbraní začala organizovat. Zapojily se i západní dohodové mocnosti, které, ať už měly předtím jakékoliv plány (tuto dodnes spornou otázku zde ponechme stranou), se nyní rozhodly Čechoslováky i opozici plně podpořit s cílem umožnit dosazení nového režimu, který by znovu otevřel proti Německu východní frontu (v prvních dvou třetinách června postupovala německá armáda ve Francii směrem na Paříž a výsledek celé války visel na vlásku; v červenci už však přešel úspěch jednoznačně na stranu Spojenců a na konci měsíce německé velení tajně přiznávalo, že válka je nevyhratelná, což ovšem nikdo jiný nevěděl). Opozice tak dostala přímo dar z nebes. Ani ten by jí však nebyl nic platný, kdyby nemohla těžit z poklesu popularity bolševiků mezi obyvatelstvem.
Socialistická opozice v Povolží, aneb „třetí síla“ nastupuje
Praví eseři, menševici a další umírnění socialisté vedli proti nové moci kampaň od jejího nastolení. Úspěch začali zaznamenávat až během jara, kdy mezi dělníky rostla skepse ohledně schopnosti bolševiků řešit nahromaděné problémy. Těžit z toho nejprve nedokázali, nejen proto, že sami nepůsobili vždy přesvědčivě, ale také proto, že bolševici proti nim neváhali použít represivní prostředky včetně cenzury, rozpouštění mítinků a (většinou krátkodobých) zatýkání. To ovšem byla dvojsečná zbraň: tvrzení umírněných socialistů, že bolševici místo proletářské demokracie budují byrokratickou diktaturu, to dodávalo na váze, i když ne v očích všech (umírnění socialisté se v těch měsících sami často uchylovali k bojkotu institucí, v nichž byli v menšině, což jejich argumentům ubíralo na síle). Jak se situace zhoršovala, stoupala ochota dát jim znovu šanci. Teprve československá intervence umožnila umírněným socialistům této ochoty využít.
Československé legie během několika týdnů dobyly větší část středního Povolží. Kam vkročily, tam byly rozpouštěny bolševiky vedené sověty a místo nich nastolovány prozatímní výbory sestavené z větší části z pravých eserů. Zároveň byla obnovována i předříjnová, bolševiky zrušená městská zastupitelstva, stejně jako další, středními třídami vedené instituce. 8. června vstoupily legie do Samary, jednoho z nejvýznamnějších měst v regionu. „Osvobození“ města bylo provázeno krvavým masakrem bolševických činitelů i sympatizantů, což byl během celého tohoto tažení obvyklý jev. Podpora eserů místními obyvateli byla přesto značná – Povolží bylo už dávno před revolucí jednou z jejich bašt. Byla výrazná zejména ve středních vrstvách a mezi rolníky z okolního regionu, zatímco samarští dělníci zaujali zprvu spíše neutrální postoj.
Do Samary se začali sjíždět poslanci bolševiky v lednu rozehnaného Ústavodárného shromáždění, které chtěli praví eseři obnovit – do města jich časem z celkových sedmi stovek dorazilo devadesát pět. Tzv. „Výbor Ústavodárného shromáždění“ (v ruské zkratce KOMUČ), který založili, se měl stát této obnovy zárodkem.
Zatím vydal KOMUČ svůj politický program. K jeho hlavním bodům patřily kromě svolání Ústavodárného shromáždění návrat svobody slova, tisku, shromažďování atd., svobodné volby do sovětů i tradičních zastupitelstev bez nátlaku shora, zrušení revolučního tribunálu. Víceméně chyběl program ekonomický, zato v prohlášení přední místo zaujímalo obnovení války s Německem. O definitivním uspořádání a ústavě Ruska mělo časem rozhodnout Ústavodárné shromáždění, na které se ve všech sporných otázkách odkazovalo. Politika vůči samarskému sovětu se začala rýsovat až v dalších týdnech: nadále fungoval v novém složení, ovšem jako zástupce zájmů dělnictva vůči vládě, nikoliv jako vláda samotná: umírnění socialisté výslovně odmítali heslo „všechnu moc sovětům“. Rušilo se i zespolečenštění podniků (ovšem jen některých) a část se vracela původním majitelům. Eseři také začali budovat tzv. Lidovou armádu, do níž se hlásili především rolníci, a také bývalí carští důstojníci, kteří byli pověřeni jejím velením. A tady KOMUČ poprvé narazil: dobrovolníků se hlásilo málo – rozhodně málo na zahájení boje o moc v celém Rusku. Když se 30. června KOMUČ pokusil vyřešit problém povinnými vojenskými odvody, začala se nálada rolníků obracet proti němu: byli ochotni vstupovat do jednotek pojímaných jako domobrana proti rekvizicím obilí nebo proti kárným výpravám rudých oddílů z měst, v žádném případě však nestáli o další vojnu daleko od svých domovů, které už měli plné zuby. Eseři se tak neudrželi v přízni veřejnosti dlouho.
Ve stejné době se eseři dostali ke kormidlu i na Sibiři, i zde jak díky puškám legionářů, tak díky své tradiční popularitě: Sibiř byla slabě industrializovaným krajem a tamní rolníci byli potomky kolonistů, kteří povětšinou nezažili nevolnictví ani útlak ze strany velkostatkářů. Byli zpravidla majetnější než rolníci evropského Ruska a byli také individualističtější. Jejich příklon k pravým eserům tedy není překvapivý. Na západní Sibiři byla ustavena prozatímní vláda v Omsku, pro východní pak další, mnohem slabší, ve Vladivostoku. Oproti samarské vládě se omská vyznačovala jednak menším šovinismem (nevolala po válce s Německem), jednak větší vstřícností k sovětům (přiznávala jim významnou politickou úlohu vedle Ústavodárného shromáždění). Také se ovšem obtížněji prosazovala proti pravicovým silám, zejména konstitučním demokratům („kadetům“), bývalým liberálům, kteří se v té době už dávno přiklonili k myšlence vojenské diktatury. S podporou důstojníků kadeti v červenci eserskou vládu odstavili a nahradili vlastní, která nebyla ochotna lidovým vrstvám přiznat žádný podíl na rozhodování a rozpustila všechny dělnické organizace, které neměly čistě nepolitickou povahu. Pro esery v Samaře to byla komplikace, neboť i v Povolží důstojníci projevovali nesouhlas s jejich relativně umírněnou politikou a mnozí časem přecházeli ke kadetské vládě na Sibiř.
I přes tyto problémy byly protisovětské síly na postupu, zejména díky legionářům. Ti dobyli na počátku srpna Kazaň, osm set kilometrů východně od Moskvy. Režim se tím dostával do vážného ohrožení.
Opozice zleva
Z jiných pozic kritizovali bolševiky jejich dosavadní spojenci: leví eseři, anarchisté a eseři–maximalisté (politická strana, jejíž program se pohyboval někde mezi socialismem a anarchismem). Tato uskupení se s nimi podílela na říjnové revoluci i na nastolování nového režimu po 25. říjnu (7. listopadu) 1917, leví eseři jako koaliční partner, ostatní ve fabrikách a v ulicích. Spolu s bolševiky provedli ve jménu přednosti sovětů před parlamentem silové rozpuštění ústavodárného shromáždění 6. (19.) ledna 1918, spolu s nimi také vedli represi proti politickým odpůrcům, byť zde leví eseři tlačili na dodržování procedur a základních svobod (např. svobodu tisku) a na co nejméně plošný postup.
Tato koalice se na jaře rozpadla v důsledku podepsání „potupného míru“ s Německem. Všechny strany se shodovaly na zvrhlosti této dohody: postoupení rozsáhlých území na západě Německu bylo v rozporu s právem národů na sebeurčení, závazek dodávat mu pod cenou suroviny (uhlí apod.) ještě víc komplikovat ruskou ekonomickou situaci a závazek nepodporovat na území Německa, jeho spojenců a jimi okupovaných území revoluční agitaci ohrožoval vidinu světové revoluce, bez níž se ruští revolucionáři obávali, že bude ruská revoluce odsouzena k nezdaru. U bolševiků se horko těžko a po vypjatých sporech prosadilo křídlo, podle něhož nebyla jiná možnost, než katastrofickou smlouvu podepsat, neboť vyčerpaná země neměla proti Německu šanci na obranu a obnovení války by vedlo k ztrátě podpory ze strany obyvatelstva.
Leví eseři zůstávali naopak drtivou většinou přesvědčeni, že výzva k obranné a skutečně revoluční (nikoliv již imperialistické jako té dosavadní) válce povede k vzepětí ruských dělníků a rolníků, které postačí k obratu situace. Proto začátkem dubna na protest vystoupili z Rady lidových komisařů (vlády) a přešli do opozice, kterou bychom dnes nazvali „konstruktivní“. Proti mírové smlouvě se vyslovila i většina anarchistů, jejichž vztahy s bolševiky se v dalších měsících postupně zhoršovaly, zejména poté, co došlo k zákazu anarchistických „černých gard“.
V případě levých eserů brzy přistoupil další důvod k neshodě s bolševiky: změna kurzu v agrární politice. Právě v době, kdy z vlády odcházeli, začínal se ve městech kromě krize průmyslu a nezaměstnanosti projevovat nedostatek potravin. Bolševici tento nedostatek přisuzovali kontrarevolučnímu naladění „kulaků“ (zámožnějších rolníků, v představě bolševiků „agrární buržoazie“) a začali organizovat vybírání obilí na venkově silou. Leví eseři byli ve městech mnohem méně populární než bolševici, na venkově, kde komunistická strana (jak se bolševici v březnu přejmenovali – do té doby se stále oficiálně nazývali sociálními demokraty) v podstatě neexistovala, ovšem byli od podzimu 1917 jedinou významnou politickou silou a z této pozice se stavěli do čela odporu. Ten mohl nabývat i drastických forem v podobě vraždy komisaře atd.
Velké naděje vkládali leví eseři do pátého všeruského sjezdu sovětů, chystaného v Moskvě na začátek července. Díky podpoře na venkově doufali, že získají ve volbách až dvě pětiny delegátů a ve spojení s „levou opozicí“ v komunistické straně i sjezdovou většinu. Když se však sjezd 4. července 1918 sešel, bylo napočítáno 678 bolševických a pouze 269 levoeserských delegátů. Obě strany se obviňovaly z podvodů: sjezd neuznal mandáty devadesáti levých eserů (nad rámec výše vypočtených), zatímco leví eseři neúspěšně zpochybnili mandáty téměř čtyř stovek bolševiků. Na sjezdu leví eseři neprosadili žádný ze svých požadavků.
Ještě během sjezdu se je pokusili prosadit silou. 6. července uskutečnili teroristický atentát na německého velvyslance s cílem zkomplikovat rusko–německé vztahy natolik, že to povede k obnovení konfliktu (čehož nedosáhli). Ve stejný den vypuklo v Moskvě povstání: levý eseři ovládli celou řadu strategických budov, včetně sídla politické policie, jejíž velení zatkli, a získali na svou stranu několik vojenských jednotek (jiné vyhlásily neutralitu). Místo však aby se pokusili dobýt Kreml, začali po celé zemi rozesílat telegramy vysvětlující důvod svého jednání. O svržení vlády v nich nebylo řeč – evidentně šlo spíš o nátlakovou akci, která ji měla přinutit k změně politického kurzu. Tak stihli bolševici dopravit do města alespoň částečně loajální jednotky. Po několikahodinových pouličních bojích, v nichž bylo obtížné přimět vojáky k skutečnému nasazení, nakonec leví eseři vyklidili pole. Brzy na to padl zákaz jejich strany. Zákaz dalších už se chystal a na konci léta již byla komunistická strana jedinou povolenou. Ne za vším však stály strany: během léta proběhla vlna politicky motivovaných dělnických protestů, které opoziční strany ovlivňovaly jen částečně. Tomu bude závěr našeho dlouhého líčení ruské revoluce věnován.
